Publicista Petr Schnur míní, že brněnské gesto smíření je spíš ahistorickou politickou inscenací a připomíná, že bez poctivého pojmenování nacismu, kolaborace a poválečných souvislostí nelze o česko-německém usmíření mluvit vážně.

Následný text byl napsán ve vzpomínce na občany Československé republiky německé národnosti/německého jazyka, kteří bojovali proti Hitlerovu nacismu v řadách zahraniční Československé armády.

Při příležitosti svátku 8./9. května v době, která si přisvojila právo v dosud nevídané podobě politicky instrumentalizovat dějiny druhé světové války a relativizovat okolnosti, které k ní vedly spolu s hrůzami, které zažila zejména střední a východní Evropa, zamýšlí tento text vyjádřit hluboký respekt k antifašistickým obětem české i německé národnosti usmrceným nebo zavlečeným do Říše takzvanými sudetoněmeckými freikorpy. Vzpomínka patří i rusínským Čechoslovákům a všem obětem židovského vyznání, kteří se hluboce identifikovali s jejich státně-politickou vlastí, Republikou československou.

Prolog

Známý citát Martina Niemöllera v klasické, autorizované verzi

„Als die Nazis die Kommunisten holten, habe ich geschwiegen; ich war ja kein Kommunist. Als sie die Sozialdemokraten einsperrten, habe ich geschwiegen; ich war ja kein Sozialdemokrat. Als sie die Gewerkschafter holten, habe ich geschwiegen, ich war ja kein Gewerkschafter. Als sie mich holten, gab es keinen mehr, der protestieren konnte.“

V českém překladu:

„Když nacisté přišli pro komunisty, zůstal jsem zticha; přece jsem nebyl komunistou. Když zavřeli sociální demokraty, zůstal jsem zticha; přece jsem nebyl sociálním demokratem. Když přišli pro odboráře, zůstal jsem zticha; přece jsem nebyl odborářem. Když přišli pro mě, už tu nebyl nikdo, kdo by mohl protestovat.“

Slovo na úvod

Podle vlastní sebedefinice stojí evropská civilizace na sloupech antiky, křesťanství a osvícenství. Německý nacistický režim, jeho rasová teorie a následné války, které rozpoutal a které měly na východě Evropy vyhlazovací charakter, na tento civilizační projekt abdikoval. A sice v nebývalé míře barbarství, za mlčení, tichého souhlasu, ba dokonce kooperace většiny národa. Je historickým faktem, že tyto faktory předčily jejich mírou, intenzitou a fanatickou poslušností do posledních dnů i fašistické režimy ve Španělsku a v Itálii. Ve Španělsku proběhla občanská válka mezi republikány a fašistickými pučisty; italská Resistenza vykázala nejpočetnější skupinu ozbrojeného odporu proti fašismu na západě a po jugoslávských partyzánech druhou největší v Evropě. K tomuto anti-civilizačnímu „projektu“ se v naprosté většině dobrovolně a bez donucení ve volbách 1935 přihlásili i tzv. sudetští Němci.

Něco málo historie

Než se začneme zabývat morální a politickou stránkou brněnského „meetingu“, je nutné si uvědomit historický kontext, z jehož zkušenosti vyplynul tehdejší celonárodní konsenzus ohledně vysídlení Němců z Československa. Zkráceně by se dalo hovořit o devíti základních bodech.

Bod první:

Tzv. sudetští Němci přišli do zemí Koruny české jako kvalifikovaná pracovní síla v rámci politiky osídlování českých králů. Tato migrace se konala v rámci stabilního mocensky-geografického (moderně vyjádřeno státně-politického) prostoru českého království včetně Moravy. Nikdy nešlo o sporná území mezi dvěma mocenskými centry, o politicko-geografické příslušnosti nově osídlených území nemohlo být sporu. Takovéto kroky evropských panovníků nebyly ničím neobvyklým; osídlování neobydlených nebo osiřelých území, eventuálně nalákání „zahraničních odborných sil“ – řemeslníků do měst, obojí většinou spojené s určitými privilegii, patřilo ke standardní „politickoekonomické“ praxi středověku.

Bod druhý:

Situace se radikálně změnila po roce 1620 a během postupného mizení státnosti Koruny české v rámci habsburské monarchie došlo vzhledem k politickému propojení s „německým“ Rakouskem k situaci, ve které německé obyvatelstvo Českých zemí nabylo politicky, jazykově i sociálně privilegovaného postavení v rakouské monarchii. Průběh a výsledek iniciativ jazykového a státoprávního vyrovnání v 19. století by měly být dostatečně známy.

Hloubka tragédie roku 1620, bezesporu z velké části podomácku zaviněná diletantismem stavů při volbě českého krále, spočívala v přerušení státotvorného procesu v rámci Konfederace zemí Koruny české, který se na svou dobu nacházel ve velmi pokročilém a moderním stádiu. Zdá se, že se polistopadová česká reprezentace tento aspekt pustila ze zřetele a naopak s výjimkou několika světlých období právě na tento diletantní přístup k volbě zahraničních politických partnerů se za každou cenu snaží navázat.

Bod třetí:

Agresivní separatismus bezprostředně po vyhlášení republiky 1918/1919 s cílem připojit části historického území Koruny české k Rakousku (provincie Šumavská župa, Německé Čechy a Německá Jižní Morava)nebyl pokusem o návrat do „bývalé vlasti“, ale o připojení historických českých regionů k „německému“ Rakousku, po vzniku Henleinovy strany k Německu, ve kterém vládl barbarský, rasovým a válečným šílenstvím posedlý režim.

Bod čtvrtý:

Tato politická afinita nebyla projevem pomatené nacistické menšiny, na kterou v roce 1945 doplatila demokraticky smýšlející většina, nýbrž se stala motivací jednání naprosté většiny tzv. sudetských Němců.Nehledě na to, že Československo poskytlo azyl četným antifašistům z Německa, jedním z nejznámějších byl Thomas Mann. Voliči Henleinovy strany museli tedy vědět, co se v Německu děje a jakou „kvalitu“ má nacistický režim. Nikdo ale není tak slepý a hluchý jako ten, co nechce vidět a slyšet. Svým volebním hlasem dali přednost barbarství před demokracií. Vrcholem byla diskriminace, „vysídlení“ českých obyvatel a pronásledování německých antifašistů včetně jejich zavlékání do Říše (připomeňme si citát Martina Niemöllera). Represe postihly rovněž židovské občany obojího jazyka. Jednou větou: volby v roce 1935 prokázaly, že naprostá většina „sudetských“ Němců dobrovolně a s plným vědomím preferovala zrůdnou nacistickou, rasovou ideologii „Krve a půdy“ říšskoněmecké diktatury před demokratickou a právní Československou republikou.

Bod pátý:

Západoevropská zkušenost s německým nacismem v letech 1940–1945 je založená na prožitém státním podmanění implikující ekonomickou a politickou nadvládu včetně represí proti antifašistickým silám národního odporu. I to by mělo stačit na udržení historické paměti. Ale v žádném případě, s výjimkou židovského obyvatelstva, nešlo o fyzickou likvidaci národů jako celků prostřednictvím vyhlazovací války, jak tomu bylo v Evropě střední a východní. Jejím cílem bylo etnické „vyčištění“ celého východního prostoru od „slovanského podčlověka“ včetně Čechů a Slováků.

Bod šestý:

Protistátní aktivity a nenávist vůči českým, slovenským a židovským spoluobčanům a z ní vyplývající teror páchaný na Češích i německých antifašistech v pohraničí v letech 1937–1939, který po Mnichovu dostal podobu vyhnání, zatčení a následného uvěznění nebo deportace do koncentračních táborů, by rovněž měly být české veřejnosti dostatečně známé. Stejně jako fakt, že nacistická horlivost u četných „sudetoněmeckých soukmenovců-aktivistů“ předčila kvalitou krutosti mnohé „úředníky“ z Říše. Za příklad může sloužit „státní sekretář“ v Protektorátu K.H. Frank se sudetoněmeckými kořeny, který svojí efektivitou dokázal zahanbit příliš „měkkého“, říšskoněmeckého von Neuratha, a spřízněnou duši nalezl teprve v osobě říšského protektora Heydricha. Jeho z pohledu „sudetoněmeckých soukmenovců“ zcela racionální plán zněl ‚vyčistit Čechy a Moravu od českého živlu‘– v těchto zemích nemá prý Čech co pohledávat. Konečným cílem/‚řešením‘ – v originále „Endlösung der tschechischen Frage“ nacistického Německa nebyla „jen“ územní integrace Protektorátu do „lůna Říše“; nešlo jen o politickou likvidaci československé demokracie, české státnosti, ale o fyzickou likvidaci našeho národa a vymazání jeho historie z paměti Evropy.

Bod sedmý:

Vysídlení tzv. sudetských Němců z Československa bylo z výše uvedených důvodů akt podmíněný traumatickou historickou zkušeností, který reagoval na existenciální ohrožení státu a národa politickým a nacionálním propojením vnitřních (německé obyvatelstvo ČSR) a vnějších (Říše/Německo) faktorů.

Bod osmý:

O hluboké politické nekultuře aktivistického křídla české politiky svědčí samozřejmost, s jakou převzala manipulační rétoriku a pojmy landsmanšaftu – příklad ‚Benešovy dekrety‘ a ‚vyhnání‘. Výraz první sugeruje dojem, jako by se jednalo o akt jedné osoby, Edvarda Beneše.

Šlo o prezidiální dekrety, o právní dokumenty vyjadřující národní konsenzus v otázce odsunu. SdL se rovněž raději nezmiňuje o skutečnosti, že šlo o výsledek jednání v Postupimi mezi USA, Velkou Británií a Sovětským svazem – tedy o akt mezinárodní diplomacie, nikoliv o zlovolný akt jedné pomstychtivé osoby. A také to, že se toto rozhodnutí týkalo rovněž Němců z Polska a Maďarska.

Že na to „zapomíná“ SdL, se dá vysvětlit. Jak ale zdůvodnit tento postoj nezanedbatelné části české politické scény a jejich příznivců? Neznalostí vlastní historie? Arogantní, moralizující povýšeností nad těmi, kteří nejsou ochotni snížit se do role hlásné trouby cizích zájmů a vlastní zemi degradovat do role středoevropského fackovacího panáka?

Kdo si na české straně s odstupem 80 let s ahistorickou arogancí a typickým českým sklonem k sebemrskačství přisvojuje morální právo soudit prezidentské dekrety, měl by si uvědomit alespoň zmíněná fakta týkající se novodobých i moderních českých / československých dějin.

Bod devátý:

Bernd Posselt prý Čechy ujistil, že SdL nemá v úmyslu „Benešovy dekrety bourat“. Logická otázka z české strany by v tomto případě musela znít, jak toto verbální chlácholení koresponduje se statutem SdL, který i nadále považujezrušení prezidentských dekretů ve všech bodech za prvořadé (s. 16). I kdyby to pan Posselt osobně myslel upřímně, závaznou platnost mají výhradně Statuty Spolku. Jak je možné, že na tento zásadní rozpor nereagují brněnští usmiřovatelé a jejich politické zázemí?       

Podivná historická salta v režii skurilních politických inscenací s neznámým cílem, které odpovídají všemu možnému jen ne autentickému procesu smíření (o tom podrobně druhé části) předvádí dnešní česká politická opozice, která očividně postrádá vůli reflektovat skutečnou historickou komplexitu vysídlení včetně traumatických zkušeností české společnosti v letech 1918–1945, zůstaneme-li časově pouze v rozmezí existence mladé Československé republiky. Ta si nyní z nedostatku politické kultury, respektování dějin, a naopak díky nadbytku vulgárního oportunismu přihřívá politickou polívčičku na protiruské hysterii, která je přesně tak plytká a prostá sebemenší kritické reflexe příčin a okolností ukrajinské války jako v případě historického kontextu vysídlení.