Historik Jiří Malínský v novém seriálu mapuje vztahy mezi prezidentem E. Benešem v londýnském exilu a slovenskými politiky. Dnes pokračuje druhým, závěrečným dílem.
Zajímavé střípky diskusí
Podle Novomeského byl Beneš nejen rozhodující osobností londýnského exilu, ale i jeho „diktátorem“ (tak označil prezidentovo nesporné vůdcovské postavení v druhém odboji). V jeho rozhovorech s delegací Slovenské národní rady byl patrný předpoklad obnovy Československa jako důsledku vítězství Spojených národů nad německým imperialistickým nacismem. Jedním z předpokladů úspěchu tohoto zaměření bylo také postižení významu zahraničního i domácího odboje včetně všech souvisejících aspektů. Novomeský zde podal bližší podrobnosti všech probíhajících názorových výměn. Tyto postřehy se týkaly věcí každodennosti (vztahy se Stalinem), okolností kolem podpisu československo–sovětské smlouvy 12. prosince 1943, Benešových potíží při přeletu do SSSR, zkušeností s Hodžovými aktivitami („Já jsem chodil s kufříkem, čistil kliky i u bezvýznamných úředníků, psal jsem a podával rozklady, memoranda, a se vší skromností, ale houževnatě jsem probojovával svůj cíl. Naproti tomu Hodža přišel do Londýna, tisk plný zpráv o jeho příchodu, svolal do nejluxusnějšího hotelu pompézní tiskovou konferenci, kde přednesl velké expozé – a účet za všechno poslal nám!“, s. 475). Opakovaně zdůrazňoval nezastupitelný význam kontinuity československé státnosti a s tím souvisejícího svého prezidentství: „Já jsem se myšlenky existence republiky nikdy nevzdal. Proto zůstávám právně i prakticky prezidentem republiky.“ (ibidem)
Podobně opakovaně zdůrazňoval i demokratickou politickou pestrost Šrámkových exilových vlád: „Určitě, už nyní máme vládu sestavenu ze stran a osobností, které nenesou vinu na tragédii z r. 1938. Byl bych ji už nyní rád rozšířil o komunisty, navrhl jsem i kolegovi Gottwaldovi toto řešení, nepovažoval je však dosud za účelné. S komunisty ve vládě však počítá.“ K tomu Novomeský dodává vlastní zajímavou vzpomínku na Benešovu vynucenou abdikaci 5. října 1938: „A musel jsem myslet na to, že jsem tehdy na Švermův pokyn sháněl po Praze osobnosti: významnější spisovatele (Olbrachta, Čapka, Vančuru atd.), kteří by zašli k Benešovi na Hrad a požádali ho, aby neodstupoval a neulehčoval tak – mírně řečeno – pravicovému kursu nástup v otřesených zbytcích pomnichovského státu.“ (ibidem) Současně se v této vzpomínce netají se svým názorem na mnichovskou katastrofu i nesouhlasem s atentátem na Heydricha. Beneš mu zopakoval svůj názor na to, že chtěl ušetřit SSSR a dotvrzoval to později uzavřeným paktem Molotov–Ribbentrop. A vyjevil svůj souhlas s Novomeského názorem na nešťastnost atentátu na Reinharda Heydricha („O celé akci jsem vůbec nevěděl.“, s. 476)
Vyjasnění stanovisek
Při obhajobě československosti (čechoslovakismus je ľuďácké propagandistické zkreslení) budoucího poválečného státu dospíval Beneš k pozoruhodným argumentům: „Na obzoru se rýsuje, zdůrazňoval, možnost třetí světové války. Její fronty se opět budou protínat, tak jako za první a druhé světové války, v oblasti na čáře mezi Baltem a Jadranem, tedy i v oblasti našeho státu, avšak to jsou místa hranic mezi Východem a Západem. Již v pouhém napětí mezi těmito dvěma světy rozděluje labilní československé povědomí republiku mezi Západ a Východ a svébytnost Slovenska vedle svébytnosti české k takovému rozdělení přímo vyzývá. Naproti tomu vědomí národní jednoty všech Čechoslováků vyloučí jakoukoli kombinaci na rozdělení ČSR. ,My jsme, musíme být a musíme zůstat jednotným národem. Češi i Slováci ve svém vlastním zájmu.´“ (ibidem) Naopak Novomeský a delegace Slovenské národní rady setrvávali na ideji Československa jako státu dvou rovnoprávných národů; už tehdy se mluvilo o federativním řešení a o zákazu majorizace Slováků, tj. současně také o faktické minorizaci početně většinových Čechů. Současně NKVD v prostředí Němcovy vládní delegace vypouštělo zkušební balónky o možné slovenské samostatnosti. Postupně se schylovalo k uzavírání diskusí.
Jednoho dne se Beneš obrátil na Novomeského s chladným dotazem: „Musíme to nějak skoncovat. … Uznáváte Československou republiku? Uznáváte presidenta republiky?“ Překvapený, možná i zaskočený Novomeský věcně odpověděl: „Ale vždyť, pane presidente, tato otázka není sporná, odpověděli jsme na ni už tím, že jsme přijali vaše pozvání a přišli sem.“ (s. 478) Poté prezident požádal delegaci Slovenské národní rady o vystoupení na tiskové konferenci londýnských i zahraničních novinářů; průvodcem na ní byl ministr zahraničí Jan Masaryk. Delegace tu veřejně plédovala pro Československo jako stát dvou (v dobové dikci ještě tří) rovnocenných národů. Nádavkem delegace na výslovnou prezidentovu žádost vykonala zdvořilostní návštěvy na spojeneckých vyslanectvích, k nimž vlastní žádostí přičinila i jugoslávskou ambasádu. Slováci z Banské Bystrice se účastnili i oficiální londýnské oslavy 28. října; v Novomeského vzpomínce to splynulo vjedno se zdrcující zprávou o pádu Banské Bystrice, centra Slovenského národního povstání.
Prezidentovy závěry
Zde probíraná vzpomínka končí. Gustáv Husák k ní přidal stanovisko prezidenta Beneše oznámené rozhlasem 6. listopadu 1944; mj. reagovalo také na přípis Slovenské národní rady ze 2. listopadu 1944. Týkalo se vztahu vládní delegace a Slovenské národní rady, hlásilo se k zásadě jednoho odboje zahraničního i domácího, slovenského i českého. Konstatovalo dále, že mezi Slovenskou národní radou a exilovou londýnskou vládou i prozatímním státním zřízením nejsou podstatnější názorové rozdíly na podobu budoucího obnoveného československého státu. Upozornilo také, že „Bylo by krajně nebezpečné pro pořádek, právní řád a konečnou dohodu nás všech říkati – zejména pro přechodnou dobu – že ústava už neplatí nebo že není podkladem právního řádu v republice. Důsledkem by prostě byl naprostý chaos. Mimoto to je v ústavě největší část článků takových, že zůstanou i po válce nedotčeny.“ (s. 483) Současně EB uvedl nutnost ústavních změn daných vývojem válečné doby. Dále se obíral institutem vládního delegáta a odkázal na dohodu se SSSR z května 1944. Byl vyložen jako institut přechodný pro první dobu po osvobození do data příchodu vlády. EB se tu opíral o předcházející československo–sovětskou dohodu uzavřenou v květnu 1944.
Jako diskusní bod vyjádření obsahuje předběžně i model politické struktury poválečné Československé republiky, který je načrtnut na principu ústřední, zemských a okresních exekutiv a zastupitelských sborů (sněmů a zastupitelstev) pro Čechy, Moravu, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Beneš k tomu dodal: „Náš systém státní správy by tudíž, po mém soudu, nebyl to, čemu se běžně říká dualismus nebo federalismus.“ (s. 487) K problému jednotného národa dále hájí československou státní a kulturní jednotu, současně však dodal: „Pokládal bych však za nepřípustné toto stanovisko komukoliv vnucovat. Jestli na Slovensku je veliká část nebo většina obyvatelstva, která se cítí výlučně Slováky, jestli tato většina nazývá toto obyvatelstvo slovenským národem, je prostě nutno fakt konstatovat a respektovat; nemá smysl vésti spor o nějakou terminologii národa slovenského a československého. Respektuji prostě fakta a žádám, aby v těchto věcech byla v republice plná tolerance. Já tuto toleranci bezpodmínečně zachovávám a budu ji respektovat i nadále. Odmítám zejména, že by se snad mělo nařizovat, vnucovat nebo zákonně předpisovat, že existuje národ československý.“ (s. 487–488). Tento dostupný dokument, vydaný tiskem v knižní edici Slovenské národne povstanie. Dokumenty historikem Vilémem Prečanem v Bratislavě r. 1965, dále dovozuje zásadu souběžného respektování etnicit Slováků, Čechů a Čechoslováků.
To znamenalo následně i uznání Slovenské národní rady a, jak Husák tentokrát věcně dodává „je třeba ocenit určitou politickou střízlivost, ,respektování faktů´“ (s. 489) a zásadní odlišení londýnského exilu od polské či jugoslávské londýnské vlády. 16. listopadu 1944 tyto závěry potvrdil i Hubert Ripka jménem vlády v cirkulární depeši určené československým ambasádám. Součástí tohoto dokumentu doposud zůstali i Rusíni a podkarpatští Ukrajinci. Delegace Slovenské národní rady odletěla 14. listopadu 1944 z Londýna do Moskvy, odkud 14. ledna 1945 odcestovala na čerstvě osvobozené území východního Slovenska.
Historický význam Novomeského svědectví
Na přelomu let 1963 a 1964 Gustáv Husák dokončoval svou stěžejní vzpomínkovou knihu; pracně k ní sháněl podklady a prameny. Laco Novomeský byl zvlášť cenný svědek a mimoto, jak jsem již uvedl, Husákův blízký přítel. Zanedbatelná není ani okolnost jeho hlubokého vlastního poznání českého prostředí jak z literatury a výtvarného umění, tak bohatého vlastního poznání získaného v třicátých letech; Novomeského hbité novinářské pero propůjčuje této vzpomínce zvlášť zajímavý ráz. Stojí za připomenutí, že první vydání Svědectví o Slovenském národním povstání vyšlo na Slovensku roku 1964 v úzké návaznosti na výsledky činnosti barnabitské komise a že popud k jejímu sepsání vyšel od tohoto tehdejšího vědeckého pracovníka Slovenské akademie věd. Vypovídací hodnotu těchto řádků, zřejmě bez větších změn vtělených Husákem do textu jeho knihy, zvětšuje okolnost, že Beneš je tu zachycen vnímavým zrakem předního davisty a zjevně bez vědomé snahy jakkoliv „vylepšovat“ skutečnost. (Není bez zajímavosti, že Hana Benešová v konvolutu smutečních kondolencí k smrti EB uchovala i tu Novomeského.)
Proto na počátku devadesátých let minulého století, když se na obou stranách hledaly zástupné záminky pro rozbití československé státnosti, se o těchto všeobecně dostupných závazných Benešových vyjádřeních až příliš často mlčelo. Stejně tak i o tom, že slovenskou národní identitu na počátku padesátých let v plném, bezvýhradném souhlasu uznal i londýnský Ústav pro politické a sociální studium Edvarda Beneše tvořený přáteli a politickými spolupracovníky tehdy již zesnulého prezidenta.
Neudržitelnost údajného Benešova protislovenského šovinismu je zřejmá; spíše zaráží skutečnost, že Husák tu v druhém českém vydání své knihy, z něhož pochází uváděné citáty, vlastně prokazatelně vyvrací sám sebe. Benešovy vklady do rychlého rozvoje slovenského národa po r. 1918 jsou nepopiratelné, jakkoliv se dály mimovolně a v řadě ohledů zcela nezávisle na prezidentově vůli a přání. Řada Slováků si píli aristokrata plebejského češství, o němž František Xaver Šalda tak výstižně napsal, že tento politik míru a ztělesňuje nejlepší vlastnosti svého národa, také uvědomovala; jmenujme např. dr. Annu Gašparíkovou-Horákovou (1897–1988), Masarykovu spolupracovnici, autorku jímavé vzpomínkové knihy U Masarykovcov. Novomeský přesně a výstižně zachycuje Benešovu demokratickou vědeckou metodu i politickou kulturu (viz poznámku o tom, že diskuse zpočátku připomínala odborný seminář). Vklad obou prvorepublikových prezidentů se historicky zhodnotil nejlépe při společné mimořádně úspěšné česko–slovenské oslavě 100. výročí vzniku Československé republiky, její říjnové revoluce, r. 1918.
Předchozí díly: