Souběh krizí, včetně neoliberálního kapitalismu, geopolitických konfliktů a klimatické katastrofy, vyžaduje výraznou změnu politik EU. Harald Wolf zkoumá klíčové faktory, které je třeba vzít v úvahu při novém definování a přeorientování současných politik, aby bylo možné řešit současné hospodářské, průmyslové a geopolitické výzvy.
Na poslední konferenci spolkové strany (DIE LINKE) jsme diskutovali o „epochálním zlomu“ vzhledem k současné krizi neoliberalismu, rostoucím geopolitickým otřesům a konfliktům a hrozící klimatické katastrofě. Tato krize také zpochybnila dosavadní způsob integrace EU. Až do roku 2000 se tento model opíral o volnou tržní produkci pro jednotný evropský trh a hospodářskou a měnovou unii, liberalizaci a odstraňování překážek hospodářské soutěže. Tento hospodářský režim byl zpochybněn po celosvětové finanční a hospodářské krizi. Nové výzvy pro EU představuje také „triáda konkurence“ USA-Evropa-Čína. V rámci iniciativy „Made in China 2025“ představila Čína strategii průmyslové a hospodářské politiky, jejímž cílem je vytvořit z čínských podniků vedoucí podniky na světovém trhu v deseti klíčových odvětvích (převážně v oblasti špičkových technologií). V USA se mezitím provádí masivní průmyslová politika s obrovskými investičními programy (naposledy se zákonem o snižování inflace). Dekarbonizace nutná ve světle hrozící klimatické katastrofy je zároveň výzvou pro průmyslovou politiku, která vyžaduje cílené státní zásahy nad rámec opatření, jako je zvyšování cen emisí CO2. Pandemie koronaviru a nakonec válka na Ukrajině ukázaly zranitelnost dodavatelských řetězců a instrumentální využití nadnárodních sítí (jako jsou potrubí a SWIFT) pro ekonomickou válku.
Všechny tyto faktory – náchylnost financializovaného kapitalismu ke krizím, geopolitické a geoekonomické výzvy, které představuje třístranná konkurence, potřeba dekarbonizace a zranitelnost globalizovaných dodavatelských řetězců – neustále vedou k novému vymezení a přeorientování evropské průmyslové politiky, o níž se hovoří jako o stále důležitějším stavebním kameni „strategické autonomie“ EU.
Až do poloviny 20. století bylo zaměření na průmyslovou politiku v EU odmítáno jako zásah do ekonomiky, který „narušuje trh“.
Teprve po světové finanční krizi došlo k určité rehabilitaci průmyslové politiky. Itálie, Španělsko a Řecko ztratily v letech 2008-2013 čtvrtinu své průmyslové výroby. Vzhledem k vysoké míře závislosti investic a zaměstnanosti v EU na průmyslu (25 % zaměstnanců pracuje ve zpracovatelském průmyslu) se jednalo o ekonomicky a sociálně ohrožující vývoj. Ukázalo se, že národní ekonomiky se silnějšími průmyslovými odvětvími přestály krizi lépe. Na tomto pozadí byly první úvahy a iniciativy v oblasti průmyslové politiky, které se v EU rozvíjely, iniciovány čistě jako reakce na krizi. [1] Junckerův plán z roku 2014 – přes všechny kritizovatelné nedostatky – byl prvním pokusem o průmyslovou politiku na evropské úrovni, který „počítal s investicemi v regionech zvláště postižených krizí eura“ [2].
Mezinárodní vývoj však zvýšil politický tlak a potřebu silnějších iniciativ v oblasti průmyslové politiky EU.
Za zmínku stojí:
- Americký „Čínský šok“. Po vstupu Číny do WTO vedl rostoucí dovoz z Číny do USA k oslabení odvětví domácího průmyslu a k růstu nezaměstnanosti (zejména v oblasti „rezavého pásu“) a k růstu míry chudoby. Donald Trump se na to snažil reagovat protekcionistickými opatřeními v rámci své politiky „America first“. Bidenova administrativa navázala na některá Trumpova opatření a posílila aktivity v oblasti průmyslové politiky s cílem „strategické konkurenceschopnosti“. Byly zavedeny rozsáhlé investiční programy na modernizaci churavějící americké infrastruktury a dopravních systémů, na podporu energetické a digitální infrastruktury a na ochranu klimatu. Patří mezi ně „Zákon o investicích do infrastruktury a zaměstnanosti“, „Zákon o inovacích a hospodářské soutěži“ a nejnověji „Zákon o snižování inflace“. Masivní investice do výzkumu a vývoje a domácí výroby, zejména polovodičů, mají Americe zajistit vedoucí úlohu technologického konkurenta Číny.
- Čína si zároveň v rámci své strategie „Čína 2025“ stanovila cíl stát se lídrem v oblasti špičkových technologií. V rámci iniciativy „Pásmo a cesta“ Čína vypracovala globální infrastrukturní program na rozšíření námořních tras, silnic, železnic, komunikačních sítí a platebních systémů. Jejím cílem je propojit Čínu s dalšími regiony světa, včetně Evropy, a vytvořit infrastrukturu, kterou nebudou mít pod kontrolou Spojené státy. Německo dosud kompenzovalo slabou poptávku v rámci eurozóny vývozem na rozvíjející se trhy, zejména do Číny. Strategie Číny rozvíjet se jako země s vyspělými technologiemi, její strategie technologicky se oddělit od Západu vede také k větší konkurenci mezi Německem a Čínou na světovém trhu, částečně tím, že ztěžuje přístup na čínský trh a stále častěji vede k tomu, že německé technologické společnosti čelí čínským pokusům o převzetí. Významné segmenty kapitálu v Německu a EU proto také požadují nové nastavení hospodářské politiky vůči Číně. Svaz německého průmyslu (BDI) například prohlásil: „Německo a EU se nemohou spoléhat na domnělou jistotu, že náš model … liberálního a sociálního tržního hospodářství přinese dlouhodobé makroekonomické výhody oproti čínskému systému.“ [3].
- Hrozící klimatická katastrofa a nutnost ekologické transformace průmyslu jsou dalšími podněty pro změnu zájmu o aktivní průmyslovou politiku. Samotná konkurence a cenové signály nestačí k rozvoji ani „zeleného kapitalismu“, i ten vyžaduje intenzivní zásahy státu prostřednictvím průmyslové politiky. Dekarbonizace znamená dalekosáhlou restrukturalizaci celých průmyslových struktur a reorganizaci obchodních toků. Namísto dovozu a vývozu fosilních paliv (ropa, plyn, uhlí) a budování s nimi spojených infrastruktur je třeba rozšířit nové sítě, které podpoří přeorientování obchodních toků na nové zdroje a produkty, jako jsou kovy vzácných zemin a nové energetické infrastruktury, např. zelený vodík. Zelená dohoda EU má být klíčovou hnací silou inovací a růstu průmyslu a hospodářství a zajistit Evropě vedoucí úlohu v soutěži o zelené technologie budoucnosti. [4] „V evropské zelené dohodě hrají významnou roli také geopolitické motivy. Zamýšlené rozšíření technologií pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů – s cílem co nejvíce elektrifikovat průmysl, dopravu a bydlení – má posílit energetickou bezpečnost Unie, a snížit tak závislost na dovozu energie ze zahraničí (zejména zemního plynu z Ruska). Především by měly být podniky „uzpůsobeny“ k tomu, aby mohly konkurovat globálním konkurentům, zejména čínským a americkým technologickým společnostem, na budoucích rostoucích trzích.“ [5].
- Pandemie koronaviru odhalila zranitelnost liberalizovaných globálních dodavatelských řetězců.Narušení dodavatelských řetězců a výpadky výroby v klíčových dodavatelských odvětvích, která byla outsourcována do zahraničí, měly celosvětový hospodářský dopad. To vedlo k diskusi o „reshoringu“ outsourcovaných odvětví (např. části farmaceutického výrobního procesu outsourcované do Indie a Číny). Tato geoekonomická tendence nabývá na významu a spolu s rozvojem nových strategických průmyslových odvětví v souvislosti s rostoucí digitální a ekologickou výrobou (výroba baterií, polovodičů) mají za cíl jak posílit konkurenceschopnost „domácího“ průmyslu, tak působit proti využívání dodavatelských řetězců a infrastruktur jako zbraní („weaponisation“).
- Válka na Ukrajině tuto tendenci k „reshoringu“ a „allyshoringu“ ještě posílila. Válka Ruska proti Ukrajině jasně ukázala význam infrastruktury (od ropovodů a plynovodů po mezinárodní platební systémy, jako je SWIFT) v geopolitických sporech. Zatímco na jedné straně má být urychleno rozšiřování nefosilních zdrojů energie (včetně jaderné energie) (mimo jiné s cílem snížit závislost na Rusku), současně se budují nové infrastruktury pro fosilní paliva a využívají se nová ložiska ropy a plynu – investice, které se „vyplatí“ pouze v případě, že jsou dlouhodobě využívány, a brání tak dosažení jakýchkoli cílů v oblasti klimatu. Válka zároveň roztočila novou spirálu zbrojení, a tím i vzestup zbrojního průmyslu. Někteří aktéři již hovoří o nutnosti „válečné ekonomiky“ ve funkci průmyslové politiky a s ní spojeného růstu (nejen) ekologicky destruktivního průmyslu, který zároveň blokuje důležité zdroje pro sociálně-ekologickou transformaci.
- Soupeření mezi USA (jako upadající světovou mocností) a Čínou (jako rostoucí světovou mocností) tuto tendenci k „deglobalizaci“ ještě zesílilo. USA a Čína se nacházejí v geostrategické konfrontaci. Důsledky lze spatřovat v intenzifikaci vojenských aktivit a zbrojení, v boji o nadvládu a kontrolu nad vývojem a výrobou vyspělých technologií a vzácných přírodních zdrojů a v používání obchodních omezení a hospodářských sankcí. Soupeření dvou velmocí může vést k vytváření nových aliancí nebo upevňování starých, neboť tato politická tendence k „oddělování/„deglobalizaci“ není bez rozporů. Čína zaujímá klíčové postavení ve světové ekonomice a jak USA, tak EU jsou s Čínou úzce ekonomicky provázány. Rozpor mezi politickou logikou konfrontační politiky a ekonomickou realitou povede také k soupeření různých frakcí kapitálu a politických cílů. Pokud hovoříme o „strategické suverenitě“ EU, nemělo by to znamenat přezbrojení a vojenskou „suverenitu“, ale rozvoj nezávislé zahraniční a hospodářské politiky vůči Číně, která se nepodřizuje konfrontační politice USA. Cílem by neměla být konfrontace, ale spolupráce za spravedlivých podmínek.
Zelená dohoda EU a balíček „Fit for 55“ jsou ústředními prvky strategie průmyslové politiky EU.
Znamená to odklon od čistě „horizontální“ průmyslové politiky (která se spoléhá pouze na volnou hospodářskou soutěž jako „rovné podmínky“ a s ní spojené inovace) a posun k „vertikální“ průmyslové politice, která se rovněž spoléhá na státní zásahy ve prospěch konkrétních průmyslových odvětví. Státní regulace a financování/dotace tak nabývají na významu. Nejde jen o pouhou náhradu zdrojů energie, ale o dalekosáhlou transformaci celých průmyslových odvětví, rozvoj nových výrobních řad (a zánik starých), nové obchodní modely a reorganizaci obchodu. Uwe Witt správně poukazuje na to, že při všech nedostatcích Green Deal, pokud by se cíle snižování emisí skutečně dodržovaly podle plánu, „lze očekávat nové a složité konflikty o materiální zdroje a půdu – a samozřejmě o distribuční spravedlnost“.
Odchod od fosilních paliv s sebou přinese i změny v geopolitickém rozložení sil.
Až dosud byl přístup k ropě, plynu a uhlí rozhodující pro ekonomický a politický význam. Budoucí války se již nebudou vést o ropu, ale o přístup k jiným, novým zdrojům. Jak píší Frans Timmermanns a Josep Borrell: Podle nich „samotný přechod povede k přesunu moci od těch, kdo ovládají a vyvážejí fosilní paliva, k těm, kdo ovládají zelené technologie budoucnosti“. [6] V Zelené dohodě EU se rovněž uvádí, že ochrana klimatu se stane „nedílnou součástí myšlení a činnosti EU v oblasti vnějších otázek, a to i v kontextu společné bezpečnostní a obranné politiky“. Jürgen Trittin předpovídá: „Geostrategie v postfosilním věku bude mít vítěze a poražené. Vítězi budou země, které dnes pokrývají většinu svých energetických potřeb dovozem fosilních paliv. Mezi ně patří Čína a Evropa. Poraženými budou rentiérské společnosti, které stejně jako běžné zkorumpované mocnosti financují společenskou smlouvu svých společností prostřednictvím vývozu fosilních paliv. Ty společnosti, které včas nemodernizují a nediverzifikují své ekonomiky, budou čelit destabilizaci. Diverzifikace však ohrožuje vládnoucí třídu – ať už v Rusku nebo v Saúdské Arábii. Pokud se zmenší monopol na tvorbu hodnot, dostane se pod tlak i politický monopol.“ [7] Situace se mi však zdá být složitější. EU je regionem chudým na suroviny, který bude i nadále vysoce závislý na jejich dovozu. Například EU předpokládá do roku 2030 18násobný nárůst poptávky po lithiu a 5násobný nárůst poptávky po kobaltu pro technologie elektromobility a skladování; do roku 2050 se očekává 60násobný, resp. 50násobný nárůst poptávky. Světová banka předpovídá celosvětový nárůst produkce kobaltu a lithia o 500 %. Situace se příliš neliší ani v případě vzácných zemin, kde vede Čína se 40 procenty světové produkce. [8] A ani Rusko nemusí být vzhledem ke svému bohatství přírodních zdrojů nutně jedním z geoekonomických poražených energetického přechodu.
To poukazuje na zásadní problém Zelené dohody. Nadále se opírá o neomezený kapitalistický růst a rostoucí spotřebu zdrojů.
Průměrná větrná turbína vyžaduje přibližně 150 tun oceli, přechod na elektromobilitu (při současné orientaci na růst automobilového průmyslu) povede k drastickému nárůstu množství potřebné elektřiny a výše uvedených surovin. Výroba polovodičů (nezbytných pro fotovoltaiku a digitalizaci) musí probíhat ve vysokém vakuu a při teplotách mezi 400 a 1400 stupni Celsia. „Zelené“ technologie nepohlcují pouze ocel, beton a hliník (…) – ale také poměrně vzácné nerostné suroviny. Patří k nim lithium, nikl, měď, kobalt, mangan, grafit a vzácné zeminy, jako je neodym. (…) Běžné auto potřebuje 35 kilogramů těchto surovin, zatímco elektromobil asi 210 kilogramů. Ani větrné turbíny nejsou poháněny pouze větrem. Na každý megawatt instalovaného výkonu je potřeba více než 10 000 kilogramů nerostných surovin, a pokud jsou rotory v moři, je to až 15 000 kilogramů … poptávka po nerostných surovinách exploduje, pokud bude chtít celý svět fungovat tímto klimaticky neutrálním způsobem.“ [9] V důsledku toho nelze výrobu energie z obnovitelných zdrojů zvyšovat donekonečna, a proto jsou geopolitické nebo dokonce otevřené vojenské konflikty o zdroje a klíčové technologie (například mikročipy) nevyhnutelné.
„Zelený nový úděl levice“ proto musí jít ruku v ruce s výrazným snížením spotřeby zdrojů.
Příkladem je odvětví dopravy: transformace je zde obvykle chápána jako změna způsobu pohonu stávajících vozidel, aby bylo možné do značné míry nepřerušeně pokračovat v obchodním modelu automobilových společností, což vede ke zvýšené spotřebě zdrojů a rostoucí poptávce po obnovitelné energii. Skutečná změna v dopravě naproti tomu musí mít za cíl drasticky omezit automobilovou dopravu a učinit z ekologické dopravy šetrné ke klimatu, zejména z veřejné dopravy, hlavní pilíř „mobility pro všechny“ se stále menším počtem automobilů. To by znamenalo přeměnu automobilového průmyslu, hluboký zásah průmyslové politiky do jednoho z klíčových německých a evropských průmyslových odvětví. Nezbytné drastické snížení spotřeby zdrojů však vyžaduje nejen zmenšení zvláště klimaticky škodlivých a na zdroje náročných odvětví, ale také rozvoj oběhového hospodářství. To by bylo doprovázeno rozsáhlými změnami ve strukturách a sítích tvorby hodnot, a představuje tak další průmyslověpolitickou (a geopolitickou) výzvu.
Četné krize (klimatická krize, pandemie, rostoucí geopolitické soupeření a konflikty) vedly k pozoruhodným změnám ve fiskální a hospodářské politice EU.
Během pandemie byla uvolněna přísná (neoliberální) kritéria stability a začalo se diskutovat o reformě fiskálního paktu. V rámci balíčku „Next Generation EU“ si EU poprvé vzala půjčky ve velkém rozsahu (750 miliard). Tyto půjčky budou investovány především do ekologizace a digitalizace. Na Světovém ekonomickém summitu v Davosu von der Leyenová vyzvala k vytvoření „průmyslového plánu Green Deal“ – i jako reakci na americký zákon o snižování inflace (IRA). Cílem je, aby se Evropa dostala na první místo v celosvětovém závodě o zelené technologie. Mimo jiné vyzvala k dočasné úpravě antimonopolních zákonů, která by usnadnila a umožnila dotace na vývoj nových technologií a vytvoření nebo rozšíření výrobních zařízení pro již existující technologie v Evropě. Zároveň mají být vypracovány nové obchodní dohody, které vytvoří „silné a krizím odolné dodavatelské řetězce“. Místopředsedové Evropské komise navrhli evropské veřejné investice do klíčových průmyslových odvětví, čímž by se „evropští daňoví poplatníci stali akcionáři“. Diskutuje se také o takzvaném „státním investičním fondu“, který by umožnil ekologické investice i v členských státech s napjatými rozpočty. To vše jsou významné změny v politice EU ve srovnání s neoliberálním rozkvětem prosazování jednotného trhu s jeho „rovnými podmínkami“ a politikou úsporných opatření, kterou jsme zažili v reakci na krizi eura.
Výroba klíčových technologií pro současné období kapitalistické akumulace vyžaduje pokročilé „úspory z rozsahu“.
Potřebná průmyslová odvětví se koncentrují v jedné nebo několika málo zemích (viz význam Tchaj-wanu pro výrobu vysoce výkonných čipů). „Pokud se Číně podaří získat technologické prvenství na důležitých budoucích trzích, je docela pravděpodobné, že Evropa již nebude mít v těchto odvětvích (žádné) významné společnosti.“ [10] Zároveň mají klastry vznikající kolem těchto klíčových průmyslových odvětví velký geopolitický význam – mohou být použity jako zbraň v geopolitických sporech tím, že jiným státům zamezí přístup k těmto technologiím nebo jim přístup ztíží. V tomto kontextu je třeba vnímat i diskusi o změně práva hospodářské soutěže, která by umožnila fúze ve strategických odvětvích a vytvoření „evropských šampionů“. Zároveň je třeba zabránit převzetí podniků Čínou ve strategicky a technologicky významných odvětvích.
Cílem „zákona o čistém nulovém průmyslu“ (Net Zero Industry Act) je přeměnit „dočasný krizový rámec pro státní podporu“ (Temporary Crisis Framework for State Aid), který byl zaveden během krize koronaviru, na „dočasný krizový a přechodný rámec“.
Toto rozšíření možností podpory má umožnit dotace podnikům na „zelené“ investice ve strategických odvětvích. Toto rozšíření možností podpory má v zásadě smysl. Jelikož se však fiskální prostor členských států pro poskytování dotací značně liší, hrozí také nebezpečí, že se posílí stávající hospodářská nerovnováha v rámci EU. Například jen Německo a Francie poskytly téměř 80 % všech státních dotací v rámci dočasného evropského krizového rámce, Německo 53 % a Francie 24 % [11]. Proti tomu má být vytvořen evropský „fond suverenity“: podle usnesení Evropského parlamentu se tak má zabránit roztříštěnosti způsobené nekoordinovaným poskytováním státní podpory a zajistit „jednotná evropská reakce na současnou krizi“. Jak bude tento fond suverenity financován, však zatím není jasné. Diskutuje se o využití prostředků z Fondu příští generace EU pro tento účel. Přístup ke zcela novým úvěrům se zdá být v současné době mimo diskusi, takže je otázkou, zda plánovaný „fond suverenity“ získá dostatečné finanční zdroje.
Dotace pro podniky musí být vázány na podmínky: splnění kritérií dobré práce (kolektivní vyjednávání, mzdy), záruky umístění a pracovních míst, spolurozhodování zaměstnanců, dosažení cílů v oblasti klimatu. Z levice musí být diskuse o uvolnění pravidel státní podpory a vnitřního trhu spojena s debatou o tom, které dotace jsou poskytovány kterým podnikům/odvětvím a s jakým cílem. Poskytování dotací by mělo být spojeno s nabýváním podílů v podnicích ve strategických odvětvích. To se týká zejména vytváření „evropských šampionů“ (viz výše). Jelikož jsou tyto podniky spojeny s vysokou mírou koncentrace/monopolizace, bude to vyžadovat i vysokou míru veřejné kontroly (ekonomická demokracie).
Evropská průmyslová politika se potýká s problémem řízení.
V zásadě se jedná o průmyslovou politiku národních států, které si také (alespoň částečně) vzájemně konkurují. Průmyslová politika EU bývá široce rozvolněná, zatímco USA a Čína jsou schopny rozvíjet centrálně koordinovanou, strategicky orientovanou průmyslovou politiku. To vyvolává otázku možnosti přísnější koordinace politik EU a dalších kroků směrem k integraci. „Průmyslová politika musí být skutečnou evropskou strategií; převážně národní průmyslová politika selže a reprodukuje nerovnosti mezi členskými státy. Evropská průmyslová politika se musí zaměřit na obnovu a transformaci výrobních struktur v deficitních zemích – to znamená, že musí být asymetrická. Průmyslová politika musí vycházet z analýzy silných a slabých stránek každého regionu a členského státu (infrastruktura, dovednosti, spolupráce podniků, výzkumných a vývojových institucí atd., stávající hodnotové řetězce a nedostatky v hodnotových řetězcích). Na základě této analýzy je třeba navrhnout rozvojové plány. Cílem je transformace výrobního systému a interakce podniků, vzdělávacích institucí a institucí pro formování dovedností, výzkumu a vývoje a veřejných infrastruktur. Rozvojové plány na regionální, národní a evropské úrovni musí být vypracovány s ohledem na více zúčastněných stran: Je třeba zapojit odbory, podniky, místní a regionální samosprávy, ekologické iniciativy, univerzity atd. Evropské fondy, investiční programy musí odpovídat rozvojovým plánům na evropské, národní a regionální úrovni.“ [12]
Reference:
[1] Bieling, Hans-Jürgen 2022: Die Europäische Union im Zeitalter der „neuen Geopolitik“, In: Das Argument No. 338/2022
[2] Bieling, Hans-Jürgen 2019: Globalisierungskonflikte. Die strategische Positionierung und Rolle der EU in der neuen Triade-Konkurrenz, In: PROKLA, Issue No. 194, 2019
[3] Bundesverband der Deutschen Industrie e.V: China – Partner and Systemic Competitor
[4] European Commission: COMMUNICATION FROM THE COMMISSION, The European Green Deal
[5] Mahnkopf, Birgit: Der große (Selbst-)Betrug, In: Aus Politik und Zeitgeschichte, No. 3-4/2022
[6] Borrel, Josep, and Timmermans, Frans: The Geopolitics of Climate Change
[7] Trittin, Jürgen: Das Ende des fossilen Zeitalters: Gewinner und Verlierer stehen schon fest- wenn sie sich nicht bewegen
[8] Wahl, Peter: Klimapolitik als geopolitische Waffe
[9] Hermann, Ulrike: Raus aus der Wachstumsfalle. Wie wir mit der britischen Kriegswirtschaft die Klimakrise bewältigen können, In: Blätter für deutsche und internationale Politik, October 2022
[10] Dullien, Sebastian/ Hackenbroich, Jonathan: European Industrial Policy. A Crucial Element of Strategic Autonomy
[11] Wixforth, Susanne: Bruderkrieg der Beihilfen – Wettbewerbsfähigkeit ein Nullsummenspiel
[12] Wolf, Harald: Elements of a new industrial policy for Europe, Conference „Finding A New Path – Another Development for Europe“, Brussels, 19.-20. June 2017, PowerPoint Presentation
Tento článek publikujeme ve spolupráci s Transform!Europe.