Miluš Kotišová seznamuje českého čtenáře s kostarickým “modelem” rozvoje, který představuje specifikum nejen v latinskoamerickém ale také ve světovém měřítku. Kde jsou jeho zdroje a v čem spočívá?
Jsou země, které poutají pozornost a imaginaci člověka už celá staletí; buďto pro svůj hospodářský význam a velikost nebo významné události, které svého času trhly oponou. Dále jsou země, u nichž oceňujeme především kulturní dědictví v podobě úžasně zachovalých a impozantních památek lidské evoluce. Jsou však také země, které zdánlivě nemají ani jedno, nebo přinejmenším ne ve srovnatelné míře, zato oplývají jiným druhem neviditelného bohatství – šťastnými okolnostmi, které vytvořily ojedinělé prostředí a podmínky k sociálnímu rozvoji. Takovou zemí je Kostarika. Oněmi okolnostmi mám na mysli neopakovatelnou souhru a prolínání následujících faktorů, a to v rozmezí pouhých 100-150 let poté, co země získala nezávislost na španělské kolonii (1821-1971):
• relativní nezájem industriálních mocností o zemi s malým nerostným „bohatstvím“
• jedna z nejvyšších úrovní biodiverzity (různorodosti života) v celosvětovém měřítku
• po celé 19. století: nízký počet obyvatel (do půl milionu), živících se převážně zemědělstvím; v kolektivním vědomí tedy přetrvává přirozená solidarita venkovského, případně horalského typu
• absence vysloveně bohatých rodin a rodů, menší majetkové rozdíly mezi lidmi; nemajetná církev
• obrovský autentický hlad „elit“ po vymanění z dlouholeté izolace, hlad po vzdělání a pokroku
• nepřítomnost či jen velmi skrovné počátky hromadných sdělovacích prostředků (první tiskárna dorazila do Kostariky až v roce 1831) v situaci, kdy téměř neexistují žádné stálé základní školy, infrastruktura je omezená; mezi státníky po většinu 19. století převažovali učitelé či humanitně vzdělané osobnosti s rozhledem překračujícím hranice státu, neboť získali vzdělání v zahraničí (toto platí v podstatě až do roku 1941, roku založení Kostarické univerzity); oproti tomu ti, kteří si nemohli dovolit cestovat do zahraničí, volí cestu samouky, a jejich učení je pozoruhodnou cestou intuitivně osvíceného hledání a tápání, při němž často přirozeně překračovali úzce vymezené hranice oborů; je tím dán základ k jednomu z výrazných rysů kostarického étosu vzdělanosti – transverzální uchopování témat a vnímavost k alternativám, podnětným periferiím poznání
• proces hledání a utváření národní identity, vzmach kulturního života (ne nepodobný našemu národnímu obrození, i když samozřejmě v tomto případě nejde o obrození a prosazení jazyka jako takového, ale o kultivaci slovesné a vůbec umělecké tvořivosti zrcadlící vývoj společnosti)
• budování státu a kostarické státnosti od nuly, programově vzniká „stát-učitel“
• neustálený a nerozvinutý daňový a monetární systém a současně neexistence bank domácí provenience
• pomalé propojování s mezinárodní ekonomikou a opožděná industrializace
• zkušenost s odvrácenou tváří a ideologickými proudy rostoucího hegemona USA už od roku 1856 (např. soukromý pokus o nastolení otrokářského státu ve Střední Americe, který musel být odražen ve zbrani. Kostarika při tom sehrála vůdčí roli.) a kritický pohled na jeho zahraniční politiku
• Kostarika byla během studené války podobným důležitým geopolitickým mostem ve své oblasti jako Československo v Evropě (američtí diplomaté ji označovali jako latinskoamerické Československo)
• hodnocení komunismu – ať už nastupujícího či během studené války – je spíš jemnější povahy: jednoznačné odmítnutí totalitních tendencí a praxe, ovšem principiální a zanícený souhlas se sociálními prvky a návrhy (Kostarická komunistická strana – Vanguardia Popular čili Lidový předvoj – byla postavena mimo zákon v roce 1948; důkazem toho je mimořádně zajímavé a dodnes živé „solidaristické hnutí“, přičemž solidaristický sektor činí aktuálně kolem 10 % HDP. Jeho iniciátor a celoživotní propagátor A. Martén působil ve straně Liberación Nacional, která tento krok prosadila. Jedna z jeho knih nese název Jak porazit komunismus, v originále Comunismo vencido, dost možná se však jednalo o strategickou úlitbu vůči USA; vládní dekret o nezákonnosti strany byl zrušen v roce 1975).
Vnitřní síla a soudržnost země se nejlépe vyjeví v dobách ztížené možnosti politického soustředění a rozhodování, v době, kdy se přelomové události nezadržitelně valí a staví překážky nové a těžší nežli ty první. V posledních dekádách 20. století mohu jmenovat tyto: nutnost odstranění zbytkové negramotnosti a chudoby obyvatelstva (ještě v roce 1950 se negramotnost týkala asi 21% obyvatelstva. Počet vysokoškolsky vzdělaných činil v roce 2000 činil 9,5 %.), přitom skokový nárůst populace téměř o polovinu během pouhých několika desítek let (populační růst: roku 1934 – mírně nad 0,5 mil obyvatel, roku 1952 – 1 milion, roku 2005 (tehdy jsem byla v Kostarice poprvé) – 4,3 miliony a dnes o dalších 0,5 milionu více, téměř 5 milionů.), jednak díky přirozené natalitě, ale z velké části také díky přistěhovalectví z okolních států (uprchlíci z oblastí, kde se vedly občanské války či zuřily mezinárodní vojenské konflikty) (Odhady naznačují, že vlny legálního i nezdokumentovaného přistěhovalectví mohly do Kostariky zavát 0,5-0,7 milionu lidí – údaj z roku 2011) . Aspirační tlaky silných mladých generací na školský, zdravotnický a sociální systém. Koncem 80. let také přichází frontální útok zahraničního finančního kapitálu na zespolečenštěný bankovní systém (1948), nabízelo se i 200-300% výnosy z termínovaných vkladů. Útok se podařil i nepodařil: dodnes tvoří státní bankovní sektor kolem poloviny trhu. Vynechat nemohu ani šibeniční programy ekonomické restrukturalizace Mezinárodního měnového fondu. A to vše v situaci stupňující se soutěže na mezinárodním trhu a v celkovém kontextu upevňující se světové nadvlády jediné ekonomicko-politické ideologie po pádu železné opony. Z toho vychází Kostarika na několik desetiletí předvídatelně oslabená, ale dokázala zvednout hlavu a její aspirace jsou nepřehlédnutelné.
Kostaričané obecně vykazují velký cit pro duch doby: tato středoamerická země se může pochlubit několika prvenstvími či téměř-prvenstvími: byla mezi prvními státy na světě, které zrušily trest smrti (konec 19. stol.); San José bylo mezi prvními hlavními městy, které zavedly elektrifikaci; na počátku studené války ústavně jako první země na světě zrušila svou stálou armádu; byla mezi prvními zeměmi, které získaly energetickou soběstačnost (50. léta 20. stol); je jednou z mála zemí, kde je politická reprezentace (poslanci, prezident) volena jen na jedno období, po němž následuje nucená pauza; koncem sedmdesátých let založila distanční univerzitu pro vyloučené skupiny, kteří měly ztížený přístup k vyššímu vzdělání, a dnes tato univerzita táhne technologicky vpřed vysokoškolský sektor a výzkum; jejích 5 státních univerzit se těší záviděníhodné autonomii (z Ústavy jde na vzdělávání 8 % HDP) a sebeorganizují se v součinnosti, jestliže už samy přijaly upravily svou činnost nějakým předpisem, politická reprezentace nemůže jejich regulativy měnit a snažit se tutéž oblast podrobit vlastní legislativě, veškeré nové povinnosti uložené státem musí stát podpořit dalšími finančními prostředky; je snad jedinou zemí, třetinu jejíhož území tvoří přírodní chráněné rezervace; je zemí, kde – dle prohlášení samotných původních obyvatel – mají indiáni snad nejpříznivější či nejdůstojnější podmínky k životu a hlavně největší autonomii (včetně vlastních středních škol v původním jazyce – např. bribrí); a je latinsko-hispánskou zemí, která má svého kosmonauta a díky jeho výzkumům a firmám v současnosti vyrábí plazma pro motory kosmických raket a jiné využití.
Svou budoucnost dnes Kostaričané spojují s jasnou vizí dalšího rozvíjení „lidského kapitálu“ ruku v ruce s průmyslovým a technickým rozvojem. Počátkem tohoto století napřeli síly do neskromného cíle stát se bilingvální zemí. Novější aspiracemi znějí takto: být první zemí na světě s neutrální uhlíkovou stopou a do roku 2050 se stát vědeckou mocností. Nezapomínejme však přitom, že Kostarika je zatím oficiálně stále rozvojovou zemí.
Od lineárního výkonu k synergiím
Když jsem přemýšlela, jaké síly či kulturní rysy vtiskly Kostarice současný charakter, došla jsem k souboru šesti patrně nejsilnějších vlivů, které se vzájemně umocňují a starají se v podstatě o trvalé vznikání pozitivních externalit:
- státnost budovaná na ideji státu-učitele
- programový pacifismus a z něj plynoucí mírová dividenda
- solidaristické hnutí Alberta Marténa (vznik koncem 40. let minulého století): jde o jakýsi hybridní participativní model „družstva“ přidruženého k firmě. Princip: 1) zaměstnavatel a skupina nejméně 12 zaměstnanců založí solidaristickou asociaci; 2) každý člen – zaměstnanec firmy – měsíčně povinně (na základě dobrovolného rozhodnutí) spoří 5 % svého platu do fondu asociace; 3) každý měsíc zaměstnavatel/firma povinně (na základě dobrovolného rozhodnutí) doplňuje do fondu (na účet každého zaměstnance) odpovídající částku 5 %; 4) nakumulovaná částka (10 % x 12 měsíců x počet let členství) patří členovi – zaměstnanci – a je mu v plné výši vyplacena v případě odchodu z firmy, a tedy i z asociace; 5) do té doby může asociace rozhodovat o tom, jestli budou dávat členům bezúročné, nízkoúročné půjčky, anebo zainvestuje do rozvoje firmy (také jako půjčka bezúročná, nízkoúročená). Martén vnímal solidarismus jako cestu k překonání vyostřených třídních rozdílů a nenávisti.
- vliv dvou výrazných emancipačních pedagogiků-reformátorů: počátkem minulého století Marie Montessori (systém Montessori je v Kostarice de facto páteří předškolního vzdělávání), v druhé polovině minulého století pak tzv. „uvědomovací výchova“ či „výchova a praxe svobody“ Paula Freireho
- vliv teologie osvobození
- idea „rozvoje v humánním měřítku“ chilského ekonoma Manfreda Maxe-Neefa (je dokonce včleněna do osnov pro pedagogy předškolní výchovy jako součást předmětu Diagnostická studie lokálních potřeb)
Jsem si jistá, že o této zemi uslyšíme i v našich končinách čím dál častěji.
Ilustrační obrázek: Autor – Tucancillo – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6070251