Politolog Petr Drulák píše o tom, jak se belgický premiér postavil politice EU v případu zabavování ruských aktiv. Proč jeho rebelie stojí za pozornost?
Evropské špičky si v posledních týdnech hořce mumlají césarovské: „I ty, Brute?“ Odpor vůči jejich poslednímu plánu nepřichází z obvyklého rebelského kouta. Pozornost pro jednou nesměřuje ani k Orbánovi, ani k Ficovi. Rozhodné „ne“ zaznívá přímo z Bruselu, od premiéra Belgie, která jinak evropské instituce téměř ve všem podporuje. Bart De Wever odmítá návrh Evropské komise na přeposlání zmražených ruských aktiv na Ukrajinu. Za většinu z nich totiž ručí právě Belgie.
De Wever jako celoživotní eurofil se dnes brání postupujícímu kolektivnímu šílenství evropské elity, která chce sáhnout hluboko do kapes belgických daňových poplatníků. Německý kancléř předminulý pátek zrušil cestu do Norska a s předsedkyní Evropské komise se nechali pozvat k belgickému premiérovi na večeři, aby ho obrátili na pravou bruselskou víru. Setkání prý bylo konstruktivní. Jak opravdu dopadlo, se uvidí až na prosincovém summitu Evropské rady. De Weverův boj za zdravý rozum proti bruselské ideologii stojí za pozornost bez ohledu na výsledek.
Po výpadku americké podpory Ukrajině se Brusel hrdinně zavázal, že krachující režim v Kyjevě bude držet nad vodou vlastními prostředky. Ale zatímco Ukrajina se už přes rok potýká s neschopností splácet své závazky a její zadlužení raketově narůstá (z 50 % HDP před válkou na dnešních 110 %), Evropa zjišťuje, že už není schopna dávat každoročně dohromady sto miliard eur, kterou kyjevští zkorumpovaní otesánci požadují. Ráda by proto sáhla na 140 miliard eur, které si ruská centrální banka uložila u belgické společnosti Euroclear.
Ale zatímco zmražení těchto aktiv z důvodů války legální je, jejich zabavení legální není. Belgie jako hostitelská země ručí za dodržení práva a pokud by bylo porušeno, musela by Rusku uhradit škodu. Také by přišla o výhodný byznys. Euroclear, který umožňuje rozsáhlé transakce největším hráčům finančních trhů, spravuje kolem čtyř bilionů dolarů aktiv z celého světa. Co z nich zbyde, pokud peníze uložené v Belgii nebudou v bezpečí před zvůlí evropských úřadů? V Belgii sídlí více podobných institucí, jejichž zisky závisí na pověsti Belgie jako bezpečného místa.
Od léta, kdy se o těchto plánech začíná mluvit, belgický premiér zdvořile ale jasně opakuje, že je proti. Bruselští kormidelníci se chovají jako hluší. Německý kancléř Merz v září po setkání s De Weverem blahosklonně prohlašuje, že Belgie nebude dělat problémy. Jeho stranická kolegyně Leyenová, která návrh za Evropskou komisi předkládá, ujišťuje, že vše bude provedeno tak, aby Belgie neutrpěla újmu.
De Wever bouchl do stolu. Potom, co si přečetl nejnovější návrh Komise, vyloučil, že by se Belgie na krádeži ruských aktiv měla podílet. Pro pořádek také odmítl bruselskou mantru o ruské porážce, na níž celá transakce stojí. Připomněl, že o aktiva přicházejí poražení nikoliv vítězové. Také dodal, že porážka Ruska by ani nebyla žádoucí, neboť by vedla k rozkladu jaderné velmoci
Takhle natvrdo to neříká ani Orbán.
V čele většiny států EU jsou dnes loutky zaslepené buď ideologií nebo osobním prospěchem a ochotné vlastní zemi kdykoliv prodat. De Wever je naopak autentickým demokratickým politikem, který se hlásí k neoliberalismu, burkovskému konzervativismu a umírněnému vlámskému nacionalismu. Vlámská orientace dává tomuto jinak mainstreamovému politikovi přesvědčení, které musel často v politickém boji obhajovat a za něž musel snášet nejrůznější ústrky. Na druhou stranu dlouholetá zkušenost primátora Antverp ho vede k hledání praktických řešení konkrétních problémů. Je bojovník i diplomat.
Z okrajové Nové vlámské aliance, v jejímž čele stál přes dvacet let, učinil nejsilnější politickou stranu země. Vymezuje se jako politicky korektní alternativa vůči radikálnímu Vlámskému zájmu, s nímž soutěží o pozici nejsilnější strany v nizozemskojazyčných Flandrách. Je proto zván nejen do salonů, ale i vládních koalic. K zvláštnostem vlámských národovců patří, že se příliš nevymezují proti EU. V žaludku jim leží především Belgie. Pokud Belgie v důsledku bruselské centralizace oslabuje, otevírá se tím prostor pro posilování vlámské vlády.
Ani radikálové z Vlámského zájmu ani De Weverovi umírnění proto příliš nevěří v belgickou budoucnost. De Wever si přeje další decentralizaci země směrem ke konfederaci, výhledově mluví o samostatných republikách a dokáže si představit i spojení s nizozemskými sousedy, s nimiž Vlámové sdílejí týž nizozemský jazyk; často nesprávně označovaný jako „holandština“. Od radikálů se liší diplomatickým stylem a schopností dohodnout se s politiky zastupujícími francouzskojazyčnou Belgii.
Patrně vlámské zakotvení vede De Wevera k silnějšímu vědomí národního zájmu, než je zvykem u politiků, kteří se snaží identifikovat s mizející belgickou konstrukcí. Donedávna dával tento zájem najevo s diplomatickým taktem belgického pragmatika, který si nechce zavřít žádné dveře. Když to nestačilo, přidal v posledních dnech na důraznosti. Pokud bude bruselský tlak na Belgii pokračovat, může sílit i Belgičanova protireakce. Nebylo by to poprvé ani naposled, co si bruselská elita svojí přezíravostí vypěstovala tvrdé oponenty. Koneckonců Orbán, Fico či Zeman také začínali v politice jako eurofilové přísahající na Brusel.
Na druhou stranu takový Belgičan může vždy počítat s větším pochopením pro své zájmy než někdo z východu. Zatímco na prvního se evropská elita dívá jako na člena západoevropské rodiny, ti druzí jsou vzdálenými, chudými, a tudíž i méněcennými, příbuznými. Pochopení může být umocněno i atlantickou podporou; plány na zabavení ruských aktiv dnes Trumpovi lidé Evropanům rozmlouvají. Ale pokud bude Belgičan tvrdohlavě odmítat zradu národních zájmů, také nakonec narazí na limity shovívavosti svých západoevropských sourozenců.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!