Ladislav Zelinka píše o složitých cestách míru, psychologii davu a o systémech, kterým je válka prospěšná a které jen tak nikam nemizí.
Letos slaví své osmdesáté narozeniny jeden z nejznámějších obrazů Josefa Lady „Rvačka v hospodě“. Obraz nadčasový a nadnárodní, krásně a shovívavě ilustrující, kterak tenoučká je slupička mezi člověkem kultivovaným výchovou a mezi neurvalým divochem, jenž také dřímá v každém z nás. Jak snadno se z jedné facky (uštědřené jedním konkrétním člověkem jinému z nějakých zjistitelných důvodů) bleskem stane rvanice, při které se mlátí pomalu každý s každým. Ponejvíce spontánně, na rozdíl od té prvotní facky už bez nějaké racionální příčiny či motivace, avšak se zcela hmatatelnými následky v podobě škod na majetku, ublížení na zdraví a – nedej bože – i smrti.
Proto každý zkušený hospodský (pořadatel, organizátor, strážník), ale i věhlasní vědci jako Gustave Le Bon, Elias Canetti, Roger William Brown, atd. ví a vědí, že proti téhle řetězové reakci se musí zakročit hned v zárodku, nositele konfliktu od sebe odtrhnout, popř. je vykázat kamsi „ven“, kde si to spolu mohou vyřídit sami. Pokud se takový včasný okamžik „prošvihne“, nedá se už nic předvídat, natož zastavit. A proto se také v ten první moment nikdo nezdržuje zkoumáním otázek „Kdo si začal?“ nebo dokonce „Kdo je v právu?“. Takové věci může až následně rozplést policejní vyšetřování a soudní řízení za pomoci nejrůznějších důkazních prostředků (svědectví, kamerových záznamů, znaleckých posudků atd.) ve lhůtách měsíců, či spíše let.
Smyslem onoho „Jděte od sebe!“ nebo „Jděte si to vyřídit ven!“ totiž není provést koncentrované vyšetření příčin, označení viníka, nalezení práva a nastolení spravedlnosti v řádu milisekund (jak to dovedl jen soudce Lynch a jeho následovníci), nýbrž jen prosté zamezení další eskalaci konfliktu. V zásadě stejně, jako když správci rezervace (lesníci, hasiči atp.) zlikvidují trampům oheň nikoli kvůli poškození cca jednoho čtverečního metru trávy žárem, nýbrž z obav před jeho nekontrolovanou přeměnou v ničivý požár. Ale abychom se nepohybovali jen v oblasti teoretických příkladů, stačí se podívat na nynější čerstvě propuknuvší ozbrojený konflikt v Súdánu – ve většině komentářů se již na úrovni titulků/nadpisů objevuje zejména obava z jeho přelití do sousedních zemí.
Stejně tak se dají vnímat obavy pacifistů z dalšího trvání vojenského konfliktu na Ukrajině. Ale jen málokdo je ochoten na takovouto pozici přistoupit. Nejde ani tak o „fanoušky“ V. Putina, kteří vidí jediný způsob ukončení války v tom, že slavná Rudá armáda dorazí až na dohled od Čierné pri Čope (ne-li dál). Ani nejde o protilehlé „lepšolidi“, kteří spatřují jediný legitimní konec tohoto konfliktu v drtivé porážce a rozbití ruské říše zla, korunované veřejnou popravou Putina, Lavrova a Prigožina. Ani tam, ani tam se příliš racionality či alespoň názorové střídmosti očekávat nedá. Jako by za nimi bylo slyšet Maršála z Čapkovy „Bílé nemoci“, vysvětlujícího doktoru Galénovi, že teprve když kousek země nasákne krví našich padlých, stává se vlastí. Jako by lidé nikdy nedokázali vypořádat své vztahy jinak.
Zatímco v rámci „Gaussovského rozdělení“ patří oba shora uvedené názorové proudy spíše k okrajům (krempě) onoho grafu ve tvaru „kloboučku“, v jeho střední části (dýnku) dominuje poměrně hojný postoj požadující, aby kombinací vojenské, politické a ekonomické podpory Ukrajiny, všemožných sankcí vůči Rusku, nástrojů diplomacie a mezinárodního práva byla Ruská federace donucena ke stažení z okupovaných území a odsouzena k válečným reparacím. V porovnání s oběma výše uvedenými extrémními křídly působí tento „hlavní proud“ poměrně civilizovaně a rozumně. Ale aby takový skutečně byl a zůstal i do budoucna, nelze pominout několik jeho slabin, které v sobě skrývají nebezpečný potenciál.
První z nich je (zatím příliš neviděné) riziko typu: „Fiat iustitia, et pereat mundus“ („Ať se stane spravedlnost, i kdyby měl zhynout svět“). Jde o koncentrovanou složitější myšlenku ze sféry filosofie, jež se ve své mnohatisícileté tradici stále vypořádává s dichotomií mezi tím co je a tím co bychom chtěli, aby bylo. Ve světě právní vědy existují termíny „de lege ferrenda“ a „de lege lata“ – tedy podle práva, jaké je tady a teď, v protikladu k tomu, jaké by právo mělo být (a není). To, že lidstvo zatím nevyhynulo/nevybilo se, je mj. důsledkem (z hlediska puristů zavrženíhodného) racionálního pragmatismu člověčího druhu, který se většinou nedá dotlačit do situace, kdy něco bude buď „správně“ anebo vůbec ne. Živočišný druh má jiné priority, než etickou čistotu. A kvůli nim (těm prioritám) je prvořadým úkolem žít – možná i suboptimálně/hanebně, ale žít. Proto je z tohoto hlediska (v tomto myšlenkovém modelu) lepší špatný mír než dobrá válka. Je smutné, že k takovýmto závěrům se lidé vracejí až „post bellum“. Proto ještě Jan Hus (jehož osud dostihl před náboženskými vojnami, které se po jeho smrti rozpoutaly) mohl pro pravdu umírat, zatímco jeho pokračovatel M. Luther (po hrůzách německé selské války) již dospěl k poznání, že mír je důležitější než to, kdo má zrovna pravdu.
Druhým nežádoucím aspektem je ignorování kvalitativního skoku mezi mírem a válkou. Svádí k tomu Clausewitzova definice války jako „pokračování politiky jinými prostředky“. Ta definice je v pořádku, mylná je až její interpretace, která oba prostředky (politiku i válku) hází do jednoho pytle, jako by se jednalo o volně zaměnitelné veličiny. Samozřejmě, že se tyto dva prostředky přecházejí jeden ve druhý a zase zpět. Válkám obvykle předchází politika a také po nich obvykle následuje (války končívají politickou smlouvou). Ale jejich obsah je naprosto nesrovnatelný a považovat je za pouhé dvě stránky jedné mince může jen ten, kdo neví o čem je řeč, anebo jenom bezcitný cynik. Neboť nelze srovnávat diskomfort vyvolaný ekonomickými sankcemi (poškození sankcionované ekonomiky), politickými sankcemi (vyloučení sankcionovaného státu z „klubu“), informačním a justičním tlakem – to vše pořád v rámci „politiky“ – s hrůzami a utrpením lidských bytostí, jež se v důsledku „války“ ocitají v prostředí vzájemného prvoplánového ničení a zabíjení.
Ano, použití vojenské síly je alternativou použití prostředků politických, ale s naprosto jinou/odlišnou destrukční/smrtící silou. Proto se celými dějinami lidstva táhne jako červená nit otázka, zda dosažení chtěného výsledku cestou válečnou není vítězstvím Pyrrhovým, jež ve svém konečném důsledku onen kýžený cíl devalvuje. A zda namísto něčeho pozitivního v konečném výsledku nepřeváží škodlivé důsledky, postihující nejen poraženého, ale i vítěze. Tady lze jen odkázat na „pacifistické“ myšlenky Petra Chelčického, který je sice formuloval již před šesti sty lety, ale jsou stále živé a platné. A pro ty, kterým nic „našeho“ není dost nóbl, lze připomenout poselství Mahátmy Ghándího, který je nejen převyprávěl, ale i použil v praxi.
Stejně tak nelze bez následků zamést pod koberec obavu, týkající se nekontrolovatelného „překlopení“ zprvu lokálního konfliktu v širší či globální střet. Míra jeho lokálnosti či globálnosti se dá odvodit od politických zájmů za ním schovaných. A protože na Ukrajině už dávno nejde jen o nějaká dílčí území, nýbrž o pokus revidovat dosavadní světové uspořádání, zrozené z výsledků druhé světové války a modifikované po skončení války studené, má patrně pravdu papež František, který zde již spatřuje prvky začínající světové vojny.
A tak se ve střední části Gaussovského kloboučku nacházejí vedle zastánců „hlavního proudu“ i početně daleko méně zastoupení „pacifisté“, kteří se s „hlavním proudem“ nerozcházejí ani tak z hlediska obsahového, jako spíše v otázkách řazení kroků. Pro příklad lze zabrousit kupříkladu do oblasti medicíny – ačkoli horečka je nástrojem, jímž se napadený organismus brání infekci, při léčbě ji nepodporujeme (spolu s nežádoucím infekčním agens, jež má zničit/potlačit, totiž hrozí poškodit/zahubit i vlastní napadené tělo); proto vedle kauzální léčby (např. antibiotiky) aplikujeme symptomaticky i antipyretika ke snížení tělesné teploty. Pacifistický přístup je tedy obdobný – vedle soustředění na podstatu a příčiny konfliktu považuje jeho násilné řešení za stejně škodlivé, jako konflikt sám. A proto volá po ukončení boje a příklonu k nenásilným prostředkům řešení.
Z hlediska „velmi krátkého období“ je tento postoj škodlivý, neboť jde na ruku agresorovi. Jako by tím byl stvrzen status quo – útočník si urval to, co chtěl, a my mu teď nadělíme klid zbraní/příměří a nekonečná mírová jednání kdesi v Ženevě. Z takovéto perspektivy to mají tendenci vidět ostatní názorové proudy, a proto všechny pacifisty šmahem označují za „chcimíry“ atp. Ale posuneme-li se do „středního“ či „dlouhého období“, optika se rázem změní. Nebude to poprvé, kdy válečný konflikt skončí „shnilým kompromisem“. Jen málo válek je ve skutečnosti ukončeno absolutní porážkou a likvidací protivníka – většinou jsou to větší či menší „plichty“, za které je jejich strůjcům pravidelně nadáváno zbabělců, zrádců a tak podobně. Důležité je uvědomit si, že dějiny ani svět zastavením bojů nekončí. Že jde jen o jednu drobnou zastávku na dlouhé pouti časem, během které si nynější účastníci ještě mnohokrát prohodí strany (kdo bude za padoucha, kdo za hrdinu), kdy se jednotlivé státy transformují v jiné, jejich hranice se v čase a prostoru rozvlní jak třtina ve větru, jejich priority se změní, vyvstanou nové zájmy, jiná spojenectví, jiné pravdy atd.
Je projevem jisté mentální vyspělosti dokázat v určitou chvíli poodstoupit a podívat se na nastalou situaci bez emocí, „sine ira et studio“. Přiznat si, že v určitých chvílích je rozumnější ustoupit – protože alternativou jsou další desetitisíce mrtvých, raněných a trpících. A vědět, že pokud je „naše“ pravda dostatečně silná a spravedlivá, svou cestu si prorazí. Když ne teď, tak zítra, nebo pozítří, protože nejrovnější a nejkratší cesta nemusí být vždy ta správná a dovést nás k cíli (ne nadarmo staříčkové a stařenky říkávali: „Polem blíž, cestou spíš.“).
Tomuto „poodstoupení“ však brání brýle mámení různé provenience. Většina z nich je tradičního střihu – netýkají se tedy konkrétně téhle války, nýbrž všech podobných konfliktů obecně. Nejde jen o stále skloňované vojensko-průmyslové komplexy různých mocenských bloků, ale i o civilní politickou sféru, které se vždy hodí mít po ruce fackovacího panáka, na kterého lze hodit inflaci, ekonomickou či uprchlickou krizi (a potichu si užívat výhod hospodaření v podmínkách mimořádného stavu, utajovaného vojenského rozpočtu atd.). Stejně tak není k zahození příležitost upravit právo tak, aby se dala snáze umlčet/likvidovat opozice, ubrat kyslík reptajícímu obyvatelstvu nácvikem odvodů a evakuačních plánů a tisíce dalších lahůdek, které válečný stav v blízkém sousedství přináší vládnoucím strukturám jako bonusy. Ale dokonce i „lidu prostému“ se tu a tam něco z té války může občas hodit do krámu. Kupř. v románech autorů tzv. „ztracené generace“ najdeme opakovaně příběhy lidí, kterým až válka dala šanci vymotat se z přediva nekomfortních mezilidských vztahů a začít existenciálně žít vlastní život.
Z pacifistického hlediska je však nejobtížnějším faktorem vyrovnat se s tím, čemu se v ekonomii říká „zapuštěné náklady“. Jde o typický problém, který existuje jen v naší hlavě, ale přesto (nebo snad právě proto) se s ním bojuje velmi, velmi obtížně. V praxi jde o případy, kdy realizujeme neúspěšný/ztrátový ekonomický projekt, na který jsme doposud utratili nemalé náklady. Jejich určujícím znakem je to, že už je nelze vrátit/dostat zpět (proto se jim také říká „utopené náklady – sunk costs“). Rozhoduje se pak mezi dvěma řešeními – projekt zastavit a „přiznat barvu“ (tedy odepsat dosavadní náklady jako ztrátu z nedokončeného projektu) nebo projekt dokončit a tutéž (nebo spíše ještě vyšší) ztrátu realizovat až následně z projektu dokončeného. Pokud si někdo chce tipnout, která že to varianta je v praxi volena častěji, získá bingo, vsadí-li na variantu „dokončení“.
Ve válkách je to podobné. A tak jsou „dnes“ posílány na smrt desetitisíce lidí proto, aby smrt těch před nimi „včera“ nebyla „zbytečnou“. Protože jinak se každý zeptá – to jste to proboha nemohli zastavit dřív? Ta otázka je naléhavější právě nyní v kontextu stále častějších prognóz válečných specialistů všeho druhu, jež se více méně začínají shodovat na předpovědi, že v létě či na podzim dojdou oběma stranám peníze (munice a střelivo, částečně i zbraně) a válka „zamrzne“. Takže vážně by to nešlo začít zastavovat už nyní? Bohužel asi ne. Protože ještě pořád převažuje myšlenkový model, v němž se kruhem vracíme zpět k představě, že svět i dějiny nenávratně a definitivně skončí v případě jakéhokoli jiného výsledku, než který chceme my a právě teď.
Není snadné být pacifistou. O to obtížnější je to v době, kdy veřejnost zmasírovaná propagandou žije v přesvědčení, že vítězství máme v zásadě v kapse a každý, kdo nejásá dost hlasitě, je lump. A ono jásání je o to svůdnější, že to za nás mají vybojovat Ukrajinci, i kdyby to mělo být do jejich posledního muže. Neboť žádná jejich oběť za naše skvělé vítězství není nepřiměřená. A to se nezabýváme rizikem, že jiskra války přeskočí do dalších teritorií. Žijeme bohužel v době, kdy do politiky chodí vesměs nepříliš kompetentní lidé, kteří by za normálních podmínek byli dobří nejspíše tak pro pedagogický dozor nad školními záchodky, kam žáci o polední pauze chodí kouřit. Jejich malost a méněcennost hrozí tím, že z hlouposti či pýchy (nebo obojího) neodolají vidině několika vteřin slávy a ve stohu plném vyschlé slámy škrtnou zápalkou. Takovou šanci v normálních dobách nemají – vždy se najde dost rozumných lidí, kteří jim tu sirku včas sfouknou. Ale když už se to mydlí a létají šrapnely, pak by se nějaká skulinka mohla najít. A nepřejme si, aby se opravdu našla.
To potvrzuje i skutečnost, že nejodvážnější řeči vedou existence „zakrechtované“ v bezpečí poslanecké sněmovny, chráněné spojenými silami NATO, naší hrdinné armády a pod záštitou parlamentní ochranky a imunity. Zaznamenal jsem, že dokonce jakýsi ministr, kdysi přes zemědělství, před pár měsíci pocítil potřebu zvolat, že tomu Putinovi by měl někdo rozbít hubu. Než jsem dohledal, zda k tomu může použít příslušníky přísežné myslivecké či rybářské stráže, jež mu vzdáleně kompetenčně přísluší, potěšilo mne, že na to zareagoval O. Neff na stránkách svého „Neviditelného psa“, kdy po citaci Čapkovy „Matky“ navrhl vtisknout jmenovanému do ruky střelnou zbraň a říci: „Jdi, Mariáne, jdi!“.
Bohužel, ani sebelepší bonmot nenahradí reálnou politiku, jejímž cílem je (by mělo být) vrátit vypuštěného džina do lahve, dokud to ještě jde. Naštěstí se v tom (snad) začínají angažovat chcimírové typu francouzského, čínského, brazilského prezidenta či již zmíněný papež František a (snad) to vzájemné masakrování kdesi na Donu konečně ustane. Ale nedělejme si iluze. Systémy, jimž je válka ku prospěchu, nikam nezmizely a jen tak nezmizí. Takže už teď lze začít připravovat novou a napínavou televizní diváckou soutěž „Uhodni, kde to bouchne příště!“