Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad aktuální eskalací války na Ukrajině a jejími možnými důsledky.
Ač se to může zdát prapodivné, v loňském roce došlo v USA k poklesu vojenských výdajů, a to o celých 7,5 %. Tato „tragédie“ byla způsobena tím, že z rozpočtu Pentagonu vypadly peníze na podporu kyjevského režimu ve válce s Ruskem. Podle nové Trumpovy administrativy je válka na Ukrajině z hlediska zájmů Spojených států málo významná. Je to prý evropská válka – ať se v ní tedy více snaží evropští spojenci. I stalo se – a v řadě ohledů s překvapivými důsledky.
Evropa – v daném případě myšleno „Evropa bez Ruska“, přestože je Rusko geograficky i kulturně součástí Evropy – zareagovala na změnu priorit USA několika způsoby. Především se snaží přesvědčit Bílý dům, že se má urychleně vrátit do „bidenovských zákopů“, znovu se plnohodnotně zapojit do vojenských aktivit na Ukrajině, finanční pomoci kyjevskému režimu a v neposlední řadě do ostrakizace Ruska jak pomocí ekonomických sankcí, tak zmrazením diplomatických vztahů. Druhou reakcí je přistoupení evropských států NATO na požadavek Donalda Trumpa navýšit vojenské výdaje na pět procent hrubého domácího produktu. K plnění tohoto závazku se vzápětí hrdě přihasila Evropská unie, která zformulovala nové zbrojní programy a začala pomáhat i za cenu vlastního zadlužení. Postupně pak došlo k pozoruhodné změně postavení Evropy ve válce na Ukrajině:
Týl Evropa
Evropa se stále více mění na funkční hluboký týl ukrajinské armády. Týl, kde probíhá výcvik ukrajinských vojáků, týl, kde se vyrábí a skladují zbraně pro ukrajinskou armádu, týl, odkud se dají díky moderní technice řídit některé vojenské operace ukrajinské armády jak na frontové linii, tak i v týlu ruské armády.
Zároveň v Evropě narůstá nervozita. I když je nejčastěji zmiňováno nebezpečí z Blízkého i Dálného východu, onu všeobecnou podrážděnost mají na svědomí především sdělovací prostředky šířící strach a paniku, nekvalifikovaná politická elita a roztěkaná politika amerického prezidenta. Ten dílem vyhrožuje obsazením Grónska, dílem oslabením účasti v NATO či přímo ukončením členství USA v Alianci. V této situaci je zoufale zapotřebí srozumitelné, prosté vysvětlení. A tak se všechny nešvary doby schovají do jednoduchého sloganu: za vše může agresivní Rusko; to se podle některých eurokomisařů chystá zaútočit na Evropu během příštích tří až čtyř let.
Čísla versus hesla
Před několika dny zveřejnil Stockholmský institut pro výzkum míru analýzu týkající se vojenských výdajů ve světě. Pokud se jedná o možnou válku Ruska s Evropou, závěry jsou jednoznačné: Rusko v roce 2025 zvýšilo své vojenské výdaje až na odhadovanou částku 190 miliard dolarů; vojenské výdaje evropských členů NATO dosáhly loni 559 miliard dolarů. Zvýšit vojenské výdaje evropských států Aliance na úroveň pěti procent HDP v roce 2035 by znamenalo tyto loňské výdaje zdvojnásobit.
Kanibalismem posedlý militarismus opět ukazuje svoji schopnost sebezdůvodnění – přípravy na velkou, přímou válku s Ruskem v Evropě začaly. Politici, média, ale i režimní umělci díky svému černobílému vidění světa snadno přijali mantru pěti procent HDP na vojenské výdaje za svou. Nevidí a nechtějí vidět, že po válce na Ukrajině bude Rusko muset investovat nemalou část současných vojenských výdajů na obnovu a rozvoj. Řeči o tom, že zaútočí na Evropu, nejsou ničím jiným než tvrzením, že v Moskvě ztratili soudnost: nejen vojenské výdaje, ale i souhrnný HDP Evropy či její počet obyvatel nebo vojáků v aktivní službě či množství zbraní v evropských arzenálech ukazují, že konvenční válka Ruska i proti Evropě opuštěné Washingtonem je pro Moskvu nepřijatelným rizikem. A jak naloží Evropa po skončení války na Ukrajině se svými dluhy, s rozběhnutými zbrojními programy a s politiky svázanými šablonovitým uvažováním? Militarizaci ekonomiky a politické kultury je snazší rozběhnout než zastavit. Zatím to vypadá, že Evropu po válce na Ukrajině čeká restrukturalizace vnitřních vztahů, nová podoba mocenské rovnováhy.
Podle citované analýzy SIPRI vojenské výdaje Německa loni poprvé přesáhly dvě procenta HDP a dosáhly 114 miliard dolarů; meziroční růst činil astronomických 24 %. Jak ukazuje i připojený graf, Německo se posunulo na čtvrté místo v tabulce zemí podle velikosti vojenských výdajů. S vyděšeným sebestředným uvažováním a bez strategie míru se Evropa vrací k živelnosti známé z minulosti, především z doby před světovými válkami.
Evropští a kyjevští zastánci vize nekompromisní porážky Ruska už několik dní slaví vítězství v podobě uvolnění 90 miliard eur z prostředků Evropské unie pro Ukrajinu. Jenže je vysoce pravděpodobné, že se jedná o nevratnou „půjčku“ a že ještě letos se tato částka ukáže jako nedostačená – podle odhadu SIPRI loňské vojenské výdaje Ukrajiny činily 84,1 miliardy dolarů, což představovalo 40 % jejího HDP. Je zřejmé, že bez návratu USA mezi sponzory kyjevského režimu je nemožné navýšit tyto „půjčky“ na dostatečnou úroveň. Zároveň se stává zřejmým, že Evropa začíná být vyčerpána vlastní protiruskou politikou, která ji zbavila levných zdrojů energie od ropy přes plyn po uran a nemalého trhu pro vlastní zboží. Agrese Izraele a USA vůči Íránu a následná blokáda Hormuzského průlivu tuto skutečnost učinila srozumitelnou snad pro každého, kdo nepracuje v českých veřejnoprávních sdělovacích prostředcích.
Ruská nejistota
Přeměna Evropy v aktivní týl ukrajinské armády představuje výraznou eskalaci války. Zdá se, že Rusko – alespoň zatím – na tuto proměnu nenašlo odpověď. Právě tak jako na fakt, že některé ukrajinské drony letěly na ruské přístavy přes členské státy NATO. Pouze se objevil seznam míst, kde se v Evropě vyrábějí či montují drony pro ukrajinskou armádu, což lze vnímat jako varování. Vzhledem k tomu, že roste vzdálenost, na kterou doletí ukrajinské drony, střely a rakety, může se takováto reakce někomu jevit jako krajně nedostatečná. Nemluvě o hrozbě, kterou představuje technický vývoj, jenž například předvedly kazetové hlavice íránských raket, jež dokázaly přetížit izraelskou obranu.
Chce-li Rusko na novou situaci vojensky reagovat, má k dispozici tři základní modely. Předně je to zvýšení tlaku na frontě a útoků na tu část týlu ukrajinské armády, která je na ukrajinském území pomocí konvenčních zbraní. Cílem je lidské, psychické a materiální vyčerpání kyjevského režimu. Další dva scénáře předpokládají použití nekonvenčních, myšleno nukleárních zbraní.
Případné úspěchy Evropou podporované ukrajinské armády mohou posílit ty hlasy v Rusku, které už dnes volají, že způsob válčení Izraele je „efektivnější“ než ten, který praktikuje Vladimír Putin na Ukrajině; volají po likvidaci politického a vojenského vedení protivníka plus bombardování bez ohledu na civilní ztráty. Následují diskuse o ruské vojenské doktríně, konkrétně o koncepci nazvané Základy státní politiky Ruské federace v oblasti jaderného odstrašování, kterou Vladimír Putin podepsal v listopadu 2024. V ní se v čl. 19 odst. g) jako možný důvod užití jaderných zbraní mimo jiné uvádí „agrese proti Ruské federaci a (nebo) Běloruské republice… s použitím konvenčních zbraní, která představuje kritickou hrozbu jejich suverenitě a (nebo) územní celistvosti“. Řečeno srozumitelně, případná hrozba neúspěchu na ukrajinské frontě či příliš úspěšné akce ukrajinské armády v ruském týlu se mohou jevit jako důvod k použití jaderných zbraní.
Použití nukleárních zbraní při eskalaci války na Ukrajině si lze přestavit v několika hlavních scénářích.
- Totální válka. Jednorázové použití celého ruského jaderného potenciálu, tedy včetně strategických zbraní. Stojí za to si v této souvislosti čas od času připomenout pozoruhodnou knihu americké novinářky Annie JacobsenovéNukleární válka. Podle této analýzy by při vzájemných úderech tohoto typu mezi Ruskem a USA stačilo ke zničení dvanáct tisíc let utvářené lidské civilizace 72 minut.
- Omezená jaderná válka. Ta by mohla začít formou úderů taktickými jadernými zbraněmi na cíle na Ukrajině a případně na vybraná místa podpory ukrajinské armády v Evropě.
Tento druhý scénář lze eskalovat jak co do síly nukleárních náloží, tak jejich množství a pomocí výběru vojenských i nevojenských cílů. Lze předpokládat, že eskalaci směrem k omezené jaderné válce by z ruské strany předcházely dva varovné odstrašující kroky: (a) odstoupení od Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (Rusko tuto smlouvu podepsalo i ratifikovalo, ale ratifikaci stáhlo v listopadu 2023; Spojené státy a Čína ji neratifikovaly) a následně (b) manifestační testy jaderných náloží.
V Paříži se v této situaci zrodila představa, že by bylo možné vytvořit na bázi francouzských jaderných sil evropský obranný štít pro případ, že by se do této eskalace nezapojily ozbrojené síly USA – což je velmi pravděpodobné, kdyby ve Washingtonu převládal názor, že bojiště na Ukrajině nestojí za eskalaci na úroveň totální války. Jenže tato francouzská iniciativa nemá naději na úspěch. Berlínu a Varšavě by se asi nelíbilo, že jaderné zbraně v tomto štítu by zůstaly pod výsostným velením Paříže. A pak počet a síla francouzských nukleárních zbraní nesnese srovnání s ruským jaderným arzenálem: Francie měla před rokem 290 náloží, zatímco Rusko 5500 náloží; navíc je tu výrazný rozdíl v nosičích a protivzdušné obraně. Otevírá se ale otázka, zda v chaotické situaci, kdy se vše mění, nezačne o jaderné zbraně usilovat Německo.
Nejistá budoucnost
Neexistuje žádná jiná lidská činnost, která by představovala tak velké plýtvání lidskou prací, energiemi, surovinami a která by znamenala tak velkou ekologickou zátěž, jako militarismus. Jedenáct let po sobě rostou globální vojenské výdaje – loni dosáhly téměř 2,9 bilionu; z nich podíl 32 členských států Severoatlantické aliance činil 55 %.A stále se to někomu jeví málo… Zdá se, že mnohá vnoučata těch, kdo zažili 2. světovou válku, postrádají schopnost procítit ony hrůzy a s tím i přání poučit se.
Evropa tváří v tvář válce na Ukrajině a na Blízkém východě nepotřebuje zvyšovat už tak přebujelé výdaje na zbrojení. Naléhavě ale potřebuje emisaře, kteří budou umnou diplomacií v Moskvě, Kyjevě, Teheránu či Washingtonu aktivně prosazovat ideu vzájemně výhodné mírové spolupráce. Evropa potřebuje novou bezpečnostní architekturu, která bude respektovat fakt, že ke zkrocení ambicí nově vyvolaných démonů militarismu je nutné, aby součástí této architektury bylo i Rusko. To je mnohem obtížnější než vyhazovat peníze na zbrojení. Jenže právě tohle je cesta, na kterou by měla Evropu přivést nejen tradice evropského humanismu, ale i pud sebezáchovy.