Historička a publicistka Veronika Sušová-Salminen píše o současném konfliktu mezi Polskem a Ukrajinou, který vzplanul v důsledku genocidní minulosti a nepřipravenosti nést břímě nejednoznačných dějin.
V květnu letošního roku se mezi Polskem a Ukrajinou rozhořel nový spor o interpretaci historie. Stalo se tak, když ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj pojmenoval jednu z jednotek současné ukrajinské armády jako „Hrdinové Ukrajinské osvobozenecké armády“ (zkratkou UPA). Smyslem kroku oficiálně bylo „obnovení národních tradic armády a ocenění bojové jednotky“. Tento nápad ale velmi silně a negativně rezonoval v Polsku. Polská reakce je tak silná, že se z Polska ozývají hlasy, že země nepodpoří Ukrajinu v jejím úsilí stát se členskou zemí Evropské unie. A neposkytne Ukrajině další vojenská letadla MiG výměnou za ukrajinské drony, protože jejich dohoda zkrachovala. Polský prezident Karol Nawrocki odebral ukrajinskému protějšku nejvyšší státní vyznamenání, zatímco polský premiér Donald Tusk sice ukrajinský krok kritizoval, ale také volal po umírněnosti. Ukrajinský prezident potom nepřijel na konferenci o obnově Ukrajiny, která se konala v polském Gdaňsku.
Relativizace genocidních praktik 20. století
Zdrojem kontroverze je především skutečnost, že UPA byla strůjcem genocidy především polských obyvatel Volyně, kde v letech 1943–45 v rámci těchto masakrů zahynulo 80–100 tisíc polských civilistů. UPA na jedné straně bojovala proti Sovětskému svazu. Na druhé straně byl její vztah s nacistickým Německem o něco složitější a osciloval mezi spoluprací, bojem a pragmatickými místními dohodami (o spolupráci). Postava hlavního velitele UPA, před tím člena jednotky Nachtigall a zástupcem velitele policejní jednotky Schutzmannschaft 201, Romana Suchevyče to jenom dokresluje. Většina vojenských aktivit jednotek UPA ale poměrně jednoznačně směřovala proti Sovětskému svazu. Její představitelé počítali s tím, že Německo válku prohraje, ale oslabený SSSR vytvoří prostor pro ukrajinskou samostatnost. Na rozdíl od ukrajinské divize SS Halič, jednotek Nachtigall a proporu Schutzmannschaft 201 ale UPA nikdy nebyla součástí Wehrmachtu ani dalších nacistických institucí jako byl Abwehr. Nacistické metody si ale osvojila rychle a bez rozpaků.
Zatímco boj proti SSSR v kontextu druhé světové války je v současnosti vnímán a interpretován velmi pozitivně a v paralele s dnešním konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou, genocida desítek tisíc civilistů podle etnického klíče se dá pozitivně interpretovat s velkou obtíží, a to zvláště v kontextu své doby. V Polsku se jedná o velmi citlivé téma, které interpretačně přebíjí jakékoli argumenty o boji proti polskému arcinepříteli v podobě SSSR nebo Ruska. Ani argument o budování ukrajinského státu v této otázce neobstojí – na pozadí masových zločinů 20. století se jedná o nebezpečnou relativizaci.
Právě tady je první paradox celé situace. Ukrajina dnes vede válku, v níž se opírá o morální argument obrany napadeného státu, svobody a práva na vlastní existenci. Přihlašuje se k modernímu evropanství a chce být přijata expresně do Evropské unie. Zároveň ale sahá po historických symbolech, které tuto morální pozici v očích části nejbližších spojenců oslabují. To, co má doma mobilizovat společnost a ukázat kontinuitu odporu proti Rusku (Sovětskému svazu), působí v Polsku jako netaktní relativizace utrpení civilních obětí.
Další paradoxy
Druhý paradox spočívá v tom, že Polsko patří k zemím, které po roce 2022 nesly značnou část nákladů na ukrajinskou obranu: vojensky, logisticky, politicky i společensky. Právě proto je jeho reakce tak ostrá. Nejde jen o historický spor, ale také o pocit, že spojenec, kterému Polsko významně pomáhá, nedokáže nebo nechce vzít vážně polskou historickou zkušenost, a co více – odmítnout historická zvěrstva. Ukrajinské rozhodnutí tak nevstupuje do politicky prázdného prostoru akademické debaty, ale do vztahu, který je zatížen obrovskou solidaritou, očekáváním vděčnosti a zároveň starými křivdami.
Třetí paradox je geopolitický. Spor, který se týká paměti na oběti druhé světové války, dává fakticky za pravdu Rusku. Moskva dlouhodobě staví svou protiukrajinskou argumentaci na tvrzení, že současná Ukrajina navazuje na radikální nacionalistické a kolaborantské tradice své minulosti, které z ní dělají „Anti-Rusko“. Každé podobné gesto jí proto poskytuje nový důkaz. Ukrajina se tak ve snaze posílit vlastní historickou identitu vystavuje riziku, že oslabí právě ten obraz, na němž stojí její mezinárodní podpora.
Současně by ale bylo příliš jednoduché číst polskou reakci jen jako nějaký čistě morální protest. I ona má svůj politický rozměr; ostatně to má i ukrajinské rozhodnutí pojmenovat jednotku podle hrdinů UPA. Historická témata v Polsku (a na Ukrajině) dlouhodobě mobilizují veřejnost a vnitropoliticky se s nimi pracuje velmi účinně. Varšava proto řeší nejen vlastní paměť zavražděných Poláků. Řeší rovněž domácí politiku, vztah k ukrajinským uprchlíkům, únavu společnosti z pomoci Ukrajině a otázku, kde končí strategické spojenectví a začíná obhajoba národní paměti (potažmo národních zájmů). Ukrajinský krok tak otevřel prostor pro emoce, které by existovaly i bez něj, ale nyní získaly jasný symbol a silný mobilizační efekt v rámci politického boje.
A co EU?
Dost zásadní otázkou je, zda je možné budovat moderní státní identitu na symbolech, které sice vyjadřují odpor proti jednomu typu útlaku, ale zároveň nesou odpovědnost za zločiny proti civilistům a ignorují jiný typ útlaku? Jde opravdu prostě oddělit boj UPA proti SSSR od vraždění Poláků (a Čechů) na Volyni? Jedno vyzdvihnout, druhé označit za nešťastnou součást kontextu, který lze nakonec tak nějak přehlédnout? Nakonec se přece jednalo o jednu a tutéž organizaci, která těmito způsoby sledovala stejné a organicky spojené cíle.
Pokud chce Ukrajina přesvědčivě patřit do evropského politického prostoru, nestačí jí jen odmítnout ruský imperialismus. Musí také ukázat, že dokáže kriticky zacházet se svými vlastními dějinami, aniž by je ospravedlňovala potřebami současné války a viděla každou kritiku jako nástroj ruské propagandy. Na pozadí dnešního konfliktu se to nicméně jeví jako nemožné a nepochybně i jako příliš bolestivé a polarizující. Nehledě na to, že banderovská a upavská symbolika vstoupila do ukrajinské politiky dávno před vypuknutím války.
Ve srovnání s roky 2010-2022 ale dnešek ukazuje, že nejen Ukrajina se mentálně vzdaluje normativního evropanství, ale že se od nich vzdaluje i samotná EU s její mírovou rétorikou a deklarovaným raison d’êtrem. Evropská unie a její instituce ke kauze nevydaly žádné konkrétní stanovisko. Pokud už ale nedovedeme odmítnout masová zvěrstva 20. století jako taková (a ne jen podle relativizačního principu menšího zla), riskujeme jejich neslavný comeback.