Ondřej Krátký píše o současných swing states, „houpavých“ a rozhodujících státech v rámci dnešních změn světového uspořádání.
Jak se zdá, své „swing states“ nemají jen Spojené státy, ale i aktuální globální geopolitika. Zatímco ve Spojených státech jde jen o to, na čí stranu se přikloní volební výsledek, zde se podle všeho hraje o podstatnější změnu.
Ve stínu ukrajinského a potenciálního pacifického konfliktu probíhá proces, který země – jak Západ, tak jeho alternativa v podobě BRICS či dalších uskupení – shodně vnímají jako multipolarizaci. Ta by se měla či mohla stát alternativou k dosavadní unipolární hegemonii Spojených států, resp. „kolektivního“ Západu. Metodou je přelití ekonomické i vojenské síly právě do nezápadních zemí, jedním z projevů je například dedolarizace obchodu, výsledkem by měl být svět představující určitý kompromis mezi Huntingtonovým střetem civilizací a Duginovým chápáním eurasianismu.
V této situaci zde máme státy, které stojí jasně či „osudově“ (geograficky, institucionálně, hodnotově apod.) na Západě, namátkou USA, anglosaský svět, EU, Japonsko, Izrael, Tchaj-wan apod. Dále jsou zde státy, které samy sebe (z objektivních či subjektivních příčin) vnímají jako potenciální oběti Západu kdykoli, kdy by projevily slabost – v první řadě jde zejména o Čínu, Rusko a Írán. Rovnice je jasná – druhá jmenovaná skupina se dlouhodobě snaží o vytvoření takového ekonomicko-vlivového bloku, který jí i přes její strukturu vnitřně odlišnou od té západní umožní jak plnou soběstačnost ve vztahu k Západu, tak dlouhotrvající nezávislost na něm a prosperitu.
Zatímco toto je logické a pochopitelné, představuje skutečně zajímavou skupinu až třetí typ zemí (o velikosti velmocí či alespoň regionálních hegemonů, vlivných hráčů apod.), tj. země které jsou zatím buď v plném kontaktu s oběma výše popsanými skupinami, zároveň však lavírují či alespoň váhají ohledně případného opuštění jedné z nich za účelem hlubší integrace v té druhé. Z mého pohledu jde především o Indii, Turecko a Saúdskou Arábii, tj. ve všech třech případech klíčové (asijské) hráče, kteří doposud představovali prakticky integrální součást Západu (popořadě „největší světová demokracie“, jediný asijský člen NATO, největší spojenec USA na Blízkém východě).
Dané tři státy jsou zatím rozkročeny tak, aby se při jakémkoli zdání toho, že se (jakékoli více či méně koordinované) plány BRICS (resp. nezápadního světa apod.) hroutí a jejich fiasko má potenciál stáhnout je s sebou do bažiny globální diskreditace a zapomnění, zvládly bez újmy vrátit zpět tam, kam dosud patřily; na druhé straně již tkví druhou nohou v nezápadních strukturách dost nakročeně na to, aby se v momentě, kdy si budou jisti tím, že se Západ stává skutečně jen „skanzenem pro čínské a ruské turisty“, svůj testovací manévr dokončily a odrazovou plochu, která jim po desítiletí byla domácí platformou, poslaly jednou provždy do propadliště dějin.
Jak se vše vyvine, ukáže samozřejmě čas. Jisté je, že jak jedna, tak druhá strana momentálně vyvíjejí značná přesvědčovací úsilí zejména vůči Indii (částečně pak Turecku), jež je ze všech tří států jak největší, tak nejméně centralizovaná, tj. „zpracovatelná“. Kromě vztahu k Rusku (nákup jeho surovin, spolupráce apod.) jde i o výhledový postoj k válce na Tchaj-wanu, resp. k případnému pacifickému konfliktu (Indie nebude chtít ztratit USA, ale zároveň si nebude chtít znepřátelit Peking apod.). Podobně bude zajímavé sledovat, jak se k případnému konfliktu na Tchaj-wanu postaví Rusko, samozřejmě i již zmiňované Turecko a Saúdská Arábie. V obou těchto zemích samozřejmě dál probíhají vnitřní procesy, které další vývoj ovlivní také – v Turecku zejména Erdoganovy preference, v Saúdské Arábii latentní odpor wahhábitského kléru k politice Muhammada bin Sultána apod.
Ač tak rozhodně panuje všestranná shoda nad tím, že „svět je v pohybu“ a „něco se děje“, proměnných je stále příliš na to, aby bylo možné jasně predikovat, nakolik Západ skutečně „dosloužil“, resp. nakolik nastává éra celosvětového ekonomicko-sociálního Bollywoodu, neofeudální oligarchizace a návratu doby, kdy se každá část globální vesnice bude opět pyšnit vlastními zvyky, kulturou a svérázným, protože nikým jednostranně neovlivňovaným, způsobem své další existence.
Článek vychází ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz.