Publikujeme povídku o Štědrém dni. Jedná se o naturalistický psycho-horor, proto by se jeho čtení – obzvláště v těchto dnech – měly vyvarovat slabší povahy.

Jednoho večera někdo zabušil na dveře.

Bylo to dunivé, temné bušení, jako by se mi do kvartýru dobýval zloděj nebo vrah.

Neměl jsem tušení, kdo by chtěl rušit můj večerní klid, a tak jsem se nejdřív podíval kukátkem ve dveřích. Spatřil jsem něco, co mě dokonale vyděsilo – z chodby se na mně poulilo velké oko, které snad ani nepatřilo člověku, bylo vypouklé a vodnaté jako oko ryby, uprostřed se rýsovaly žluté zřítelnice protkané odpudivými rudými žilkami.

Co se to sem dobývá za zrůdu? Nerozhodně jsem stál přede dveřmi v tmavé předsíni a naslouchal dunivému buch-buch, kterému srdce odpovídalo jako ozvěna.

Anebo že by to snad přece jenom bylo oko člověka? S trochou fantazie, možná připomínalo oči velmi malých dětí, právě narozených nemluvňat. Nevím. Snad znáte ten pocit, kdy si s odstupem času nejste jistí, jestli jste něco viděli ve skutečnosti, anebo jenom prožili ve snu jako strašidelný přelud.

Dodal jsem si odvahy a otevřel dveře na řetízek. Z chodby se ozývalo jenom pochechtávání a dusot, jak neznámý o překot pádil dolů ze schodů.

A na chodbě, opřený o šedou skříň elektroměru, stál vysoký jehličnatý strom.

Byl to rozložitý smrk, tak vysoký, že se poslední větev na špičce krčila těsně pod stropem. Nikdy předtím jsem neviděl strom, který by měl tak tmavý odstín jehličí. Jeho barva přecházela pod určitým úhlem pohledu od tmavozelené k sytě černé.

„Kdo to tady nechal?“ ptala se rozespale máma, kterou zřejmě probudilo bušení na dveře.

„Nemám tušení,“ odpověděl jsem po pravdě. „Asi nějaká ryba nebo kojenec. Jen co jsem otevřel, seběhlo to dolů po schodech.“

Teprve teď jsem si všimnul, že ten smrk má divně pokroucené větve a vypadá divoce a zlověstně.

„Co to tady je? Nějaká cedulka…“ povídá máma a v houští černého jehličí nahmatala bílý papírek, visící za nit obtočenou kolem kmene.

Stálo na něm:

Čí jsou tady ty dary?

No tak povídej!

Hrnec na povidla,

drátev na boty,

pěkná levá galoše,

a dva chomouty.

Štucel a tři páry saní,

paklíč zlomený,

harampádí vyštrachané

z hloubek vědomí.

Čí jsou tady ty dary?

No tak povídej!

 

„Co je to za blbost?“ zeptala se máma. Mně ta průpovídka něco připomínala, ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud jí znám.

„Ale je to docela hezkej stromek,“ pokračovala, „jenom bysme mu uřízli špičku a nemusíme nic kupovat na Vánoce. Akorát doufám, že za ten týden neopadá.“

Mně se ten strom nelíbil. Tušil jsem v něm něco nepřirozeného, protože vypadal divně, měl černé jehličí a pokroucené větve. Stejně tak podivné byly okolnosti, za kterých se u nás ocitl – přinesl ho nějaký šílenec s rybím okem, který vzápětí s chechotem utekl.

„Já bych to sem rozhodně netahal,“ ozval jsem se, „nějak se mi nelíbí, podívej se na to černý jehličí. Radši ho vezmu a vyhodím na smetiště.“

Jenže máma si prosadila svou. Přes moje protesty jsme stromek vzali a přenesli na balkon.

xxx

Věděl jsem, že s tím smrkem budou problémy.

Dva dny před Štědrým večerem jsme ho přemístili do ložnice, a teprve tehdy jsem zjistil, že má ohromný, neuvěřitelně silný kmen. Byla to strašná práce ten spodek osekat a narvat ho do stojanu – navíc, když se z kmene po každém seknutí řinula nějaká divná smůla, která ovšem nebyla průhledná, ale černá mazlavá tekutina, která rychle tuhnula na vzduchu. Vytvářely se tím zvláštní tvary, podobné těm, jaké vznikají při odlévání z vosku – ty fantastické předměty, do nichž se ukrývá více otisků skutečného světa. Jeden odlitek tak někdy připomíná shrbeného dědka, jindy řeckou amforu s utrženým uchem, pak zase třeba otevřenou knihu s hořící svíčkou.

Byl jsem z toho dost zašpiněný, umyl jsem se a z těch černých odlitků si udělal na poličce výstavní obludárium.

Tím pro mně veškerá práce skončila. Vánoce mě už tolik nezajímají jako dřív, skoro se mě netýkají, ignoruju je.

Pod stromkem stejně nikdy nenajdete to, co jste si opravdu přáli. Obvykle tam objevíte spíše věci, které se líbily vašim obdarovatelům. Nemusí v tom být z jejich strany vyloženě vypočítavost (vyjma evidentních případů, kdy třeba děda pro Karolínu koupí třeba cédéčko Na moravské svatbě III, a ihned po Štědrém večeru se na něj nedočkavě vrhne). Každý si do svého daru promítá vlastní psychiku a vlastní nesplněná přání, a pod stromečkem se pak shromáždí haraburdí vyštrachané z duší obdarovatelů, o něž obdarovaní převážně nejeví zájem.

xxx

Ke Štědrovečerní večeři jsem, jako ostatně každý rok, přišel jenom v trenkách. Jako vždycky jsem také vzbudil všeobecné pohoršení.

„Jen žádný konvence,“ odtušil jsem a posadil se ke stolu. Opravdu nechápu, proč si musí na Štědrý večer všichni vzít pomalu kravaty nebo motýlky, a ne chodit oblečení normálně, jako vždycky. Vypadali jako buržousti – máma a Karolína měly sukně, táta přišel skoro v obleku s motýlkem.

„Dobrý večer, papá,“ pozdravila Karolína. Se svým typickým humorem vystihla i moje pocity. Připadal jsem si jako u buržoustů.

„U buržoustů to vypadá jinak,“ odpověděl mi táta, a po delší odmlce dodal: „Kultivovanějc.“

Po večeři vzal otec jako obyčejně svíčku.

„Půjdu zapálit prskavky,“ řekl, „až zazvoním, můžete jít ke stromku.“

xxx

Skoro jsme ani nedýchali. Nastražili jsme uši a napjatě poslouchali, kdy se ozve ono slaboučké „cililink“ kouzelného zvonečku.

Místo toho se ozvalo strašlivé zařvání, při němž tuhla krev v žilách.

Všichni kolem stolu sebou prudce trhli, jako by jimi projelo dvě stě dvacet voltů elektrického proudu. Máma zbledla, vstala, a zamířila ke dveřím obývacího pokoje.

Všem se nám naskytl hrůzostrašný pohled.

Dobře jsem si pamatoval, jak ten vánoční stromek vypadal ještě před několika málo hodinami. Potom, co ho vyzdobila Karolína, už nevyhlížel tak cize – po větvích padaly kaskády bezpočtu stříbrných řetězů, na obtěžkaných větvích se houpaly čokoládové figurky Mikulášů ve staniolových obalech, stromek se leskl bezpočtem skleněných ozdob. Pod ním ležely poskládané balíčky v červených dárkových obalech.

Ale teď se mi při pohledu na stromek obrátil žaludek naruby.

Z pokřivených větví kapala černá, mazlavá hmota, táhnoucí se k zemi v provazcích jako sliz, a stékala se ve velkých kalužinách na podlaze. V pokoji to pronikavě páchlo, asi jako od páleného polystyrénu. Černá mazlavá hmota zřejmě pohlcovala žluté světlo svíček, takže celý strom tonul v rudých odstínech – napadlo mě, že teď už schází jenom death-metalová hudba, a výsledný výjev by byl dokonalý. Všechny skleněné ozdoby a čokoládové figurky byly olepené tím černým svinstvem, a přetvořené do nových tvarů, jakoby si strom vytvořil svoje vlastní ozdoby – přišel jsem blíž a zjistil, že z větví visí mrtvá tělíčka novorozenců, anebo ještě nenarozené plody, bílé jako tasemnice, které můžete spatřit vypreparované a naložené do lihu v přírodovědných kabinetech. Skleněné koule olepila černá hmota, a zformovala je do podoby černých skleněných hrušek, jejichž povrch se roztékal do obrazů umučených dětských tváří, hlavy obepnuté kovovými pásy. Obrazy od H. R. Gigera ve srovnání s tím působily jako jásavé budovatelské výjevy přetékající optimismem.

„Ježíšmarjá, podívejte na ty dárky!“ vykřikla máma.

Černá smůla stekla i na ně, a vytvořila z nich slepený monolit, smutně rozplácnutý na podlaze. Místo nich vyplouvaly z kalužiny jiné krabice prapodivných tvarů, zabalené do lesklého černého papíru.

Přibližně od téhle chvíle mi připadá, že jsem upadl do spánku a prožil freudovskou noční můru.

xxx

Nepřítomně jsme pozorovali, jak černá smůla pleská o podlahu a z kalužiny se vynořují stále zřetelnější obrysy nových darů.

Sklonil jsem se k jednomu z nich. Na připevněném lístečku bylo kostrbatě, jakoby dětskou rukou, napsáno: MARTIN. Ten dárek byl pro mě.

„Nerozbaluj to!“ varoval mně táta.

Nedbal jsem na to, nedočkavě strhnul papír a otevřel krabici.

Uvnitř ležela malá holka ve věku kolem tří let. Vypadala, jako by jí někdo mučil a týral, tělo bylo poseté mnoha podlitinami a bodnými ranami. Měla modřiny na tváři, vyražené zuby a ruku zkroucenou do nepřirozeného úhlu.

Rysy té tváře mi připadaly nějak povědomé.

Byla to moje sestra Karolína ve věku tří let.

Vedle ní ležely její oblíbené hračky – plyšový pes, kostky a mrkací panna. A taky dlouhý zakrvácený nůž, se žlutou rukojetí a zahnutou čepelí, přesně takový, jaký jsme kdysi mívali v kuchyňském příborníku. Krev stékala z čepele, na rukojeti byla už zaschlá.

Malá Karolína se pohnula a vydala ze sebe zasténání. Umírala.

S odporem jsem vykřikl a štítivě přibouchl víko od krabice.

„Copak jsi to dostal?“ zeptala se mně se zvědavým úsměvem ta druhá, už dvacetiletá Karolína sedící na křesle v obývacím pokoji.

„Nic zvláštního,“ zamumlal jsem. Chtěl jsem odvrátit pozornost od svého daru, proto jsem rychle sáhnul do hromady černých balíčků. „Podívej, tady je něco pro tebe. Asi nějaká knížka…“

Karolína se usmívala a rozbalovala svůj dárek. Když odklopila víko, úsměv jí pomalu vyhasínal z tváře, měnil se ve škleb odporu, hrůzou se jí rozšířily oči.

„Ježišikriste, co to je…“ vydechla nepřítomně, potom si sáhla na krk a polkla, jako by se jí udělalo špatně od žaludku. V šoku se odpotácela na záchod. Máma udělala chybu, vzala krabici a podívala se dovnitř, ozvalo se pronikavé zaječení, po němž tuhla krev v žilách, a potom balík štítivě odhodila, jako by v rukách držela jedovatého chřestýše.

Ani nevím, jaký dárek dostal táta, protože jsem byl fascinovaný podlouhlým balíkem, dlouhým nejméně dva metry, na němž bylo napsáno moje jméno.

Rozbalil jsem ho, a z té podlouhlé rakve vylezla holka se světle hnědými vlasy. Měla je vzadu svázané do koňského ohonu – přesně tak, jak se mi to líbí. Měla na sobě přiléhavé džíny, pevně obemykající krásně plochý trojúhelník, tvořený ideálně širokými boky.

Byla naprosto přesným zhmotněním mých představ.

Jedním kolenem si na mně klekla, dlaní mi vjela pod košili, začala mě hladit a dotýkat se rty. Pak mě vzala zlehka za ruku, a s úsměvem mě odvedla ke dveřím ložnice – následoval jsem jí jako poslušná myš fascinovaná pohledem krajty.

Tohle jsou nejzajímavější Vánoce v mém životě, přemýšlel jsem. Splnila se všechna naše nejtajnější přání. Pod stromečkem se objevilo několik bizarních předmětů – podivné chlupaté hračky s ostrými zoubky, srostlé do sebe jako siamská dvojčata, požírající se navzájem. Spousta vraždících předmětů, brokovnice, devítiocasé kočky, zbraně primitivních australských kmenů, „flusačky“, dlouhé bambusové tyče s otrávenými šípy, voodoo panenka pro mě, a jedna zvláštní konstrukce, kyvadlo zakončené ostrým sekáčkem.

Otec dostal unikátní videokazetu s autentickými nahrávkami smrtí skutečných lidí. Potom taky několik bílých myšek, společně se sadou mučících nástrojů, nejrůznější miniaturní skřipce, lámací kola a malinké gilotiny.

A nejlepší dárek si vytáhla máma, která z krabice vytáhla novorozence. Jako by se narodil před minutou, byl celý olepený od krve, z břicha mu ještě visela neuvázaná pupeční šňůra.

Co bude dál? Čí jsou tady ty dary, no tak povídej…

O autorovi

Michal Černý se narodil roku 1976 v Sokolově, kde žije dodnes. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK, poté pracoval jako redaktor časopisu CHIP. Dlouhou dobu publikoval texty o technologiích v týdeníku Respekt. Své povídky zveřejňoval v literární příloze Respektu, MF DNES, sci-fi časopisu XB-1 a knižně v antologii českého hororu. V roce 2014 vydal sbírku povídek s názvem Dáme si trochu násilí. Je členem Střediska západočeských spisovatelů. Kontakt: michalcerny.media(at)seznam.cz