Vladimír Diviš píše o vztazích mezi ruským vojensko-průmyslovým komplexem, jeho modernizací, ekonomikou Ruska a západní politikou vůči Rusku.

Asi málo koho už překvapí, že USA chystají proti Rusku další porci sankcí. Kolikátou už? Pro tentokrát se na jejich černou listinu dostalo 33 firem, převážně premiantů ruského vojenského průmyslu, jako jsou letecké závody MIG, Suchoj, Tupolev, ale také světoznámý Kalašnikov, nebo například Uralvagonmaš vyrábějící principiálně nové tanky Armata. Proč si nyní v Trumpově administrativě vybrali právě vojenské fabriky, má logickou ekonomicko-politickou souvislost.

V roce 2014 byla na Západě první dávka sankcí ještě odůvodňována výlučně politicky – Krymem a Donbasem. Jejich loňské pokračování sice formálně směřovalo proti takzvané rostoucí závislosti západní Evropy na ruském plynu a ropě. Ve skutečnosti ale měly především usnadnit cestu předraženého amerického břidlicového plynu na evropský trh. Nyní v oficiálním Washingtonu už ani neskrývají dominantní snahu Rusko poškodit především ekonomicky zkomplikováním jeho zbrojního vývozu. Tím má dojít k minimalizaci z něho plynoucích příjmů do státního rozpočtu oslabeného současnými relativně nižšími cenami ropy a plynu.

Mnozí západní politici, včetně českých, podobně jako mainstreamová média v Evropě i za oceánem, v této souvislosti obviňují Rusko z agresivních, expanzionistických plánů a překotného zbrojení. Mimo jiné se odvolávají na probíhající modernizaci ruské armády a vojensko-průmyslového komplexu, která nabírá na intenzitě zvláště v posledních pěti, sedmi letech.

Lze s nimi alespoň v něčem souhlasit? Skutečně v této dekádě jsme svědky radikální obnovy ruského vojensko-průmyslového komplexu (VPK). Je to ale pro nás v Česku, pro Evropu i zbytek světa relevantní důvod k vážnějšímu znepokojení, nebo dokonce k oprávněným bezpečnostním obavám?

Za prvé, kumulovaná hospodářská i vojenská síla téměř tří desítek členských zemí NATO z Evropy, USA a Kanady je nesouměřitelně mnohonásobně větší než samotného Ruska. V Kremlu by museli vládnout absolutní šílenci, kdyby na to nebrali ohled a hodlali přesto avanturisticky expandovat s pomocí armády.

Za druhé, není tajemstvím, že vojensko-průmyslové struktury USA, Británie, Francie i dalších vyspělých zemí vždy byly a zůstávají i na prahu 21. století, ať se to někomu líbí, nebo ne, nezpochybnitelným hlavním hybatelem vědeckotechnického rozvoje, garantem stabilního fungování jejich ekonomik. S dynamikou zbrojní části hospodářského potenciálu navíc vždy těsně souvisela mj. i výše nezaměstnanosti, sociální stability a v neposlední řadě i prosperita civilního průmyslového sektoru.

Z bývalého Československa by si někteří ještě mohli pamatovat, co na samotném počátku devadesátých let následovalo po iniciativním návrhu tehdejšího čerstvě zvoleného prezidenta ČSSR Václava Havla. Takřka ze dne na den bylo díky němu především na středním Slovensku uzavřeno několik do té doby zdárně exportujících zbrojovek. Čeho jsme tím ve finále dosáhli? Československem tak naivně vyklizené pozice na zahraničních trzích ihned obsadili naši noví pragmatičtější spojenci ze zemí NATO a Izraele. Na druhé straně některé slovenské okresy se pak z této morové rány ekonomicky i sociálně těžce vzpamatovávaly řadu let.

Zbrojovky a rozpad SSSR

Vzpomínám si také na jeden úvodník otištěný v první polovině osmdesátých let v moskevské Pravdě. Tehdejší ústřední list všemocné KSSS na tu dobu neobvykle otevřeně přiznal, že zatímco v USA se nové vědeckotechnické poznatky z vojenského výzkumu a vývoje dostávají do civilní výroby do jednoho roku, v Sovětském svazu to trvá v průměru neuvěřitelných osmnáct let.

Tato zásadní stať měla být nesporným impulzem k nápravě. V té době ale sovětská a na počátku devadesátých let pak už jen ruská ekonomika neodvratně sklouzávala do hluboké krize. Proto i vojenský průmysl se propadal do neméně těžké deprese a rozvratu.

Ve stejné době se tehdejší americký prezident Ronald Reagan veřejně holedbal, že říši zla doslova uzbrojil. A nebyl až tak daleko od pravdy.

Celá sovětskou společnost, včetně armády a VPK, byla skutečně v rozkladu.

V důsledku toho ale poprvé v poválečné éře došlo ke kardinálnímu, dlouhodobému narušení mocenské rovnováhy sil ve světě. A je třeba si přiznat, že trpké dozvuky tohoto disbalancu v mezinárodní politice pociťujeme i po více než třiceti letech ve světě dodnes.

Dovolte mi ještě jednu autentickou vzpomínku. Tentokrát na moji dávnou známou, elektroinženýrku, působící v té přelomové době v Severodvinsku v Archangelské oblasti, v obří zbrojovce Sevmaš vyrábějící po desetiletí unikátní sovětské atomové ponorky. Po nástupu do čela strany a státu Sergeje Gorbačova v roce osmdesát pět výroba těchto podmořských strategických raketových křižníků byla v SSSR zastavena.

Místo toho se pak v Sevmaši pokoušeli vyrábět například nepříliš vkusné bytové lampičky, kterými vedení závodu, mimochodem i mé známé, platilo mzdu místo penězi. Stát už v té době neměl dostatek financí ani na výplaty, ani na vlastní obranu.

Postupně se rozpadal sovětský politický systém, ekonomika chřadla a svět v důsledku toho stál u bran nové, velmi nebezpečné nestability. K jak tragickým koncům to v SSSR dospělo v roce 1991, je všeobecně známo.

Od roku 1991 k sankcím

Za následující vlády prezidenta Borise Jelcina poklesla v Rusku například výroba osobních aut na zanedbatelné minimum, stejně jako třeba produkce kdysi i ve světě tak rozšířených civilních i vojenských letadel a vrtulníků. Kdo později hledal v ruských obchodech mobilní telefony, ploché televizory a jiné moderní produkty elektronického průmyslu domácí provenience, měl na dlouhá léta smůlu.

Světové ceny ropy, plynu a dalších surovin se ale v té době naštěstí pohybovaly na poměrně vysoké úrovni. To umožňovalo Ruské federaci mnohé potřebné nakupovat v zahraničí. Temnější stránkou této vynucené dovozní strategie bylo ale rostoucí zaostávání a v pár případech dokonce zánik části domácích průmyslových odvětví.

Nakolik byla tato politika tehdejšího jelcinovského liberálního vedení státu krátkozraká, se v plné nahotě projevilo v roce 2014, kdy USA a ostatní členské země Severoatlantického paktu a Evropské unie uvalily kvůli Krymu na Rusko přísné sankce. Ty měly vyvolat především narůstající nespokojenost širokých vrstev obyvatelstva s prezidentem Vladimirem Putinem a jeho vládou a v neposlední řadě i citelně zbrzdit snahy o obnovu a modernizaci výroby v mnoha odvětvích ruské ekonomiky. Místo toho ale paradoxně přispěly ke zrodu ambiciózního programu takzvaného importozameščenija (tj. česky nahrazování dovozů).

Jedním z primárních terčů sankcí se samozřejmě stal také probouzející se ruský vojensko-průmyslový komplex.

Iniciátorům této destabilizující politiky vůči Rusku nešlo ale jen o to, zbrzdit modernizaci tamní armády zpomalením obnovy jeho domácího VPK. Ta započala už v druhé polovině minulého desetiletí. Hodlali zásadně znesnadnit, ne-li zastavit, také návrat Ruska na světové zbrojařské trhy.

Za Chruščova, Brežněva i za Gorbačova Sovětský svaz tradičně exportoval do světa část své zbrojní produkce převážně v rámci tzv. přátelské pomoci. V některých případech na bázi pro něj málo výhodných barterů a nezřídka i nenávratných rádoby úvěrů.

Až po roce 2000 začalo postupně docházet k zásadnímu obratu. Ruští obchodníci se museli nejprve učit prodávat zbrojařské výrobky pro změnu už za reálné ceny, v tvrdých měnách, ale na druhé straně s výhodným konkurenčním poměrem ceny a výkonu.  A to se samozřejmě mnohým majitelům západních zbrojních gigantů, desítky let dominujícím v této lukrativní ekonomické sféře, pochopitelně začalo vážně zajídat.

Dosavadní dvouleté vojenské angažmá Ruska v Sýrii, především jeho letecko-kosmických sil, přispělo k dalšímu posílení tohoto trendu. Vytvořilo atraktivní předpoklady pro ještě úspěšnější akvizice ruské letecké techniky, špičkových systémů protivzdušné obrany, jako například S-400, křídlatých raket a třeba pro Západ i překvapivě efektivních nových prostředků radioelektronického boje.

O těsném personálním propojení západních politiků s jejich domácími vojensko-průmyslovými komplexy bylo napsáno mnohé. Ve Washingtonu, Paříži, Berlínu i Bruselu proto už ani neskrývají, že jim v první řadě jde o zachování prosperity tamních zbrojařských korporací. Těm ale v posledních letech začínají markantně překážet právě dříve tolik podceňovaní ruští konkurenti. A nejen jim.

V této souvislosti stojí za zmínku nedávné rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa vypálit na syrské vládní síly 58 moderních křídlatých raket vzápětí po údajném chemickém útoku v Chán Šajchúnu v provincii Idlíb. Na cíle vytipované americkými generály ale podle dostupných informací doletělo jen 23 tomahawků. Nabízí se tak otázka – kam zmizely ostatní odpálené americké rakety? Jaký osud je potkal?

I to může být jeden z důvodů, proč v Pentagonu, bruselské centrále NATO i v ústředích západních zbrojařských firem sledují vývoj v Rusku s rostoucí nervozitou. Rádi by tento pro ně nepotěšitelný vývoj co nejdříve zvrátili.

Pravidla konkurence?

Domnívali se, že dosáhnou značného technologického a finančního oslabení jejich konkrétních konkurentů v Rusku zákazem exportu do této země například západních špičkových obráběcích center, nejmodernějšího počítačového softwaru i hardwaru, znesnadněním přístupu Ruska k vědeckým informačním zdrojům, některým významným položkám elektronické součástkové základny a v neposlední řadě i k levným bankovním úvěrům.

Jak už jsem zmínil, svoji nezastupitelnou roli v této cinknuté hře ochotně plní mnozí západní politici a tzv. liberální média, která mají za úkol přesvědčovat domácí veřejná mínění o údajné existenci expanzivních, imperiálních plánů Putinova Ruska, o jeho záměrech vojensky obsadit pobaltské republiky, vniknout na území Polska, nebo okupovat Ukrajinu.

V zemích NATO, včetně Česka, v této souvislosti poukazují na postupné vysokotechnologické přezbrojování klíčových segmentů ruské armády a námořních sil. S neskrývanou nelibostí hodnotí i kardinální změny v systému velení na všech stupních a lepšící se organizaci jednotlivých složek ruské armády směřující ke zvyšování jejich efektivity, mobility a disciplíny. Vědí, že na vině, v uvozovkách, je v první řadě současný ministr obrany Sergej Šojgu. Od jeho nástupu do této funkce v roce 2012 dochází i k rychlejší profesionalizaci řady vojenských odborností v souladu s vysokými nároky na ovládání nové špičkové vojenské techniky.

Nedávno, v rámci Valdajského diskusního fóra v Soči, prezident Putin mimo jiné řekl, že Rusko v minulosti příliš věřilo Západu a Západ to pro změnu vnímal jako projev ruské slabosti. S tímto kategorickým tvrzením těžko polemizovat. Především v USA nicméně měli i další důvody, proč ve svých mocenských plánech vážně kalkulovat s dřívější ruskou vojenskou i hospodářskou slabostí. Například právě pokud šlo ještě před deseti, patnácti lety o sporný potenciál armády, její nedostatečnou bojeschopnost a omezené výzkumné, vývojové a výrobní možnosti ruského vojensko-průmyslového komplexu

Na kolik tato relativně ještě nedávná, jednostranně vychýlená vojenskostrategická nerovnováha, negativně ovlivňovala vývoj na mezinárodní scéně, není třeba podrobněji rozebírat.

Stačí si jen připomenout Radou bezpečnosti OSN neschválené americké a alianční aktivity například v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii, na Ukrajině a dalších neklidných místech naší planety. Nebo protiruské, protikubánské či protiíránské sankce, či neskrývané vměšování amerického establishmentu a jeho tajných služeb v desítkách zemí světa. Počínaje devadesátými lety si Bílý dům v rostoucí míře osoboval a nadále přisvojuje roli unilaterálního světového policajta. Vždy pochopitelně pod prapory údajné ochrany tzv. amerických národních zájmů.

Závěrem bych se rád vrátil k počáteční otázce. Je třeba si střízlivě přiznat, že současný dynamický rozvoj vojensko-průmyslového komplexu Ruské federace prvoplánově přispívá k postupnému návratu světa ke zbalancovanému poměru sil mezi klíčovými hráči. To se mi jeví jako nesporné.

Ale co jeho očekávaný příspěvek k rozvoji ruské civilní ekonomiky? Podílí se na něm nyní alespoň takovou měrou, jako od nepaměti americký?

Podle mého názoru a v porovnání s už zmíněnými osmdesátými lety dochází v současném Rusku i v tomto směru k výraznějšímu posunu. Nicméně teprve blízká budoucnost ukáže, zda i ruský zmodernizovaný vojensko-průmyslový komplex dokáže dostatečně operativně, efektivně a hlavně dlouhodobě přispívat kromě vyvažování sil na mezinárodní scéně i k prosperitě civilního průmyslu, a tím také k růstu spokojenosti obyvatel této velké země.

Příspěvek byl přednesen na konferenci Rusko a Evropská unie II. 8. listopadu 2017 v Praze.

Ilustrační obrázek: Autor – kremlin.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=58648179