Veronika Sušová-Salminen okomentovala sérii dokumentárních rozhovorů režiséra Olivera Stonea s ruským prezidentem.
Motto: „Nejsem váš přítel, nejsem vaše nevěsta nebo ženich. Jsem prezident Ruské Federace, 146 milionů lidí, kteří mají nějaké zájmy. A mojí povinnosti je ty zájmy chránit.“[1]
Čtyřdílný dokument amerického režiséra Olivera Stona je postavený na rozhovorech s prezidentem Vladimirem Putinem v průběhu zhruba dvou let. Stone, který se ve svém filmovém díle prezidentům opakovaně věnoval (JFK, Nixon), je známý svými nekonvenčními názory a hledáním alternativních výkladů a pohledů. Stone získal několik Oskarů a jednoho z nich za filmovou kritiku a nemilosrdný portrét vietnamské války Četa. Natočil také dokument o Hugo Chavézovi a politických lídrech latinskoamerické „růžové vlny“, nebo kritiky chválený dokument Neznámé dějiny Spojených států.
V českém rybníčků filmař rozhněval některé české žurnalisty zpochybňováním našeho hlavního „pilíře“ – členství v NATO, když při tiskové konferenci v Karlových Varech skandálně řekl, že nechápe, proč Česko do organizace vstupovalo. A dá se předpokládat, že mu takové výroky samospravedlivé hlasy mainstreamu a další hlasatelé hesel „Jsme Západ“ nezapomenuli.
Nynější dokument samozřejmě mnohé vyděsil už před jeho odvysíláním. Hned po prvním dílu se naše média tématu věnovala, jako obvykle tak, že celý počin spíš shodila a pojala „kriticky“. Pro jedny to byla propaganda, pro další nuda, banality a lži, a celkově se zdálo, že by si snad dotyční novináři s námětem poradili stokrát lépe…
Možná, že by to lépe šlo, i když ten dojem mě postupně opouštěl ve třetím a čtvrtém dílu rozhovorů, kde Stone v řadě momentů na Putina tlačil otázkami víc na tělo. Stone sám řekl, že jeho snahou bylo zaznamenat Putinův pohled na věci (ne svůj, ne Západu, ale ani ten objektivní) a v tom nepochybně neselhal.
Nejzajímavější byl třetí a čtvrtý díl
Především první díl rozhovoru a částečně i druhý jsou v podstatě opakováním toho, co bude většině těch, kdo se o Putina a Putinovo Rusko zajímají poměrně známo. Ovšem pro amerického diváka budou plná odhalení (Vždyť pravoslavní při bohoslužbě nesedí!, zjistil sám Stone). Pro zájemce či pro ruského diváka o nic nového nešlo.
Kdo četl životopisný rozhovor z roku 2000, který chtěl představit neznámého Putina ruským voličům před jeho prvními volbami v Rusku, moc nového neslyšel (snad kromě toho, že má Putin vnoučata, na která nemá čas). Kdo viděl dokument ruské televize NTV z roku 2012 Putin jako člověk, nebyl překvapen ani záběry rezidence, prezidentova bazénu nebo Putinovy kanceláře či prezidenta na bruslích. V tomto ohledu nezašel Stone mimo stanovené mantinely a celkově měl dokument striktnější prostředí (v dokumentu NTV Putin například snídá nebo se ukazuje běžná rutina jeho úřadování). To bylo spíš dobře, protože Stone tak trochu obrousil píárovou hranu svojí série. Snad kromě té části, kde je Putin v roli hokejisty.
Ve třetím a čtvrtém dílu Stone Putina stavěl ho před těžší otázky, ať se jednaly kroků ruské vlády ohledně sledování a sběru informací vlastních občanů (kontroverzní balíček zákonů Jarovové), dalšího pokračování Putina v úřadě (moc korumpuje, řekl Stone Putinovi přímo do očí) nebo přímé otázky na to, zda je pravda to, že je nejbohatším člověkem světa (jak tvrdí kritici) atp. Jinak řečeno, Stone se Putina ptal na řadu těch nejznámějších kritik na adresu Ruska i jeho osobně. Co mohlo vadit (a nejspíš vadilo) je to, že bylo patrné, že ve většině případů je k nim Oliver Stone skeptický či kritický.
Rozhovory samotné se v různých časových úsecích (což bylo zajímavé) věnovaly horkým tématům – vztahům mezi Ruskem a USA, ukrajinské krizi v roce 2013/14 a také syrskému konfliktu a roli Ruska, kybernetickému válčení. Mluví se ale i o dalších tématech jako jsou otázka demokratičnosti současného režimu v Rusku, vztahu k Josifu Stalinovi, o čečenské válce, o stavu Ruska v 90. letech, o sovětské minulosti. V řadě momentů zachovával Putin dekorum: nechtěl hodnotit alkoholismus Jelcina, opatrně se vyjádřil na adresu Gorbačova, diplomaticky mluvil o vztazích s Obamou a zcela se vyhnul (opakovaně) tématu amerických prezidentských voleb. I když z jeho slov byl patrný skepticismus: Putin řekl, že od nich kvůli moci „byrokracie“ velkou změnu neočekával.
Snad nejvíce napjatá část rozhovorů je ta, kde se hovoří o možnosti skryté americko-ruské války v kyberprostoru v souvislosti se závažnými odhaleními, které udělal Edward Snowden a Julian Assange. Z gest, pohledů, a také způsobů odpovědí je vidět, že je Putin v neobvykle napjatém rozpoložení a o celé možnosti kyberválky se mu nemluví lehce. A není vlastně úplně jasné proč. Jindy, na pár prchavých okamžiků kamera zachytí holého Putina-člověka, a to v krátkém záběru potom, co mluví o svých rodičích.
Putin kriticky
V českých médiích zaznělo, že rozhovory jsou hlavně nuda (a naproti tomu sociální sítě vřely obdivem a podporou). Stone s Putinem rozhodně na kartu infotainmentu a skandálních odhalení nevsadil a celková konzistence hlavní linie názorů ruského prezidenta jistě musela některé lidi nudit. Ovšem nuda to byla jenom na povrchu vzhledem k tomu, že Rusko rozhodně jenom nemluví…a diplomatické bomby jako, že v NATO nejsou žádní spojenci ale jenom „vazalové“, které USA navíc zpravodajsky šmíruje, nudně nezněly (není to tak, jen protože to řekl Putin?)…mrazivá slova o tom, že Rusko udělá všechno pro obnovení strategické rovnováhy už vůbec ne. Poznámka o tom, že vůči Rusku se dnes aplikuje podobné postupy jako v době antisemitismu byla trochu přehnaná, ale vyjádřila podrážděnost ruské strany ze západního diskurzu „to zlé Rusko“.
Vladimir Putin je politik a k jeho práci nepatří vyjadřovat se jako ve zpovědnici. Jeho slova a vyjádření je nutné brát kriticky se zdravým skepticismem, nestavět se k nim jako k nové písničce populární skupiny, která se nám tak strašně líbí, protože má chytlavou melodii. Putin prostě v dokumentu ukazuje pohled na problémy z hlediska Ruska a jeho zájmů. Putin nikdy ostatně neskrýval, že mu vždy jde o ruské národní zájmy. To, co Putin prezentoval je „vrcholek ledovce“ zahraniční politiky, která se dělá především a hlavně ve skrytém módu a v rámci mezinárodních vztahů, které nejsou demokratické.
NATO + Smlouva ABM = ruský problém
O které hlavní problémy jde, je notoricky známé, i když ani v jednom případě jsme se za poslední dobu nedočkali nového uchopení, rozuzlení, nalezení bytelnější struktury pro kompromisy. A to by nás mělo zajímat, i kdyby měl Putin pravdu jen z poloviny.
Problém číslo jedna je rozšiřování NATO na východ a vůbec jeho existence i po roce 1991 („Vycházeli jsme z toho, že studená válka skončila.“, říká Putin opakovaně na různých místech). Problém číslo dva je jednostranné zrušení dohody ABM (protiraketové balistické střely) ze strany USA, které Rusové vnímají jako narušení „strategické rovnováhy“ (čtěte především nukleárních zbraní). Dvě pro Rusko dráždivě bolestivá témata, která generují dnešní krizi vzájemných vztahů a doposud nemají řešení. NATO se rozšiřuje, smlouva ABM nemá nástupce a USA naopak počítají s raketovým štítem například v Severní Koreji. Rusko je na okraji a skoro cokoliv říká je podle protistrany propaganda a fake. (Jakoby někdy nějaká velmoc hrála s otevřenými kartami, a to včetně šmírovacích USA, které jistě sdělují otevřeně všechny svoje kroky, cíle a motivace.). I proto Putin zněl v některých momentech jako opakující se deska, která se snaží navázat dialog, ale nedaří se jí to.
Putin dal najevo, že Ruska nemá potřebu nikomu nic dokazovat, protože je suverénní země. Dokonce v jenom momentu Stoneovi přiznal, že odpovědi na strategickou dysbalanci budou z ruské strany adekvátní ale drsné. Je to přesné: Rusko bez bytelné autority soft power musí spoléhat jenom na nehezké formy prosazení svých zájmů, a to hlavně na armádu. Kritici pro to mají pojem „agresivní“. Historicky žádná novinka a součást dnešní širší geopolitické rovnice, kterou museli ve Washingtonu i v Bruselu dobře tušit, znát a předpokládat. Mediální vlny kolem a mluvení o hodnotách je pak jen divadýlko, které ale nejvážněji prožívají ne ti v hlavních rolích, ale ti ve vedlejších, a to hlavně někteří novináři.
Současná fáze konfrontace mezi Západem a Ruskem probíhá především v informačním prostoru, takže Stoneův dokument nelze vidět a hodnotit mimo tento rozměr. V tomto kontextu, který charakterizuje rozpad velkých vyprávění a jejich zničující souboj, krize tradičních novinářských žánrů a devalvace alternativních výkladů i médií, dělal Oliver Stone, co mohl, aby „byla uslyšena i druhá strana„. Obávám se, že mu to nebude moc platné.
Odkazy:
[1] Vladimir Putin v rozhovoru pro německé novináře.