Petr Žantovský píše o roli jakou sehrávala české média v české politice, a to včetně volebních kampaních počínaje rokem 1990. Proč je tu konec analogových časů?
Jen velice nerad si hraji na prognostika, a to ani tehdy, když se prognóza má týkat oblasti, v níž se dlouhodobě pohybuji a o níž mám již nějaké informace, totiž světa médií. Předně prognostika, aspoň v mém chápání, pracuje sice s nějakými minulými zkušenostmi, ba dokonce statistikami, ale nedokáže přesně podchytit rozmanité, často až iracionální prvky, vstupující do vývoje, a to včetně prvku náhody. A kromě toho do předpovědí až příliš často vstupuje zájem nebo přání toho předpovídajícího, čímž se opět ocitáme na poli mimo čisté rácio.
Pokud jsem si vymezil dobrovolně dimenzi svého příspěvku poněkud prognosticky, tedy jako pokus odhadnout předpokládané chování médií v parlamentních volbách na podzim 2017, je to proto, že jsem přesvědčen, že média nic závratně nového nepředvedou a že můžeme do značné míry mechanicky překlopit jejich chování z voleb v minulosti.
Mám teď na mysli samozřejmě nejen volby prezidentské, kde se určité trendy chování médií projevily naplno, ale tradice těchto trendů je v českém kontextu mnohem delší. Sahá nepochybně do času parlamentních voleb v červnu 1998, ale svým způsobem nás provázejí již od prvních polistopadových voleb roku 1990. Tím hlavním trendem, který mám na mysli, je mediální aktivismus. Často se mi v takové souvislosti vtírá vzpomínka na leninskou definici tisku, resp. novinářství, které klasik světové revoluce obdařil rolí „kolektivního agitátora, propagandisty a organizátora“.(1) Tuto roli česká média plní svědomitě po celých bezmála třicet let od okamžiku, kdy sama sebe začala pyšně nazývat svobodnými a nezávislými. Tento mediální aktivismus, který je průsečíkem profesionální arogance, přesvědčení o vlastní novinářově neomylnosti a předurčení konat velké a vlivné činy na politickém poli, nikterak, jak se zdá, nesouvisí s právě panujícím politickým systémem. Ba z vlastního pozorování –pohybuji se v českých médiích od půli 80. let a mám tedy v dobré paměti typologii tehdejších novinářů – se zdá, že tato zhoubná nemoc novinářského aktivismu spíše sílí, než aby – spolu s časem dělícím nás od dob socialismu – slábla. Pravděpodobně se do ní tedy promítá spíše obecná mentální a psychická dispozice člověka, který se rozhodne být novinářem. Vstupuje už do toho povolání s jistou determinací, a také s jistým očekáváním, jež si hodlá naplnit. Podle toho pak obvykle vypadá jeho profesionální výkon.
Nuže pojďme v čase po roce 1989 krok po kroku a připomeňme si (v našem smyslu) nejzajímavější okamžiky novinářského aktivismu.
Volba – nevolba prezidenta Havla v prosinci 1989
Úvodem lze zmínit obrovskou mediální propagandu směřující k „volbě“ Václava Havla prezidentem ČSSR před koncem roku 1989. Jednak nešlo o volbu, nýbrž o chladně uzavřenou dohodu mezi odcházející a přicházející mocí, jednak v této volbě byl jediný kandidát, o němž bylo dopředu zřejmo, že bude „zvolen“. Nicméně z hlediska marketingového to měl Havlův okruh vcelku zvládnuto. Republiku zaplavily propagační předměty – placky, letáky, plakáty – s nápisem Havel na Hrad. Havel byl představován, namnoze vůbec poprvé, lidem, kteří o něm z předchozí doby nic nevěděli, a také proč by měli. Jeho předchozí aktivity se odehrávaly na malé divadelní scéně pro 100 diváků (2) a obdobně malé politické scéně (disentu), která tu tvořila předpolí pro nástup budoucí politické hegemonie. Tedy vlastně rovněž mimo oči a zájem většinové veřejnosti. Nutno uznat, že se v tom krátkém prosinci 1989 podařilo Havla představit národu a prezentovat ho jako osobu vhodnou k tomu, aby převzal po Gustávu Husákovi úřad na půl roku, jak sám Havel sliboval, tedy do prvních regulérních pluralitních parlamentních voleb. (3)
To ještě asi málokdo, mimo směrodatné kruhy, tušil, že vše bude jinak. Na Havlově glorifikaci se vystavělo Občanské fórum, politické monstrum bez ideologie, logistiky, infrastruktury, členů atd., které mělo jediný účel: dramatickou převahou vyhrát volby. Za vydatné pomoci médií byl prezentován každý, kdo nevolí OF, jako – po havlovsku řečeno – „přítel starých pořádků“(4). A když to nestačilo, vykonal se „hrdinský“ čin a pár desítek hodin před volbami se zveřejněním kompromitujících materiálů diskvalifikoval největší reálný volební soupeř, tehdejší Československá strana lidová. To vše za potlesku většiny českých médií. Jaký div, že Havlova prezidentura nutně musela v tak přesvědčivém lesku politického triumfu jeho OF, pokračovat, navzdory všem daným slovům a slibům, které jsme z jeho úst mezitím vyslechli.
Proč se vlastně tolik zabýváme Havlem? Protože se z prazvláštních, jistě politicky podložených, ale někdy až metafyzicky působících příčin stal úhelným kamenem mnoha politických i mediálních událostí té epochy. Havel požíval postavení posvátné krávy, symbolu, o němž se nepochybuje. Vstoupil do polobožského stavu ještě za svého života, natož pak po svém skonu. Pravda, toto boží vtělení je podpořeno zápisem jeho jména i vlastnoručního podpisu včetně slavného srdíčka v registru ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví. Jeho vdova Dagmar si tak pojistila finanční hodnotu jména Havel jen pár dnů po jeho smrti.(5) Možná i proto dnes nepřistáváme na letišti Praha Ruzyně, nýbrž na Letišti Václava Havla. Ale to jen na okraj. Každopádně platí, že zaklínadlo slova Havel mělo kruciální vliv na velkou většinu podstatných politických událostí v ČR jak za jeho života, tak poté, a to do dnešních dnů.
Lámání federace
Důležitým zlomem byl rok 1992, během něhož se vykrystalizovala naprosto zřetelně nezbytnost rozdělení dosavadní česko-slovenské federace. Zatímco tehdejší národní vlády – Pithartova a Čarnogurského – se víceméně utápěla v neplodných debatách o „vlastních hvězdičkách a vlastních židličkách“ v EU, popřípadě o konferedačních dvojdomcích – lid obou zemí se rozhodl po svém. Ve volbách roku 1992 zvolil v české části federace pravicovou ODS a ve slovenské části centristickou HZDS. A to, dlužno podotknout, v obou případech navzdory masivní mediální masáži, v níž hlavní hrdinové této změny – na české straně Václav Klaus a zejména na slovenské Vladimír Mečiar byli většinovými médii vykreslování jako nositelé zla jménem „rozdělení státu“. Přitom mimochodem opak byl pravdou. Mečiar nebyl, co do autonomistických snah Slováků, ani zlomečkem toho, co předváděli jiní slovenští reprezentanti, od Čarnogurského po Húsku.(6)
A Klaus byl ještě zjara 1992 jediným českým politikem, který objížděl slovenská města a zakládal spolu s tamními aktivisty „federální“ konzervativní stranu.(7) Jsou doložitelné dobové výroky obou, svědčící o tom, že k rozdělení státu sáhli jako k nutnému inženýrskému aktu až ve chvíli, kdy hrozil chaotický rozkol. Mírumilovnost rozdělení ČSFR, zejména na pozadí balkánského krveprolití, bylo především jejich prací. Ne Arafat s Peresem, nýbrž Klaus s Mečiarem by si tehdy zasloužili Nobelovu cenu míru. Ale i to jen na okraj.
Média však po celou tu dobu – příprav rozdělení, rozdělení samého i událostí jdoucích po něm – rozdmýchávala emocionální vlny vzdychající po uniklé minulosti. Nedejme se však mýlit. To nebyla láska k odešlé federaci, co probouzelo aktivity, politické i mediální, rozmanitých preceptorů odporu vůči realitě nově vzniklých samostatných států. Přinejmenším na české straně to byly hysterické výlevy havlovských nepolitických politiků typu Pitharta, kteří právě prohráli velký kus svého polistopadového boje. Jimi sestavené Občanské hnutí se ukázalo být dítkem mrtvým již při narození, a volební výsledek tomu odpovídal. Přitom právě tahle skupina měla do té doby největší vliv na domácí politiku.(8)
V daném období, jak se zdálo, tato ne-politická struktura opustila vlivové pozice, na něž nastoupila velice rychle vzhůru jdoucí Česká strana sociálně demokratická, vedená čerstvě (od královéhradeckého sjezdu roku 1993) Milošem Zemanem. Zemanova radikální rétorika („půjdeme vládě po krku“ – 9) nalezla velice silnou rezonanci u budoucích voličů, namnoze zklamaných tím, že ne všechny jejich naděje, ambice a aspirace, s nimiž prožívali rané polistopadové období, se naplnily, a jen málokdo z nich si pak zároveň kladl otázku, zda toto „nenaplnění“ je otázkou objektivních podmínek nebo subjektivního selhání, prostě špatného odhadu vlastních schopností. Každopádně Miloš Zeman měl přímo pod nohama obrovský elektorát, který bylo jen třeba příhodně oslovit. To se mu podařilo prvotřídně.
Mediální přezbrojení: Zeman, nebo Klaus?
Přesně v tomtéž okamžiku se v médiích zatroubilo do útoku. I novináři, kteří dříve stavěli svou linii na kritice pravicové vlády Václava Klause, najednou přezbrojili a novým terčem ustavili Miloše Zemana. Zeman tomu samozřejmě mohutně přihrával, označoval novináře za „lháře“ (Právo, 31. 3. 2001), „prostitutky“ (MF Dnes, 12. 6. 2002) nebo – což novináře patrně urazilo ze všeho nejvíc – za „pouhou převodovou páku mezi neúspěšnými, leč vlivnými podnikateli a neúspěšnými politiky“ (projev v Poslanecké sněmovně 23. 4. 2002). Novináři Zemanovi tuto jeho ne-náklonnost vraceli ze všech sil. Počínaje bezmála každodenními karikaturami Zemana s lahví Becherovky a konče s největší pravděpodobností zfabrikovanou a podvrženou „kauzou Olovo“, která měla nalomit důvěru v Zemana a posílit jeho vnitrostranické odpůrce Buzkovou a Grosse (abychom zůstali v souvislostech, právě o nich se zmiňoval často Václav Havel jako o budoucnosti české politiky.(10)) Pointa je zřejmá: Miloš Zeman dokázal navzdory protestům většiny českých médií zvednout volební výsledek ČSSD z průměrných 6-7 % v roce 1992 na 26,5 % v roce 1996. A díky nepsané, avšak de facto existující „opoziční smlouvě č.1“ (při hlasování o důvěře vládě vítězného Václava Klause ČSSD „hlasovala nohama“, tzn. nepřítomností svých poslanců snížila kvórum a umožnila tak vládě získat důvěru parlamentu), stal se Zeman poté předsedou Poslanecké sněmovny a de facto jedním ze dvou klíčových mužů ve státě (nepočítáme-li opět Havla, který sám sebe soustavně z praktické denní politiky vylučoval a stavěl se nad ni, do pozice nepolitického komentátora a mentora).(11)
Následující dva roky vlády velmi rozkolísané koalice ODS-ODA-KDU/ČSL vedly k události, které se symbolicky říká Sarajevský atentát. Nemá samozřejmě nic společného s činem Gavrila Principa r.1914 a myslím, že by se s úspěchem dalo pochybovat, zda většina českých novinářů vůbec jméno tohoto srbského anarchisty zná.(12) Toto relativně krátké, leč rušné období bylo provázeno téměř permanentní snahou některých osob ve vedení ODS oslabit nebo vyrušit autoritu Václava Klause. Započal s tím tehdejší místopředseda strany Josef Zieleniec, který už 5. srpna 1996 v rozhovoru pro list Mladá fronta DNES prohlásil v reakci na nepřesvědčivý výsledek sněmovních voleb, že ODS se musí více „rozkročit“ a neměla by znít „jedním hlasem“.(13) Tato jeho emancipace byla už tehdy předzvěstí událostí vedoucích k rozkladu politické scény, jak jsme ji dosud znali. Vyvrcholením vnitropolitických turbulencí se stal již zmíněný tzv. Sarajevský atentát, odchod Václava Klause z čela ODS, vynucený mj. masovou mediální kampaní proti jeho osobě, při níž se novináři neštítili využívat i (později zcela vyvrácené, avšak v momentálním kontextu efektní) lži, např. historku o tzv. Klausově vile v Davosu.(14)
Opozičně-smluvní pointa Sarajeva
Sarajevský atentát přinesl sice odstavení Václava Klause z čela vlády (čehož iniciátory byli jeho tehdy velmi blízcí spolupracovníci z vedení ODS Ivan Pilip a Jan Ruml v době Klausovy služební cesty do Sarajeva). Tento akt ale zároveň odstartoval mohutné mediální třeštění, které obnažilo, v duchu známo pohádky, „nahého císaře“ českých médií. Pád Klausovy vlády následovalo ustavení vlády úřednické do předčasných voleb. Tuto vládu sestavil Klausův velký odpůrce prezident Havel se sobě blízkými politiky z nejmenších parlamentních stran (konkrétně ODA, KDU a odpadlíci z ODS). Půlroční vláda vedená bývalým guvernérem České národní banky Josefem Tošovským měla de facto dva úkoly. Překlenout období do parlamentních voleb, a – což především – vygumovat z paměti veřejnosti vše dobré, co se stalo po roce 1989, a navodit dojem, že dějiny začnou teprve nyní, v režii Václava Havla a jeho lidí, kteří měli k dispozici veškerou infrastrukturu, podporu drtivé většiny médií, ale jen velmi malý voličský potenciál.(15)
Jaký div, že také volby v červnu 1998 dopadly naprosto jinak, než jak prorokovala média: Zemanova ČSSD více než 32 % a Klausova ODS téměř 28 %. Strůjci Sarajevského atentátu (KDU/ČSL a někdejší exponenti ODS sdružené v nové Unii svobody) získali dohromady kolem 18 % a nejenže nebyli schopni vážně promluvit do tvorby nové vlády, ale dokonce odmítali o čemkoli jednat s vítězem voleb, Milošem Zemanem. Tím se sami vyčlenili mimo politické hřiště a vznikla „opoziční smlouvy“ (č. 2, počítáme-li jako jakýsi „prequel“ situaci po volbách 1996). Tato smlouva mezi ČSSD a ODS byla pragmatickým aktem, jenž měl na jedné straně zabránit chaotizaci české společnosti i ekonomiky (k čemuž ji vedly události vrcholící „Sarajevem“), a také podmínit dohodě nejsilnějších z voleb vzešlých stran záležitosti mající kruciální vliv na budoucnost země, například pokračování privatizace bank atd. Jistě nelze říci, že „opoziční smlouva“, po roce a půl rozšíření tzv. „tolerančním patentem“, zcela naplnila veškerá očekávání, která měla ve vánku, avšak díky ní lze dnes s jistým uspokojením konstatovat, že neměl úplnou pravdu Václav Klaus, který na toto téma vydal „uprostřed běhu“ brožuru Země, kde se již dva roky nevládne.(16) Období opoziční smlouvy lze naopak označit za jednu z mála epoch, kdy se v České republice – aspoň trochu souvisle a duchapřítomně vládlo.
Impulsy a televizní krize
To samozřejmě bylo solí v očích poražených – Václava Havla a jeho přátel v malých a voličskou přízní neobdařených stranách. Proto – za vydatné pomoci médií – zorganizovali nebo aspoň iniciovali a inspirovali několik mediálně velice efektních aktivit. Postupně to byly Impuls 99 ze dne 22. července 1999 (protagonisté dva Havlovi poradci Tomáš Halík a Jiří Pehe a „hradní“ novinářka Jana Šmídová).(17) Impulsu časově předcházela (březen 1999) méně masová a spíše ekonomicko-politicky orientovaná Dřevíčská výzva (podle zámku Dřevíč, vlastněného Havlovým kancléřem Karlem Schwarzenbergem).(18) Na listopadový sentiment zahrála skupina tzv. studentů (mezitím už dávno zabydlených v establishmentu) s iniciativou Děkujeme, odejděte (17.11.1999 – 19) – asi málokoho překvapí, že jedním z prvních signatářů byl i ex-student Šimon Pánek, o němž pak dlouho Havel mluvil jako o ideálním nástupci pro funkci hlavy státu.
Dokonce došlo i na pokus o ustavení nové politické strany. Vznikla na konci roku 2001 z prostředí iniciativy Děkujeme, odejděte! Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v červnu 2002 získala 0,27 % hlasů. Oficiálně zanikla roku 2009.
Všechny tyto veřejné aktivity měly nejen svou silnou mediální podporu, ale dokonce i půdorys, na němž se odehrála asi nejdůležitější (byť to tak jen málokdo chápal) politická bitva celého polistopadového období: tzv. krize v České televizi. Tamní zaměstnanci se v zimě 2000-2001 vzbouřili proti regulérně zvolenému vedení, jemuž připsali etiketu politických přisluhovačů, a rozpoutali několikatýdenní vzbouření, které samozřejmě zasáhlo celou veřejnost, neboť se odehrávalo v přímém přenosu před jejími zraky – z obrazovky veřejnoprávní televize. Podstatou „boje o ČT“ byl boj o moc ve státě. Menšinová (Havlova) skupina spolu se zaměstnanci ČT obsadila prostory této veřejné instituce, po mnoho týdnů beztrestně a bez omezení využívala veškeré ekonomické, finanční i personální zázemí a nikdy za to nikdo z nich nebyl pohnán ani k hmotné, natož trestněprávní odpovědnosti. Přitom šlo podle mého názoru zcela zjevně o politicky motivovaný a médii spolurealizovaný pokus o státní převrat (20).
Výsledkem bylo, že politické elity nesklonily před domnělým vlivem médií, ustoupily vzbouřencům a přenechaly jim veškerý vliv v ČT. Jak se však vzápětí ukázalo, ani to nepřineslo ty úplně nejkýženější plody. Navzdory zdrcující mediální palbě do stran opoziční smlouvy a jejích lídrů (Klaus a ODS, Zeman a ČSSD), si tyto strany opět rozdělily první a druhé místo v následujících parlamentních volbách.(21) Jen díky fatální chybě, kterou nedlouho předtím učinil Miloš Zeman, totiž že předal lídrovství v sociální demokracii Vladimíru Špidlovi, nebylo obnoveno „opozičně-smluvní“ partnerství a nemohla pokračovat do té doby efektivní hospodářská i sociální politika. Vladimír Špidla se ukázal být velmi slabým politikem, podléhajícím rozmanitým vnějším vlivům, a tak, zřejmě i za naléhání Václava Havla, spojil svou ČSSD s tak nesourodým partnerem, jako byl pravicově se definující, ale ideově velice nečitelný konglomerát stran Koalice KDU-ČSL, US-DEU (ve volbách 2002 získali jen něco málo přes 14 % hlasů). Vznikla tak asi nejméně stabilní vláda polistopadové historie, o čemž mj., svědčí i to, že během svého mandátu musela dvakrát měnit předsedu hlavní strany a premiéra – Vladimíra Špidlu (ve funkci 15. července 2002 – 4. srpna 2004) vystřídal Stanislav Gross (4. srpna 2004 – 25. dubna 2005) a toho pak Jiří Paroubek (25. dubna 2005 – 4. září 2006).
Konec první části.
Poznámky a vysvětlivky
1) Lenin, V.I., Okorokov, A.Z. – Vladimír Iljič Lenin o tisku. Praha: Novinář 1981
2) Divadlo Na zábradlí v Praze v 60. letech 20. století uvedlo jeho hry Vyrozumění a Zahradní slavnost. Též zde působil jako jevištní technik a dramaturg.
3) Navzdory tomu, že webem koluje poněkud upravený text onoho dotyčného Havlova projevu, kde výslovně měl mluvit o vůli být prezidentem výhradně na první půlrok po listopadu 1989 (např. dostupné zde: http://www.svedomi.cz/aktuality/a2009/list_cip_projev_v_havla_z_roku_1989.htm), autentický projev ve své závěrečné části obsahuje vyjádření, které má identický význam: Dostupné na: https://www.youtube.com/watch?v=gyAX8sIMLZY
4) Tento pojem vnesl do veřejného diskursu V.Havel již ve svém Projevu k občanům před volbou prezidenta republiky , přenášeném Československou televizí, 16. prosince 1989. Dostupné na: http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=923_projevy.html&typ=HTM
5) Jedná se o ochrannou známku v obrazovém provedení pod č. 10605426 zapsanou dne 31.01.2012, jejímž vlastníkem je Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, Voršilská 10, Praha 1, 110 00,. Dostupné na: https://isdv.upv.cz/webapp/webapp.ozs.det?pozk=7681798&plan=cs&s_naze=V%C3%A1clav%20Havel&s_sezn=%20&s_majs=
6) Mečiarovu roli tehdy zajímavě věcně zhodnotil tehdejší významný politik Jan Stráský, účastník milovského jednání za federální vládu: „Mečiar chtěl samostatnost pro Slovensko. Mečiar chtěl, aby se Slováci stali transparentním státoprávním národem. Neporovnával Čechy a Slováky a nevyvozoval z toho nic, co by Čechům mohlo připadat nespravedlivé nebo urážlivé. Naopak Čarnogurského myšlenka, že Češi jsou ve srovnání se Slováky národ do jisté míry zkažený, že jsou ateističtí, že jsou zasaženi západním liberalismem, který má k jednotlivým světonázorovým hodnotám příliš volný vztah, zasahovala strunu napětí mezi Čechy a Slováky daleko hlouběji. Myslím tedy, že východiska pana Čarnogurského, jehož vstřícnost spočívala i v tom, že nechtěl tyto národy rozdělit hned, ale až v časovém horizontu dalších let, byla nakonec s českými zájmy méně slučitelná než názor pana Mečiara, který se nepletl do hodnocení Čechů a chtěl pouze, aby se Slováci stali státoprávním národem.“ In: Štěpánek, P.: Prezident na půl úvazku. Praha: Irma 1993
7) Václav Klaus na toto období vzpomíná v knižním rozhovoru Jungling, P., Koudela, T. Žantovský, P.: Tak pravil Václav Klaus. Praha: Votobia 1998. ISBN: 80-7220-069-0.
8) Pithartova vláda měla na jaře 1992 17 členů, z toho 9 bylo členem Pithartova Občanského hnutí. Zdroj: https://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1990-1992-csfr/petr-pithart/prehled-ministru-24626/. Ve volbách do Federálního shromáždění a České národní rady však OH propadlo a ani v jedné komoře nepřesáhlo volební klauzuli 5%. Zdroj: http://volby.cz/
9) Více Kopeček, L.: Česká strana sociálně demokratická – jak se dostat k moci. In: Politologický časopis 1/2003, s.101-112. ISSN 1211-3247
10) Zmiňuje to např. i Martin Fendrych 16.4.2015 na serveru Aktuálně.cz v článku Stanislav Gross: Expremiér, který dokázal vyznat svoje viny. Dostupné na: https://nazory.aktualne.cz/komentare/zemrel-stanislav-gross-expremier-ktery-dokazal-vyznat-viny/r~b953bea4e42411e4a788002590604f2e/?redirected=1487410735
11) Obzvlášť důrazně se vůči politickým stranám Havel vymezil ve smutně proslulém „rudolfínském projevu“ k oběma komorám Parlamentu ČT dne 9.12.1997. Dostupný zde: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=144_projevy.html&typ=H
12) Alespoň elementární poučení by naši žurnalisté mohli najít např. Zde: http://www.firstworldwar.com/bio/princip.htm
13) Zieleniec, J.: ODS by už neměla znít jen jedním hlasem. Mf Dnes, 5. 8. 1996, s. 4. Více o problematice „catch-all-party“ ve studii Tomáše Jarmary Analýza vývoje politických stran v ČRF z hlediska teorie catch-all-party. In: ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA POLITOLOGICA 1, Olomouc: Univerzita Palackého 2003. ISSN:1214-3251
14) Podrobně o této kauze a jejích souvislostech v knize Žantovský, P.: Mediální manipulace a krize v České televizi v roce 2000. Praha: IVK 2016, 261 s. ISBN 9788087806982
15) Nicotnost či spíše kontraproduktivitu vlivu médií na tehdejší voličská rozhodování dobře popisuje politolog Josef Mlejnek v rozhovoru s Dušanem Šrámkem v časopisu 51Pro. Dostupné zde: http://virtually.cz/archiv.php?art=15821
16) Klaus, V.: Země, kde se již dva roky nevládne. Praha: CEP 1999. 62 s. ISBN: 80-86335-00-3
17) Dostupné zde: http://www.ahasweb.cz/dokumenty/impuls99.htm
18) Dostupné zde: http://archiv.ihned.cz/c1-795596-jak-ozivit-ceskou-ekonomiku
19) Étos výzvy Děkujeme odejděte s obnažující upřímností vyjádřil vyzdvižením jejího hlavního poselství „STOP VOLBĚ PARLAMENTNÍCH STRAN!“ Jiří Čumpelík ve vzpomínkovém článku na iDnes 19.1.2010, dostupné zde: http://jiricumpelik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=119711
20) Krize v ČT“ a veškeré souvislosti jsou předmětem monografie Žantovský, P.: Mediální manipulace a krize v České televizi v roce 2000. Praha: IVK 2016, 261 s. ISBN 9788087806982
21) ČSSD získala něco přes 30 % a ODS zhruba 25,5 %. Zdroj: http://volby.cz/pls/ps2002/ps2?xjazyk=CZ