Politolog Vítek Prokop píše ve své eseji o vzniku a významu oligarchie v české politice posledních 30 let a v současnosti. Jak se jejích role bude utvářet do budoucna?
Lítá politická bitva je u konce. Voliči rozdali karty na další čtyři roky, a zatímco se prach bitvy usazuje, tak jednotliví političtí aktéři počítají své zisky a ztráty. Tento text ovšem není „tradiční“ povolební analýzou. Vybavuji si jeden rozhovor se Slavojem Žižkem, kde prohlásil, že jej parlamentní volby v jeho rodném Slovinsku absolutně nezajímají a připodobnil je k dostihům. Přestože jsem sám byl v těchto volbách jedním z „žokejů“ nebudu zde ani tolik rozebírat o kolik byl jaký kůň rychlejší, než druhý – tedy kdo dostal kolik procent. Ne, v tomto textu se hlavně zaměřím na to, kdo určil dráhu tohoto našeho dostihu.
Zrod české oligarchie
„V politice není tak důležité, kdo bezprostředně hájí určité názory. Důležité je, komu tyto názory, tyto návrhy a tato opatření prospívají.“ V. I. Lenin.
Existují čtyři druhy moci: moc donucovací (armáda, policie, soudní systém), moc ekonomická, moc byrokratická a moc ideologická. V současném systému dokáže všechny čtyři druhy moci vykonávat pouze velmi malá vládnoucí elita definovaná jako ti, co disponují třemi druhy kapitálu definovanými francouzským sociologem Pierrem Bourdieuem – jde o kapitál ekonomický, sociální (kontakty) a kulturní (vzdělání). V případě České republiky je tato vládnoucí elita dle sociologa Daniela Prokopa velmi malá skupina čítající sotva pár tisíc lidí. Vzhledem k tomu, že vedeme podlečasopisu The Economist v míře klientelistického kapitalismu, kde kapitál vzniká díky neformálním kontaktům a napojení soukromého sektoru na stát, tak dobrým představitelem této „elity“ byl například bývalý náměstek Ministerstva spravedlnosti Radomír Daňhel. Gymnaziální spolužák šedé eminence ODS Pavla Blažka byl napříkladobviněn v minulosti ze skrytého vlastnictví desítek nemovitostí, případně z krácení daní a nelze opominout ani jeho roliv kauze bitcoin.
Co je ovšem podstatné, tak ne všechny druhy moci a všechny druhy kapitálu si jsou rovnocenné. V kapitalistickém systému je totiž tou určující silou moc ekonomická. Za peníze se dají na míru ušít zákony skrz lobbing, za peníze je možné najmout si ty nejlepší právníky, za peníze je možné si koupit vlastní médium. Jako ve všech kapitalistických státech tak otěže skutečné moci drží oligarchové. Od svého vzniku jako samostatného státu je pak Česká republika oligarchií.
Je třeba si nejdříve uvědomit, že v roce 1989 nedošlo k revoluci, ale k vyjednanému transferu moci, jehož výsledkem bylo velmi malé obměnění vládnoucích elit. Podle studie Elity v české postsocialistické transformaci (1989–2007) lze pouze 15 procent příslušníků tehdejší ekonomické elity označit za elitou novou, tedy že šlo o lidi, kteří neměli žádné předchozí pozice uvnitř mocenských struktur protosocialistického režimu. George Orwell ve svojí knize 1984 napsal jeden zajímavý postřeh: „Jsou jen čtyři způsoby, jak může vládnoucí skupina přijít o moc. Buď je poražena zvenčí, nebo vládne tak neefektivně, že masy podnítí k povstání, nebo dopustí vznik silné a nespokojené střední třídy, anebo ztratí vlastní sebevědomí a vůli vládnout. Tyto příčiny nepůsobí odděleně a zpravidla se všechny čtyři projevují v určité míře.“ Pád protosocialismu byl způsoben kombinací neefektní vlády spojené se ztrátou sebevědomí – o něco podrobněji jsem o tom psal ve svém článku Metapopulisté, technofašisté a jiné příšery. Příslib nevídané ekonomické moci a luxusu pro staré elity, jež dávno ztratily víru ve svůj systém, umožnil pak klidné vyjednání transferu moci v Československu a řadě dalších protosocialistických států.
První fáze vlády české oligarchie byla ve znamení boje o to, kde načrtnout hranice mezi tržištěm a agorou, tedy mezi trhem a státem. Snaha, která je (jak známo) marná, díky přirozené tendenci kapitalismu rozdíl mezi soukromým a veřejným zájmem smazávat. Politicky se toto období projevovalo otálením, pokud jde o regulace pro obchodování s akciemi a nedostatečnými pravidly pro kapitálový trh. Je to éra kupónové privatizace a teorie zhasnutí, díky níž Češi opět obohatili světový slovník – po slově robot je to výraz tunelování, tedy účelového vyvádění majetku z podniku. Boj mezi oligarchy o to, komu co připadne, nabýval různých podob. Kde končilo podnikání a začínala mafie nebylo snadné rozlišit. Záhy na to ovšem mezi českými oligarchy zavládl jistý politický konsenzus. Pud sebezáchovy převážil nad bojem, což je odlišilo od jejich protějšků na Ukrajině či v Rusku.
Za účelem pojistit si své pochybně nabyté majetky bylo potřeba pevně zakotvit Českou republiku v nadnárodních kapitalistických strukturách. Za prvé v NATO. Právně nezávazná, leč symbolicky mocná, preambule Severoatlantické smlouvy stanovuje: „Smluvní strany této smlouvy…Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu. Snaží se podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantické oblasti.“ Vzhledem k tomu, že hlavní rozhodovací slovo v NATO má USA díky velikosti své armády, netřeba obšírně vysvětlovat jakou demokracii a svobodu jednotlivce má preambule na mysli. Tedy rozhodně ne svobodu nebýt ekonomicky vykořisťován a rozhodně ne radikální přímou demokracii.
Druhou organizací byla vznikající Evropská unie. Začátkem roku 1992 byla podepsána Smlouva o Evropské unii, jejíž třetí odstavec třetího článku jasně deklaruje, že je rozvoj Evropy založen na sociálně tržním modelu. To, že sociální aspekt byl vždy marginální oproti tržnímu v jednání unie je ovšem záležitostí spíše pro samostatný text. Každopádně obě organizace, každá jiným způsobem, zajišťovaly zachování stability – tedy majetkového statusu quo.
Ještě jednou při tom chci zdůraznit, že onen deklarovaný „návrat do Evropy“, který je dnes líčen jako touha mas, byl ve skutečnosti programem elit. Pro ilustraci – vybavuji si, jak nám při jedné akci na Západočeské univerzitě potutelně vysvětloval Pavel Telička, že bylo třeba české politiky donutit v 90. letech podniknout kroky vstříc evropské integraci. Referenda o vstupu do EU se v roce 2003 zúčastnilo jen něco málo přes 41 procent voličů, což spíše ukazuje na velkou míru apatie k této organizaci, a o vstupu do NATO se pro jistotu žádné referendum nekonalo. I přes některá tvrzení o tom, jaké široké podpoře u obyvatelstva se NATO v 90. letech těšil, tak realitou je, že negativní pocity vůči organizaci vyjadřovalo ještě v roce vstupu přes 40 procent obyvatelstva – a to není zanedbatelný segment. Samozřejmě po dlouhých letech členství v těchto strukturách a působení ideologických aparátů je vztah populace k oběma strukturám pozitivní – jak ostatně ilustrovala volební kampaň, tak jakékoliv jejich zpochybnění se setká s vytrvalou baráží ostrých útoků.
Integrace do euro-atlantického systému každopádně znamenala postupný konec otevřeného gangsterkapitalismu. Ti, kteří odmítali tuto realitu pochopit, se stali dinosaury a následný vývoj je různými způsoby zbavil mocenského vlivu. V roce 2007 pak polovina z 60 nejbohatších Čechů zahájila svoji ekonomickou kariéru až po roce 1989. Vidíme tedy, že se struktura oligarchie organicky proměnila ve prospěch nových hráčů. Politický koncensus mezi nimi se ale se zakotvením ve zmíněných nadnárodních skupinách vypařil. Nebylo jasné, jaký sociální a ekonomický systém má Česká republika mít. Politicky se tato nejistota projevovala střídáním vlád ČSSD a ODS, které si navzájem rušily již prosazené kroky. Výsledek? Neustálé reformy veřejných financí a sociálního systému se míjely účinkem a akorát situaci zhoršovaly.
Dokud ovšem mohla vládnoucí oligarchie dál nerušeně bohatnout tak jí narůstající sociální krize projevující se vysokým počtem exekucí a nedostupností bydlení příliš netrápila. Klíčovým faktorem byly totiž reálné mzdy a ty nadále rostly.
Peter Turchin ve svojí knize Poslední dny identifikuje celkem čtyři strukturální síly nestability: 1) obecné chudnutí, tedy propad reálných mezd, jež může vyvolat politickou mobilizaci, 2) nadprodukce elit vedoucí ke konfliktu uvnitř elity, 3) oslabenou legitimitu státu kvůli špatné správě veřejných financí a 4) vnější geopolitické faktory. Vzhledem k nízkému počtu českých elit nebyla nadprodukce problém a konflikt nemohl být příliš intenzivní. I geopolitická situace se zdála být dobrá. Ovšem kolem roku 2008 se začala situace měnit k horšímu.
Finanční krize znamená, že poprvé od roku 1993 reálné mzdy klesají, snaha americké vlády umístit v Brdech radar spolu s ruskou invazí do Gruzie znamenají konec geopolitické idylky v euro-atlantickém prostoru. Ovšem jak každý správný kapitalista ví, tak každá krize je zároveň příležitostí.
Oligarchové v politice
„Ohromnou hnací silou oligarchů je přesvědčení, že činí správnou věc.“ Jack London.
V průběhu 90. let část oligarchů v různých částech euro-atlantického systému, ať už šlo o Silvia Berlusconiho v Italii či Rosse Perota v USA, začala uvědomovat, že předchozí systém vlády založený na nepřímém ovlivňování politiky přestává být efektivní a z hlediska poměru cena/výkon bude praktičtějším krokem do politiky přímo vstoupit. Situace v České republice ale byla jiná. K přímému vstupu oligarchů do politiky dochází později a za jiných podmínek.
Znechucení z bipolarity české politiky a deziluze z nezvládnutých dopadů finanční krize po roce 2008 vytvořilo prostor pro radikální změnu stranického systému. Podnikatel Vít Bárta ji vycítil a uvědomil si, že být součástí vrcholové státní struktury mu může přinést řadu unikátních byznysových příležitostí.
Rok 2010, kdy Bártovi Věci veřejné uspěly v parlamentních volbách, bývá označován v politologické literatuře jako bod zlomu – končí dominance klasických pravolevých stran a končí i bipolarita české politiky. Podrobná historie Věcí Veřejných není pro tento text důležitá. Bárta v podstatě unesl marginální komunální uskupení a zaplnil jej lidmi z okolí své bezpečnostní agentury ABL, přičemž pro marketingové důvody sehnal i několik známých osobností, jež ovšem neměly na vnitřním chodu strany žádný reálný vliv.
Důležité pro tento text je pouze připomenutí návrhu etického kodexu Věcí veřejných, který lze bez nadsázky označit za nejdůležitější politický dokument kapitalistické České republiky. Text nemá s etikou nic společného, ale zato nezaujatě rozebírá podstatu moci a analyzuje českou elitu: „Míra svobody našeho rozhodování je dána velikostí naší vlastní ekonomické a politické moci – čím jsme mocnější, tím můžeme systém více ovlivňovat. Z druhé strany platí, že ekonomická i politická stagnace vede ke snižování vlivu, neboť systém elit ekonomických i politických směřuje k oligopolům…Ze všeho výše uvedeného vyplývá nutnost v nezbytně minimální formě maximalizovat synergické efekty ekonomické a politické moci, kterou nelze ani reálně oddělit!“
Vít Bárta si ovšem uvědomoval, že moci nedosáhne bez dohody s již existujícími elitami. A proto vymezil v textu následující strategii: „Dohody s koaličními partnery garantující nadpoloviční většinu, s tím že si říkáme, že reální koaliční partneři očekávají osobní prospěch větší, než kolik je legálně dáno (očekávají hmotný prospěch pro sebe, pro svou stranu, pro své sponzory)== podmínkou uzavření koalice je garance a důvěryhodnost VV, že očekávání koaličního partnera bude naplněno…Nenechat se vtáhnout do boje o moc elit ve vyšší úrovni (magistrát, vláda), nevymezovat se negativně vůči spojencům např. FD v magistrátu c) respekt ekonomických super elit…d) respekt (podle Macka) „vrstvy podnikatelů, která je větší či menší měrou přímo existenčně závislá na přerozdělování všeho druhu“ = místní podnikatelé, ale i jiné typy elit (ředitelé škol, školek, divadel, neziskových organizací – např. naděje, městské policie….) očekávající garanci zachování jejich jistot a výhod, které v šedé zóně mají.“ A takto by šlo z textu citovat dál. Bárta deklaruje snahu získat pro svoji firmu ABL „40 % sektoru veřejné správy determinované progresy korupce a protekcionalismu.“ A nezapomíná ani na ingredience volebního úspěchu: „d) Neodsoudit povrchnost voliče e) Jednoduché recepty na složitě problémy, zkratkovité vysvětlení, recept na život.“
Bárta nebyl tak inteligentní, jak si myslel. Kdyby ano, nikdy by neudělal tu zásadní chybu a do žádného jednoho dokumentu by takto jasně nepopsal fungování českého politického systému. Uniknutí textu na veřejnost bylo jen začátkem sestupu Věcí veřejných. Bárta ve svých snahách selhal a jeho strana se nestala novým hegemonem české politiky, ale prorazil cestu a stal se průkopníkem. Už rok po volebním úspěchu VV zakládá jistý Andrej Babiš hnutí Akce nespokojených občanů neboli ANO. Na rozdíl od Bárty disponoval Babiš větší ekonomickou a politickou mocí.
Nyní je ovšem potřeba vyjasnit otázku motivace – domnívat se, že ty u moci žene vpřed pouze povrchní touha po stále větší a větší moci by bylo totiž iluzorní. Nikoliv. Oligarchové vyznávají vlastní životní filozofii, kterou výborně popsal ve svém románu Železná pata Jack London: „jako třída věřili, že jedině oni udrží civilizaci.“ Považují se totiž za vládce z milosti tržní. Protože uspěli v gamblerské hře kapitalismu, znamená to, že jsou lepší než ostatní a tím pádem mají přirozené právo nad ostatními milosrdně vládnout. Právě bez jisté dávky mesianismu nelze vysvětlit přetrvávající politickou výdrž charakterů jako Trump či Berlusconi.
Oponovat vládě oligarchů tak může z hlediska jejich filozofie buď dav méně úspěšných ve hře kapitalismu, tj. to, co oni vnímají jako lůza, anebo několik naivních utopistů snících o nějakém jiném uspořádání. Pokud se méně úspěšní dostanou k moci tak výsledkem bude chaos, pokud utopisté, tak opět chaos – proto se vždy kapitalisté se skálopevnou vírou považovali za ochránce pořádku a civilizace.
Stejně jako knížata minulých civilizací, která si osvojovala právo spolu s knězi zachovávat síly kosmické rovnováhy a konejšit vrtkavé bohy, tak jen oni dokáží udržet trh spokojený a dál „dávat“ lidem práci. Představa oligarchy jen jako cynického chamtivce je tedy naivní – oni skutečně uvěřili vlastní propagandě. A právě jejich přesvědčení o vlastní historické misi a o svém přirozeném právu vládnout vede oligarchy paradoxně k jejich flexibilitě – žádný nástroj, žádná politická myšlenka či symbol není vyloučen z jejich arzenálu zbraní. Vše je podřízeno nutnosti zachovávat současný „ideální“ stav.
Babiš a ti ostatní
„Pro dobrého zaměstnavatele a podnikatele zaměstnanci jsou to nejcennější, on se o ně musí starat, vytvořit podmínky a bejt spravedlivej, takže tenhle návrh brutálního kapitalismu, kterej jsem viděl v Maroku, fakt ne.“ Andrej Babiš o návrhu na výpověď bez udání důvodu.
Jakou roli v současné politice hraje Andrej Babiš? Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta nabízí zajímavou odpověď. V této detailní třídní analýze Karel Marx líčí, jak byla v zájmu zachování pořádku francouzská buržoazie v druhé polovině 19. století donucena se zřeknout svojí kontroly skrz parlament výměnou za silnou exekutivu pod vedením Ludvíka Bonaparta, protože jen on mohl v daný moment garantovat pokračování majetkového statusu quo. Samotný Bonapart se při tom snažil líčit sám sebe jako zástupce lidu jakožto celku, což ovšem bylo nemožné vzhledem k třídnímu charakteru společnosti. Tato kontradikce vedla k tomu, co Marx s nadsázkou nazýval Bonapartovým zmateným tápáním, tedy situací kdy, aby potěšil jednu třídu, ponižoval Bonapart třídu druhou a pak zase naopak, čímž všechny třídy ve výsledku stavěl proti sobě. A právě to samé předvádí Andrej Babiš se svojí catch-all party.
Podívejme se například na to jak se Babiš a jeho hnutí staví k otázce důchodů. Na jednu stranu se snaží vyjít vstříc důchodcům, stále zvětšující se demografické skupině se specifickou ekonomickou rolí, kdy význam hraje jejich spotřeba. Hnutí ANO proto odmítá prodlužování věku odchodu do důchodu. Na straně druhé musí zůstávat Babiš aspoň částečně věrný svým pravicovým kořenům a těm sekcím drobné buržoazie, které jej podporují – zde hraje užitečnou roli Karel Havlíček, když začne lidem vysvětlovat, jak by bylo dobré, aby si na důchody samy spořili. Výsledkem je pak zmatené divadlo, kdy zástupci ANO nejdříve odsouhlasí, že jsou pro zvyšování věku odchodu, aby pak na příkaz svého předsedy a zakladatele hnutí otočili a pod trapnými výmluvami na akustiku vyvrací, že by kdy s něčím takovým souhlasili. A tak je tomu i u dalších klíčových otázek jako je zbrojení, kdy Babiš flexibilně měnil názory podle toho, co mu zrovna o náladách v určitých segmentech populace říkaly jeho interní průzkumy.
Babišův přímý vstup do politiky narušil křehkou mocenskou rovnováhu uvnitř vládnoucí třídy a záhy se proti němu zformovala otevřená aliance menších oligarchů. Prvním zcela otevřeným střetem obou táborů byly prezidentské volby. Za vítěznou kampaní Petra Pavla stál dlouhý seznam českých velkokapitalistů. Finančně jej podpořil například Martin Hájek, který byl v té době dle časopisu Forbes 21. nejbohatších Čech, Dalibor Dědek, který byl 59. nejbohatší či Ondřej Fryc, který na žebříčku stovky nejbohatších Čechů zaujímal 91. místo. Nelze nezmínit ani kapitalisty Bartu a Vohánku, kteří oba dali štědré dary ve výši 2,5 milionu korun. Pan Barta pak po prezidentských volbách svými financemi podpořil i šmardovskou SOCDEM, což byl první signál, že tento tábor oligarchů sleduje dlouhodobější politické cíle než jen porazit Babiše v prezidentské volbě.
Lidé jako Barta, Vohánka či Muchna bývají popisováni jako miliardáři z nižší ligy. Petr Pavel si při tom dával dobrý pozor, aby jeho sponzoři patřili právě ke skupině oligarchů, kteří nebyli spojeni s otevřeným gangsterkapitalismem 90. let. Tito lidé se sice nemůžou ve výši svého bohatství rovnat veteránům typu Bakala, ale jsou mediálně přijatelnější.
Souboj oligarchů se pak v letošních sněmovních volbách opakoval. Jan Barta spolu s miliardářem Dušanem Šenkyplem stojí za vznikem Spolku pro podporu liberální demokracie, který všem pěti stranám podílejícím se na vládě Petra Fialy poskytl k volbám dary v celkové výši 15 milionů korun. Spolek vznikl v tichosti v roce 2020 a od té doby až do voleb daroval stranám v koalici SPOLU, Pirátům a Starostům celkem až 54 milionů korun. Samotný spolek popisuje svoji misi takto: „Od roku 2020 síťujeme podobně smýšlející osobnosti a ukazujeme filantropům, že politika není oblastí, které se mají vyhýbat. Že naopak potřebuje jejich pozornost.“ Ano, cílem spolku je zapojovat oligarchy ještě více do politiky. Spolek sice veřejně tvrdí, že podporuje liberální hodnoty, ale to mu reálně nebrání podporovat i konzervativní KDU-ČSL. Další důkaz, že politický střet konzervativců a liberálů je z větší části jen mediálním divadlem.
Finance spolku ale asi v některých případech nestačily – velkou kauzou, která byla v průběhu kampaně dobře upozaděna, byl pokus o rozkrádání ve zdravotnickém středisku IKEM, z něhož část peněz korupčníci chtěli posílat své mateřské straně – ODS. Hnutí STAN ve spolupráci s TOP 09 pro změnu vykrádalo pražský dopravní podnik v rámci krvavé kauzy Dozimetr a z části ukradených peněz pak financoval svoji činnost. To ukazuje, že gangsterkapitalismus i nadále přetrvává, ale dokáže se oproti divokým 90. letům účinněji maskovat.
Perspektivy oligarchie
„Je tu třídní boj, dobře, ale je to moje třída, bohatá třída, která tento boj vede a vyhrává.“ Warren Buffet
Jeden z charakteristických rysů konfliktu oligarchů v naší republice je fakt, že to není boj na život a na smrt. Tím připomíná slavnou koncertní diplomacii 19. století. Po skončení napoleonských válek také neusilovaly vítězné mocnosti o totální destrukci Francie, protože věděly, že se jim jako silný stát bude hodit k udržování mocenské rovnováhy na kontinentě. Menší oligarchové také nechtějí totální likvidaci Babiše – ostatně ze slibu o tom, jak vláda Petra Fialy provede deagrofertizaci státu nakonec zůstalo jen u vymáhání několika neoprávněných dotací, přičemž k tomuto kroku došlo až v období blížících se voleb.
Může být tento konflikt mezi českými oligarchy vyřešen? Obava, že stát – tedy lukrativní dojná kráva pro soukromý sektor, bude kontrolován jen jedním aktérem je vskutku velká. Přitažlivost takzvané liberální demokracie pro kapitalisty spočívá v tom, že vytváří předvídatelné prostředí pro cirkulaci elit. Noví aktéři tak vždy mají možnost se přisát na dotační a zakázkové penězovody státu. Oproti tomu model takzvané iliberální demokracie tuto možnost nenabízí, jelikož přístup ke státu je v něm podmíněn nikoliv jen sítí neformálních kontaktů a velikostí vlastního konta, ale i neochvějnou politickou loajalitou k vládnoucí skupině. Zatímco tak v našem systému Vít Bárta po své politické porážce dál vesele pokračuje v podnikání a pravděpodobně i z pozadí zkouší občas ovlivnit politiku, v systému iliberální demokracie by jeho neúspěšné politické dobrodružství mělo daleko závažnější dopady.
Současný boj se tedy vede o to, aby i nadále mohli do arény vstupovat noví hráči, tedy zachovat stávající parametry cirkulace elit, a nikoliv, aby se ustanovila jedna skupina se stabilním a jistým přístupem, která by diskriminovala ostatní. Část české oligarchie naivně sní o své vlastní verzi koncertní diplomacie – své spory budou řešit gentlemansky na zákulisních jednáních, tak aby mocenská rovnováha nebyla narušena.
Oligarchie byla jedním z témat těchto voleb – ne významným, ale konstantně se objevujícím v debatách, což už samo o sobě ukazuje na drobný posun v uvažování veřejnosti. Proto bylo najednou potřeba dokázat, že hnutí Stačilo zastřešující levicové a vlastenecké síly je rovněž napojeno na oligarchy. Bylo potřeba ukázat, že nikdo lepší neexistuje, že únik z oligarchie není možný. Ignoroval se proto fakt, že kampaň Stačilo byla hrazena z půjčky u Fio banky – mimo jiné jedné z mála bank, která nemá zahraničního vlastníka. Nejeden komentátor pak vytvářel složité konstrukce o tom, jak je hnutí ve skutečnosti kontrolováno nějakým miliardářem. Vesele se při tom ignorovalo financování vládních stran. Předseda Pirátů Zdeněk Hřib si svým unaveným hlasem stěžoval na fosilní oligarchii, ale peníze, co na kampaň dostal od Spolku na podporu liberální demokracie mu nesmrděly. Předsedkyně Zelených Gabriela Svárovská, nově zvolená poslankyně za Piráty, v minulosti organizovala petici proti oligarchii, ale i nadále podporuje neekologickou válku na Ukrajině, díky níž skokově roste moc zbrojařů. To jsou ale paradoxy!
Slogany, které by se ještě před pár lety nikdo neodvážil v politice použít, o „revoluci zdravého rozumu“ či o „změně režimu“ se při volební kampani začaly objevovat. To, že zůstalo jen u sloganů, a že se oligarchie nestala centrálním tématem voleb nám ukazuje, že i když režim upadá, stále má značnou sílu.
Sociolog Jack Goldstone identifikuje celkem tři fáze ideologického vývoje v průběhu společenské krize. V první fázi se starý režim snaží bránit před alternativními ideologickými vyzyvateli, ve druhé fázi vládnoucí režim zcela ztrácí legitimitu, což často doprovází zhroucení státu, a ve třetí fázi vítězná skupina začíná budovat svůj vlastní režim. Pakliže se podle již zmiňovaného Turchina nachází USA na pomezí první a druhé fáze, tak ČR je teprve na prahu vstupu do první fáze. Volební oslabení takzvaných antisystémových stran ukazuje, že se našemu režimu podařilo zabránit plnému přechodu do fáze číslo jedna.
Klíčová při tom byla vitalita takzvané „sítě pro plánování politiky“ – tedy aliance institucí od médií po think-tanky, které formují veřejnou debatu. Je to tato síť, která určuje, co je téma debaty a jak jsou jednotliví političtí aktéři líčeni. Kdo je označen za demokrata a kdo za extrémistu, kdo má plán a kdo jen sliby. Tato síť jasně identifikovala největší ohrožení pro režim v podobě hnutí Stačilo a plně se na něj zaměřila.
Masivní antikampaň místy přecházela až do veřejné hysterie. Ovšem čeho se ti u moci tolik báli? Nejenže se poprvé po sto letech podařilo komunistům se sociálními demokraty začít organicky spolupracovat v aréně vrcholové politiky, ale na kandidátkách hnutí se na vysokých pozicích nacházeli lidé, kteří zcela otevřeně kritizovali oligarchii, a to ve všech jejích podobách.
Samozřejmě volební neúspěch Stačilo nelze zdaleka přiřknout jen faktoru antikampaně. Hnutí vyjadřovalo protest proti asociální vládě, ale málo propagovalo svůj vlastní pozitivní sociální program a nedokázalo se proto dostatečně odlišit od dalších opozičních stran. Pod svými křídly navíc spojovalo řadu kontroverzních osobností s často pestrou politickou minulostí, což snižovalo vnitřní koherenci a vedlo ke zmatení voliče. A takto bych mohl pokračovat dále. Není ale všem dnům konec. Průzkumy opakovaně ukazovaly na velký volební potenciál tohoto projektu. Je ovšem potřeba pro budoucí boje lepší strategie a čerstvých idejí.
Pokud se nyní vrátíme k faktorům systémové nestability, tak Česká republika si prošla v posledních letech propadem reálných mezd, máme zde pokračující geopolitickou krizi, a i silnější konflikt v řadách elit. Ovšem stát jako takový neztratil legitimitu – náklady na obsluhu státního dluhu rostou, ale ten nedosahuje proporcí, jaké najdeme třeba v Itálii či Řecku. Samotný konflikt uvnitř elity pak je i nadále relativně nízké intenzity, zvlášť pakliže jej srovnáváme s konfliktem ve Velké Británii či v USA. Režim zkrátka obdržel jisté zásadní rány, ale nic, co by jej skutečně ohrozilo.
Politika je vědou a uměním o tlaku a času. Pokud by výše popsané faktory trvaly po delší dobu a nabraly na síle, pak by byl režim ve skutečném nebezpečí. Nyní bude rozhodující, jakým směrem se vydá nová vláda Andreje Babiše. Udrží si Babiš svoji lidovou masku anebo jej skutečně Motoristé posunou doprava? Program Motoristů slibuje masivní deregulace, což už je nějaký čas zbožným přáním řady lobbistů. Nesmíme při tom zapomenout na to, jak je tento subjekt navázán na uhlobarona Tykače či na stíhaného podnikatele Pavla Buráně. Jejich zájem o vládu s Babišem může naznačovat posun v konfliktu uvnitř oligarchie. Deregulace a s nimi spojené osekávání státu totiž slibuje velké množství kořisti pro všechny oligarchy. Pokud se Andrej Babiš posune doprava a bude ochoten k taktickým ústupkům (přenechá část kořisti), tak je možné, že konflikt mezi ním a dalšími oligarchy na nějaký čas nejenže opadne, ale dokud bude Babiš provádět takovouto demontáž státu, mohl by počítat i s určitou formou jejich podpory. Že by mu to neprošlo u voličů? Neprokázal snad volební výsledek vládních stran, že porušené sliby a aféry nemusí při správném marketingu vést k tak velké ztrátě přízně?
Na druhou stranu Babiš má nyní velkou politickou sílu – je prvním politikem v historii ČR, který se podruhé stane premiérem a prvním, který získal ve sněmovních volbách takto vysoký počet hlasů pro svoji stranu (1,9 miliónu). Tudíž může být vůči jakémukoliv posouvání jiným směrem velmi odolný. V tom případě je otázkou, kolik sociálních škod je jeho „Bonapartské váhání“ schopno napáchat a koho by tábor konkurenčních oligarchů určil jako jeho dalšího vyzyvatele poté, co Petr Fiala neobstál.
Perspektivy socialistů
„Jsem pesimistou díky inteligenci, ale optimistou díky vůli“ Antonio Gramsci v dopise z vězení.
Česká oligarchie má jednu zásadní slabinu. Je to systém neschopný změny. Strukturální změna totiž může i jen teoreticky ohrožovat moc oligarchů – tj. v jejich představách klid, řád a demokracii. Náš režim je proto neschopný vývoje. Musíme být členem stále stejných nadnárodních organizací – ať už se chovají jakkoliv, musíme mít stále stejně neefektivní sociální systém a děravý systém daňový. Že nám jako společnosti v rychle se měnícím světě kvůli tomu ujíždí vlak? To těm u moci nevadí.
Srovnejme si to nyní s USA, které se musí umět přizpůsobovat jako systém, pokud si chtějí i nadále držet svoji globální dominanci. Část tamější oligarchie tak opouští slogan demokracie a adoptuje slogan efektivity. V současné Americe jsou oligarchové těmi největšími revolucionáři, co se chtějí zbavit neefektivní demokracie a nahradit ji efektivnější „monarchií“, jak přezdívají modelu diktatury korporací. Ovšem dokud je systém v ČR schopen garantovat oligarchům aspoň nějaké zisky, tak ke změně nedojde. Společenský rozklad pro ně neexistuje – vzpomeňme si jen kolik textů se nás každý rok snaží přesvědčit o tom, že se máme dobře a jen si jako národ rádi stěžujeme. A ani vydání publikací typu Slepé skvrny nevedlo k žádné reflexi vládnoucí třídy. Pohled do historie nám ukazuje, že podobný nezájem vykazovaly i další oligarchie, které nevyhnutelně padly, ať už to byla starořímská republika, Konfederované státy americké či první ruská oligarchie seskupená kolem prezidenta Jelcina.
Odpor české oligarchie k nutným změnám bude důvodem jejího pádu. Buď moc získá nová vládnoucí skupina pocházející třeba z represivních složek či ideologických aparátů anebo se jako společnost konečně posuneme směrem k autentické demokracii.
Cesta ke skutečné vládě lidu se po letošních sněmovních volbách zdá být mnohem delší a náročnější, než jsme se ještě nedávno mohli domnívat. Zvlášť proto, že ve sněmovně není politická síla, která by byla ochotná zrušit zákaz propagace komunismu, jenž může sám o sobě posloužit jako účinný zastrašovací prostředek proti všem organizacím snažícím se zlomit moc oligarchie.
Na druhou stranu letošní volební kampaň vedla k vyprofilování nových socialistických osobností a posloužila k propagaci některých prvků socialistického myšlení (bydlení jako veřejný zájem a lidské právo, problém vykořisťování ze strany nadnárodních korporací a agentur práce atd.). Jak už jsem v minulosti upozorňoval, tak všechny systémové změny historicky provedly relativně malé, ale dobře organizované skupiny s jasným programem. Problémy znovurodícího se socialistického hnutí jsou tak v tento moment dva.
Za prvé absence vlastní sítě plánování politiky. Už dlouho volám po vzniku nadstranického mediálního projektu pro propagaci socialistického myšlení. Současný stav roztříštěných iniciativ a jednotlivců není schopen efektivní práce. Nikdy nebudeme mít tolik finančního kapitálu jako oligarchie, která si může dovolit mít ten nejlepší marketing. Ne, my proti jejich finančnímu kapitálu musíme nasadit kapitál lidský, proti kvantitě bojovat kvalitou!
Za druhé absence koherentní vize. A nemyslím nyní jakýsi podrobný plán přechodu k socialismu – ten chtějí jen utopisté, co popírají kreativitu mas. Myslím obdobu neslavné „cihly“, což byla sbírka zákonů připravených ekonomy chicagské školy ještě před tím, než Pinochet v Chile provedl svůj puč. Pokud by se nyní teoreticky k moci dostala aliance levicových sil, jak by vypadalo prvních 100 dní její vlády? Jaké konkrétní zákony by přijala? Nezapomínejme při tom, že celý náš právní systém byl ušit na míru třídě vlastníků a bude proto vyžadovat rozsáhlou transformaci, pokud chce jakákoliv levicová síla skutečně naplňovat svůj program.
V tomto textu jsem načrtl dva možné scénáře budoucího vývoje pokračujícího konfliktu mezi oligarchy. Ať už dojde k jakémusi návratu neoliberalismu a dočasnému snížení intenzity konfliktu oligarchů anebo naopak bude konflikt pokračovat ve stejné či o něco větší intenzitě, tak je pro socialisty důležité se nestát jen šachovou figurkou v této hře, ale jasně se vyprofilovat jako nezávislá třetí síla. To je možné jenom pokud bude pokračovat integrace levicových sil do jednoho hnutí a toto hnutí dokáže vyřešit dva výše zmíněné problémy. Vše ostatní je už jen otázkou tlaku a času.