V novém rozhovoru hovoříme s bývalým disidentem a novinářem Ivanem Hoffmanem o tom, jak vnímá současnost z pohledu zkušenosti disentu.
Ilona Švihlíková: Jakým způsobem jste se stavěl proti normalizačnímu režimu? Byl jste za svoje postoje nějak potrestán?
Ivan Hoffman: Přijde mi, že lidi, kteří za minulého režimu nedostatek vnější svobody kompenzovali svobodou vnitřní, nelze automaticky prohlašovat za disidenty. Vlastně si nevzpomínám na někoho z mých řekněme „svobodomyslných“ známých a kamarádů, kdo by o sobě řekl „jsem disident“. Celá ta dodatečná konstrukce o hrdinech, vzdorujících totalitě, mi přijde hodně křečovitá, přehnaná. Přizpůsobit se normalizačnímu mainstreamu bylo nepovinné. Bylo to pouze praktičtější, výhodnější, než se od pobídek režimu odstřihnout a žít po svém. Šlo mi tehdy o to, nenechat se režimem spoutat, respektive zkorumpovat. Nekolaborovat s režimem. V mém případě to ale nebyla otázka revolučního odhodlání, nýbrž otázka vkusu. Vymezoval jsem se jako fotograf, písničkář či publicista vůči nevkusu. Je pravda, že tím člověk na sebe přivolal dozor, ale v osmdesátých letech už si StB nepočínala jako v letech padesátých. Mladí policejní právníci, co mne dostali na starost, si se mnou chtěli povídat. Za to, že jsem se s nimi bavit odmítal, s odkazem na právo nevypovídat, mi ale ani nenatloukli, ani mne nestrčili za mříže.
I.Š.: Měl jste strach? Pokud ano, jak jste se s ním vypořádával?
I.H.: Občas ano. Věděl jsem, že se pohybuji na hraně, že některé mé aktivity mohou být posouzeny jako protistátní, či protirežimní. Anebo jsem se bál, abych tím, co řeknu, neohrozil někoho jiného. Zjistil jsem, že na strach je dobrá meditace. Na StB měli ve zvyku člověka předvolat a nechat ho pak čekat ve vrátnici třeba hodinu. Pro takový případ se mi osvědčil růženec, což je katolická mariánská modlitba, na kterou jsem si v běžném denním shonu zřídka našel čas.
I.Š.: Vidíte nějaké podobnosti mezi minulým režimem a současnou situací?
I.H.: Řekl bych, že podobní jsou lidé, kteří za všech režimů čelí stejným pokušením, stejným nástrahám, anebo stejným výzvám. Zůstáváme stejní v měnících se kulisách. Poslední dobou ale mám pocit, že se na sebe začínají podobat i ty kulisy. Do liberálního mainstreamu, se vloudil onen starý nevkus, typický pro „byrokratický socialismus“, což je myslím nejtrefnější definice svrženého režimu. Jsou zde podobnosti v obavě polemizovat s oficiálními „pravdami“, v preferenci spíše „mít“, nežli „být“, a v podobnosti raději se povrchně bavit, než se zatěžovat myšlením. Paralelou k ideologickému tlaku je tlak ekonomický. Pak je zde obnovené pohrdání politických papalášů občanem a prohlubující se pohrdání občanů papaláši. V čem je současný režim tomu minulému nepodobný, je schopnost vlády vládnout. V minulém režimu vláda zemi řídila, dnes se vláda omezuje na přihlížení chaosu. Mohu-li provokovat, takový Petr Fiala nesahá Lubomíru Štrougalovi ani po kotníky.
I.Š.: Máte obavy z budoucího vývoje?
I.H.: Ano, myslím, že po převratu u nás došlo k dramatickému úpadku vzdělanosti, úpadku kultury, děti vyrůstají v rozvrácených rodinách, slábne mezigenerační solidarita a společnost není připravena na deglobalizaci, na osvojení si soběstačnosti, na kterou neprozřetelně rezignovala. Nic jednoduchého nás nečeká.
I.Š.: Jakou radu byste dal občanům v dnešní situaci na základě toho, čím jste si prošel?
I.H.: Dobré rady dávají ti, kteří už se nezmohou na špatné příklady, řečeno s Oscarem Wildem. Nic mě nenapadá. Snad jen to, k čemu Lawrence Ferlinghetti (básník a celoživotní nepřítel establishmentu) vyzýval své čtenáře i když už měl stovku na krku: aby „jedli ze zahrádky, ignorovali vládu, rozpustili armádu a dali se k pacifistům“.
Další rozhovory z cyklu: