Vladimír Prorok se ve své eseji věnuje hlavním obrysům současné komplikované hry na světové ekonomicko-politické aréně. Kdo jsou její subjekty a co znamená?

Vědecká škola a vidění světa

Racionální chování v současném chaotickém světě je podmíněno znalostí klíčových aktérů a prostředí, které svou činností vytvořili nebo vytvářejí. Ne náhodou čínský vojenský stratég konstatoval, že „Znáš-li nepřítele i sám sebe, můžeš bez obav svést sto bitev. Pokud znáš sebe, ale nikoliv nepřítele, jednou vyhraješ a podruhé prohraješ, Jestliže neznáš ani sebe ani nepřítele, prohraješ v každé bitvě.“ [1] Při hodnocení reality se dnes vedle vědecko-filosofických přístupů prosazují i zjednodušující ideologické přístupy, oceňující svět prizmatem uznávaných hodnot a na nich vytvářených schématech, nebo dokonce tzv. narativy, které představují jednoduché příběhy vytvářené na základě účelově vybíraných emocionálně zatížených faktů, kde subjekty příběhu v čase a prostoru nemění charakter své činnosti a o obsahu narativu se nesmí pochybovat, což je zásadní odlišnost od ideologického soupeření nebo vědecko-filosofického pohledu na realitu, kde spor je standardní součástí ověřování věrohodnosti přístupů.

Prosazení se narativů v současné politické praxi má nicméně logiku. Vědecko-filosofické vnímání reality je pluralitní, existují zde různé pohledy na společensko-politickou realitu, což je v nemalé míře podmíněno ideologickým (hodnotovým) zakotvením vědců – tvůrců jednotlivých koncepcí. Zároveň konzervativní a liberální ideologie, které dnes dominují, vykazují problémy z hlediska vysvětlování a prognózování vývoje reality. Oproti tomu „výhodou“ narativů je to, že alternativní pohledy jsou a priory tabuizovány a lze je mocensky potlačit, coby dezinformace protivníků, snažících se manipulovat s veřejností a poškodit státní zájem. Narativy jsou tak maskovací sítí znemožňující vidět bídu liberálního a konzervativního řešení problémů. Problém se dnes netýká jen jednotlivých událostí, ale výkladu dějin v duchu sloganu „kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost“.

Dnes obecně přiznaným faktem je, že společnost se historicky mění. Nikdo tak nezpochybňuje existenci otrokářské, feudální a kapitalistické společnosti. Nicméně z toho nevyplývá, že se lidé jednak shodují na významu každé z těchto fází rozvoje společnosti a že shodně vidí budoucí vývoj dnešní společnosti V každém časovém období existuje řada hráčů, usilujících o prosazení svých hodnot a zájmů odražených v jejich projektu reality a její možné změny. Úspěšnost je podmíněna nejen jejich aktivitou a kapacitami, ale i adekvátností jejich představ ve vztahu k realitě, což je otázka dnes tak podceňované metodologie jejího uchopení. Vzhledem k tomu, že vývoj byl vždy výsledkem střetů jednotlivých aktérů, a nikoliv projektem velké změny jednoho demiurga řídícího svět (Bůh, zednáři…), je nutné analyzovat materiální i duchovní potenciál každého z aktérů, jejich zájmy a na tomto základě stanovit pravděpodobné varianty vývoje, které zahrnují i změny vyvolané chtěnými a nechtěnými následku jejich aktivit.

Dnes lze hovořit o existenci několika škol v rámci kterých se rozpracovávají jednotlivá pojetí reality, respektive se akcentují klíčové prvky jejího fungování. V nejširším smyslu slova lze hovořit o normativně-ontologické, empiricko-analytické, kriticko-dialektické, fenomenologicko-existenciální a systémové škole. Odlišné vidění reality a akceptované postupy jsou ve značné míře podmíněny hodnotově-ideologickým zakotvením. Kromě toho lze v rámci jednotlivých škol identifikovat proudy, vysvětlující při zachování identického metodologického základu odlišně povahu konkrétních procesů. Pluralita škol a proudů ukazuje na složitost poznání reality, je to vždy poznání z pozice určité zkušenosti a sociálního zakotvení, které jsou zpravidla jejich stoupenci absolutizovány a považovány za univerzální, což je problém.

Historicky nejstarší školou je normativně-ontologická. Ta předpokládá, že existují normy zakotvené v bytí, které jsou věčné a neměnné, a cílem subjektu je poznat je a realizovat. Tento způsob nazírání je typický pro konzervativce a v širokém smyslu slova pro stoupence náboženství a kodexů, věřících v neomylnost hodnot, postupů popsaných nějakou autoritou. Pro křesťanství je to Bible a její intepretace v pojetí papeže (katolicismus), patriarchů (pravoslaví), Luthera, Kalvína, Husa (protestantismus). Pro islám to je Korán, suna, výroky Muhammada, imámů a mulů, pro hinduismus jsou to védy, pro budhisty učení Buddhy, pro konfuciánce učení Konfucia atp. Rovněž můžeme najít tento způsob myšlení i u stoupenců politických ideologií, kteří bezvýhradně věří v hodnoty jejich doktríny – liberalismus, socialismus, fašismus, environmentalismus, feminismus… V praktické politice se stoupenci této školy, jak vyplývá z výše uvedeného, liší výchozí strukturou hodnot, v názoru na priority či postupy, což vytváří předpoklady pro konflikty. Reakcí na konflikty může být jak pasivita, protože ty správné hodnoty se stejně prosadí, až přijde čas, nebo naopak aktivní vyhrocování konfliktů včetně likvidace subjektů s alternativními hodnotami nebo alespoň institucí, šířících nesprávné hodnoty. Základním problémem této školy je nízká citlivost k inovacím a důraz na opakování historických vzorů.  Hledání souvislostí tak bývá nahrazováno nezpochybnitelnými výroky autority.

Nejrozšířenějším z přístupů 19. století se stal pozitivismus, v současnosti spojovaný s termínem empiricko-analytická škola [2], která je považován za základ vědeckého zkoumání reality. Daný přístup se osvědčil v přírodních vědách, nicméně ve společenských vědách je problematický, protože zde máme co do činění s odlišnou zkušeností jednotlivých subjektů, a proto i odlišnou interpretací faktů a jejich významu. [3] Pozitivistická linie de facto historicky proto přešla od hledání co nejpřesnějšího obrazu reality k toleranci různých pohledů na realitu, což vytváří prostor pro alternativy. Příkladem jsou liberální koncepce mezinárodních vztahů – anglická škola, funkcionalismus, neofunkcionalismus… Společným znakem této školy je při její aplikaci v politice vzhledem k metodologickému individualismu a abstraktnímu nehistorickému pojetí člověka nadhodnocování významu jedinečného na úkor obecného a nedoceňování odlišné zkušenosti různých subjektů (absolutizace západní zkušenosti). Neefektivnost liberální plurality vede v současnosti k omezení svobody pro alternativní názory a rezignací na vědu ve prospěch fenomenologicko-existenciální metodologie, spojené s mytologizací reality a vytvářením narativů.

Specifickým projevem pozitivismu a jeho kritickým přehodnocením je pragmatismus. [4] Pragmatismus vychází z úspěšnosti praxe subjektu jako kritéria pravdivosti, přičemž popírá smysluplnost metafyziky a definuje pravdu v určité oblasti poznání jako dočasný konsensus mezi lidmi, kteří tuto oblast zkoumají. Vyjádřená pravda není konečná, pravdu spolu s objektivní realitou „vytváříme“. Z tohoto hlediska důraz na mýtickou jednotu Západu a požadavek konsensu při prosazování politiky není náhodný. Na bázi dílčí negace pragmatismu se rozvíjí instrumentalismus, který považuje vědecké koncepty, teorie a hypotézy za nástroje nezbytné pro orientaci člověka v jeho interakci s přírodou a společností.  Předpoklady se stávají pravdivými, pokud dlouhodobě prokazují svou užitečnost pro konkrétního člověka, tj. pomohou mu vyřešit problém (J. Dewey 1859–1952). Pragmaticko-instrumentální charakter mají koncepce oteplování, Green Deal, ruské hrozby, o kterých se nesmí pochybovat, protože by to mohlo narušit princip konsensu a tím i jejich pravdivosti. Na pragmatismus navazuje interakcionismus, který připouští reintepretace minulosti, protože minulost není samostatnou realitou, nýbrž slouží k objasnění současnosti a umožňuje nám rozumné chování v přítomnosti. Minulost se tedy „vytváří“ podle potřeb řešit problémy v přítomnosti, tj. z minulosti bereme pouze ta fakta, která nám k tomu pomáhají (G. H. Mead 1863–1931). S podobným přístupem se lze setkat v různé míře u ideologických intepretací reality, nejvýrazněji je to vidět v praktické politice zejména v USA. [5]

Specifický pohled na realitu nabízí fenomenologicko-existenciální škola, která vyúsťuje do postmoderny. S trochou nadsázky lze tvrdit, že to je teoretická forma běžného vědomí. Fenomenologie definuje svůj úkol jako bezpodmínečný popis zkušenosti poznávajícího vědomí a vydělení v něm podstatných znaků. [6] Fenomenologie odmítá konstrukce deduktivních systémů filozofie, redukování věcí a vědomí na kauzální souvislosti zkoumané vědami a obrací se k primární zkušenosti. Přímé bezprostřední vnímání a přemýšlení je zaměřeno výhradně na data přímé intuice.Existencionalismus [7] věnuje zvláštní pozornost individuální a jedinečné lidské zkušenosti, pro kterou je charakteristická svoboda a její protějšek odpovědnost, důraz na opravdovost, odhodlanost řešit mezní situace, které vyvolávají úzkost a rizika viny a smrti. Člověk je podle fenomenologicko-existenciálního konceptu bytostí pravdy, hledá pravdu, praxe nicméně ukazuje, že introspektivní analýza vlastní zkušenosti a prožívání reality jedincem vytváří riziko subjektivismu. Příkladem realizace fenomenologicko-existenciálního přístupu je činnost českého disentu a odkaz V. Havla, promítající se v aktivitách „tzv. kavárny“ a její „nepolitické politiky“. V širším smyslu slova je to pak postmoderna a koncepce narativů, jejichž účelem je udržení moci vytvářením zjednodušených a účelových vyprávění předestřených běžnému vědomí jako jediný pravdivý obraz reality.

Vlivnou školou se stal koncem 19. století marxismus [8], který se rozvinul v řádu dílčích přístupů – marxismus-leninismus, neomarxismus (frankfurtská škola), trockismus, eurokomunismus a další. Jednotlivé varianty odlišně interpretují výchozí principy školy. S marxismem nemá de facto nic společného současný levicový liberalismus, který se prezentuje jako neomarxismus. Historickým základem marxistické koncepce je dialektický a historický materialismus. Dialektika v pojetí marxismu je teorií, která objasňuje obecná schémata rozvoje poznání, přírody a přeměny hmotného světa sociálním člověkem. Zákony dialektiky – jednota a boj protikladů, přechod kvantity v kvalitu a negace negace, charakterizují mechanismus změny a vývoje. Historický materialismus je koncepcí vývoje společnosti, kde klíčovou roli mají ekonomické faktory – výrobní prostředky a výrobní vztahy, tvořící základnu společnosti, která determinuje politickou a ideologickou nadstavbu. Historický vývoj je řetězením souvislostí, mající charakter zákonitostí, kdy na základě změn v ekonomické základně dochází nejen k proměnám v nadstavbě, ale i ke změně fungování celé společnosti, tj. společensko-ekonomické formace. Vědomí, tj. poznání odráží bytí, vnější reálně existující svět, byť to může být ve zkreslené podobě. Kritériem pravdivosti je praxe, tj. předmětno-praktická, historická a společenská činnost lidí přetvářející svět. Poznání se historicky vyvíjí a úspěšná praxe potvrzuje míru jeho pravdivosti. Poznání má proto konkrétní charakter a obsahuje jak prvky absolutní pravdy, tak i pravdy relativní, odrážející neúplnost znalostí dané etapy vývoje. Rozpornost dané koncepce odráží z jedné strany vznik komunistických režimů ve 20. století, a ze strany druhé, jejich porážka ve východní Evropě ke konci téhož století.

Významným metodologickým konceptem ve 20. století se stává systémová škola, byť její základy byly položeny již Aristotelem. Systémový přístup vychází z předpokladu, že realitu lze strukturovat do komplexu vzájemně propojených prvků, z nichž každý zaujímá v daném celku (systému) určité místo a má pro něj specifickou funkci. [9] Realita je tedy hierarchicky uspořádaná a lze ji nahlížet v rámci pojmů metasystém – systém – subsystém. Systémový přístup se dnes rozvijí ve třech směrech: 1. teorie dynamických systémů vyúsťující do fraktálové geometrie a teorie chaosu, 2. sociologické koncepce o komplexnosti vyúsťující do teorie sítí, 3. kybernetické modely společnosti a umělá inteligence. Teorie chaosu je spojena s tzv. nelineárními systémy, které jsou schopny se přizpůsobovat měnícím se podmínkám [10] a vyznačují se některými zvláštnostmi: jsou citlivé na vstupní informace, výstupy nejsou proporcionální vstupům, celek není stejný jako jeho části nebo dokonce není odvoditelný z částí, není evidentní, co je příčinou a co je následkem. U nelineárních systémů, mezi které patří i společnost, nelze jednoznačně prognózovat jejich vývoj, a tedy ani výsledky konfliktů. Průběh konfliktů má pravděpodobnostní (chaotický) charakter a odehrává se v rámci tzv. atraktoru, tj. v pásmu možných řešení, spojených s různými variantami změn vazeb prvků či prvků, které situaci vyvolávají nebo ovlivňují. Teorie sítí se užívá při analýzách vztahů mezi subjekty (zájmy) organizovanými v rámci horizontálních sítí, které mají vliv na fungování systémů. Této znalosti lze využívat jak pro destabilizaci systémů cestou eliminace klíčových prvků a vazeb systému, tak pro jejich stabilizaci vytvářením nových prvků, nových vazeb nebo nových funkcí prvků. [11] Teorii chaosu se využívá pro destabilizaci nežádoucích režimů cestou destrukce některých prvků těchto systému, nebo může být nástrojem pro pochopení nejednoznačnosti systémových zásahů a včasných korekcí. Zásadním problémem aplikace tohoto přístupu je jeho hodnotově-ideologický kontext, který předurčuje formulaci cílů zásahů, a i jejich dosažitelnost, což si aktéři ne vždy uvědomují.

Globalizace a její vidění

Klíčovým pro úspěch politiky je pochopení specifiky období a tomu přizpůsobit strategii a taktiku. Přestože ne všichni aktéři musí považovat globalizaci za určující faktor současného vývoje, její vliv je dnes neoddiskutovatelný a strategie subjektů se odvíjí od jejich názoru na podstatu (vznik) tohoto jevu, jeho obsah a dopady na společnost.

Konzervativní subjekty Západu, respektive stoupenci neokonzervatismu, opírající se o principy normativně-ontologické školy, vnímají globalizaci jako rozšiřování prostoru civilizace, kde historickou analogií je vznik Římského impéria, kapitalismus nebo imperialismus. Tedy není to nic principiálně nového, a proto z globalizace nemusíme mít obavy, podobné procesy jsme zvládli v minulosti, zvládneme je i dnes. Podstatné je držet se tradičních hodnot a institucí. Zásadní problém tohoto přístupu je jednak v tom, že podceňuje systémové efekty globalizace, které nejsou náhodné a které odrážejí změny v technologických základech civilizace, jednak v tom, že globalizace má svůj původ v technologicky vyspělých zemích Západu, jejichž hodnoty se tak prosazují proti tradičním hodnotám druhých civilizací – čínské, islámské, ruské…, které tak mohou globalizaci začít odmítat coby produkt dekadentního Západu. V současnosti k identickým procesům dochází ale i v západních stranách, kde konzervativci odmítají změny vyvolané globalizací a vrací se od neokonzervatismu nové pravice ke konzervatismu v národním hávu (viz D. Trump).

Liberálové a západní socialisté, opírající se o empiricko-analytický přístup vnímají globalizací jako nástroj pro šíření západních (v jejich pojetí univerzálních) hodnot – svobody, demokracie a blahobytu. Globalizace prostřednictvím volného pohybu kapitálu a pracovní síly měla kvalitativně srovnat podmínky rozvoje v rámci celého světa, přičemž mediální důraz je spíše než na sociální aspekty na ekologii, demokracii a osobní svobodu (LBGT). Vzhledem k tomu, že globalizace je primárně otázka technologicko-ekonomická, klíčovým faktorem při jejím prosazování je zisk bankovního sektoru a transnacionálních korporací, jejichž ochota se o něj dělit s dalšími subjekty (stát a obyvatelstvo) je limitovaná. Je to analogická situace jako fungování východoindické společnosti v Anglii a Nizozemí v 17. století, kdy stát hrál podpůrnou roli pro expanzi kapitálu a částečně z toho profitoval. Finanční oligarchie, TNK a fondy v současnosti potřebují státy jako nástroj pro udržení zisku, respektive se snaží ho omezit, pokud omezuje prostor pro dosahování zisku. Současná verze této situace je neoliberální politika tzv. deep state, respektive deep power, kdy instituce státu slouží de facto korporacím, a ne obyvatelstvu států. Základem projektu „hlubinného státu“ byl tzv. Washingtonského konsenzus – desatero hospodářských pravidel, sepsaných roku 1989 ekonomem Johnem Williamsonem, považovaných za manuál neoliberální politiky. Na Washingtonský konsensus navazoval pokus Transpacifického partnerství (Trans-Pacific Partnership, TPP) z roku 2005, představující vícestrannou regionální dohodu o volném obchodu. I přes námitky, že dohoda upřednostňuje zájem transnacionálních korporací a ostatní zájmy jsou jen jejich přikrytím, dohoda nakonec ztroskotala na nezájmu USA ji ratifikovat, protože podle D. Trampa, tehdejšího prezidenta USA sice oslabuje Čínu, která na ní neparticipovala, ale neřeší problém amerických deficitů. V návaznosti na to ztroskotalo rovněž Transatlantické obchodní a investiční partnerství (The Transatlantic Trade and Investment Partnership, TTIP). Hlubinný stát v první fázi představoval propojení zájmu finanční oligarchie, fondů a TNK, coby nositelů globalizace, se státem (USA, EU), respektive jeho institucemi. S posílením pozice nositelů globalizace došlo k oddělení „hlubinné moci“ (Deep Power) od státu, kdy část establishmentu začala realizovat zájmy často neformálních (?) struktur hlubinné moci na úkor stability národních států. Vítězství a politika D. Trumpa (reindustrializace – MAGA) jsou pokusem vrátit rozhodovací pravomoci reprezentantům národní průmyslové buržoazie.

Ideologicky a metodologicky nejednoznačným projektem se dnes jeví být tzv. „velký reset“, realizovaný EU, který je specifickou reakcí na globální problémy. Tento projekt ideově navazuje na zprávu Římského klubu „Meze růstu“ z roku 1972 u počátku které stáli levicoví liberálové, opírající se o empiricko-analytický a systémový přístup. Zpráva Římského klubu konstatovala na základě výsledků počítačové simulace ekonomického a populačního růstu a limitovaných zdrojů neudržitelnost existujících modelů rozvoje civilizace. Není náhoda, že zpráva byla prezentována nejprve v Rio de Janeiru a v Moskvě a stala se podkladem pro spolupráci Západ-Východ. Analogicky tomu cílem velkého resetu je snížit zatížení planety omezením využívání zdrojů a snížením znečišťování, což je ale možné jen snížením (racionalizací) spotřeby nebo počtu spotřebitelů. Green Deal coby jádro velkého resetu má tento komplexní problém řešit prostřednictvím multiplikačního efektu. Orientace na obnovitelné zdroje znamená omezení těžby a využívání tradičních zdrojů jako je uhlí, plyn a jádro znečišťujících reálně nebo potenciálně životní prostředí. Zároveň to vede k omezení těžkého průmyslu, který tyto zdroje využíval a následně znečišťoval životní prostředí. Deindustrializace je průvodní jev i udržitelného zemědělství, kde se objevují otázky, zda nový typ zemědělství bude schopen uživit existující populaci, zvyklou navíc na určitý typ produkce. Díky velkému resetu se EU měla stát lídrem technologického a civilizačního pokroku. Velký reset vychází z logiky, že pokud je problém a vy ho začnete řešit, máte šanci diktovat pravidla hry. V daném případě se to týká elity EU, představující části nové pravice (neokonzervativci a neoliberálové) spojené se starou šlechtou, které se oprávněně obává ztráty svého vlivu v důsledku rozvoje nových technologií (umělá inteligence, robotizace…), a proto vsadily na velký reset. Tato představa ale narazila na dva problémy: 1) méně rozvinuté země odmítají omezit výrobu, která ani dnes nezajišťuje jejich obyvatelům, srovnatelný blahobyt, jaký má Západ, a některé nově industrializované země se chopily příležitosti a začaly produkovat ekovýrobky levněji než EU, 2) narůstá nespokojenost mas, na které daná politika dopadá, což je spojeno s růstem vlivu euroskeptických politických stran. První problém je snaha řešit cestou sankcí vůči konkurentům (Čína, Rusko, státy BRICS), druhý problém se řeší v první etapě systémem vzdělávání, nepřipouštějícím alternativy v duchu správných narativů a v další etapě může být nutné manipulování s výsledky voleb a omezení demokracie, cestou diskreditace opozice a jejich lídrů kvůli neadekvátním názorům (AfD, Le Penová, Stačilo…).  Reálným výsledkem velkého resetu je ztráta konkurenceschopnosti EU, na čemž mohou mít zájem jeho konkurenti – TNK (transnacionální korporace), pro které je EU regulátor snižující jejich zisky, dále Velká Británie, která z EU vystoupila a další. Je otázkou, zda politika velkého resetu je výsledkem uplatnění empiricko-analytického přístupu při nedocenění systémového přístupu v historické dimenzi, což je pro tuto školu typické, nebo jsou destruktivní doporučení produktem protivníků EU, kteří si přejí její oslabení. V každém případě to nemá nic společné s (neo)marxismem a jeho metodologií, jak se někdy tvrdí.

Ztráta dominantní pozice Západu vede část neokonzervativní evroamerické elity (EU, NATO) k pokusům obnovit imperiální model. Vzhledem k slabosti USA a politice Trumpa klíčovou roli přebírají britské elity, řídící se podle všeho heslem, že Británie nemá trvalé spojence, ale jen trvalé zájmy. Tento model předpokládá oslabení protivníků vyvoláváním konfliktů a jejich ekonomickým a vojenským vyčerpáním. Analogickou politiku se snaží prosadit ale i část elity EU, která potichu rezignuje na velký reset, a snaží se cestou sankcí a zbrojení obnovit své postavení, narážejíce přitom na omezení vyvolaná velkým resetem a nezájmem USA, ji v tom podporovat. Navíc politika ekonomických sankcí má v podmínkách ekonomické globalizace bumerangový efekt a oslabuje i jejich protagonisty. Obnovení imperiálního modelu ať už v pojetí EU nebo Velké Británie cestou zbrojení a eskalací konfliktů povede nevyhnutelně k dalšímu zadlužování a omezování sociálního státu, jako klíčového faktoru stability Západu. Imperiální model s dominancí Západu zapadá do normativně-ontologického modelu myšlení nedoceňujícího globalizaci jako principiálně novou formu rozvoje (post)kapitalismu, kdy dochází k systémovým změnám ve všech segmentech společnosti, včetně nového rozložení sil.

Ještě horší výsledky z hlediska pojetí globalizace má aplikace fenomenologicko-existenciálního modelu myšlení, zdůrazňujícího význam intuice a distancujícího se od vědy.  Ten je schopen vytvářet pouze narativy a s každým obratem dějin dělat piruetu, aby se zavděčili novým guru, jak to předvádí česká elita po zvolení D. Trumpa. Na první pohled může být proto paradoxem, že tento způsob myšlení začíná celosvětově nahrazovat normativně-ontologické a empiricko-analytické varianty myšlení. Důvodem je již zmíněna krize západní společnosti a neefektivnost a vyčerpání tradičních postupů. Varováním před tímto obratem by mělo být to, že narativy byly v minulosti typické pro mytologii a v nedávné minulosti k tomu měl nejblíže fašismus.

Kriticko-dialektický (marxistický) přístup akceptoval globalizaci jako takovou, protože sám projekt komunistické revoluce byl globální. Nicméně zde nikdy nebyla shoda na variantě její realizace. V rámci předcházející (imperiální) epochy existovaly dva scénáře – komunistický orientující se revoluční překonání kapitalismu, cestou změny ekonomických vztahů a budování alternativní společnosti, a sociálně demokratický, vycházející z možnosti mírového vrůstání socialismu do kapitalistických vztahů prostřednictvím budování sociálního státu a rozvoje demokracie v intencích K. Kautského ideje ultraimperialismu. Globalizace 80. let zpochybnila oba scénáře. Komunistické režimy ve východní Evropě nenalezly alternativní socialistický model ekonomických vztahů, neobstály v konkurenci s globálním kapitálem a vrátily se ke kapitalismu, sociálně demokratický model budování sociálního státu i přes prvotní optimismus narazil na globalizaci, kdy volný pohyb kapitálu a pracovní síly jeho fungování fakticky znemožňuje, protože při hrozbě zdanění kapitál odchází do regionu s výhodnějšími podmínkami a zároveň investice v konkrétní zemi přitahují migranty, kteří snižují cenu práce na trhu. Tato situace vedla k poklesu vlivu levice v politice. Novou výzvou pro levici je projekt neliberální globalizace, který staví před levici dva problémy: 1) zvládnutí podmínek přechodu k multipolárnímu systému mezinárodních vztahů, kde lze očekávat řadu konfliktů o trhy a zdroje, 2) řešení problémů spojených s náběhem nových technologií, který s vysokou mírou pravděpodobnosti povede k omezování trhu práce a vyvolají v existujícím systému jen těžko řešitelné problémy.

Systémový přístup umožňuje vnímat globalizaci jako další fázi v rozvoji kapitalismu., spojenou s rozvojem nových (informačních, robotických…) technologií, který se promítá do fungování dalších subsystémů a má synergický efekt na celkové fungování systému. Vzhledem k tomu, že pozitivní efekty globalizace se koncentrují převážně u nositelů daného projektu, globalizace vyvolává negativní reakci a inspiruje k vytváření alternativních variant vývoje. Jednou z nich se stává ústup směrem k regionalizaci, přičemž se zároveň předpokládá zachování globálních vazeb v rámci vznikajících makrozón. Klíčovým aspektem je, komu se podaří vytvořit efektivně fungující makrozónu. K tomu je nutné disponovat moderními technologiemi, potřebnými zdroji (energie, suroviny, kvalifikovaná pracovní síla) a dostatečně velikým trhem, řádově 500 (300) milionů obyvatel. Možnou, i když málo pravděpodobnou variantou je převzetí kontroly globálních procesů od finanční oligarchie, fondů a TNK a podřízení je nějakému subjektu respektujícímu princip univerzální světové spravedlnosti využívání zdrojů ve prospěch všech, a nejen privilegované elity a „zlaté miliardy Západu“. Pokud vyjdeme z výše uvedených kritérií efektivního fungování makrozóny, pak makrózonu mohou vytvořit Čína, USA, Rusko, Indie. Aspirace má EU, Velká Británie, Turecko, Izrael, svůj vliv v Evropě chce posílit Polsko.

Potenciál subjektů makrozón 

Čína, která se stala dílnou světa, dnes disponuje dostatečným vnitřním trhem, špičkovými technologiemi (umělá inteligence, kvantové technologie, robotizace, doprava, kosmický výzkum, hypersonické rakety…) a zdroji, které získává kooperací s Ruskou federací, investicemi v Jižní Americe a Africe. Ze třinácti sledovaných klíčových technologií Čína dosáhla světového prvenství v pěti. V sedmi dalších rychle dotahuje. Čína vyrábí 70 % baterií na světě (je sídlem tří z pěti největších gigantů vyrábějících baterie), představuje 60 % celosvětové výroby hliníku a 75 % křemíku, 94 % celosvětové produkce galia a přibližně 60 % produkce germania, je přední zemí v rafinaci lithia (60 %) a ve zpracování mědi (70 %) a produkuje 84 % niklu a 85 % kobaltu na světě. Kontroluje 2/3 těžby vzácných kovů a jejich zpracování (90 %). Ekonomická expanze je spojena s úvěry a investicemi prakticky na všech kontinentech. K aktuálním problémům Číny patří nestabilita na trhu nemovitostí (přeinvestování) a pokus Západu izolovat ekonomicky Čínu, a tím omezit výrobu a vytvořit podmínky pro růst nespokojenosti především u mládeže, včetně vysokoškolsky vzdělaných jedinců. Obecnou výhodou autoritářských režimů je schopnost koncentrovat zdroje a kontrolovat chování lidí, čemuž nahrávají i tradice konfuciánství podporující hierarchicky uspořádanou společnost a disciplínu. Řešením pro Čínu tak může být přechod k plánované ekonomice a redukce či regulování soukromého podnikání v některých odvětvích. (analogie ukončení NEPu v SSSR v roce 1928). Druhou variantou je naopak rozvoj svobodného podnikání a rozvolnění existujících omezení, což by nevyhnutelně vedlo k oslabení vedoucí role komunistické strany. Vytváření makrozóny může narazit na obavy z čínské „nadřazenosti“ a komunistické ideologie, i když Čína nikomu své hodnoty na rozdíl od Západu nevnucuje. Vše je o byznysu, jehož druhou stranou je ale závislost. Čína ekonomicky expanduje (projekt Nové hedvábné stezky) a v regionu vojensky obsazuje sporná území a zajišťuje si tak kontrolu obchodních cest. Makrozóna by mohla zahrnovat Koreje, část jihovýchodní Asie, Střední Asii, kde soupeří s Ruskem, některé státy Jižní Ameriky. Zásadním protivníkem Číny jsou USA, se kterými Čína soupeří na všech kontinentech. Efektivnost politiky je oslabována rozpory uvnitř čínského vedení mezi stoupenci Si Ťin-pchinga a stoupenci kompromisu se Západem (tzv. komsomolci – analogie Gorbačovské linie), kteří reprezentují výše uvedené dvě linie ekonomicko-politického vývoje.

USA postupně ztrácejí své dominantní postavení v technologiích, kde jim konkuruje Čína, a rovněž v oblasti vojenství, kde je vyzyvatelem Rusko. V současné době je podíl USA na světovém HDP cca 25 %, i když podle některých ekonomů je HDP USA nikoliv 30 bilionů, ale jen cca 18 bilionů, zbytek je kapitalizace. Jinými slovy, podíl USA je nižší. V USA je navíc vysoká míra zadluženosti, jak na úrovni federace (123 % HDP), tak u jednotlivých států a měst, a zároveň v porovnání s Evropou i vysoká míra nerovnosti (Gini index). USA doplácejí na to, že dolar je světovou měnou – pro FED je výhodnější půjčovat peníze než investovat do výroby v USA. Z tohoto důvodu nejsou náhodné slogany Trumpa reindustrializovat USA, America First a MAGA. Reindustrializace potřebuje rozšíření trhu (340 mil. obyvatel USA není dostačující) a získat suroviny. Projekt AUKUS, který měl tento problém napojením na Austrálii a Velkou Británii řešit, zjevně narazil, a proto úvahy Trumpa o připojení Kanady, Mexika, Grónska… a vyjednávání s Ruskem o investicích USA na Ukrajině. USA soupeří při vytváření makrozóny s Čínou, Velkou Británii a Ruskem. Minimální program USA je vlastní makrozóna, maximální program odrážejí již zmíněné slogany Trumpa vrátit USA do hegemonní pozice. Pokusy Trumpa vrátit do USA průmysl nejsou zatím úspěšné a z toho se odvíjejí i problémy v prosazování vlivu USA v potenciálních regionech makrozóny USA, protože USA nemají co nabídnout kromě drahých energií a zbraní, jejichž efektivita je více než sporná. Politika dovozních cel může vést ke snížení obchodních deficitů (cca 1 bilion dolarů), zároveň ale vede k růstu cen v USA a snížení koupěschopnosti běžných Američanů. Efektivnost prosazování politiky v USA navíc snižuje soupeření mezi stoupenci Deep State, představujícího světovou finanční oligarchii a Trumpem, který reprezentuje průmyslový kapitál a propadající se střední vrstvy USA. A v pozadí číhá levice. Podle výzkumu Galupova institutu v USA z roku 2019 má pozitivní názor na socialismus 43 % populace a dokonce 58 % mladých lidí ve věku 18–34 let. [12]

Po rozpadu SSSR ztratilo Rusko roli supervelmoci, přičemž postsovětské elity doufaly, že Západ je akceptuje jako rovnocenné partnery. Jejich rolí ale mělo být, coby poražené země, stát se surovinovým přídatkem a trhem pro Západ, což pro elity Ruska bylo vzhledem k historii mentálně neakceptovatelné. Rozpadem SSSR Rusko ztratilo 1/3 obyvatel, zároveň ale zůstalo co do rozlohy největším státem světa s ohromným surovinovým bohatstvím. Radikální šoková terapie vedla k deindustrializaci a kulturní degradaci. V Rusku vznikl superprezidentský režim (silná role prezidenta, předseda vlády plní jeho příkazy), opírající se o hegemonii proprezidentské politické strany – Jednotného Ruska, která je prototypem strany nové pravice v ruském hávu. Konzervativní křídlo se opírá o tradice pravoslaví a státní byrokracii, liberální křídlo odráží zájmy podnikatelských oligarchických vrstev Ruska a přes centrální banku je zde i vliv MMF a SB. Neúspěch začleňování Ruska do západních struktur, jehož vnějším projevem bylo ignorování zájmů Ruska při řešení řady konfliktů v devadesátých a nultých letech (Jugoslávie, Irák, Libye) a nabídky vstupu do NATO bývalým státům SSSR, vedl ruské elity k hledání alternativního modelu vztahů s okolím. Patří sem jak přezbrojování armády a akceptování silového řešení problémů, tak i obrat směrem na Východ a hledání konsensu se zeměmi „třetího světa“, které vyústilo v založení BRICS.   Prvním reálným střetem se Západem byla válka v Gruzii v roce 2008, kdy se Rusko postavilo na stranu „separatistických republik“, Jižní Osetie a Abcházie. Vyhrocením se stal převrat na Ukrajině v roce 2013, který akceleroval vstup Ukrajiny do západních struktur – EU a NATO a vedl k násilné ukrajinizaci ruskojazyčných oblastí Ukrajiny, spojený s vytlačením ruštiny z veřejného prostoru a odmítnutím tradic a symbolů ruského světa. Tzv. separatismus tak měl reálný základ a na jeho stranu se postavilo Rusko, které se tak pokusilo odstranit hrozbu rozšíření NATO ke své hranici. Válka na Ukrajině, zahájená v roce 2022, byla logickým vyústěním situace a stala se i katalyzátorem změn ve světě. Pokus o izolaci Ruska a sankce uvalené na Rusko zatím nemají úspěch, naopak problémy začínají mít strany Západu, které se aktivně v tomto směru angažují. Navíc se začíná drolit jednota Západu. Na pozadí této situace Rusko začíná prosazovat ideu makrozón, která je spojena s obnovou jeho vlivu v blízkém zahraničí a vymanění se z izolace. Předpokladem realizace této strategie je završení ukrajinského konfliktu uznáním území obsazených Ruskem, popřípadě jejich rozšíření cestou referend o další ruskojazyčné regiony (projekt Novoruska/Novorossiji), a zformováním nové vlády v Kyjevě, která uzná existující status quo, vyhlásí neutralitu a naváže vztahy s Ruskem. To by Rusku umožnilo obnovit svůj vliv v dalších postsovětských státech s ruskou menšinou cestou výhodné kooperace nebo sankcemi, jak to Rusko ukazuje ve vztahu ke Kazachstánu a Ázerbájdžánu. Vytvářená makrozóna má fakticky charakter bezpečnostně-národnostní, neboť ekonomicky Rusko nemůže konkurovat Číně a jeho ekonomická stabilita je v současnosti podmíněna vývozem surovin, obilí, potravin. Komparativní výhodou Ruska je nicméně silná vědecká základna, která umožnila modernizaci a přezbrojení ruské armády, její využití v civilní sféře zatím naráží na limitované možnosti nových investic. Nehledě na problémy se Rusku zatím daří vytvářet zóny vlivu, popřípadě politické závislosti. Perspektivně se to může týkat střední Evropy, Balkánu, arabských zemí, Afriky, Jižní Ameriky. Druhou variantou, podporovanou částí ruské liberální opozice a oligarchy, je zmrazení konfliktu nebo dokonce porážka Ruska na Ukrajině, které by vedly k rozpadu Ruské federace na soupeřící regiony a kolonizaci Ruska. K zásadním problémům Ruska patří vysoká míra nerovnosti, nízká efektivnost byrokracie a soupeření liberálního a konzervativního křídla proprezidentské strany Jednotného Ruska na pozadí rostoucího vlivu „prosovětského narativu“.

Indie má velký lidský potenciál (1,4 miliardy), kde cca 100 milionů disponuje znalostmi a komunikuje anglicky, což je předpoklad začlenění se do moderního světa. Brzdícím faktorem je přetrvávající kastovní systém a chudoba. Indičtí specialisté v oblasti IT, matematiky, ekonomie a dalších jsou zaměstnávání v západních firmách. Indie disponuje surovinami pro vlastní rozvoj, což spolu s mentalitou vede k tomu, že vytváří makrozónu v rámci vlastního území a neexpanduje ven, s výjimkou územních sporu s Čínou a Pákistánem. Perspektivně může Indie přes své specialisty infiltrovat pozice zaujímané dnes Velkou Británií a při jejím dalším oslabení je využít pro posílení svého vlivu. Indie se v současnosti snaží o vyváženou a nezávislou vnější politiku, přičemž tlak Západu vyvažuje spolupráci s Čínou a Ruskem. Nátlak na Indii ze strany USA nebo Velké Británie má tak opačný efekt.

EU má v současnosti 450,4 mil. obyvatel a produkuje 15 % světového HDP. Nicméně „velký reset“, respektive Green Deal spojený s odmítnutím tradičních zdrojů energie, ztrátou zdrojů v Africe vede k deindustriliazaci, ekonomickému propadu a ztrátě konkurenceschopnosti. EU tak ztrácí potenciál pro vytvoření vlastní makrozóny. Vysoká angažovanost EU v konfliktu na Ukrajině a sankce proti Rusku, což bylo EU fakticky vnuceno tlakem USA, mohou být pro EU likvidační buď proto, že vyčerpávají zdroje pro udržování sociálního státu, jako předpokladu sociálního smíru v členských státech EU, nebo proto, že vstoupí do otevřeného vojenského konfliktu s Ruskem, který bude veden jadernými zbraněmi. Limitované finanční zdroje EU neumožňují současně splácet úroky, udržovat sociální výdaje a zbrojit. Řešením bude jen těžko účelová ekologická daň na neekologickou produkci z Číny, protože ta může být nahrazena jinými asijskými státy, kde ale existují stejné problémy, stejně jako zabavení ruských finančních aktiv, uložených v západní Evropě. Podobná opatření povedou ke ztrátě důvěryhodnosti a trhů pro EU. Současná politika EU je výsledkem chybných rozhodnutí, od kterých nicméně existující elita nemůže odstoupit, protože by se ukázala jejich nekompetentnost, což by diskreditovalo EU jako takovou.

O samostatnou roli usiluje v současnosti Velká Británie, která z EU v roce 2020 vystoupila. Přestože to bylo do určité míry „náhodné rozhodnutí“ – aktéři referenda tento výsledek nepředpokládali, vzhledem k současné politice EU se to může ukázat jako strategická výhoda. Britské elity mají historickou zkušenost s prosazováním zájmů impéria. Nejlépe to charakterizují dva slogany: „Anglie nemá trvalé spojence, má jen trvalé zájmy“ a „horší než mít Británii za nepřítele, je mít ji za spojence“. Londýnské City zůstává vlivným finančním centrem s vazbou na Čínu, Turecko, arabské země, Pobaltí, severní a střední Evropu. Britské elity jsou podle všeho rozděleny – jedna část akceptuje angloamerickou spojenectví, jako předpoklad udržení dominance Západu, druhá část, představující staré elity, vychází ze slábnoucí pozice USA a snaží se obnovit silnou pozici Británie. V podtextu jejich snah může být i negativní vztah k „nekulturním elitám“ USA, které v historii několikrát britské elity pokořily. Podle některých expertů stojí britské tajné služby za řadou konfliktů nebo jejich eskalací, jejich cílem je v daném případě oslabit bezprostřední aktéry a jejich spojence – Rusko, Čínu, USA… v duchu hesla „rozděl a panuj“. Podobnou politiku uplatňovala Británie při dobývání Indie. Británie je v současnosti hnací silou konfliktu na Ukrajině, kde usiluje o oslabení tradičního rivala – Ruska a kontrolu ukrajinské ekonomiky, vstupuje do konfliktu na Středním Východě, který zaměstnává USA, což dává Británii více prostoru na dalších teritoriích, aktivně podporuje polský projekt Trojmoří, jehož cílem jsou suroviny Ukrajiny a oslabení vlivu Ruska, s USA soupeří o vliv na Ukrajině, na Kavkaze, ve Střední Asii, na Středním Východě. Vzhledem ekonomické slabosti a vnitřním konfliktům ve Velké Británii jsou úspěchy této politiky zatím problematické. Podle průzkumů veřejného mínění obě v minulosti vládnoucí politické strany (Labour party a konzervativci) mohou být poraženi v příštích volbách REFORM UK, která sdílí podobné hodnoty jako D. Trump. Navíc „britští spojenci“ mají své vlastní zájmy, stejně jako je má Británie, takže výsledek britské politiky nemusí být to, co její elity očekávají.

Ambice vytvořit vlastní makrozónu má Turecko, které má jednak výhodnou pozici mezi Evropou, Afrikou a Asií, jednak má v historické paměti období Osmanské říše, na kterou by chtělo navázat. Turecko se angažuje jednak v pásmu zahrnujícím turkické národy od Ázerbájdžánu až po Kazachstán, jednak v nejbližším okolí obývaném Araby a Kurdy. Turecko se snaží využívat rozporů mezi konkurujícími mocnostmi – Ruskem, Británií a USA, a těžit ze situace. Británie využívá Turecka k oslabení vlivu Ruska u turkických národů, USA nabízejí Turecku důležitou roli při stabilizaci Středního Východu a Rusko podporuje nezávislost Turecka na politice USA. Zásadním problémem Turecka je jeho ekonomická slabost, Turecko nemůže kromě limitované vojenské pomoci poskytnout žádné velké investice do ekonomiky turkických zemí nebo jim nabídnout odbytiště pro jejich produkci na rozdíl od Ruska a Číny.  Politickým konkurentem v oblasti je navíc Saúdská Arábie, která má vliv mezi arabskými zeměmi, a Írán, která nemá zájem stejně jako Rusko na vytvoření koridoru z Turecka přes Ázerbájdžán do Střední Asie.

O samostatnou roli usiluje i Izrael v duchu představy o „Velkém Izraeli od Nilu až po Eufrat“. Ke komparativním výhodám Izraele patří světové židovské společenství, které ale není jednotné v náhledu na politiku Izraele, a kromě toho i disponování jadernými zbraněmi. Izrael využívá všestranné podpory USA, respektive D. Trumpa, který očekává, že Izrael bude stabilizujícím faktorem v oblasti vedle Turecka a Saúdské Arábie. Tato role ale nepředpokládá vytvoření Velkého Izraele. Po dohodě mezi Pákistánem a Saúdskou Arábií o využití v případě nutnosti pakistánských jaderných zbraní a změně v politice Íránu, který oznámil, že je nucen rozvíjet vojenský jaderný program, Izrael ztrácí svou komparativní výhodu ve vojenské oblasti. Současná dohoda o řešení situace v Gaze Izraeli nezajišťuje posílení jeho vlivu a je otázkou, zda není pouze předehrou k dalším konfliktům v oblasti.

Alternativou k současné politice EU v Evropě je projekt Trojmoří a Rakouska II. Projekt Trojmoří je polským projektem odrážejícím ambice Polska získat „dědictví po Kyjevské Rusi“. Tento projekt je podporován Velkou Británií, protože oslabuje Rusko a umožňuje jí finančně a ekonomicky (nové zdroje) expandovat do nových regionů. Konkurentem v daném případě je ale nejen Rusko, ale i USA, které mají rovněž zájem na surovinách regionu. Polsko samostatně nemá kapacity na prosazení projektu a po neúspěchu barevné revoluce v Bělorusku a situaci na Ukrajině je tento projekt málo pravděpodobný. Druhý projekt Rakousko II, jehož protagonisty je Vatikán a část staré podnikatelské elity (šlechta?), předpokládá možnost integrace středoevropského prostoru v užším (analogie širší V4) či širším vymezení (od Polska po Řecko) v konfederaci, která by se vymezila jak proti islamizovanému Západu, tak proti pravoslavnému Rusku. Zásadním problémem tohoto projektu je jednak odlišná ekonomická situace a historická zkušenost potenciálních členů, tak absence vlastních zdrojů pro jeho zakotvení. Z toho vyplývá, že pravděpodobnější variantou je zapojení jednotlivých zemí do vznikajících makrozón.

Výše uvedené ukazuje, že karty jsou rozdány a začíná komplikovaná hra na světové ekonomicko-politické aréně. Z hlediska teorie chaosu dochází k turbulentnosti, jejíž rozsah je jednotlivými aktéry interpretován odlišně. Krajními poli je tvrzení, že se jedná o dočasné vybočení z řádu tržní ekonomiky a na druhém pólu je tvrzení, že kapitalismus dospěl do fáze svého zániku a vzniká prostor pro hledání alternativy. Kromě objektivních předpokladů řešení zahrnujících ekonomický a vojenský potenciál jednotlivých aktérů, prosazujících své projekty, důležitou a rostoucí roli mají elity, respektive jejich schopnost najít věcná řešení existujících problémů, což ale komplikují v úvodní části zmíněné modely uvažování. Takže nechtěným řešením může být i katastrofa v podobě jaderné války.

Poznámky:

[1] SUN-C.´ Umění války. B4U Publishink 2008, s. 23 (III/18).

[2] K jeho zakladatelům patří A. Comte (1798–1857) a E. Durheim (1858–1917). Pozitivní stádium je podle A. Comta období v rozvoji civilizace, kdy dominuje vědecký přístup, který vychází jen z „daného“, tj. z jednotlivých ověřitelných faktů. Tím se z vědy odstraňují všechny spekulativní konstrukce a vše se ověřuje zkušeností.

[3] Tento problém nevyřešil ani logický pozitivismus, který upřel pozornost na jazykovo-pojmovou formu idejí, ani postpozitivismus v podobě teorie kritického racionalismu K. Poppera (1902–1994), koncepce výzkumných programů I. Lakatose (1922–1974), konceptu historické dynamiky vědy T. Kuhna (1922–1996) a „anarchistické epistemologie“ P. Feyerabenda (1924–1994).

[4] Jeho základy položili Američané Ch. Peirce (1839–1914 a W. James (1842–1910).

[5] Přehodnocovat dějiny na základě nových faktů nebo nových významů je opodstatněné a nijak to neodporuje vědeckému přístupu. Problém začíná, když se to děje účelově v zájmu aktuálních politických potřeb.

[6] K jejím představitelům patří E. Husserla (1859–1938) a jeho žák M. Heidegger (1889–1976).

[7] J. P. Sartre (1905–1980), A. Camus (1913–1960) a V. Havel (1936–2011)

[8] Navazující a přehodnocující materialistickou linii L. Feurbacha (1804–1872) a dialektický přístup G. W. F. Hegela (1770–1831

[9] Základy systémového přístupu byly položeny Aristotelem v jeho díle Politika, kde definuje základní principy tohoto přístupu. Systémový přístup byl využíván v 19. století pro klasifikaci rostlin v podání C. Linného či pokus o popis společnosti v díle K. Marxe nebo při koncipování teorie války C. von Clausewitzem. Nicméně jako moderní vědecká metodologie se systémový přístup objevuje až v 50. letech 20. století v díle rakouského biologa L. von Bertalanffy.

[10] Termín, který se pro ně používá, je složité adaptivní systémy (complex adaptive system – CAS).

[11] Theories of Demokratic Network Governance. Edited by Sorensen E. and Torfing. NY: J. Palgrave Macmillan 2007.

[12] four-americans-embrace-form-socialism [online]. [cit. 2023-01-11]. Dostupné z: https://news.gallup.com/poll/257639/four-americans-embrace-form-socialism.aspx