Jan Zeman ve svém článku komentuje situaci ohledně ochrany přírody a krajiny v České republice. Kde vidí hlavní problémy?
Ve zprávách o stavu životního prostředí v České republice se obvykle decentně píše, že zatímco emise znečišťující ovzduší, vodní zdroje a půdu u nás po velkém snížení v 90. letech klesají již jen mírně, stav přírody a krajiny se prakticky po celé období po roce 1989 zhoršuje. Méně se již píše o příčinách. Jistě i proto, že se příčiny tohoto nepříznivého vývoje nemění a společnosti zůstávají více méně lhostejné. O jaké příčiny jde?
Rozvrácení územního plánování, co by údajného přežitku socialismu
Ano, negramotní vítězové převratu z konce roku 1989 prohlásili za přežitek či rovnou zločin i územní plánování, přestože bez jeho řádného fungování je efektivní rozvoj společnosti a šetrné využívání přírodních zdrojů nemyslitelné. Prý vše zprivatizovat, prakticky nic neregulovat a soukromý vlastník bude nejlépe vědět, jak daný pozemek, resp. území využívat (viz Václav Klaus a spol). Nejsou prý žádná specifika ani odvětvová a ani územní. I když neurvalé Klausovy požadavky narážely na tvrdý odpor ekologů, důsledkem byl nepřekvapivě živelný chaotický rozvoj území provázený četnými, často zjevně nesmyslnými urbanistickými, ekonomickými i environmentálními ztrátami, zbytečnými zábory půdy počínaje. Na jednom pólu stálo časté zahušťování beztak husté zástavby v centrech velkých měst, na druhé straně tzv. milionářské vesnice, postavené mimo dosavadní osídlení, bez základní občanské vybavenosti a většinou i plně závislé na územně, energeticky a environmentálně náročné individuální automobilové dopravě, o rozsáhlých přímých i nepřímých záborech půdy nemluvě. Tzv. urbanistická kaše, vznikající prakticky neregulovanou výstavbou, kdy vzniklý sídelní útvar nemá ani základní urbanistickou logiku, známá zejména z USA, je tím nejhorším myslitelným vzorem rozvoje osídlení.
I když se zákon o územním plánování a stavebním řádu nepodařilo zrušit, bylo územní plánování v mnoha směrech paralyzováno, byť jistě záleží vždy i na postoji vedení příslušné obce nebo města, jak moc hájí veřejný zájem na relativně harmonickém rozvoji svého obvodu, jak moc jde na ruku těm či oněm investorům. Po rozumné velké novele zákona o územním plánování a stavebním řádu ekologa Josefa Vavrouška z roku 1992 následovalo další a další rozvracení územního plánování, zejména v zájmu snadnějšího prosazování silně devastačních investic – dálnic, atd. Téměř plnou svobodu a zejména prakticky úplné vytlačení veřejnosti z územního plánování má přinést nový zákon o územním plánování a stavebním řádu, který se vláda ČR chystá předložit do Sněmovny.
Pokračují zábory půdy, zejména zemědělské, pro stavební účely
Investoři přitom velmi často preferují výstavbu na nejúrodnější orné půdě v okolí velkých měst, zvláště pak Prahy. Jak slýcháme od vládních politiků napříč politickým spektrem, ochrana zemědělské a zejména orné půdy před zábory je přežitkem starých (myšleno zejména socialistických) dob a brzdí rozvoj podnikání. Prý co lze čekat od společnosti, která v uplynulých 33 letech přešla od potravinové soběstačnosti v potravinách našeho klimatického pásma do stále se prohlubující potravinové nesoběstačnosti. Nevadí prý ani zánik potravinové bezpečnosti, navzdory narůstajícím rizikům (extrémy počasí, embarga).
Nejde jen o soukromé investory. Na zábor půdy, nejen zemědělské, je vysoce náročná i česká dopravní politika, bezostyšně preferující hrubě závadnou silniční dopravu jako údajný základ prosperity – myšleno růstu hrubého domácího produktu. Optimalizace přepravních toků je prý nesmysl, efektivnost se u dálnic zkoumá jen v úzce ekonomickém smyslu, rozsáhlé externality jí přinášené jsou prý nutnou daní za pokrok a nekalkulují se (v praxi je nesou poškození, nikoliv původci), v případě prosazování investic do vodních cest se o jeden až dva řády nadsazují možné dopravní přínosy a ignorují ekologická negativa, zejména devastace vodních poměrů. Přitom současná česká společnost není s to zajistit lidem ani střechu nad hlavou, ceny paliv a energií jsou nesmyslně vysoké, šíří se praxe odpojování dlužníků od dodávek elektřiny, o zmrzlých bezdomovcích za současných mrazů nemluvě.
Pozitivní bylo zásadní omezení rozšiřování uhelnými velkolomy, schváleného vládou ČR v roce 1991, a praktické zastavení výstavby nových přehrad. Ubylo záborů. Orientace rekultivací na lesní a vodní (zatápění zbytkových důlních jam) způsobilo, že se tato půda vesměs nevracela k zemědělskému využití.
Diletantská transformace lesního hospodářství v letech 1990-1995
Transformace lesního hospodářství přinesla v posledních sedmi letech mimořádně hořké plody – bezprecedentní kůrovcovou kalamitu a nebývalou zkázu mnoha smrkových lesů a zásadně zvrátila tzv. fugitivní emise, tj. emise skleníkových plynů ze změny využívání krajiny.
Před kalamitou přispívaly zejména lesy k jejich snižování, poté významně přispěly k jejich růstu. Ke kalamitě jistě přispěla i preference smrkových monokultur, založená již v 18. století za časů Marie Terezie a následně se reprodukující, a sílící změny klimatu (nárůst průměrných teplot vzduchu a velké sucho v letech 2014-2020). Nutno ale dodat, že ČR svými vysoce nadprůměrnými přímými i nepřímými emisemi skleníkových plynů ke klimatickým změnám přispívá významně nadprůměrně a mnoho s tím nedělá, takže by si neměla stěžovat. Srovnání s jinými evropskými státy ukazuje, že ČR zde dopadla zdaleka nejhůř, přičemž řada států byla suchem a vedry postižena ještě víc než Česko. Ve velkém rozsahu ale odumírají i porosty borovice lesní a černé (následky sucha, resp. podkorního hmyzu), jasanů (houbovitá onemocnění), bříz (stejně) a dalších stromů.
Je veřejným tajemstvím, že boj nevládních (někdy i vládních) ekologů – energetiků, velkých bojovníků proti environmentálně i klimaticky šetrné jaderné energetice a závodům na energetické využívání odpadů (spaloven), citelně přispěl k vyhrocení energetické, environmentální i klimatické krize a následně i k poškozování polí lesů, vod, krajiny. To by ale bylo na jiný článek.
Diletantská (spíš zjevně škůdcovská) transformace zemědělství v ČR po roce 1989
Transformace v zemědělství vedla nejen ke ztrátě potravinové soběstačnosti a později i potravinové bezpečnosti ČR, ale také k ještě většímu poškozování zemědělské a v jejím rámci zejména orné půdy, než jaké jsme byli svědky za socialismu. Přitom už za socialismu šlo o škody na orné půdě vysoké a varující. Na plundrování orné půdy se podílela zejména drastická redukce stavů dobytka (stavy skotu i prasat klesly na asi 40 % stavu roku 1989 a mají dále klesat v důsledku zlé zemědělské politiky ČR i EU). Protože se nedostává zvláště chlévské mrvy skotu k hnojení (prasečí kejda není kvalitní hnojivo na pole), nelze udržovat zemědělskou půdu úrodnou. Nejednou zlá ekonomická situace nutí zemědělce šetřit nehnojením i v případě, že chlévskou mrvu mají k dispozici.
Nutnost hnojit ornou půdu chlévskou mrvou znal každý sedlák i každý socialistický zemědělec, ne však naši polistopadoví vládci a ne naši ekologové – energetici, prosazující získávání paliv a energie z tzv. obnovitelných zdrojů prakticky za jakoukoliv cenu. Mnoho škody na půdě páchá i pěstování naší nejerozivnější plodiny kukuřice (asi třetina na bioplyn) a na chemické ošetřování náročné řepky olejky (vyžaduje 10-13 chemických postřiků za sezonu, takže hmyz a žížaly nemají šanci přežít a degradace půdy se dál zvyšuje). Asi třetina pěstované řepky slouží k výrobu biopaliva bionafty. Nejde o zdroje obnovitelné v plném slova smyslu a už vůbec ne o zdroje dlouhodobě udržitelné.
Pozitivní je snížení chemizace zemědělství, tj. snížení aplikace průmyslových hnojit na hektar v čistých živinách asi na polovinu, podobně prostředků chemické ochrany rostlin v přepočtu na účinnou látku na polovinu. Tato skutečnost ale nepřevyšuje výše uváděná negativa.
Negativní aspekty politiky bezhlavé podpory obnovitelným zdrojům energie
O škůdcovské politice biopaliv, u biopaliv vypěstovaných ne zemědělské půdě navíc jde o pálení potravin (a tím i prohlubování hladu ve světě) či hnojiv (spalují-li se balíky slámy, která by ale měla být zaorána jako hnojivo). Negativní je ale i spalování dřeva, neboť se často děje na úkor potřeb dřevozpracujícího průmyslu a úrodnosti lesní půdy.
Vodní elektrárny jsou vesměs podmíněny stavbou vodního díla a tím i plné devastace jeho zátopové a částečné devastace širšího okolí jeho zátopové oblasti, zvláště pak zničení tamních vodních poměrů. Je otázka, zda užitek převyšuje škody nebo obráceně. V konkrétních podmínkách ČR prakticky nejsou vhodné podmínky pro výstavbu dalších vodních děl, takže problém „zamrzá“. Přehrady a přehradní jezera jsou ale víceúčelové, takže uvažovat o jejich zrušení až na výjimky (zejména novomlýnské přehradní nádrže na Dyji) je bezpředmětné.
Řada otazníků je u využívání větru pro výrobu elektřiny. Nejhorší jsou zřejmě dopady většího množství větrných elektráren na destabilizace elektrizační sítě. Otazník visí ale i nad dopadem velkého počtu větrných elektráren na větrnost, na srážky atd. Problémem je i vysoká náročnost větrných elektráren na železo a beton i další materiály i jejich ne příliš dlouhá životnost. Jejich likvidace po skončení životnosti není vyřešena. Větrné elektrárny narušují krajinný ráz, vrtule vržou, sviští a také zabíjí ptáky.
Relativně nejméně problémů má využívání sluneční energie. Využívání pro ohřev teplé užitkové vody je už rentabilní, využívání pro výrobu elektřiny je rentabilní jen za podmínky, že ji výrobce také spotřebuje, že nepotřebuje elektrizační síť. Možnosti fotovoltaických elektráren snad v brzké době rozšíří zákon o komunitní energetice, který z ceny za přenos vyloučí například náklady napětí velmi vysokého, vysokého a středního napětí, pokud se bude odběratel nacházet v sousední vsi. Z důvodů ochrany přírody a krajiny jsou žádoucí jen solární panely na střechách budov, nikoliv parky fotovoltaických elektráren zabírající množství zemědělské půdy. Také solární panely mají vážné problémy s recyklací. Využití energie Slunce je nepřekvapivě nízké 15-20 %. Zanedbatelně ovlivňuje hlavní zimní elektro-energetickou špičku.
S využitím geotermální energie zemského nitra zatím nemáme v ČR zkušenosti, podmínky má málo příznivé.
Vývoj vodního hospodářství byl rozporuplný
Pozitivní bylo zejména rozšiřování vodáren, vodovodů, kanalizací a čistíren odpadních vod včetně jejich modernizace. Pozitivní, byť z hlediska dopadů neutrální, bylo zastavení napřimování vodních toků a výstavby nových přehrad, resp. se jen čtyři rozestavěné dokončily. Negativní bylo, že se významněji nepokročilo v revitalizacích vodních toků, takže technicky upravených koryt vodních toků ekologicky devastovaných zůstává velmi mnoho. Mají výrazně sníženou asimilační a retenční schopnost. Máme i případy, kdy koryto vodního toku renaturalizované velkou povodní bylo následně znovu technicky upraveno a toto darebáctví se ještě vydalo za opatření proti povodním. Základní opatření proti povodním – zákaz výstavby v záplavových územích, se i nadále ignoruje, od roku 2002 i v rozporu s platnými zákony. Konečně, mnohé škodliviny, znečišťující vodní toky, vznikly nově. Jak moc škodí či neškodí, se často neví. Často jsou vyřazeny z užívání dřív, než se jejich negativa zjistí. Obvykle se nahradí jinými, srovnatelně problematickými. Klasicky pesticidy.
Bankrot ekologické výchovy
Zatímco v 80. letech byla ekologická výchova v Československu na špičkové úrovni, dnes na ni sice jdou nemalé peníze, ale jaksi se nedaří. Nereálná je představa, že ji bude zajišťovat samostatný předmět ve školních osnovách. Musí prolínat učivem mnoha předmětů, v první řadě přírodopisu, resp. biologie. Také mě k ochraně přírody a životního prostředí jako první vedly učitelky přírodopisu na základní škole a na gymnáziu. Součástí ekologické výchovy musí být samozřejmě výchova k slušnosti obecně a ve vztahu k přírodě zvlášť. Významnou pozitivní roli sehrávaly četné pionýrské a další dětské oddíly a tábory, které tehdy pokrývaly asi 90 % žactva. Nezanedbatelná byla i činnost četných masových společenských organizací – turistů, ochránců přírody atd. Samozřejmostí bylo, že starší děti učili šetrnému chování v přírodě mladší. Oporou jim byly i některé státní orgány, zvláště pak lesnictví. Zásadním problémem byl rozpor mezi požadavky na ochranu životního prostředí a následnou společenskou praxí, která jim byla v mnoha směrech hodně dlužna. Již v 80. letech se řešil problém, jak vesnické děti dostat od televize do přírody. Dnes je problém ještě mnohem ožehavější. Většina dětí si vystačí s televizí, internetem a mobilem a přírodu nezná. Pokud se náhodou do ní dostane, chová se podle toho. Zásadní paralyzaci snah o ekologickou výchovu hraje společenská výchova k sobectví včetně nechvalného hesla „To či ono, resp. kdeco, chci a musím mít hned!“ Dětské tábory se z řady důvodů zásadně zmenšily. Stejně jako před rokem 1989 ekologická výchova naráží na jinak se chovající společenskou praxi, ale také na některé zásadní omyly nevládních i vládních ekologů.
Neschopnost orgánů státní i samosprávné ochrany přírody
Tato neschopnost je v zásadě trojí:
Zastavit různé devastující investiční záměry, ale také vandalismus v přírodě.
Obojí se nedaří. Profesionální ochránci přírody obvykle tráví velkou část svého pracovního času v úřednických bitvách proti tomu či onomu nepřijatelnému záměru, což platí většinou i pro radikální nevládní ekology. Na chození po přírodě často nezbývá čas.
Boj za bezzásahový režim.
Tato patologická filozofie, která k nám přišla ze Západu, může být jako dlouhodobý cíl (na desetiletí a často i na celá staletí), rozhodně ji nelze tupě prosazovat ve stylu: „Od dnešního dne jakékoliv lidské zásahy v tom či onom území zakazujeme!“ Prosazováním tohoto dogmatu se rozporu s platným zákonem podařilo zničit nepůvodní smrkové monokultury v Národním parku Šumava i v širokém okolí NPŠ (politika nezasahování proti obávaným ničitelům smrkových lesů kůrovcům, kteří se přemnožili původně v rakouském sousedství mimo národní parky) a nově v červenci a v srpnu 2022 vypálit i jádrovou část národního parku České Švýcarsko. V obou případech velkoplošná zkáza lesů znamenala zásadní oslabení i jejich mimoprodukčních funkcí na desítky let, četné další škody a také těžkou kompromitaci ochrany přírody a krajiny a národních parků zvlášť. Podle mého hodnocení jde o velké ekologické zločiny v režii příslušných správ národních parků, činěné ale s mohutnou mediální podporou České televize a řady dalších bulvárních mainstreamových médií, mnohých přírodovědců a části nevládních ekologů. Lze plně souhlasit se starosty obcí Křivoklátska, kteří jako jeden muž (žena) rozhodně odmítají dát souhlas se záměrem vyhlásit národní park Křivoklátsko na části stejnojmenné Chráněné krajinné oblasti (za účelem ponechání části tamních smrkových lesů k sežrání kůrovcům).
Boj proti invazním druhům
K stinným stránkám vysoké mobility patří rychlé šíření se různých nepůvodních druhů rostlin a živočichů v naší přírodě, zpravidla na úkor druhů domácích. Jistá část nepůvodních druhů má přitom charakter invazních druhů, nemilosrdně likvidující naše domácí druhy a celé ekosystémy. Ze stromů jde například o trnovník akát, borovici vejmutovku, dub červený, borovici černou, jež sice není invazní, ale je nepůvodní a kromě několika rumištních druhů pod ní nic neroste. Zejména u vod na mnoha místech již terén plně ovládly křídlatky japonské a sachalinské, které mnohdy tolerují i v parcích, na zahrádkách apod.
Boj proti invazním druhům je ze strany orgánů státní ochrany přírody zjevně nedostatečný, o nezájmu společnosti nemluvě. Něco zlého říká i skutečnost, že směrnice EU o potírání invazních druhů, byla do právního řádu ČR začleněny s pětiletým zpožděním (ne pro nedostatečnost, ale proto, že vůbec určitý boj s invaznímu druhy zakládá) a že orgány státní ochrany přírody a krajiny pro tento boj nedostali ani jednoho pracovníka, ani jednu korunu do rozpočtu. Pokud se ale orgány ochrany přírody a krajiny vyčerpávají nesmyslným bojem za okamžitou bezzásahovost, nemají dost sil na potřebný boj s invazními druhy, o negativech minulé nesmyslné války proti myslivcům, lesníkům a dalším potenciálním spojencům v ochraně přírody a krajiny nemluvě. Kupodivu, zatím s invaznímu druhy nejvíc bojuje jinak v mnoha aférách páchnoucí hlavní město, dále Karlovarský kraj, kde zdraví nebezpečný invazní bolševník velkokvětý ohrožuje tamní lázeňský ruch.
Závěr
Přestože od 1. června 1992 máme moderní, byť časem poněkud ostříhaný zákon o ochraně přírody a krajiny, této se nedaří pro prakticky všeobecný společenský nezájem, sobectví a také pro dogmatismus části ochránců přírody a krajiny, tzv. prosazování bezzásahovosti.