Hlavní obětí nadvlády morálního kýče v českém veřejném prostoru je pragmatismus a obyčejná lidskost, píše Veronika Sušová-Salminen.
Všeobecná kýčovitost české veřejné debaty znemožňuje dnes jakoukoliv formu diskuze, výměny názorů a nalezení konsensu. Pokud platí Masarykovo „demokracie je diskuze“, Česká republika demokracií není. Ostatně i sám TGM svého času vyjádřil svoje pochybnosti o demokracii a chybějících demokratech, které v současnosti znovu vystupují na povrch.
Dnes už vážně hrozí, že se Česko propadne do pekla militarizované společnosti, ve které má vládnout jen jedna pravda, jeden názor a jedna možnost. Opak (jakýkoliv či jen zdánlivý) je stále víc zrada, práce pro nepřítele, kolaborace, zaprodanost, zlo a zlá vůle těch druhých. Ty druhé je nutné umlátit, zakázat, vyhodit z práce, dehonestovat a ideálně prostě vymazat z veřejného prostoru, z médií, z politiky, z volebních kandidátek, z pracovních pozic…To, co by mohlo být obohacujícím dialogem lidí s různými pohledy a přístupy ke světu, je vehementně odmítáno. Projevy disentu se trestají symbolicky, ale už s reálnými důsledky. Neo-normalizační a fakticky neliberální klaka jednoho názoru, která se farizejsky a pokrytecky pokouší skrýt svojí vlastní nenávist za lží o demokracii ohrožené jinými názory (než má ona sama), stále výrazněji usiluje o to ukřičet názorovou různost, není schopna naslouchat, není schopna obyčejné debaty a výměny názorů. Není totiž ochotna s názorovými oponenty sdílet jeden politický prostor – ti musí zmizet v rámci už nezastírané snahy o nadvládu a moc. Politoložka Chantal Mouffeová ukázala, jak důležité je pro fungující demokracii, aby političtí protivníci dovedli sdílet jeden politický prostor. Fungující demokracii se s každým takovým útokem na nositele jiných názorů vzdalujeme. Zároveň stojí za to připomenout, že represe je i v tomto případě (jako tomu bylo například za normalizace) projevem nízké legitimity a strachu establishmentu, než že by bylo příznakem (sebe)důvěry, natož nějakého konsensu. O to je a bude ale agresivnější.
Český kýč je útěkem před moderním světem rizik a nejednoznačností
Spisovatel Milan Kundera napsal, že kýč je kategorická negace hovna (tj. to, co je z podstaty nepřijatelné). Kýč se stal bohužel hlavním vyjadřovacím prostředkem v české veřejné debatě o skoro čemkoliv, počínaje volbami prezidenta a konče válkou a mírem na Ukrajině. Před lety filosof Václav Bělohradský ve své eseji o morálním kýči spojil kýč v českém kontextu s nevyrovnáním se s moderností. Jak píše, kýč„…je odporem proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje, individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti, rozděluje ji do nezávislých a vzpurných jedinců i znepřátelených tříd a skupin, roztrhává tradice na fragmenty a podivně je míchá, problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti, probouzí pochyby, nutí nás rozlišovat mezi teorií a fakty, mezi vizí a činy, mezi symboly a skutečností.“ Odsud tedy i všechny snahy o neustálé „sjednocení“ společnosti, které se chtějí vracet někam do dob ztracené organické jednoty.
Kýč organizuje český přístup ke stále ambivalentnějšímu světu. Už samotná ambivalence, kterou rozumím především proměnlivou neustálenost, prolínavost či freudovsky souběžnou existenci protikladných pocitů nebo prostě neuspořádanost (oproti jasnému řádu věcí), je pro český veřejný diskurz obrovský problém. Neumí si (a ani nechce) s nimi poradit. Kýč vede ke stále agresivnějším zkratkám – zlo a dobro, tma a světlo, černá a bílá, a jejich nekompromisní boj, dnes už na život a na smrt. Současný návrat k ideologii studené války tak znovu představuje (nejen v českém případě) berličku, pokus o nalezení jistoty tváří tvář realitě rizikové společnosti v kontextu systémové krize mezinárodního uspořádání. Řešením problémů, kterým na všech frontách čelíme, nicméně není.
Hlavní oběť kýče – pragmatismus
Hlavní obětí nadvlády morálního kýče je pragmatismus, jenž kýč vidí jako zradu hodnot či jako nemorálnost až cynismus. Pragmatismus je na praxi orientovaným (nedoktrinálním) a situovaným přístupem k rozhodování a jednání, které v žádném případě nevylučuje morálku či hodnoty. Morální kýč, připomíná Bělohradský, zastírá nejednoznačnost situace, ve které musíme aplikovat hodnoty, jenž vyznáváme. Dodám, že právě nadvláda kýče a chybějící pragmatismus rodí paradoxně cynismus.
Bělohradský si dále všiml, že morální rozhodování „řeší napětí mezi třemi póly – hodnotami, institucemi a situacemi. Slovem ‚hodnoty‘ označujeme nejvyšší deklarované cíle člověka, slovem ‚instituce‘ označujeme organizace, které vymáhají respektování obecně platných norem, vyvozených z těch hodnot, a slovem ‚situace‘ označujeme ty popisy světa, které lidé berou za základ svého jednání.“ Politický pragmatismus je pro kýčaře připomínkou kategoricky popřeného hovna, které morální kýč „řeší“ prostřednictvím redukce napětí mezi těmito třemi póly rozhodování.
Ti, kteří dnes v českém veřejném prostoru nějak upozorňují na ono hovno, musí být ukřičeni a veřejně dehonestováni či přímo postaveni na mediální pranýř a na něm symbolicky trestáni. Naposledy jsme to mohli sledovat v souvislosti s iniciativou Mír a spravedlnost, která se aspoň (jistě nedokonale) pokusila o to neredukovat ony tři póly morálního rozhodování a fakticky navázala na dávno probíhající debaty v řadě západních zemí, včetně USA. Iniciativa pouze v českém kontextu připomněla, že v atomovém věku je nutné brát v potaz hovno v podobě hledání míru a návratu k politice bez jiných prostředků. Celá válka na Ukrajině je jedno velké hovno, ne snad proto, že ji vede zrovna Rusko, ale protože je to válka. Zatímco především mediální a političtí kýčaři v ní vidí jakýsi téměř romantický, existenciálně pojatý boj dobra se zlem, skutečné situace, které vytvořila (a ze kterých vznikla), jsou daleko méně jednoznačné a vytvářejí ambivalentní dilemata uprostřed šílené lidské tragédie. Hysterické upírání jakékoliv legitimity, dobré vůle, subjektivity a mravnosti všem, kteří se ve jménu míru odváží postavit proti kýči pragmatismus a berou ohled na situovanost jednání a rozhodování, je ale nedílnou součástí nadvlády morálního kýče a jeho snahy o to nepřipustit žádnou debatu kromě negace hovna.
Kýč jako odmítnutí odpovědnosti
Horší je, že morální kýč sice deklaruje svojí lidskost, ale v důsledcích ji svým důrazem na dojímání se a na znaky namísto skutečnosti popírá. Kýčaři v politice a v médiích odmítají prostřednictvím absolutizace zla převzít odpovědnost za těžká, morálně ambivalentní, pragmatická (nikoliv cynická) rozhodnutí v šedé zóně. Tato neodpovědnost kýče je nejen odrazem nevyrovnaného vztahu k modernitě, ale i české okrajovosti a provinciálnosti. Kýčaři se mohou dojímavě topit v kýči, protože v reálném světě o ničem nerozhodují a nic zásadně neovlivňují. Jejich role je omezená na ideologické sekundanty obvykle pragmaticky a často rovněž sobecky uvažujících mocenských center, na kterých je země zrovna závislá. Svět morálního kýče je světem schémat s posunutými významy: nejsilněji se to projevilo tam, kde zazněla kritika, že výzva k jednání o míru údajně znamená hození Ukrajiny přes palubu – jinou než mnichovskou cestu kýčaři neznají a hlavně si jinou ani neumí představit. Mravní kýč je sebestředně uzavřen sám v sobě jakoby mimo prostor a čas, jeho rigidní schémata mu brání uchopit významové ambivalence.
V současné podobě je morální kýč defekt, je to nemoc, která ubijí českou „demokracii“ zevnitř. Absence pragmatismu jako demokratické ctnosti a nedemokratická nadvláda kýče také v dnešních podmínkách vedou k vytváření nebezpečné paralelní reality, iluze, do které se kýčaři uzavřeli a snaží se do ní uzavřít celou společnost. V současnosti se ale tento defekt v podobě válečné klaky stává obrovskou hrozbou, protože pomáhá normalizovat válku a její logiku. Iluze a klamy, které český morální kýč puštěný ze řetězu válkou na Ukrajině vytváří, ohrožují potenciálně ale velmi reálně budoucnost (nejen) Česka. Bělohradský píše, že jedním ze znaků kýče je kompenzace minulého selhání v mezních situacích. Dodala bych, že některá tato traumatizující minulá sehnání často spoluzpůsobil právě český morální kýč, tj. neschopnost propojit ony tři póly mravního rozhodování a jednání.
Cesta do pekla je lemována dobrými úmysly a kategorickým popíráním hovna….