TOP10: Osmým nejčtenějším článkem byl prosincový text Matěje Stropnického o mediálním aktivismu v českých prezidentských volbách.
Matěj Stropnický komentuje liberálně levicové mediální zapojení do nadcházející prezidentské volby.
Na dvou textech z posledních dnů z Deníku Referendum a Alarmu, které se – myslím – oba považují za liberálně levicové, bych rád ukázal, jak zcela samozřejmě jsou oba listy zapojené do hledání prezidentského kandidáta, jehož hlavním (a jediným) úkolem je porazit Andreje Babiše. Autory obou textů považuji za své přátele, jinak bych s nimi asi ani nepolemizoval.
Jan Šícha 6. prosince uveřejnil na Deníku Referendum komentář Stane-li se Babiš prezidentem, bude to i zásluhou historika Blažka. Zcela souhlasím s jeho úvahou, že poté, co se do druhého kola prezidentské volby dostane proti Andreji Babišovi Danuše Nerudová, nastane s největší pravděpodobností scénář jako v obou předchozích přímých volbách: kandidát blízký příjemně žijícím městským vrstvám nebude mít dost hlasů proti kandidátovi blízkému lidem žijícím méně příjemně.
Autor v textu proto nešetří chválou na Petra Pavla, který podle něj „rozumí obranným zájmům této země, a jako někdejší činovník NATO má ta správná telefonní čísla na lidi v Evropě a za oceánem“, a vytýká historikovi ÚSTR Petru Blažkovi, že pitvá jeho minulost studií na komunistického rozvědčíka. Petra Pavla totiž Šícha vnímá jako někoho, kdo má v situaci války a v atmosféře militarismu a ohrožení proti Andreji Babišovi větší šanci – a tak by se o jeho předlistopadové minulosti raději nemělo psát, protože jsme pak v zajetí „minulostní politiky“.
Apolena Rychlíková na internetovém deníku Alarm řeší tutéž otázku (jak porazit Babiše) jinou úvahou. A tak v textu Hilšer a Fischer kandidují na prezidenta jen na oko. Nejspíš tuší, že jim pozornost těchto voleb znovu pomůže do senátu z 5. prosince píše o tom, že Marek Hilšer a Pavel Fischer kandidují i přesto, že „obavy z toho, že odeberou potřebná procenta Nerudové s Pavlem přitom sdílí nejen laická veřejnost, ale i řada odborníků a odbornic, kteří poukazují na překryv jejich voličstva.“
Správně by podle Rychlíkové měli Hilšer s Fischerem odstoupit ve prospěch Nerudové, Pavla nebo obou (hlavně proti Babišovi) a soustředit se na svou práci v Senátu. Tím by ukázali, že „politiku nechápou jako pouhý výtah k moci ke svému senátorskému znovuzvolení, ale i jako určité principiální a hodnotové pole, v němž je zkrátka důležité ve správný moment umět i ustoupit ve prospěch ostatních, kteří mohou někam smysluplně dojít a utkat se s Babišem s větší podporou v zádech“.
Musím oběma autorům, svým přátelům, připomenout následující. Kandidáti reprezentují voliče. Zároveň s tím tedy, jak osnujete proti Andreji Babišovi (což chápu), osnujete i proti jeho voličům (což umím těžko omluvit). Bohužel to tak je. Přejete si porážku Andreje Babiše, a tím usilujete bohužel i o porážku lidí s méně příjemnými životy a vítězství vás samých, lidí s životy dosti příjemnými. Snažíte se umést cestu kandidátům, které podpořila část vládních stran, nota bene ta pravicovější v čele s ODS. Děláte to dokonce přesto, že lidé s příjemnými životy mají již obsazenu vládu, vedení Sněmovny a skoro celý Senát. Děláte to rovněž přesto, že v jiných textech umíte pojmenovat, proč je tato vláda mizerná. Rozpor v tom kupodivu nevidíte. Jak je to možné?
Odpověď je překvapivě jednoduchá: Antibabiš. Antibabiš je stejně úmorná ideologie jako antikomunismus. Vytváření obrazu apokalyptického nepřítele šlo v posledních třiceti letech vždy lépe pravici než levici. I proto dominuje a část levice se občas nechává strhnout s sebou.
Andrej Babiš samozřejmě není kandidátem, kterého by si levice mohla nebo měla přát. Je to oligarcha. Potíž je v tom, že oligarchizace není jediným (a dnes už ani hlavním) problémem naší přítomnosti – jak si kupodivu dobře uvědomují voliči s méně příjemnými životy, kdežto intelektuálové s životy vcelku příjemnými nikoli. Problém oligarchizace, k němuž byli ostatně vždy shovívavější, v očích voličů s nepříliš příjemnými životy mnohonásobně překonala válka, drahota, lhostejnost přítomné české vlády k jejich životům, a tedy ohrožená existence těchto lidí samotná.
Liberální levice tak hledá Antibabiše dohromady s liberální pravicí. Samozřejmě na tom není nic michéovského, protože tento filosof hlásá, jak známo, jenom vesnické bludy. Ideologie Antibabiš ústy liberální levice říká, že nejprve musíme porazit oligarchii (t.č. v opozici) a pak bude čas například na debatu o spravedlnosti. Kam toto „nejprve, pak“ vede v otázce takového klimatu třeba vysvětlila Světlana Witowská studentům během stávky: nejdřív porazit Putina, a pak dojde na klima. Obojí je mylné.
Thomas Piketty ve své nejnovější knize Time For Socialism, která je souborem jeho publicistiky z let 2016-21, srovnává Macronovy a Trumpovy daňové reformy s tímto půvabným závěrem: obě byly stejné, obě pomohly bohatým, velkým korporacím a velkým majetkům, a obě udělaly díry do veřejných financí. Čím se odlišovaly bylo toto: zatímco Trump mobilizoval na svou podporu ve volbách voliče s méně příjemnými životy proti migraci, Macron mobilizoval za tímtéž účelem voliče s dosti příjemnými životy proti kritice migrace. Rozdíl ve výsledku daňové reformy nebyl žádný. Proč je dobré si to uvědomit?
Rozdíl mezi Babišem a Antibabišem je menší, než se zdá. Proto je potřeba svobodně zkoumat minulost Petra Pavla, a to nejen tu předlistopadovou. Mě by možná – na rozdíl od Jana Šíchy a Petra Blažka – víc zajímala minulost Petra Pavla ve válkách v Jugoslávii nebo v Iráku. Byl prý v těchto nezapomenutelných válkách velmi statečný, a i odtud čerpá svůj dnešní kredit. Jsou to informace kusé, pro mne však více přitěžující než jeho kariérismus: na svou válečnickou minulost je totiž hrdý. Proto také není důvod pozdvihovat obočí nad kandidaturami Marka Hilšera a Pavla Fischera jako Apolena Rychlíková a radit jim, ať odstoupí. Nepozoruji, čím by to mohlo lidem s dosti málo příjemnými životy jakkoli prospět.
A já tak nějak pořád myslím, že o to poslední jde na levici hlavně. Nebo je jejím hlavním cílem porazit Andreje Babiše? Nebyla by v tom k rozeznání od pravice. Ach, ten prolhaný Michéa.
Článek vyšel původně 8. prosince 2022.