Na Západě si jen pomalu uvědomují všechny důsledky své dobrovolné deindustrializace pro vedení rozsáhlého konfliktu.
V důsledku unipolárního momentu na Západě předpokládali pouze dva způsoby, jakými bude Západ v nadcházejících letech vést války, píše Malcolm Kyeyune pro britský liberální časopis New Statesman. Buď tak, že se zapojí do krátkých, ostrých a ohromně technicky vyspělých zásahů proti „darebáckým státům“ (Severní Korea, Libye a Írán), nebo, že se západní země zapojí do „mírových misí“ a budou bojovat v různých protipovstaleckých bitvách v nejzapadlejších koutech světa. Smyslem těchto válek mělo být nakonec přivést zbytek lidstva k liberální demokracii a modelu tržního hospodářství. Takto se měla vést válka po „konci dějin“.
Dnes je všechno jinak. Konflikt na Ukrajině ukázal, že průmyslová válka se vrátila. Bylo by ale přesnější říci, že nikdy nezmizela. Rusko bylo na začátku této války vysmíváno jako ekonomika o velikosti Belgie a Nizozemska a experti na Západě byli přesvědčeni, že tak relativně malá ekonomika nemůže vydržet vleklý konflikt. Rusům by došly rakety, pak granáty a pak náboje, granáty a lopaty.
Více než 500 dní po invazi na Ukrajinu je pravdou opak. HDP v neupraveném dolarovém vyjádření je irelevantní, pokud jde o vedení války, protože dělostřelecké granáty jsou vyrobeny z oceli, nikoli z papírových peněz. Mít ocel a továrny, ale nemít peníze, tedy znamená hodně, a mít peníze, ale nemít ocel a dělostřelecké továrny, znamená málo. Podle autora je dostatečně vypovídajícím nedávné rozhodnutí USA poslat na Ukrajinu kontroverzní kazetovou munici. Největší světové ekonomice totiž téměř došla zásoba konvenční munice, kterou by mohla poslat do Evropy, píše článek dále.
Výroky Donalda Trumpa v roce 2017 o tom, že Čína je velký konkurent USA a že si USA dá k obědu byly vnímány tehdy s posměchem. Dnes je diskuse o nadcházející válce s Čínou zábavou obou politických stran v USA. Washington zachvátila válečná horečka, píše Kyeyune. Ze světa, kde byl velmocenský konflikt nepředstavitelný, jsme se dnes dostali do světa, kde v americkém Kongresu roste dvoustranná shoda, že snaha vyhnout se velmocenské válce je hloupou ztrátou času, protože válka je nevyhnutelná.
Druhá světová válka byla největší průmyslovou válkou, a tak proti sobě postavila veškerou výrobní sílu největších světových mocností. Továrny na hudební stroje a psací stroje vyráběly karabiny M1 v nekonečném množství; z výrobců automobilů se přes noc stali výrobci tanků. Nic z toho už není pro západní země možné.
Západ si pomalu uvědomuje plný rozsah toho, co jeho dobrovolná deindustrializace ve skutečnosti znamená. Po deindustrializaci již nelze vést válku, která zahrnuje použití – a následně ztrátu – desítek a desítek tisíc tanků, letadel, použití stovek milionů dělostřeleckých granátů, myslí si Kyeyune. Neznamená to, že se válčení jako takové stává nemožným: ve střední Africe se v živé paměti odehrálo mnoho velkých i malých válek. Ale průmyslové války? Ty podle autora patří národům s velkou průmyslovou základnou. Deindustrializace trvala více než jednu generaci a pravděpodobně stejně tak dlouho bude trvat její „zrušení“, pokud ji vůbec bude možné zrušit.
Žádná třetí světová válka nebude. Ve světě, v němž nyní žijeme, se již nemůže uskutečnit. Tato skutečnost, uzavírá autor, bude s odstupem času vnímána jako to, čím je: jako velké požehnání i jako skutečně strašná katastrofa.
Celý článek je k dispozici zde (anglicky).
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.