Michal Ševčík píše ve svém sloupku o některých důvodech pro zdrženlivost s ohledem na plebiscitní politické modely.
V době, kdy se mnozí dovolávají tzv. skutečné moci lidu a volají po tom, aby se o zásadních otázkách rozhodovalo přímo a nejlépe hned, stojí za to si připomenout jméno Gustava Le Bona. Nebyl to politik ani vizionář, ale pozorný znalec lidské psychiky a davové psychózy, který dokázal přesně popsat, co se děje, když se z jednotlivců – lidí s morálkou, stane zvířecky řízený dav, který funguje zcela podle jiného vzorce než jednotlivec či komunita zakotvená v čase a prostoru. Věděl, že dav není zvětšenina člověka, ale jiný tvor, lehčí, zcela emotivní a neochotný nést odpovědnost (ta ho v rauši nezajímá). Bohužel se ještě ke všemu často dopouštíme simplifikací typu – zastánce referenda je otevřený plebejský demokrat, odpůrce referenda je elitář maskující se demokracií. Tak jednoduché to opravdu není.
Le Bon ukázal, že jakmile lidé přestanou přemýšlet sami za sebe a splynou s masou, mizí jejich schopnost pochybovat a zvažovat složité souvislosti. V takové chvíli rozhoduje spíš ten, kdo dokáže nejlépe rozpoutat vlnu nadšení nebo strachu než ten, kdo má pravdu (otázka, jak moc po novověkém obratu vůbec o pravdu jde). Referendum se pak snadno stane arénou pro manipulaci, protože jedno slovo, jedna emoce nebo jedno video na sociálních sítích dokáže převrátit náladu celého publika během několika hodin, tedy při dalším vydatném podpalování z řad internetových médií a sociálních sítí. Není náhodou, že v plebiscitu často vítězí ten, kdo ví, jak s emocemi zacházet, nikoli ten, kdo rozumí problému, mnozí budou oprávněně namítat funkčnost Švýcarska, ale stejné naivity se dopouštěl i velký sociolog Tomáš Garrigue Masaryk, když si idealizoval českého člověka a českou historii jedním směrem.
Jenže to celé má ještě jednu rovinu, kterou v zápalu boje o formulaci nové demokracie často přehlížíme. Když společnost hledá nový systém, propadá velmi snadno idealizaci demokratické legitimity plebiscitárních modelů. Věří, že se všechno srovná, když nový model odstraní staré chyby, že se lidé nějak zázračně promění. Jenže realita sama „mívá svou hlavu“ a vysněné návrhy dopadají jinak, než autoři zamýšleli. V politice se málokdy ukáže, že stačí změnit proceduru, aby se vyřešila krize, která má mnohem hlubší kořeny. Nakonec technika a celá moderna a věhlasný pokrok neučinily člověka šťastnějším, ba ani lepším. Industrializace válek, masové vraždění zdokonalené lidským poznáním efektivity jsou důkazem, že moderna je nejkrvelačnější epochou dosud známé historie člověka.
Proto má smysl uvažovat o demokracii šířeji než jen z hlediska toho, jak se hlasuje. Participace nemusí být jen politická. Demokratický život se odehrává i tam, kde lidé skutečně nesou odpovědnost, v práci, v různých oborech lidské činnosti, obcích, komunitách. Tam vzniká kompetence, tam se testuje schopnost vést dialog, tam se buduje důvěra. A právě tento typ zakotvené, každodenní účasti je často spolehlivější než jednorázové hlasování, které se ve výsledku může podobat spíš soutěži v přesvědčivé režii než zralému rozhodování.
Le Bon by nám dnes pravděpodobně připomněl, že demokracie stojí na něčem jiném než na okamžité náladě davu. Potřebuje klid, rozvahu a institucionální rámec, který přetrvá i v době, kdy emoce válcují argumenty. Politiku nelze redukovat na výkřiky a bonapartistický sentimentalismus (mnozí ani netuší, jak moc mu nevědomě podléhají), stejně jako se společnost neudrží na jediné emoci. To však neznamená, že naše demokracie nemůže být mnohem více ekonomická a mnohem více neemotivní a věcná.