Politolog Ladislav Zemánek rozkrývá detaily vojenské modernizace a strategie Pekingu a varuje před fatálními důsledky západního alarmismu.
Za posledních dvacet let Čína dosáhla značného pokroku ve vývoji obranných a vojenských kapacit. Zatímco dříve byla silně závislá na dovozu vojenské techniky a zahraničních technologiích, nyní se úspěšně posouvá směrem k soběstačnosti. Tento posun je patrný v nedávných technologických průlomech v celé řadě oblastí – od moderních stíhaček, fregat, letadlových lodí, hypersonických střel až po bezpilotní systémy. Zároveň Čína představila vlastní vizi budoucí války, která klade důraz na umělou inteligenci (AI), autonomní systémy, integraci napříč doménami a „inteligentní“ či kognitivní válčení.
Pro Washington a jeho spojence tento pokrok představuje varovný signál. Američtí plánovači nasadili nové zdroje k zadržování Číny, rozšiřování aliančních struktur a urychlování zbrojních programů. Výsledkem je dobře známý cyklus bezpečnostních dilemat a závodů ve zbrojení, jaký charakterizoval i jiná období geopolitické rivality. Taková hodnocení čínské vojenské trajektorie jsou však zavádějící – mají tendenci přehánět tzv. „čínskou hrozbu“ a interpretovat kroky Pekingu výhradně prizmatem boje o hegemonii a nadvládu.
Ve skutečnosti je modernizace Lidové osvobozenecké armády (LOA) integrální součástí širšího reformního procesu a reflektuje vzestup Číny jako globální velmoci. V mnoha ohledech čínské vojenské schopnosti stále výrazně zaostávají za jinými aktéry, zejména Spojenými státy, a jsou neúměrné jejímu ekonomickému a politickému vlivu.
Od počátku svého mandátu v roce 2012 učinil Si Ťin-pching komplexní vojenskou reformu jednou z hlavních priorit. Jeho program zahrnoval nejen modernizaci techniky, ale i rozsáhlé institucionální a strategické reformy zaměřené na zvýšení efektivity a posílení velitelských struktur. Důležitým a často opomíjeným faktem je, že Si začal reformy úspornými opatřeními, včetně snížení počtu vojáků o 300 tisíc. To ukazuje, že čínský přístup nespočívá v kvantitativním růstu, ale v celkovém přenastavení, optimalizaci a efektivitě systému.
Základním kamenem současné čínské vojenské doktríny je „Si Ťin-pchingovo myšlení o posílení armády“, přijaté v roce 2017. Stanovuje ambiciózní cíl přeměnit LOA do roku 2049 v „armádu světové úrovně“, s dílčím milníkem v roce 2027, kdy si armáda připomene 100 let od svého vzniku. Někteří západní stratégové mylně chápou toto výročí jako okamžik údajné invaze Pekingu na Tchaj-wan.
Tento názor se však nezakládá na faktech a slouží jen jako ospravedlnění vyšších vojenských rozpočtů a zbrojení. Čínská vojenská modernizace není určena k agresi, ale k vybudování dostatečné síly k eliminaci zahraničního vměšování, ochraně suverenity a zajištění dlouhodobých rozvojových cílů.
Dalším rysem reforem za Si Ťin-pchinga je posílení kontroly komunistické strany nad LOA. Podřízení armády straně je základním principem již od roku 1927, i když se v některých obdobích, zejména během Kulturní revoluce, oslabilo. Si tuto politiku realizuje prostřednictvím Ústřední vojenské komise, kde je jediným civilním členem. Součástí reforem je rozsáhlá protikorupční kampaň v armádě, která zasáhla i samotnou Ústřední vojenskou komisi. V posledních letech bylo odvoláno několik jejích členů, naposledy v červnu tohoto roku.
Modernizace ovšem staví také na inovacích a pokročilých technologiích. Od roku 2019 se v oficiálních dokumentech objevuje pojem „inteligentní válka“, zdůrazňující využití AI, autonomních systémů a propojení člověka se strojem. Jde o strategický posun do kognitivní oblasti jako klíčového bojiště, doplňujícího tradiční fyzickou a informační sféru. Vize směřuje k integrované válce napříč doménami, založené na internetu věcí, autonomii strojů a jejich spolupráci s člověkem. Tento přístup je dalším rozpracováním dlouhodobé strategie „aktivní obrany“.
V těchto dnech panuje velké očekávání ohledně zbraňových systémů, které budou představeny na nadcházející přehlídce ke Dni vítězství 3. září na náměstí Nebeského klidu. Toto napětí a spekulace odrážejí rozsah čerstvých úspěchů v oblasti vývoje, testování a produkce čínských zbraňových systémů.
Letectvo: Čína zahájila testy stíhaček šesté generace J-36 a J-50, které se objevily na veřejnosti v prosinci 2024. Ačkoli jejich existenci Peking oficiálně nepotvrdil, zprávy naznačují velký posun ve maskovacích schopnostech, rychlosti a adaptabilitě. Od roku 2024 je Čína jedinou zemí kromě USA, která provozuje dva různé typy těchto stíhaček.
Hypersonické střely: Čína je v této oblasti vnímána jako světový lídr. Tyto zbraně, schopné pohybovat se extrémní rychlostí a nepředvídatelně manévrovat, představují vážnou výzvu pro stávající obranné systémy. Peking investuje do konvenčních i jaderných verzí hypersonických střel.
Bezpilotní systémy: Drony a robotické systémy se dostávají do popředí. Vývoj zahrnuje roje dronů inspirované javorovými semeny, miniaturní roboty velikosti komára pro průzkum a utajené operace, nebo dronový letoun „Devět nebes“, schopný vypustit až sto dronů najednou. V srpnu tohoto roku Čína představila první vysokorychlostní dron s kolmým startem a přistáním poháněný proudovým motorem. Tato inovace dokáže proměnit běžné válečné lodě v improvizované letadlové lodě. Letní cvičení také ukázala další inovaci: spolupráci robotických čtyřnožců s leteckými drony.
Námořní moc: Čína nyní provozuje dvě letadlové lodě – Liao-ning a Šan-tung – a brzy je doplní domácí Fu-ťien, která je nyní testována a má být uvedena do provozu ještě v tomto roce. Staví se už i první čínská letadlová loď na jaderný pohon. Kromě letadlových lodí se flotila nově rozšířila o fregaty Typu 054B Luo-che a Čchin-čou, obojživelnou útočnou loď Typu 076 a také probíhá vývoj jaderné ponorky Typu 096, označované západními analytiky za potenciální „noční můru“ pro USA. Nedávno byl také zachycen „netvor z Pochajského moře“, plavidlo využívající efekt přízemního letu, které se pohybuje rychleji než běžné lodě a dokáže unikat radarové detekci. Přesto však čínské námořnictvo nadále zůstává regionálně omezené a postrádá globální logistickou síť.
Jaderný arzenál: Čína navyšuje svůj počet hlavic zhruba o 100 ročně a do roku 2030 by mohla mít přes 1 000 hlavic, z nichž mnohé by byly schopné zasáhnout americký kontinent. Čína však na rozdíl od USA či Ruska trvá na politice nepoužití jaderné zbraně jako první a deklaruje, že nikdy nepoužije ani nebude vyhrožovat použitím jaderných zbraní proti nejaderným státům či bezjaderným zónám.
Tyto trendy ukazují hlubokou transformaci čínské armády, ale zároveň i propast mezi vnímáním a realitou. Ačkoli čínská vojenská modernizace nepochybně zrychlila, není vedena expanzionistickými ambicemi, ale snahou chránit suverenitu, odrazovat cizí hrozby a sladit ekonomickou váhu země s odpovídající obrannou kapacitou. Západní alarmismus, zejména fixní idea o blížící se invazi na Tchaj-wan, vede k chybnému čtení čínských úmyslů a podporuje nebezpečné závody ve zbrojení.
Čínská armáda budoucnosti bude technologicky pokročilejší, více propojená napříč doménami a pevněji svázaná s politickým vedením komunistické strany. Jejím hlavním úkolem však zůstane obrana: prevence nátlaku zvenčí, ochrana čínských zájmů a zajištění podmínek pro mírový rozvoj a mírové soužití. Je načase opustit narativ „čínské hrozby“ a přejít k vyváženému hodnocení, které uznává význam čínské modernizace i její limity. Jen tak se mezinárodní společenství může vyhnout sebenaplňujícímu se proroctví budoucího střetu.