Autoři Nnimmo Bassey, Breno Bringel, Liliana Buitrago, Madhuresh Kumar, Kavita Naidu, Vasna Ramasar a Maristella Svampa analyzují nedávné politiky EU a prosazují alternativy k zelenému kolonialismu. Evropa je světovým lídrem v oblasti snižování emisí uhlíku, a to především díky konsolidaci nových forem těžebního průmyslu a obětních zón na jihu.
Evropa je světovým lídrem ve snižování emisí uhlíku. Do roku 2020 snížila Evropská unie emise o přibližně 34 % ve srovnání s rokem 1990, takže slibované snížení o 55 % do roku 2030 je bezpečně na dosah. Pro srovnání, Spojeným státům se za stejné období podařilo snížit emise pouze o 7 %.
Tento evropský úspěch má však velký nedostatek. EU dosáhla těchto škrtů především díky globálnímu Jihu. Nenechte se mýlit: nejde o rovnocenné partnerství. Vztahy mezi Severem a Jihem ovládá nový „zelený kolonialismus“, který má dvě hlavní podoby.
Outsourcované emise
Mnoho evropských průmyslových odvětví s největší uhlíkovou náročností se přesunulo mimo EU, přestože stále dodávají výrobky evropským spotřebitelům. Tento „emisní outsourcing“ umožnil evropským zemím vypadat ctnostně, i když jednoduše přesouvají emise v rámci globální hry. Francie, Itálie a Německo patří mezi největší světové dovozce vtěleného uhlíku v podobě automobilů, průmyslových strojů a domácích spotřebičů dodávaných ze zemí, jako je Čína a Indie.
EU se také podařilo snížit emise přechodem na čisté energetické technologie, jako je větrná a solární energie. Tyto obnovitelné zdroje však vyžadují důležité nerostné suroviny, z nichž mnohé pocházejí ze zemí globálního Jihu. Velká část lithia pro lithium-iontové baterie se těží v Argentině, Bolívii a Chile, zatímco velká část kobaltu v magnetech používaných ve větrných turbínách se těží v Kongu.
Současně má honba za balzovým dřevem, které se používá na výrobu lopatek větrných turbín, hrozivé důsledky pro ekvádorskou Amazonii a původní komunity, které ji obývají. Navíc některé z nejšpinavějších způsobů zpracování těchto nerostů probíhají v zemích globálního Jihu, jako například největší světová rafinerie jednotlivých prvků vzácných zemin v Malajsii.
Kvůli těmto formám zeleného kolonialismu je uhlíková stopa Evropy mnohem větší, než jsou její deklarované emise. V současné době EU diskutuje o několika politikách „čisté energie“, aniž by tento zelený kolonialismus dostatečně uznala.
Zelená geopolitika
Mechanismus pro úpravu hranic z hlediska emisí uhlíku (CBAM – Carbon Border Adjustment Mechanism) má snížit „únik uhlíku“ spojený s přesunem průmyslu a zemědělství s vysokými emisemi uhlíku do zahraničí tím, že uvalí daň na dovoz, který nesplňuje přísné předpisy EU týkající se obsahu uhlíku. Na první pohled to vypadá jako rozumný způsob, jak zabránit znečišťujícím podnikům v zakládání podniků v zahraničí.
CBAM však zasahuje země globálního Jihu dvojnásobnou ranou. Země, které vyvážejí a jsou závislé na evropských trzích, jako například senegalští výrobci hnojiv, najednou zjistí, že jejich výrobky s vysokým obsahem uhlíku již nejsou konkurenceschopné.
Navíc peníze získané z hraniční daně půjdou na pomoc evropskému průmyslu – nikoli průmyslu v zemích globálního Jihu – při snižování uhlíkové stopy. EU musí zvážit rozšíření finanční pomoci i na výrobce z globálního Jihu, jinak se propast mezi „čistou“ Evropou a „špinavým“ globálním Jihem bude jen zvětšovat.
Druhým právním předpisem je zákon o kritických surovinách. V tomto případě chce EU zajistit přístup ke vstupům, které umožňují přechod na špičkové technologie a čistou energii.
Smutnou pravdou však je, že pro přechod všech automobilů na elektromobily prostě není k dispozici dostatek dostupného lithia ani dostatek india a neodymu pro všechny solární panely a větrné turbíny, které by nahradily ropu. Tato soutěž mezi zeměmi a regiony o těžbu, zpracování a nákup kritických surovin připomíná honbu za zlatem, stříbrem a mědí v dobách kolonialismu na globálním Jihu.
Některé aspekty zákona jsou chvályhodné – zejména důraz na recyklaci a domácí těžbu a zpracování tak, aby se omezil extraktivismus v zemích globálního Jihu. V kombinaci s ustanoveními nových obchodních dohod EU, která mají zajistit přístup ke kritickým nerostným surovinám, se však evropský přístup stává zlověstnějším.
Nedávno uzavřená dohoda EU o volném obchodu s Chile například omezuje možnost Chile dodávat místním výrobcům důležité materiály, jako je lithium, za nižší ceny, aby mohlo vybudovat vlastní průmysl čisté energie. To se stává překážkou pro stejně potřebnou energetickou transformaci v zemích globálního Jihu.
Nová fáze environmentálního znečišťování
Evropa není v tomto přístupu ke globálnímu Jihu osamocena. Dekarbonizace Severu prostřednictvím zeleného růstu je závislá na nové fázi environmentálního znečišťování globálního Jihu, který se opět stal obětní zónou. Vidíme to v honbě za fosilním plynem v Africe v důsledku války na Ukrajině, stejně jako v investicích do zeleného vodíku na vývoz do Evropy, které jen málo přispívají k posílení skutečné ekonomické nebo politické moci dodavatelských zemí.
Dekarbonizace je nezbytná, ale nestačí, natož aby byla cílem sama o sobě. Neměla by upevňovat nové formy extraktivismu a obětních zón na globálním Jihu. Svět potřebuje alternativu k tomuto novému zelenému kolonialismu.
Jak je uvedeno v Manifestu za ekosociální energetickou transformaci od národů Jihu, skutečně spravedlivá energetická transformace by řešila nerovnoměrné rozdělení energetických zdrojů a podpořila energetickou demokracii. Odmítla by velkoplošné instituce – korporátní zemědělství, obrovské energetické společnosti – i tržní řešení ve prospěch udržitelných, komunitně vedených řešení.
Chceme rovnocenné partnerství s Evropskou unií, které podporuje přechod na čistou energii pro Sever i Jih. Přechod bude spravedlivý pouze tehdy, pokud bude existovat klimatická spravedlnost. Tímto způsobem můžeme EU pomoci odstranit mezeru, která se váže k jejímu úspěšnému snižování emisí uhlíku.
Článek publikujeme ve spolupráci s Transform!Europe.