Také dnešní neděle je v rytmu a melodii jazzové hudby díky průvodci Jana Schneidera. Dnes tu jsou skladby Samba Triste, Tensions a Arcturus.
Jedním z klenotů tvorby Stana Getze je podle mého soudu skladba Samba Triste z roku 1962 (složili ji Baden Powell a Billy Blanco). K lepšímu porozumění dlužno nastínit dobový kontext, kdy hudba Luize Bonfy a Antonia Carlose Jobima z filmu Black Orpheus (1959, Marcel Camus) doslova pobláznila mnoho jazzových muzikantů a v jejich nadýchaném, lehkém a skočném podání se jako tsunami bleskově rozšířila po světě, a jak slyšno, „latin-jazz“ je inspirativní dodnes. Velkou roli v tom právě sehrál úžasně kultivovaný a celosvětově napodobovaný typický Getzův projev, kterým vytvořil tenorsaxofonový zvukový idiom počátku šedesátých let (jeho epigoni to měli těžké, a tak někteří zbanalizovali to zvukové kouzlo přeslazením, a to zejména proto, že postrádali tu vášnivou Getzovu melodičnost a nekonečnou improvizační fantazii). Za zmínku stojí typický „latin“ kontrabas Ketera Bettse – a kde uslyšíte dva, tak tím druhým je Gene Byrd, mladší bratr skvělého kytaristy Charlie Byrda, který dává úžasný podklad celé té nádheře. Rytmiku decentně doplňují Buddy Deppenschmidt a Bill Reinchenbach.
Kvintet japonského kontrabasisty Hideto Kanaie hraje skladbu Charlie Minguse Tensions. Z interpretace je naprosto průkazně slyšet, kdo je tu kapelníkem, ta dominantní nádherně „bludná“ basa jede a zní přesně „mingusovsky“, souznění těchto dvou kontrabasistů je prostě úžasné. Saxofony hrají Mikinori Fujiwara a Toshihiko Inoue, piano Yoshito Osawa a ty skvělé bubny Yasuhiro Yamazaki.
Na závěr nádherná ukázka z doby, kdy se ovlivňování vážné hudby jazzem projevilo i na druhé straně, jazz se inspiroval možnostmi moderní vážné hudby, aniž by se z toho ale vytratila ta šťavnatá jazzová podstata! Bigband fenomenálního trumpetisty Dona Ellise zněl v roce 1977 na festivalu v Montreux ve skladbě Arcturus dokonale plnými barvami, s lechtivě dráždivou příchutí „latin“, což mu zajišťovalo pořádný „švunk“ a drajv“, neboli po česku, rozhodně neměl akademicky „těžký zadek“. No protože za bubny seděl David Crigger!