Technika dnes svět rychle mění a nejvíc se mluví o umělé inteligenci a zbraních. Filozof Josef Šmajs se ptá, co mají tyto dvě tváře techniky společného a proč jí jako společnost často nerozumíme.
Dnes se v souvislosti s technikou, pominu-li problematické dobývání vesmíru, píše a mluví hlavně o dvou protikladných aplikacích: o umělé inteligenci a o technice vojenské. O první převážně nadějné perspektivě se obsáhle diskutuje na různých úrovních, o druhé jen občas a v souvislosti s objektivní potřebou obrany před nepřítelem. Mají obě aplikace něco společného?
Technika je jednou z nejstarších a málo průhledných lidských činností. Podle řeckého slova „techné“ je to vlastně dovednost, ovládání, zručnost, řemeslné mistrovství. Teprve v novověku došlo k propojení techniky s přírodní vědou. To sice urychlilo kulturní evoluci, ale pochopení techniky veřejností se zkomplikovalo.
Vývoj techniky začíná používáním nástrojů, instrumentalizací. Přírodou daná dovednost využívat lidské bytostné síly se tu spojuje s dovedností lépe ovládat některé vnější přírodní předměty. Na tyto předměty a systémy byly sice už v minulosti redukovány některé nástroje, ale s pomocí vědy se dnes jimi stávají i jiné neviditelné struktury: atomy, záření a molekuly. Technika tím nahrazuje stále širší spektrum lidských přirozených sil: schopnosti energetické, motorické, nakonec i některé intelektuální.
Na první pohled je zřejmé, že právě používání nástrojů bylo jednou z prvotních aktivit, jimiž se lidé počali odlišovat od okolního světa velkých živočichů. Dovednost najít, či záměrně vytvořit nástroj, který by se hodil do lidské ruky, a který by bylo možné dobře ovládat pro zefektivnění určité činnosti, bylo jistě obtížnou procedurou. Protože zde není místo na podrobnosti, pouze připomenu, že dlouhá etapa instrumentalizace později vrcholí manufakturou.
Mechanizace. Ještě doplním, že manufaktura je jakoby předstupněm továrny. Je to centrálně řízená výrobní procedura, jejímiž „stroji“ jsou živí lidé. Ti oživují, vedou a řídí nástroje proti opracovávané přírodní látce. Lidé tu totiž ovládají nejen své vlastní tělo, ale oživují i celý mechanismus manufaktury. Později tuto funkci částečně přebírá ve strojích vestavěná věda. Lidé jsou v manufaktuře zdrojem i motorem produktivity, a jsou také předmětem řízení své práce. Pouze dělba práce, kooperace a centrální řízení celého systému zůstávají funkcí vlastníka. Pochopit podstatu manufaktury, v níž se daří využívat celé spektrum lidských produktivních sil člověka, je klíčem k pochopení podstaty techniky i pozdější mechanizované společnosti.
Technika biotická a abiotická. Už z toho, co jsem naznačil, vyplývá, že přírodní struktury a síly využívané v technice mohou být rozmanité. Proto je pro dnešní pochopení techniky důležité, abychom rozlišovali nejen instrumentalizaci a mechanizaci, ale i málo známou a podobně fungující techniku biotickou. Biotická technika spočívá v záměrném kulturním využívání živých přírodních sil a procesů. Zahrnuje jak velké tradiční organismy, např. zvířata, tak organismy malé a neviditelné, např. kvasinky při kvašení těsta, piva nebo vína.
Všeobecně známá abiotická technika, pokud jde o záměrně využívané sil neživé přírody, se v tomto ohledu od biotické techniky neodlišuje. Člověk jejím prostřednictvím využívá jak velké neživé předměty, např. nástroje, stroje a další mechanismy, tak přímo neviditelné záření, gravitaci a další struktury okolní neživé přírody.
Tím se dostávám ke komplikované, dnes rozšířené a málo průhledné abiotické technice moderní. Velkou automatizovanou abiotickou tovární techniku si patrně umí představit každý člověk. Jde o systém strojů propojený tak, aby fungovaly samočinně, aby téměř nepotřebovaly živou lidskou obsluhu. I některé řídicí funkce člověka se totiž podařilo předat technice. Ostatní moderní technika je pro běžné pochopení komplikovanější. Už z pojmenování je zřejmé, že její vytvoření i funkce souvisejí s praktickou aplikací moderní přírodní vědy. Mám tu na mysli hlavně dnešní techniku výpočetní, informační a sdělovací.
Z dobře pochopitelné podstaty automatizované továrny vidíme, že se v ní podařilo plně nahradit všechny mechanické produktivní funkce člověka. Ale jak dnes funguje celá moderní technicky vyspělá společnost? Jaké funkce se v ní pokouší dnešní informační technika nahradit a převzít? Odpověď nemůže být jednoduchá. Dnešní informační technika se pokouší nahradit a převzít stále větší část přirozených bytostných sil člověka. Ale tyto vrozené schopnosti nejsou jen fyzické a racionální, jsou také emoční a obecně světonázorové.
Vědou dnes rozvíjená informační technika, jíž se někdy zjednodušeně říká „proces umělé inteligence“, má samozřejmě s lidskou inteligencí přirozenou jen málo společného. Nejhlubší podstatou techniky, jak už jsem v úvodu naznačil, je nahrazovat a násobit některé přirozené lidské funkce. Přirozená lidská schopnost v oblasti duchovní se však nikdy neomezovala jen na racionální operace, byla a je stále propojena s ostatními přirozenými schopnostmi člověka.
Umělá inteligence může lidem poskytovat jen to, co už se v dnešní kultuře ví, co je už někde zaznamenáno a uloženo ve společenské paměti. Mladí lidé, kteří pro efektivitu svých činností spoléhají hlavně na AI, přeceňují její možnosti. Nechápou, že AI sice zrychluje některé mechanické operace myšlení, ale že je ochuzuje o rozvoj vlastních vrozených schopností racionálních, emočních i sociáně empatických. Podceňují tím význam a roli širšího vzdělání, osobních prožitků a citů pro celek pravdivého pochopení přírodního i kulturního života.
Nejničivější vojenské technice dnes dobře nerozumíme také proto, že nechápeme její souvislost s přírodní vědou a politikou. Dnešní světová politika je nepřátelská vůči Zemi, snaží se planetu dobývat a ovládat, bojuje se vším, co tomu brání. Snaží se pokračovat v tom, co kdysi vznikalo samovolně a co prospívalo jen okamžitým lidským zájmům. Nedochází jí, že kultura není s to orientovat techniku a vědu biofilně, na podporu života. Nechápe, že u kopí a meče záleželo jen na tom, kdo zbraň používá, ale u moderní přírodu ničivé techniky vojenské je už uživatel méně významný: tato technika poškozuje kulturu i Zemi. Vznikala predátorským uplatněním vědy, neměla vznikat, neměla by se dnes používat a rozšiřovat. Politika právě tak nechápe, že umělá inteligence nikdy nenahradí inteligenci přirozenou, že ji racionálně i emočně poškozuje a tak dlouhodobě vede k zániku kultury, k digitální demenci dospívající mládeže.