Michal Ševčík se zamyslel nad tím, jak fungují mechanismy poznání a pochybování o zdánlivých samozřejmostech a proč je důležitý nonkonformismus. 

Poznání bývá v moderní epistemologii často chápáno jako proces postupného zpřesňování, v němž subjekt koriguje své omyly a přibližuje se adekvátnějšímu uchopení skutečnosti. Tento model však implicitně předpokládá, že výchozí vztah ke světu je alespoň rámcově legitimní, pouze neúplný. Takový předpoklad je třeba zpochybnit. Subjekt totiž nevstupuje do poznání jako neutrální instance, nýbrž jako bytost již strukturálně ukotvená v určitém souboru samozřejmostí, které nejsou reflektovány právě proto, že se jeví jako samozřejmé. To, co se v tomto stavu vydává za poznání, je proto spíše stabilizovaným přijetím než skutečným porozuměním.

Původně jsem tenhle problém chápal mnohem jednodušeji, skoro jako otázku správných a chybných názorů. Jenže postupně mi začalo být jasné, že to takhle nefunguje. Člověk si může myslet, že „kriticky myslí“, a přitom jen vyměňuje jednu samozřejmost za jinou. Rozdíl mezi skutečným narušením a pouhou změnou názoru je mnohem méně zřejmý, než by se zdálo.

V tomto smyslu není základním problémem poznání nedostatek informací, ale nedostatek narušení. To, co je bez odporu přijímáno, zůstává neproblematizované, a právě proto nepoznané. Už Hegel upozorňuje, že bezprostřednost je nejnižší formou vědomí nikoli proto, že by byla chudá, ale proto, že se neptá, a jeho pojem negativity ukazuje, že pohyb poznání začíná rozporem. Nietzsche tento motiv radikalizuje tím, že ukazuje genezi hodnot, které se vydávají za samozřejmé, a tím podkopává jejich nárok na pravdivost. Přesto mám pocit, že ani jeden z nich úplně neřeší, co se děje na té „nečisté“ úrovni, kde odpor není ještě myšlenka, ale spíš reakce.

Ztráta rovnováhy

Tento moment se totiž neobjevuje primárně na úrovni argumentu. Má povahu afektivního narušení, které se manifestuje jako odpor, nesoulad nebo podráždění. Subjekt se setkává s něčím, co nelze bez zbytku integrovat do jeho dosavadního rámce porozumění, a tato zkušenost jej vyvádí z rovnováhy. Tento odpor ještě není poznáním, ale je jeho podmínkou. Neříká, co je pravda, ale signalizuje, že dosavadní vztah k pravdě je neudržitelný. Jenže právě tady vzniká problém, který není možné obejít: co když je ten odpor jen předsudek? Co když nejde o narušení samozřejmosti, ale jen o její obrácení? Tohle není snadné rozlišit, a někdy to člověk pozná až zpětně.

V první fázi má tento odpor identitární charakter. Subjekt jej neprožívá jako postoj, nýbrž jako bezprostřední reakci, která se jeví jako oprávněná sama sebou. Odmítané není tematizováno, ale diskvalifikováno. Právě zde se ukazuje ambivalence odporu: na jedné straně brání reflexi, protože zůstává uzavřený, na druhé straně však lokalizuje místo, kde se samozřejmost začíná lámat. Bez tohoto momentu by žádná reflexe nevznikla. Rozhodující proměna nastává ve chvíli, kdy se odpor stává artikulovatelným. Subjekt se pokouší svůj postoj vysvětlit, čímž jej převádí do jazyka a vystavuje jej intersubjektivní sdílenosti. Tímto krokem dochází k zásadní transformaci: to, co bylo dosud součástí identity, se stává objektem reflexe.

Tady se to dobře ukazuje na konkrétní situaci. V jedné debatě o úloze lidských práv jsem reagoval dost vyhroceně a začal argumentovat spíš ve prospěch národního rámce a významu občanských práv, i když bych se dnes za tak vyhroceného národovce nepovažoval. Nešlo mi o to ten postoj přijmout, ale narušit samozřejmost těch univerzalistických argumentů, které zněly příliš hladce a samozřejmě, přičemž všichni svorně přikyvovali. Jenže v průběhu diskuse se ukázalo, že část mojí reakce nebyla reflexivní, ale prostě afektivní. A to je přesně ten moment, kdy se ukáže, jak tenká je hranice mezi poznáním a pouhým odporem.

Tento přechod je úzce spojen s momentem, který lze označit jako apologie. Apologie zde neplní pouze obrannou funkci, ale má hlubší epistemickou roli. Nutí subjekt převést implicitní přesvědčení do explicitní podoby, čímž odhaluje jejich strukturu, předpoklady i limity. Postoj se tím zpřítomňuje jako něco, co lze analyzovat, a právě tím se otevírá možnost jeho destabilizace. Paradoxně tak právě snaha udržet postoj vede k jeho oslabení, protože jej vystavuje tlaku vlastních implikací. Ale není vůbec jisté, že to tak dopadne vždy. Někdy se postoj naopak tímto procesem zpevní, a to je další riziko. Jakmile je postoj artikulován, vstupuje do napětí se svými vlastními důsledky. Subjekt začíná narážet na rozpory mezi tím, co tvrdí, a tím, co jeho tvrzení produkují. Tento proces lze chápat jako imanentní kritiku, v níž se postoj nerozpadá v důsledku vnější refutace, ale v důsledku vlastních vnitřních napětí. Subjekt se tak dostává do situace, kdy již nemůže svůj postoj jednoduše obývat, ale musí se k němu vztahovat. Dochází k určitému odcizení od vlastního přesvědčení, které je nepříjemné, ale zároveň nutné.

V této fázi se rozpadá původní jistota, aniž by byla okamžitě nahrazena novou. Subjekt se ocitá v napětí, které nelze jednoduše uzavřít. Právě toto napětí je však epistemicky produktivní, protože udržuje otevřenost a brání předčasné stabilizaci. Poznání se zde nejeví jako dosažení rovnováhy, ale jako schopnost setrvat v konfliktu, který nutí k dalšímu promýšlení. A není vůbec jisté, že se z toho vždycky vyjde směrem k lepšímu porozumění. Někdy to končí jen nejistotou.

Teprve na tomto základě je možný návrat. Tento návrat však není návratem k původní bezprostřednosti, ale k její transformované podobě. Subjekt se může k původnímu postoji vrátit nebo přijmout ten odmítaný, avšak již nikoli jako samozřejmost, nýbrž jako reflexivně založený vztah. Původní obsah je zachován, ale zbaven své neproblematické podoby. Pravda se zde neukazuje jako něco nového v empirickém smyslu, ale jako něco, co se stalo viditelným teprve poté, co bylo zbaveno své samozřejmosti a různých „nánosů“.

Jakou roli má nonkonformismus?

Z tohoto pohybu lze odvodit širší důsledek týkající se role nonkonformismu. Pokud je počátkem poznání narušení samozřejmosti, pak každý postoj, který se odchyluje od ustáleného rámce, nese potenciální epistemickou hodnotu. Nonkonformismus zde nelze chápat pouze jako sociální nebo politický postoj, ale jako strukturální moment poznání. Je to právě odchylka, která vystavuje samozřejmost tlaku a nutí ji k artikulaci. To ovšem neznamená, že každý nonkonformní postoj je pravdivý. Jeho hodnota nespočívá v obsahu, ale ve funkci. I mylný nonkonformní postoj může odhalit limity toho, co je považováno za pravdivé, protože nutí k jeho obhajobě a tím i ke zpřesnění. V tomto smyslu je nonkonformismus epistemicky cenný i tehdy, když se mýlí, protože narušuje stav, v němž by pravda zůstala neproblematizovaná.

Zároveň je však třeba dodat, že nonkonformismus, který zůstává v rovině čistého odporu, může poznání blokovat stejně jako konformismus. Teprve tehdy, když je schopen přejít do artikulace a projít vlastním rozpadem, se stává součástí procesu poznání. Jinými slovy, jeho hodnota se realizuje nikoli v samotné opozici, ale v tom, že vstupuje do dynamiky, která vede k reflexi. Možná by se dalo říct, že jeho úkolem není přinášet pravdu, ale nutit pravdu, aby se odhalila a očistila od různých sedimentů (rutiny, časoprostorových deformací, dezinterpretací apod.).

Poznání tak nelze chápat jako lineární proces kumulace, ale jako pohyb, v němž se subjekt opakovaně dostává do konfliktu se svými vlastními samozřejmostmi. Tento konflikt není poruchou, ale strukturou. Odpor, apologie, imanentní kritika, návrat či popřípadě přijetí nejsou nahodilé fáze, ale momenty jednoho procesu, v němž se subjekt učí vztahovat ke svému vlastnímu porozumění jako k něčemu, co není definitivní. Autenticita poznání pak nespočívá v dosažení definitivní pravdy, ale v reflexivní otevřenosti vůči tomuto procesu. Subjekt, který poznává, není ten, kdo dospěl k neotřesitelné jistotě, ale ten, kdo je schopen unést rozpad samozřejmosti (nikoliv pravdy!) a vrátit se k věcem jinak a nově. V tomto smyslu není odmítnutí a odpor překážkou poznání, ale jeho podmínkou, a nonkonformismus nikoli pouhou deviací, ale nezbytným korektivem každého myšlení, které nechce ustrnout ve vlastní samozřejmosti.

Kdo chce opravdu poznávat, nemůže jen přikyvovat tomu, co se mu předkládá. Musí být ochotný jít proti, zpochybnit to, co se tváří jako samozřejmé, a klidně si na chvíli „zahrát“ i opačný názor. Ne proto, že by mu věřil, ale aby viděl, co vydrží a co se rozpadne. Důležité ale je nezůstat v tom vzdoru napořád. Smyslem není být proti všemu, ale pochopit věci tak, aby se k nim člověk mohl vrátit jinak, ne ze zvyku, rutiny či pohodlí, ale proto, že dávají smysl. A možná ani tohle není definitivní. Pořád zůstává otázka, jestli se ten návrat vůbec vždycky podaří, nebo jestli někdy nezůstaneme jen v tom narušení. Ale i to k tomu asi patří.