Jiří Málek nabízí ve svém komentáři pohled na česko-německé vztahy v historické a také levicové perspektivě a varuje před zjednodušováním minulosti.

Nadcházející akce Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně je dobrou příležitostí si připomenout některé momenty česko-německých vztahů a to zleva. Proto je ale potřeba se vrátit o více než 150 let zpět. Od poloviny 19. století se tzv. české a německé střety i soužití na historickém českém (česko-moravsko-slezském) území začaly dynamicky vyvíjet a fakticky nově přetvářet. Český národní subjekt se postupně konstituoval, získával jasnou kulturní, a postupně i ekonomickou identitu. Tehdy se totiž tvořil kapitalismus i v rakouské monarchii. Do toho vstoupilo rakousko-uherské vyrovnání, kdy české země byly upozaděny, což politickému klidu nepřispělo. Původní feudální vztahy, role šlechty ve společnosti a v ekonomice ustupovaly. Zároveň rostla role dělnické třídy, která se začala organizovat hlavně v rámci sociálně demokratického hnutí, jednat na internacionální (celorakouské) bázi, ale i na národních základech (českém i německém). Německo-české vztahy byly nejviditelnější v jazykových konfliktech. V tradičním českém teritoriu začala vznikat průmyslová centra, kde se začal prosazovat jak český, tak německý i židovský kapitál a s ním spojená buržoazie. To ale přitahovalo i potřebnou pracovní sílu a zde se objevovalo i organizované, především dělnické hnutí, opět české i německé. Již zběžný pohled na tehdejší mapu ukazuje, že souběžně se utvrzovala i národnostní diferenciace. Německé pohraničí přirozeně tíhlo k rozvíjejícímu se Německu (Sasku), například první reálně fungující železniční spojení z příhraničních oblastí Liberecka vedlo do Pardubic podkrkonoším a do Německa. Teprve o šest let později bylo možno jet do Prahy. Specifická situace byla na severní Moravě a ve Slezsku. Zde jsme sousedili z větší části s Německem. Proto v nově se formujících průmyslových městech, jako jsou Ostrava, Třinec, Opava, český prvek zdaleka nebyl dominující (v r. 1910 se podle obcovací řeči hlásilo ve Slezsku 43,9 % k němčině, 31,7 % k polštině a 24,3 % k češtině). I Brno, sice administrativní centrum Moravy, bylo „německé“ (v r. 1880 českou řeč používalo 40 %, v roce 1910 33,9 % obyvatelstva, německy hovořilo 65,9 %). Většinově česky komunikující obyvatelstvo, které se také převážně hlásilo k české národnosti, bylo hlavně v centru Čech, ve venkovských oblastech a v menších městech. Obecně platilo, že „obcovací řeč“ byla považována z kritérium také národnosti, ale to bylo nepřesné. Výrazně odlišné to bylo třeba u židovské menšiny, která se většinově hlásila k němčině (a také k německé kultuře i vzdělání). Tak v Praze, která byla na počátku 20. století vysoce národnostně heterogenní, mluvila více než třetina německy (Němci, Židé). V roce 1921 již v Praze bylo jen 7 % obyvatelstva s jinou než „českou“ národností (ve zbytku převaha německé národnosti). Není překvapující, že v pohraničních oblastech převažoval i po 1. světové válce německý element. Několik údajů z roku 1921 – Liberec: německá národnost 79,8 %, československá 14 %; Most: německá národnost 62,5 %, československá 32,3 %; Olomouc: československá národnost 69,2 %, německá 28,2 %. Byly ale i místa, kde německá národnost byla zastoupena i více než 90 %.

Demografie, jazyk a průmysl: proměna pohraničí

Vznikem Československé republiky vstupoval nový stát do složité situace. Jen díky „triku“ T.G. Masaryka, kdy byla „vytvořena“ československá národnost, fakticky nevznikla „česko-německá“ republika, neboť německá menšina by byla druhou největší po české národnosti a pak teprve následovali Slováci. Téměř třetinové německé obyvatelstvo v ČSR říjen 1918 nepovažovalo za důvod k oslavě. Ještě těsně před rozpadem CK monarchie byly vytvořeny státní útvary „českých Němců“, což bylo mimochodem i v souladu s Wilsonovými mírovými podmínkami. Právo na sebeurčení „českých Němců“ podporovala i místní sociální demokracie, včetně té marxistické. Avšak rozhodují vítězové a tyto mocnosti nesouhlasily s žádnými novými státními německými útvary a nechaly ČSR toto řešit podle své potřeby i vojenskou silou. Naštěstí toto nevyžadovalo až na výjimky (např. v Mostě) použití vojenské střelby, a proto jen “v krátkých potyčkách“ poté byla i mocensky potvrzena nová republika. To ale neplatilo úplně ve vztahu k obnovenému Polsku, kdy naopak mocnosti zastavily jakýkoliv postup československého státu ve Slezsku. Na straně poražených bylo i Maďarsko, což „zaplatilo“ velkými ztrátami území i obyvatelstva díky tzv. Trianonu, takže na Slovensku z vojensko-strategických důvodů (hranice na Dunaji) velká část maďarské populace byla přiřazena k ČSR, aniž to mělo nějakou etnickou logiku. K ČSR byla připojena také Podkarpatská Rus, která v minulosti nikdy nic společného s českým státem neměla. Po říjnu 1918 jsme měli většinové obyvatelstvo, které přivítalo vznik nového státu, a pak nezanedbatelnou část německé a maďarské populace, která toto nadšení nesdílela a k novému státu velkou loajalitu necítila. Z 13,37 mil. obyvatel bylo 8,76 milionů „Čechoslováků“, 3,12 milionu obyvatel německé a 745 tisíc maďarské národnosti (ale i 462 tisíc Rusínů). 28. říjen 1918 byl takovou národní (nacionální?) veselicí, která oslavovala rozbití „žaláře národů“ a překonání „třistaleté poroby“. Předlistopadová historiografie připomínala tento den fotografií z manifestace českého lidu s transparentem „Socialistický národ“. Po Listopadu byly prezentovány obdobné obrázky, ale již bez onoho „socialismu“, sociální tužby obyvatelstva byly vynechány, zůstalo jen „vlastenectví“!

Levice mezi internacionalismem a národní otázkou

Jak toto vše vnímala levice?  To byla především sociální demokracie a její část vyznačující se výraznou levicovostí. Již před válkou udržovala „sudetoněmecká“ sociální demokracie úzké kontakty s tehdy největší autoritou, německou sociální demokracií. Karl (Karel) Kreibich například v roce 1913 zorganizoval návštěvu klíčového představitele antimilitaristického křídla německé sociální demokracie Karla Liebknechta na mítinku v Liberci. Často vzývaná Rosa Luxemburgová nijak pozitivně nehodnotila českou sociální demokracii, mj. i pro její „separatistické, neinternacionální“ tendence, blíže měla k německé sociální demokracii v pohraničí, kde se počítalo i s její návštěvou.

Po 28. říjnu nová republika “zúčtovala“ s Rakousko-Uherskem, především s jeho nejvýraznějšími atributy – šlechtou a jejími pozemkovými majetky. Užití neplatných šlechtických titulů bylo trestáno, ale to bylo méně podstatné. Hlavně se začala provádět relativně rozsáhlá pozemková reforma, která měnila zásadně majetkové poměry. Je zajímavé, že jejími největšími podpůrci byly dva politické subjekty – sociální demokracie a agrárníci. Cíl jeden, důvody principiálně odlišné. Sociální demokracie předpokládala, že vznik mnoha malých vlastníků půdy vytvoří podmínky, aby v druhém kroku došlo k zespolečenštění cestou družstevnictví, a to otevře cestu ke společenskému vlastnictví. Druhý podporovatel prosazoval vytvoření mnoha malých vlastníků půdy na původně především šlechtickém a církevním majetku proto, aby byl vytvořen materiální základ pro početně silnou středo-pravicovou stranu agrárního zaměření (a ještě svými reprezentanty v přerozdělování půdy bylo možno efektivně „korumpovat“). Kdo zvítězil, je obecně známo, agrárníci byli rozhodujícím politickým faktorem mezi válkami. A je jasné, že po roce 1945 nikdo z povolených stran agrárníky vedle sebe mít nechtěl.

KSČ jako multinárodní projekt

Od samého počátku marxistická levice vycházela z představy (společné celé evropské marxistické levici), že v návaznosti na ruskou Říjnovou revoluci dojde v Evropě k revolučním změnám, v jejich čele bude německá marxistická levice. Revoluce ale byla poražena, k zásadním společenským změnám nedošlo. V našem prostoru v radikální levici se střetával přístup k národnostní otázce, v třídním chápání rozdíly nebyly. Jeden směr navazoval na tzv. Austromarxismus, druhý pak na koncepci řešení národnostní otázky, kterou realizovali ruští bolševici a byla založena na koncepci pražského rodáka Karl Kautského, kterou rozpracoval v roce 1913 ve Vídni J. V. Stalin. V českých (československých) podmínkách začaly různé národnostní levicové struktury spolupracovat, převážil třídní pohled. Komunistická strana Československa byla prakticky jedinou relevantní stranou v ČSR, která byla multinárodnostní. První komunistická struktura vznikla jako německá strana (Liberec, březen 1921), následovala československá složka (ustavující sjezd KSČ – květen 1921), dále polská a židovská. Vše se pak koncem roku 1921 sjednotilo v jednu KSČ, kde převažoval internacionalismus. Základ byl položen prosinci 1920, kdy společně postupovali všechny národnosti v generální stávce. Německá komunistická složka byla velmi silná, po pražské organizaci byla druhá nejpočetnější právě ta liberecká (10 tisíc členů). Ta dosahovala ve svém regionu až 30% voličské podpory (v některých místech i 40 % – Nové město pod Smrkem). KSČ v počátku dvacátých let prosazovala politiku svržení kapitalismu v rámci československých hranic. Po rozhodnutí Kominterny (1924) o „sebeurčení až do odtržení“ tuto politiku nejvýznamnější funkcionáři KSČ, Karl (Karel) Kreibich a Bohumír Šmeral odmítali. Proto byli povoláni do Moskvy, kde byli kritizováni za „sociáldemokratismus“ a odstraněni od vlivu na KSČ. Po 5. Sjezdu KSČ (1929) došlo k tzv. bolševizaci strany, zároveň ale také propukla velká hospodářská krize. Ta vedla k zhoršení sociálních podmínek všeobecně, v pohraničních (převážně německých) oblastech dopadala ještě tvrději. Došlo k vyostření třídního boje a jedna z nejúspěšnějších stávek proběhla právě zde. Šlo o tzv. Mosteckou stávku. Zde stávkovali dělníci především německé národnosti, ve Slezsku pak i Poláci, ale měli podporu jak české dělnické třídy, tak i dalších národností. Proti nim v jednom šiku byla buržoazie česká, německá i židovská (Petschové, česko-německo-židovská dynastie, která ovládala 50 % evropské produkce uhlí, vč. Německa).

Velká krize a odklon od demokracie

Situace po Velké hospodářské krizi byla odlišná. Marxistický historik E. Hobsbawm to popsal následovně. Starý liberalismus byl mrtvý nebo umíral. Jeho náprava cestou předělání zbankrotovaných koncepcí liberalismu teprve začala. Vypracovával (Keynes) se program, který teprve po válce přinesl pro liberalismus své pozitivní ovoce. Existovala však již reálná alternativa v SSSR jako marxistický komunismus. Její výsledky byly nepřehlédnutelné a pro mnoho levičáků, i v západní Evropě inspirativní. Druhou efektivní variantou byl fašismus, zvláště ve své německé verzi (národní socialismus). Ten směřoval k překonání nezaměstnanosti za každou cenu a vypořádal se tak s hospodářskou krizí rychleji a úspěšněji než v jiných státech (vč. ČSR). Tehdejší československá společnost posílila své anti levicové tendence, KSČ byla na pokraji zákazu a (logicky) preferovala v nápravných opatřeních spíše československé občanstvo než národnostní menšiny. Ani Komunistická internacionála nepřispěla k potlačení narůstajících fašistických tendencí v Evropě. Stále převládala teze o nesmlouvavém postoji proti „všem třídním nepřátelům“ a teprve v roce 1935 změnila taktiku směrem k „lidovým frontám“ (koalicím lidových, levicových sil). Jestliže ve vrcholící krizi KSČ v roce 1929 ve volbách získala cca 11 % jak v „centru“, tak i v německém pohraničí, v roce 1935 výsledek v českých regionech byl stejný, ale v pohraničí již jen poloviční a souběžně trvale narůstala sudetoněmecká Henleinova strana. Ta ale nezdůrazňovala jen „národní“, tedy říšské zájmy, ale také se orientovala na pomoc sociálně potřebným. Její politika odrážela zájmy stále většího počtu sudetských Němců bez ohledu na jejich sociální postavení a třídní orientaci. V tomto období došlo k procesu, kdy byla u většiny etnických Němců definitivně ztracena většinová podpora této menšiny pro československý stát a loajalita byla již spíše jen formální než vnitřně vnímaná. Z uvedených „postkrizových“ alternativ byla pro buržoazii jakékoliv provenience přijatelnější ta fašistická než komunistická. V ní totiž šlo o hmotné bohatství, zatímco v té první jen o „demokracii“, na majetek se nesahalo.

Ztracená loajalita a cesta k Mnichovu

V polovině 30. let se do české politiky jako komunističtí senátoři vrátili „vyhnanci“, Karl (Karel) Kreibich nebo Bohumír Šmeral, intelektuál Zdeněk Nejedlý a další, třeba Egon Ervín Kisch. Komunisté německé národnosti neodmítali republiku, ale chtěli, aby jejich entita byla chápána jako součást české a československé historie. Koncem 30. let se tak jádro německé části KSČ i sudetoněmecká sociální demokracie postavila na stranu ČSR. Převážná část německého obyvatelstva a také maďarské menšiny a v podstatě i nezanedbatelná část slovenské populace již reálnou perspektivu v jednotné československé republice neviděla a postupně to vedlo k jejímu rozbití. Ani spojenci ČSR v západní Evropě neměli důvod se za svobodu ČSR výrazněji angažovat, zvláště byl-li příslib Hitlera pro ně zajímavější. Proto bez výčitek podepsali Mnichovskou dohodu. A třeba Velká Británie dlouhodobě odmítala uznat tuto dohodu za neplatnou od samého počátku, tvrdila, že ji sama Třetí říše zrušila obsazením zbytku Česko-Slovenska v březnu 1939. I ostatní signatáři váhali s prohlášením její neplatnosti od samého počátku a došlo k tomu až v průběhu 2. světové války. Německo s tím má určitý problém do současnosti. Původní NDR prohlásila v letech 1950 a 1967 neplatnost Mnichovské smlouvy od samého počátku. SRN ji v roce 1973 prohlásila za nulitní, což mj. znamená, že některé její aspekty považovala za platné. Samotný její postoj je ne úplně určitý, zůstávají některé otevřené dveře i k jiným pozicím. Pro vnitroněmeckou politiku, vládní formulace i část praxe je charakteristická určitá ambivalence, promítají se do toho také zájmy přesídlených skupin německého obyvatelstva. A to logicky má dopady do současnosti, a i do formulovaných nebo ne vždy viditelných požadavků politických struktur reprezentujících odsunuté, nyní současné občany Německa. Že na tom staví svoji politiku i Sudetoněmecké krajanské sdružení je logické.

Vrátíme-li se do období 2. světové války, kdy se diskutovala poválečná politika, včetně vztahu k německé menšině. V Londýně se Karl (Karel) Kreibich stal jediným německým zástupcem v exilové Státní radě. V průběhu války i budoucí vítězné mocnosti řešily „co dál s Němci“ a dosáhly konsensu o jejich hromadném přesídlení. V podstatě nikoho z nich to nijak nepálilo, západní velmoci „rozdávaly z cizího“, SSSR si tímto způsobem řešil svá znovuzískaná území, o která přišel po Říjnové revoluci, zde počítal s vlastním osídlením. I diskuse uvnitř KSČ většinově souhlasila s odsunem, proti se vymezovali pouze Jan Šverma a Rudolf Appelt. Akcentovala ale potřebu třídního přístupu. Němečtí komunisté okolo Gustava Bauera se spojili se sociálnědemokratickou skupinou (Josef Zinner), která vystupovala proti emigrantské politice předválečného představitele německé sociální demokracie Wenzela Jaksche (ten se pak v 50. letech stal v Landsmannschaftu jeho vedoucím představitelem). Při závěrečném jednání o Košickém vládním programu věnovaly všechny zastoupené československé politické subjekty problematice odsunu pouhých pět minut jednacího času. Shoda všech byla dokonalá. A nakonec došlo k definitivnímu potvrzení i rozhodnutím Postupimské konference. Že se to německým obyvatelům Sudet, ale i Maďarům nelíbilo, je pochopitelné, byl to také „trest“ za válečnou prohru, ať to již nyní vysvětlujeme nebo omlouváme jakkoliv. Šlo o rozhodnutí, které vyhovovalo téměř všem „vítězům“ války a na poražené se nikdy nebere nějaký zvláštní ohled. V následujících letech se pak politické dopady odsunu (vysídlení) staly i relevantní kartou ve studené válce. A logicky, že v západoněmecké politice byla (zvláště v padesátých letech) sudetoněmecká karta důležitá. Dnes je to ovšem již jiné, ne že by se s ní nehrálo, ale již nemá tu razanci. Na druhou stranu, pokud je ruka otevřená, a ČR v různých krocích byla po Listopadu velmi štědrá ve vyplácení různých „náhrad“, restitucí či náprav křivd i domnělých, proč to nezkusit i u sudetských vyhnanců. Je také otázkou, zda dnes jde u Benešových dekretů pouze (?) o otázku odsunu nebo je to nákrok k dalším zpochybněním rozhodnutí týkajících se třeba majetkových záležitostí, znárodňování a podobně. Dovede si někdo představit, že by bylo reálné vrátit Hermann Göring Werke, následně Stalinovy závody (jako válečná reparace věnovaná Sovětským svazem ČSR), nyní Chemička v Litvínově ve vlastnictví polského Orlenu?

Osudy německých komunistů po roce 1945

Po válce se ortodoxní komunistická historiografie (především představovaná publikací V. Kopeckého „KSČ a ČSR“) nijak zvláště nezmiňuje o roli německé části KSČ a o jejích politických bojích, postojích i představitelích také jen okrajově (případně kriticky). Na osudech těch nejvýznamnějších lze také „charakterizovat“ komunistickou cestu. Ludwig Freund (Ludvík Frejka), národohospodář byl popraven v procesu s Rudolfem Slánským. Paul (Pavel) Reimann byl do roku 1968 ředitelem Ústavu marxismu-leninismu. Bruno Köhler, který byl „nejvýše“, tajemník ÚV KSČ a představitel ortodoxního křídla ve straně v padesátých letech a ve funkcích až do poloviny šedesátých let. Karel Kreibich byl v první polovině padesátých let čs. velvyslancem v Moskvě, Franz Carl Weiskopf byl naším velvyslancem v ČLR. V roce 1954 se stali tři zástupci německé menšiny poslanci, ale bez většího politického vlivu. Karel Kreibich se velmi ostře vymezil proti kultu osobnosti a procesům, včetně jejich antisemitských rysů (v 50.letech).

Po válce využil SSSR k tomu, aby řadu československých antifašistů a komunistů z řad německé menšiny „vyslal“ do vytvářené NDR pro posílení výstavby komunistické státní a stranické struktury. Rudolf Appelt se stal velvyslancem NDR v SSSR, Rudolf Dölling byl ve vedení SED a generálmajorem armády NDR. Emmi Döllingová působila v propagandistickém aparátu SED. Alois Bräutigam, původně člen předválečné komunistické mládeže, se stal dlouholetým členem ÚV SED, stranickým funkcionářem v Erfurtu.

Proč nelze historii zjednodušovat

Je velkou chybou zjednodušovat vztahy české a německé populace pouze na problémy spojené s vysídlením této německé populace jako jedinou křivdu, která vyžaduje okamžitou nápravu. Křivd bylo jistě dost na všech stranách. Už ale málokoho zajímá, co bylo příčinou těchto „křivd“, co bylo za základními sociálněpolitickými příčinami, jaká byla role jednotlivých sociálních skupin a tříd i vliv jednotlivých etnik, postoje politických subjektů a jejich zájmy. Na druhé straně tak zvané vlastenecké síly přehlíží sociálně politické důvody i chyby československého státu ve vztahu k menšinám, nejen německé, ale i maďarské a v podstatě i slovenské, a mnohdy si foukají jen na své bolístky. To, co vyústilo k rozkladu předválečného Československa, a některé jeho důsledky přetrvávají do dneška, využívají různé síly, aby si na tom přihřály svoji, velmi současnou, politiku a své zájmy. Nevidíme-li historické procesy v jejich dynamice a dialektice, v širších souvislostech a příčinách, pak je velmi jednoduché na některých historických faktech manipulovat s masami. Je zde jedna otázka: v čí prospěch!