Bývalý ministr zahraničí a diplomat Jan Kavan píše na okraj osmdesátých narozenin Organizace spojených národů v současném globálním napětí.
Letos slaví osmdesátileté narozeniny organizace, která vznikla na troskách druhé světové války s posláním, které je stále stejně naléhavé: zachránit budoucí generace před metlou války. OSN měla nahradit mocenskou anarchii právem a diplomacií. Nelze nevidět její nesporné úspěchy za 8 dekád, od klíčové roli při dekolonizaci, přes pomoc v rozvojovém světě, v boji proti nemocem, v prevenci mnohých lokálních konfliktů a záchraně miliónů životů humanitárními misemi až po formulaci mezinárodního práva a standardu lidských práv. Bohužel realita 21. století se s původní vizí rozchází čím dál víc.
Čelíme globálním problémům – klimatické krizi, pandemii, terorismu, migraci atd., které z principu vyžadují globální řešení a koordinaci. Bohužel se zdá, že národní egoismy, krátkodobé politické zisky a soupeření velmocí opět dostávají přednost.
V posledních zářijových dnech jsem se zúčastnil zahájení 80. zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku. Hned první dva projevy dobře ilustrovaly rozdílné postoje a rozpory, které charakterizují dnešní dobu.
Podle tradice první vystoupil prezident Brazílie, kterým je dnes Luiz Inácio Lula da Silva, známý především jako Lula. Lula odsoudil teroristický útok Hamásu z října 2023, ale zdůraznil, že „nic nemůže ospravedlnit probíhající genocidu v Gaze“, kde zcela disproporční a ilegální násilí ohrožuje samotné přežití palestinského lidu, který může být zachráněn jen založením samostatného státu Palestina. Terčem Lulovy kritiky se stala i chudoba, která je podle něj stejným nepřítelem demokracie jako extremismus. Lula připomněl, že 2,3 miliardy lidí sužuje nedostatek potravin. Lula prosazoval snížení výdajů na zbraně a místo toho rozvojovou pomoc a oddlužení nejchudších národů a minimální globální daň, aby superboháči platili více než obyčejní dělníci.
Hned po něm vystoupil prezident USA Donald Trump, který v prvních větách zaútočil na OSN, kteréžto organizaci opakovaně vytkl dva velké hříchy. Za prvé, že ve chvíli, kdy on s první dámou jeli na eskalátoru, tak ten se náhle zastavil tak, že Melanie málem upadla a zachránila jí jen její skvělá fyzička. Druhým hříchem bylo selhání Trumpova čtecího zařízení, což prý dokazuje totální neschopnost OSN. Později ovšem vyšlo najevo, že eskalátor nešikovným pohybem zastavil Trumpův kameraman a čtecí zařízení vyřadili z provozu Trumpovi novináři, kteří se na něj neoprávněně napojili. Obojí bylo zprovozněno za několik minut.
Pokud jde o Gazu, tak Trump nabídl poměrně jednoduché řešení: Hamás okamžitě propustí 20 živých rukojmí a předá 38 těl zabitých izraelských rukojmí, odevzdá všechny své zbraně a vzdá se vlády v Gaze a pak Izrael může ukončit válku. Současně odmítl uznání palestinského státu, neboť by to byla jen „odměna Hamásu za hrozné zločiny“. Mimochodem několik dní po skončení jednání OSN, Trump předložil svůj plán na ukončení války v Gaze, kde tyto myšlenky poněkud rozvedl, ale ani v tomto plánu nejsou žádné jasné termíny, kdy a za jakých podmínek Izrael stáhne z Gazy svou armádu, ani žádné garance, že „postupné stažení“ vojáků povede ke skutečnému stažení, zvláště když je tam ještě připojena podmínka, že se tak stane, až se v Gaze ujme vlády „reformovaná palestinská samospráva“. A reformovat se má podle podmínek stanovených Trumpem v roce 2020 a Trump s izraelským Bibim (Benjaminem Netanjahuem) budou hodnotit, zda byly tyto podmínky dodrženy. V případě, že dojdou k názoru, že nebyly dodrženy, bude Izrael pokračovat ve válce. Jistá skepse je tedy namístě. A nebudu se divit, když Hamás 20tibodový plán odmítne.
I když válku v Gaze, ani na Ukrajině, Trump neukončil, tak se v OSN pochválil, že za 7 měsíců ukončil 7 válek (některé ani válkami nebyly), a proto by si zasloužil Nobelovu cenu za mír. Pokud jde o Ukrajinu, Trump přiznal, že tuto válku považoval za nejsnazší ukončit díky svému dobrému vztahu s prezidentem Vladimirem Putinem, což se nepodařilo a „týdně je tam zabito 5-7 000 mladých lidí“.
Svůj postoj k muslimům ilustroval Trump dobře svým zcela lživým tvrzením, že již třikrát zvolený londýnský starosta Sadiq Khan se chystá v Londýně zavést extrémní „právo šaría“. Trump několikrát vyjmenoval své nepřátele: „spící Joe“, tedy bývalý prezident Joe Biden, prezident Barack Obama, OSN, Evropa, která směřuje „do pekla“ a především všechny klimatické změny a zvláště migrace.
O brazilském prezidentovi, s nímž ve všem nesouhlasil, sdělil, že odcházejícího Lulu objal a měli spolu 29 vteřin skvělého vztahu, a do týdne se potkají. Předpokládám, že pohovoří o odsouzení bývalého brazilského prezidenta Jaira Bolsonara na 27 let vězení za Trumpem jistě inspirovaným odmítnutím volebního vítězství Luly a za přípravu puče, který byl důkladně zdokumentován. Trump na pád svého přítele reagoval uvalením 50% cla na brazilské zboží, a dokonce i hrozbou vojenských opatření.
Odcházejícího amerického prezidenta vyprovázel překvapivě vlažný potlesk. Daleko větší potlesk si vysloužil kolumbijský prezident Gustavo Petro, který přítomným diplomatům oznámil, že „lidstvo se pravděpodobně propadá do globálního věku kamenného“ a odkazoval přitom na zabití více než 70 000 Palestinců, na válku na Ukrajině, na vyhnání miliónů migrantů, na absenci opatření proti klimatické krizi, ale i na zabití 17 neozbrojených mladých lidí v Karibiku pod záminkou boje proti drogám. A ostře obvinil Donalda Trumpa, že je „komplicem genocidy“. A i OSN, že je „mlčícím svědkem genocidy“. A vyzval OSN, aby Valné shromáždění svým hlasováním ukončilo genocidu a vytvořilo mírové síly na obranu Palestinců. V té souvislosti zdůraznil, že „potřebujeme místo modrých přileb mocnou armádu států, které odmítají genocidu“ a projev ukončil emocionálním zvoláním „Svobodu nebo smrt“, což je odkaz na heslo venezuelské legendy Simona Bolívara.
Za zmínku ještě jistě stojí skutečnost, že během vystoupení izraelského premiéra Netanjuaha odešla ze sálu více než polovina diplomatů. Bibi s tím ovšem počítal a jeho projev, v němž zkritizoval představitele Francie, Británie, Kanady, Austrálie, Portugalska a dalších 5 států, které uznaly státnost Palestiny za „odměnu nejhorším antisemitům na světě“, byl vysílán v Gaze do sluchátek vojáků i civilistů.
Naprostá většina řečníků obhajovala existenci OSN jako organizaci nejen „potřebnou, ale nenahraditelnou“ baštu proti „právu nejsilnějšího“, ale současně volali po reformě, zvláště anachronické a nedemokratické Radě bezpečnosti, jejíž struktura z roku 1945 a právo veta vítězů druhé světové války jsou dnes největší překážkou, aby OSN mohla plnit principy své vlastní Charty a dodržovat mezinárodní právo.
Většina státníků podpořila snahu OSN plnit tzv. Rozvojové cíle Milénia a rovněž podpořila specializované agentury OSN a dohody, které Donald Trump odmítl, např. Světovou zdravotnickou organizaci (WHO), UNHCR, USAID, UNRWA nebo Pařížskou dohodu o klimatu. Tu podpořily i tichomořské státečky, např. Marshallovy ostrovy, které běžně poslušně hlasují s USA o válkách, ale v této souvislosti jejich prezidenti hovořili o hrozbě, že v dohledné době mohou jejich státy skončit celé pod vodou.
Předpokládám, že by nebylo férové nezmínit projev prezidenta Petra Pavla. Český prezident popsal OSN jako „jedinou instituci, kde může svět kolektivně konfrontovat globální krize“ a odmítl toleranci principu, že silnější má pravdu a silou může dosáhnout, čeho chce (might makes right). Bohužel prezident Pavel tento princip vztáhl pouze na Rusko a jeho válku na Ukrajině a nevšiml si, že stejný princip používá Izrael v Gaze, nebo třeba USA nedávno v Íránu či dříve v Iráku, v bývalé Jugoslávii či v malé Grenadě a v řadě jiných míst. Tento dvojí metr uplatňuje česká diplomacie současné vlády poměrně důsledně i při hlasování ve VS OSN, například o Palestině. Naše oddanost americkému vnímání světa nám ovšem nezíská podporu členských států OSN a je tedy velmi nepravděpodobné, že se nám podaří získat křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti, o které podle Pavla usilujeme. Domnívám se, že vzhledem k převažující atmosféře v OSN, že například Slovensko bude se svou suverénní zahraniční politikou v této soutěži daleko úspěšnější. Česká zahraniční politika se hlásí k havlovskému dodržování lidských práv. Je v této politice ovšem selektivní, ochotná odsoudit státy, kde to je geopoliticky „bezpečné“, ale k porušování práv našich spojenců raději mlčí. Stáváme se tak jen mlčícím přihlížečem v době, kdy se svět znovu dělí podle síly.