Co se vlastně změnilo v procesu globalizace v oblasti mezinárodního obchodu a služeb v důsledku Velké recese v roce 2008 a jaké to má důsledky rozebírá ve své analýze ekonomka Ilona Švihlíková.
Globalizace je poměrně dosti vágní pojem, jehož nadužívanost ho hrozila zcela vyprázdnit. Přestože dnes patrně v politické rovině zažíváme určitou „zpětnou vlnu“ proti globalizaci, není vůbec od věci ptát se, zda je jádro globalizačního procesu skutečně stejné jako před dvaceti lety. Odpověď je jednoduchá: není.
Globalizaci můžeme chápat jako zvláštní etapu kapitalismu, vyznačující se propojením technologie a ekonomických aktivit, které mají globální (celosvětový) dopad. Časově můžeme v tomto ekonomizujícím pojetí zařadit vznik globalizace do 70. let minulého století. Jedním z dominantních aktérů globalizace se stávají – logicky – nadstátní aktéři, např. nadnárodní firmy. Ti sice existují před globalizací, ale jejich ekonomická (a následně i politická) moc od 70. let dramaticky roste.
Změny v mezinárodní dělbě práce
Globalizace měla silný dopad na funkci, roli a sílu mezinárodního obchodu zbožím a službami (samozřejmě i na finanční toky, které se od reálné ekonomiky odpojily a začaly si žít do značné míry vlastním životem). Globalizace změnila mezinárodní dělbu práce. Významným způsobem prohloubila specializaci. Místo jednotlivých statků se země začaly specializovat na určité výrobní operace uvnitř nadnárodní korporace. Platí přitom stále, že mateřské firmy se nacházejí dominantně ve vyspělých zemí (dříve nazývané tzv. Triádou, Severní Amerika, západní Evropa a Japonsko), ale jejich dcery, či jen firmy, se kterými mají smluvní vztah, se mohou nalézat kdekoliv na světě. Resp. tam, kde se skrývá určitá výhoda: ať je to již „příznivé“ daňové zákonodárství, neexistence odborů, nízké pracovní náklady atd. Výroba se tak nejen vlivem deregulace, ale i technologií umožňujících jak dopravu, tak i kontrolu matky dcerou 24 hodin denně, začala přesouvat v globálním měřítku. Zatímco dříve byl vznik nadnárodních firem poháněn dominantně hledáním zdrojů (resource seeking), ergo např. ropy, s globalizací začíná převládat také hledání trhů (market seeking, tj. být blízko odbytišti), ale hlavně hledání efektivity (efficiency seeking). Toto hledání efektivity se pak následně přetváří v známý závod ke dnu – k ještě nižším daním (resp. nejlépe žádným, viz kauza Apple a Irsko zde) , k ještě slabší ochraně pracovního trhu, ještě nižším mzdám… Nejen u sofistikovaných výrobků přestává mít označení „made in“ smysl. Stačí se podívat na vepře (ano, myslím to zvíře). Selátko bude z Dánska, dovezeno do ČR, vykrmeno argentinskou sójou a odvezeno na jatka v Rakousku, aby se vepřové následně prodávalo v německém obchodním řetězci.
Tato nová hluboká dělba práce, která proti sobě nestaví firmy, ale státy (dáš-li pobídku, nedáš-li?) vede k silné vzájemné závislosti, ale také zranitelnosti. Mezinárodní obchod má problémy se statistikou, neboť jím prochází stále větší část meziproduktů, tedy něčeho, co má být někde jinde zpracováno, sešito, smontováno. Platí také, že výroba se masivně přesouvá především do oblasti východní, jižní a jihovýchodní Asie, která disponuje nejen levnou pracovní silou, ale také dostatečnou infrastrukturou. Stále více statků je tak určeno pro mezinárodní trh, což se statisticky projevuje v tom, že v „dobrých letech“ roste mezinárodní obchod dvakrát až třikrát rychleji než světový HDP.
Celá desetiletí jsme, také od „zmodernizovaných“ politiků sociální demokracie jako byl Blair, poslouchali, že globalizace je cosi jako počasí – nelze s tím nic dělat, je potřeba se tomu přizpůsobit. Nu, ukazuje se, že možná spíše na pravici najdeme ty, kteří se s tím úplně smířit nechtějí.
Jaké jsou dopady Velké recese?
Trvají ovšem výše popsané trendy i do dnešní doby? Zdá se, že nikoliv a že hlavní změnou v tomto ohledu byla tzv. Velká recese, tedy krize vypuknuvší ve Spojených státech v roce 2008.
Zajímavá data nabízí UNCTAD (Konference o obchodu a rozvoji při OSN), který celkově disponuje velice zajímavými analýzami současného ekonomického vývoje.
Vzorec o vazbě mezi dynamikou mezinárodního obchodu a světovým HDP (tedy tzv. globálním produktem) se po roce 2008 rozpadá. V letech 2011-2014 rostl mezinárodní obchod méně než 2 % ročně, v roce 2015 o 10 % spadl, což bylo dáno (převážně, ale ne jenom) nominálními faktory, tedy především propadem cen primárních komodit (ceny primárních komodit hodně ovlivňuje cena ropy). Takovýto propad se objevil v roce 2009 (poprvé za třicet let), což byl rok krize, zatímco ovšem rok 2015 byl rokem ekonomického růstu (globálně). Navíc byl propad obchodu v roce 2015 přítomen v řadě rozvojových zemí. Svou roli zde opět jistě hrály ceny primárních komodit.
Právě tento poměr (růst mezinárodního obchodu k růstu globálního produktu) je považován za jeden z dominantních indexů globalizačních trendů. Jeho pokles, resp. rozpojení těchto veličin značí jednak pokles ekonomické závislosti, jednak – pro delší období – patrně restrukturalizaci, která nás v mezinárodním obchodě čeká. Jen na okraj, abychom si uvědomili, o jakých částkách se bavíme: mezinárodní obchod zbožím byl v roce 2015 16 bilionů dolarů, služby měly podstatně méně, téměř 5 bilionů dolarů. Meziprodukty, navzdory poklesu roku 2015, ovšem stále tvoří značnou část mezinárodního obchodu, a sice asi 7 bilionů dolarů (a s velkým odstupem následuje spotřebitelské zboží, kapitálové statky a primární produkty).
Pokles obchodu se tedy netýká jen nominálu (cen, viz primární komodity), ale i objemu zboží. Ten sice zůstal v kladných číslech, ale je stále pod růstem světové ekonomiky. Svou roli sehrálo i celkově spíše deflační prostředí (které se možná blíží svému konci?) a zhodnocení dolaru, v němž se obchodní operace uvádějí.
Významní aktéři jako Spojené státy, Čína i Indie zaznamenaly v roce 2015 pokles exportu, jak hodnotově, tak i v objemu. Jak uvádí UNCTAD, svou roli hraje slabá poptávka, ale také tzv. „transformace produkčních procesů.“
Klíčové jsou změny ve zpracovatelském průmyslu v oblasti východní Asie. Země východní Asie byly 25 let hlavním motorem růstu mezinárodního obchodu, ale nově se koncentrují stále více na domácí poptávku, uvádí UNCTAD. Je patrné, že řeč je hlavně o Číně, jejíž velikost je tak významná, že ovlivní globální indikátory (jak je tomu například u světové míry chudoby). Význam obchodu pro Čínu relativně klesá, zatímco poměr obchod/HDP byl v roce 2006 v Číně 65 %, v roce 2015 to bylo 35 %. Projevuje se tak změna čínské hospodářské strategie. To má vliv i na výrobní procesy, jak UNCTAD zmínil, neboť Čína čím dál více nahrazuje dovážené zboží domácím.
Vztahy mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi
Zajímavé je rovněž rozložení mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Podíl vyspělých postupně klesá, ale stále se podílejí polovinou na hodnotě exportovaného zboží, jejich pozice je ovšem – v souladu se strukturou jejich ekonomik – silnější ve službách, kde ovládají dvě třetiny exportu. Platí také, že jsou zde tři velká centra obchodu: Severní Amerika, Evropa a východní Asie, přičemž nelze zapomínat, že velká část obchodu má také intra-regionální povahu, tedy v rámci daného regionu. Vyspělé země mají tedy na obchod stále značný vliv (jak podle stupně zpracování, tak i podle kategorií, tj. zemědělské produkty, přírodní zdroje, zpracovatelské výrobky). UNCTAD eviduje samostatně skupinu BRICS, která je samozřejmě dominována Čínou. Skupina BRICS je silná v meziproduktech a ve zpracovatelském průmyslu. Jako celek také dováží relativně málo spotřebního zboží, zato ho ve velkém vyváží. Rozvojové země mimo BRICS vyvážejí samozřejmě především suroviny.
Období let 2004-2014 bylo také významné nárůstem obchodu Jih-Jih, tedy mezi rozvojovými zeměmi, při bližším pohledu šlo ovšem dominantně o vztah Čína – rozvojová země. Není tedy divu, že právě změny v čínské hospodářské strategii mají globální dopad.
Shrneme-li: v mezinárodním obchodě se něco děje. Mění se vzorce (a nejedná se o jednoroční výkyv), které platily předchozích téměř třicet let, a není to dáno krizí jako v roce 2009. Roli bezesporu hraje velký vliv Číny na globální ekonomiku – její reorientace na domácí poptávku se nutně musí projevit. Celý efekt ale nelze vysvětlit „jen“ Čínou. Dalším faktorem může být přemisťování výrob zpět do mateřské země (o což tak usiluje Donald Trump) z důvodu přechodu na automatizovanou výrobu. Tento tzv. „reshoring“ je ovšem teprve ve svých počátcích. Je tu ještě další možnost: globalizace dosáhla svého (spíše neudržitelného) maxima, po němž tak často přichází korekce, či přímo obrat. Teď ještě při tom obratu nenabourat.