Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.
Předhistorie
Jednou z nejvýznamnějších českých historických politických stran byla dnes zcela zapomenutá Česká strana agrární, která se po roce 1918 přezvala na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. Jak napovídá její název, zrodila se s ambicí být hlasem jazykově českého venkova; roku 1919 se dočkala i svého německočeského partnera Svazu zemědělců (Bund der Landwirte), jehož jeden z předáků nechtěně nesl „hrdé“ označení Franz Spina (1878–1938). Není bez zajímavosti i užitku se s vývojem i významem této politické formace seznámit blíže. A tím i s někdejším významem a posláním historického českého a slovenského venkova.
Tato v zásadě středová politická formace se začala rodit v čase vzniku klasického Stroupežnického dramatu Naši furianti (1887). Dělo se tak během devadesátých let předminulého století s postupnou emancipací vrstev tehdejší české společnosti zevnitř druhé všenárodní strany – Národní strany svobodomyslné (mladočechů, mladých liberálů). Toto vyhraňování venkovského obyvatelstva navazovalo na emancipační úsilí padařovského samouka a nedostudovaného filozofa Alfonse Ferdinanda Šťastného (1831–1913). Výchozí situaci výstižně zachytil první sborník exilové Československé sociální demokracie z r. 1958: „Hospodářský systém liberalismu, který určoval ráz a povahu celého národního hospodářství po roce 1848, vložil na osvobozenou vrstvu rolnictva zcela nový sociální boj. Měšťanstvo, které bylo až do té doby vlastně spojencem sedláků v zápase o vymanění z feudálního režimu, se od nich odkloňuje, naopak počíná rolnictvo ovládat hospodářsky a politicky mu určovat cesty; stejně tak velký pozemkový majetek.“
Názory na toto robustní české venkovské směřování mohou být přerůzné. Ale fakt jeho vzestupu, mimořádného pracovního vypětí, nepřehlédnutelného podílu při obnově nezávislé české státnosti v jejím monumentálním československém období i podílu na druhém odboji je nepominutelný. Hříchy a očividné přešlapy, které byly agrárníkům předhazovány, se do značné míry překrývaly s často sebestřednými a nezřídka krátkozrakými aktivitami jejich velkostatkářského křídla. Přesné zmapování těchto procesů je věcí hlubokého historického analytického studia. Další části tohoto výkladu jsou podstatnou měrou zachyceny v knize posledního exilového předsedy strany východočeského rodáka dr. Vladimíra V. Dostála (1913–1998) Agrární strana. Její rozmach a zánik (1998).
Ve straně postupně prošel všemi stupni její infrastruktury. Jako patnáctiletý r. 1928 se poprvé zúčastnil sjezdu strany; později soustavně působil v její mládežnické organizaci Republikánský dorost; postupně se stal členem jejího ústředního vedení. Využíval možnosti, které mu nabízela doba a intenzívně cestoval meziválečnou Evropou; v Polsku se seznámil s tehdy mladým parlamentním poslancem, budoucím polským exilovým premiérem, tragickou postavou polských demokratických exilů Stanisławem Mikołajczykem (1901–1966). V letech 1936–1937 studoval v Grenoblu. V třetirepublikovém období z nouze vstoupil do Československé sociální demokracie. Po únorových událostech odešel s rodinou do exilu a přes uprchlický tábor se dostal nejprve do Kanady a posléze i do USA.
Účastnil se exilové obnovy agrárnického hnutí a hájil demokratickou kontinuitu-konstantu jeho historického působení. Byl také předsedou newyorské pobočky Společnosti pro vědy a umění (jakési nevlastní dcery a pokračovatelky Rady svobodného Československa) a působil i jako spolupracovník RFE. Sdílel všechny osudy poúnorového exilu včetně jeho postupného vymírání, které beze zbytku postihlo i exilové zbytky agrárního hnutí. Jako důsledný stopovatel jeho dějinné cesty se stal autorem dvou dobově závažných knih: bibliografie Antonín Švehla / Profil československého státníka (1989) a již zmíněné publikace Agrární strana / Její rozmach a zánik (1998). V mezích svých exilových možností a názorů se tento příslušník dobově nejmladší generace členů agrárního hnutí snažil o co nejdůslednější zhodnocení dobové zejména prvorepublikové, exilové i socialistickokomunistické propagandistické i odborné literatury především čtyřicátých až šedesátých let minulého století.
Limity předlitavského liberalismu
Při uznání převratného významu revolučních let 1848–1849 i schválení únorové Schmerlingovy (1849) a prosincové Beustovy (1867) předlitavské ústavy spěje česká společnost k velkým ústavním volebním posunům na přelomu předminulého a minulého století (1893, 1897, 1905/7). Postupně se česká politická scéna diferencovala na liberální, socialistický a konzervativně katolický směr; není možné zapomínat ani na konzervativní velkostatek; agrární směřování se postupně vyhraňovalo uvnitř liberálního směru, který původně výrazněji reprezentoval především zájmy postupně sílícího městského obyvatelstva. Historický selský i rolnický stav byl v druhé polovině předminulého století zatížen peněžními náhradami za vyvázání z roboty, což druhotně podporovalo a dále posilovalo postavení postfeudálního velkostatku, jehož vlivnost byla dána i pokřiveným volebním právem v té podobě, v jaké se posléze konstituovalo na přelomu padesátých a šedesátých let předminulého století.
Další nepřímou hybnou silou geneze agrárního hnutí se stala agrární globální krize čtvrté čtvrtiny předminulého století, které bezprostředně předcházela krize průmyslová, obchodní a bankovní uvozená vídeňským krachem r. 1873 (v některých vnějších ohledech to svým dosahem připomíná newyorský černý pátek roku 1929). Zemědělská produkce zejména Spojených států amerických a zčásti i jihoamerických zemí, provázená dopravní revolucí, která oproti dřívějším dobám urychlila dovoz produkce těchto zemí na evropské trhy, zasáhla i zemědělství Rakouska-Uherska (Předlitavska a Zalitavska). Zemědělské usedlosti byly těžce postiženy zejména v rostlinných výrobách (obilnářství, chmelařství a řepařství). Vedle splátek za vyvázání z roboty ochromovala hospodářskou svéprávnost rolnických a selských usedlostí dědická vypořádání daná mj. tehdejší dnes naprosto nepředstavitelnou natalitou a – byť v míře podstatně nižší – výměnkářskou zátěží. To bylo také vydatným podnětem pro aktivity zakladatelského selského myslitele Alfonse Šťastného. Nejvíce postižená byla hospodářství drobných a středních rolníků. Tyto poměry se začaly lepšit až v posledních předválečných letech před sto lety.
Počátky moderní organizace zemědělství
První organizací, která se již ve víceméně moderním duchu obírala zemědělstvím, byla od roku 1848 Vlastenecká společnost hospodářská, která volně navázala na svou předchůdkyni tereziánskou Společnost rolnictví a svobodných umění; ta zanikla roku 1872 a byla nahrazena Zemědělskou radou. Z jejího prostředí, místních jednot, které zakládala po roce 1850, vycházeli pokrokoví (inovační) sedláci tvořící východisko vrstvy, kterou Šťastný nazýval malostatkáři (tvořili je sedláci a velkorolníci). Po modernizaci shromažďovacího práva na počátku sedmdesátých let předminulého století sdružovací snahy českého venkova významně zesílily. První pokus o založení rolnické strany se odehrál na Mladoboleslavsku 23. září 1884. Prvotní nezdar tohoto pokusu přenesl toto těžiště na Moravu, kde byl již o rok dříve založen Českomoravský spolek selský pro Moravu. Roku 1881 vznikla v jihočeském Písku prací Šťastného Jihočeská jednota hospodářská zaměřená na selské a rolnické prostředí.
Alfons Šťastný byl ve svém počínání dobově nanejvýš radikální: ze svých snah vylučoval šlechtu a udržoval vztahy k tehdy rvavě demokratické mladočeské straně. Pod její záštitou založil v roce 1889 v Táboře Selskou jednotu pro království české; autorem jejích stanov byl mladočeský předák dr. Julius Grégr (1831–1896). Týž rok začaly vycházet Selské noviny, v nichž vyšel i první agrární program. Šlo mu o dosažení politických práv pro české venkovské obyvatelstvo, rozšíření rolnického vzdělání a podněcování technologického pokroku v zemědělských primárních výrobách. Byl v tom mj. ohlasem důvěrné celorakouské rolnické konference ve Vídni, která tu proběhla v září 1890. Nejzajímavějším – možná i nadčasovým – bodem těchto programatických snah byl v podání Alfonse Šťastného požadavek všeobecné volebního práva přímého, rovného a tajného: program žádal „rovnoprávnost stavu rolnického se stavy ostatními, a to zastoupením v parlamentě dle počtu obyvatelstva namísto dle kurií, přímými volbami s tajným hlasováním v obcích venkovských a rozšířením práva volebního“.
Proces vzájemného odcizování agrárního hnutí a mladočešství na přelomu předminulého a minulého století vývojově dále gradoval. Předsedou 24. ledna 1897 vzniklého Sdružení českých zemědělců se stal Stanislav Kubr (1862–1908), místopředsedy Jan Jaroš (1853–1903) a původně staročech Antonín Švehla starší (1837–1900). Na půdě této prozatím nevelké politické formace se sešli doposud staročeští i mladočeští představitelé tehdejšího českého venkova. Oporou této strany byli i představitelé řepařských oblastí. Shodou okolností ve stejný den bylo založeno Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické založené kutlířským (újezdským) rolníkem Janem Antonínem Prokůpkem (1832–1915), které vydávalo periodikum Obrana zemědělců. Sdružení bylo spíše organizací profesně zájmovou než praktickopolitickou. Obdobný vývoj probíhal paralelně i na Moravě i ve Slezsku.