Událost známá v Itálii jako masakr v Ustice (Strage di Ustica) zůstává i po 38 letech neobjasněna. Na trase Bologna-Palermo byl 27. června 1980 ve večerních hodinách sestřelen civilní letoun DC-9 společnosti Itavia. Neštěstí nepřežilo 77 cestujících a 4 členové posádky.
Každoročně je v tisku toto datum zmiňováno, nejinak tomu bylo i letos, kdy italský prezident Sergio Mattarella k 38. výročí tragédie v Ustice řekl: „Doufám, že budeme pokračovat v cestě za pravdou.“ A předseda parlamentu Roberto Fico dodává: „Dost bylo ticha.“ Dále hovoří o legitimních očekáváních, které by konečně přinesly pravdu o této dramatické události v historii Itálie. Je nutné, aby instituce pokračovaly ve svém snažení hlavně na mezinárodní úrovni. Starosta Palerma říká: „Absence pravdy je skvrnou v italských dějinách.“
Co se vlastně stalo?
Onoho osudového večera sledovalo trasu letadla několik radarů. Mezi jinými Ciampino a Poggio Ballone v provincii Grosseto. Ten první zaregistroval lehké vychýlení a následné srovnání do určeného kurzu. V ten samý okamžik dva vojenští piloti Ivo Nutarelli a Mario Naldini (ještě se k nim vrátíme v souvislosti s neštěstím na letecké základně Ramstein) vyslali ze stíhačky Phantom dvakrát znamení signalizující všeobecný poplach. Všimli si na nebi něčeho neobvyklého.
Stroj DC-9 se pak dostal do vzdušného prostoru v oblasti Martina Franca, kde je regionální operativní centrum, které hlídá oblast Licoly, Marsaly a Syrakus. Poslední lokalizace letadla byla poblíž ostrova Ustica před Palermem, které vojenské letectvo označuje kódem Ambra 13 Alfa.
Od tohoto okamžiku se o osudu letu IH870 už nic neví. Posléze se rozšíří zpráva o zmizení letadla. Po poslední komunikaci s letadlem ve 20:56 zůstalo jen ticho a frenetické hledání za pomoci radarů.
V Palermu zatím čekají rodinní příslušníci na své blízké. Následující den v 5 ráno je letadlo oficiálně prohlášeno za ztracené. Brzy se ukáže, že spadlo do moře. Následujících pět dní byly z hladiny moře vytahovány úlomky letadla a bylo nalezeno pouze 39 těl z celkového počtu 81 obětí.
Už od počátku bylo jasné, že k rozpadu letadla došlo za letu, ale příčinu se nepodařilo určit.
Vrak letadla byl vytažen z moře teprve o několik let později při dvou akcích (1987 a 1991). Při první operaci byla také nalezena černá skříňka se záznamem z pilotní kabiny. Ze záznamu vyplynulo, že let probíhal bez problému. Kapitán Domenico Gatti i druhý pilot si dokonce vyprávěli vtipy, když byla jejich konverzace náhle přerušena.
80 % trosek DC-9 bylo sestaveno v jednom hangáru na vojenském letišti poblíž Říma.
Prokuratura v Palermu zahájila okamžitě vyšetřování a ministr dopravy Rino Formica ustanovil vyšetřovací komisi. Vyšetřování této nehody bylo tím nejmonumentálnějším a nejdražším v historii italského soudnictví.
Byly celkem čtyři hypotézy: strukturální závada, srážka ve vzduchu s jiným letadlem, bomba na palubě, zásah střelou z jiného letadla.
První dva roky byla oficiální verzí strukturální závada. Nakonec se ale ukázalo, že letadlo žádný technický problém nemělo. Dalších sedm let bylo vyšetřování zablokováno, protože trosky letadla ležely tisíce metrů hluboko na dně moře.
Teprve 6. května 1988 se v pořadu „Žlutý telefon“ narušila hradba mlčení, která trvala 8 let.
Anonymní hlas muže, který měl ten tragický večer službu na radaru v Marsale, sdělil, že měli „nařízeno mlčet“. Toto svědectví by korespondovalo s hypotézou o střele, ke které se o rok později přiklonila komise, v jejímž čele byl profesor Massimo Blasi.
Tezi o střele podpořila i jiná událost. O několik týdnů později po havárii DC-9 byla 18.7. v pohoří Sila (Kalábrie) nalezena libyjská stíhačka sovětské výroby MiG-23MS. Kdy přesně došlo ke zřícení, se nevyjasnilo, pitva pilota však ukázala, že zemřel nejméně před 15 dny.
Na základě tohoto nového faktu se začalo uvažovat o tom, že by mohla být stíhačka zapletena do havárie letadla DC-9. Možná bylo letadlo společnosti Itavia omylem sestřeleno při honbě za stíhačkou. Nicméně pro ministerskou komisi se může mluvit o explozi, ať už interní (bomba na palubě) nebo externí (střela).
Jediný jistý záznam je ten z radaru z Ciampina, který dokazuje, že „cosi“ letělo v blízkosti letadla Itavia. Ale letectvo popřelo výskyt jak vojenských, tak civilních letadel. Z tohoto důvodu byli mezi roky 1998 a 1999 někteří vyšší vojenští důstojníci posláni k soudu za “svádění ze stopy“ a “falešná svědectví”. Ale mezi lety 2000 a 2006 budou téměř všichni osvobozeni.
Onu tragickou noc byly hlasy tří důstojníků na řídící věži vojenské základny v Grossetu “neúmyslně” zachyceny špatně zavěšeným telefonem. Záznam, který by mohl osvětlit situaci, za které došlo ke katastrofě, skončil v rukou soudce, kterému trvalo 11 let (!), než identifikoval tři příslušné vojáky. Ti ovšem uvedli, že si nepamatují, co říkali ve svém rozhovoru. V každém případě je jisté, že 20 minut před tím, než letadlo spadlo, italský stíhač viděl něco podivného a to ho přivedlo k tomu, aby vydal dvakrát nouzový signál, než se vrátil do vojenské základny Grosseto.
Podezřelá úmrtí
V souvislosti s „masakrem“ v Ustice bylo registrováno zhruba 15 podezřelých úmrtí.
Ačkoli nelze dokázat, že se jedná o vraždy, soudce Rosario Priore k tomu v rozsudku roku 1999 píše: „Pokud se někdo chce pověsit, nedělá to s nohama na zemi.“ Tyto činy, pokud byly skutečně sebevraždami, byly determinovány psychickými stavy, které souvisely s událostmi.
Dlouhý seznam podezřelých úmrtí otevřela 3. srpna 1980 autonehoda, při níž přišel o život plukovník letectva Pierangelo Tedoldi (41), velitel letiště Grosseto. Roku 1983 zemřel starosta Grosseta Giovanni Battista Finetti při jiné dopravní nehodě. Shromáždil důvěrná sdělení některých úředníků letectva, že dva italští stíhači odletěli z toskánské základny, aby sestřelili libyjskou stíhačku MiG.
Dne 28. srpna 1988 v německém Ramsteinu při letecké show skupiny Frecce Tricolori zemřeli piloti Mario Naldini (41 let) a Ivo Nutarelli (38). Byli to právě ti, kteří večer 27. června 1980 odletěli z Grosseta a spustili nouzová znamení.
1. února 1991 byl maršál letectva Antonio Muzio zastřelen třemi výstřely ve Vibo Valentia – r. 1980 sloužil v řídící věži Lamezia Terme. Dne 2. února 1992 se stal maršál Antonio Pagliara obětí dopravní nehody – ten v 80. roce pracoval v Otrantu jako řídící útvaru pro vzdušnou obranu.
Dne 12. ledna 1993 je na řadě klíčový svědek: bývalý generál Roberto Boemio – je zabit v Bruselu. Podle belgického soudnictví metoda vraždy zahrnuje účast “mezinárodní tajné služby”, tento vysoce postavený důstojník začal spolupracovat na kauze Ustica se soudem.
Dalším zemřelým byl maršál Mario Alberto Dettori, který měl onu tragickou noc hlídku na radaru v Poggio Balone. V roce 1987 byl Dettori nalezen oběšený na stromě. Případ byl rychle klasifikován jako sebevražda, ačkoli příbuzní tomu tehdy a ani dnes nevěří.
Dcera Barbara Dettori k tomu říká: “Nikdy by to neudělal, miloval život i svoji rodinu. Nikdy by se takovým způsobem nezabil. Každý, kdo něco ví o Ustice, má jen jednu naléhavou potřebu: najít pravdu. Je třeba o těch věcech dál mluvit.“
Scénář událostí se komplikuje
Onoho 27. června 1980 je na Korsice na vojenské letecké základně intenzivní letecký provoz. A ten samý večer americká letadlová loď Saratoga kotví v Neapoli.
Francouzská vláda dala na vědomí, že vojenská základna Solenzara ukončila toho dne provoz v 17 hod. Američané tvrdí, že radar na letadlové lodi nic „neviděl“, protože právě procházel údržbou.
Radarové záznamy ze Saratogy však nikdy nedorazily do rukou vyšetřovatelů. Ve skutečnosti, poté, co byly doručeny americkému pozemnímu velitelství, byly všechny stopy ztraceny. Stejný osud potkal i některé záznamy z kontrolní místnosti v Marsale, které se týkaly 27. června.
Geopolitické souvislosti
Tehdy ve Středomoří narůstá mezinárodní napětí kvůli Libyi. Plukovník Muammar Kaddáfí je v tomto okamžiku nepřítelem USA číslo jedna a hrozí, že nastartuje opravdovou ofenzívu. Itálie usiluje o uskutečňování politiky na dvou frontách: na jedné straně je oficiálně členem NATO, a tudíž je spojena se Spojenými státy a Francií, zatímco na druhé straně udržuje privilegovaný vztah s arabskými zeměmi, hlavně s Libyí. Kaddáfí vlastní řadu sovětských letadel, které z důvodu údržby směřují do bývalé Jugoslávie: proto přelétají nad Itálií, poblíž francouzských základen na Korsice a těch amerických.
Dne 1. září 2003 Kaddáfí v průběhu projevu k 34. výročí libyjské revoluce řekl, že stroj DC-9 byl sestřelen americkými letadly. Právě plukovník konkrétně podporuje to, že MiG nalezený v horách Sila bude spojen s masakrem Ustica: možná bylo libyjské vojenské letadlo skutečným cílem údajné rakety. Avšak italské vojenské letectvo naopak vždy podporovalo verzi, že MiG se zřítila v den svého nálezu – tedy 18. července (ačkoliv, některé znalecké posudky událost antedatovaly).
Bez vysvětlení a bez viníků
31. srpna 1999 soudce Rosario Priore obvinil skoro 70 důstojníků a generálů vojenského letectva ze „systematického ničení důkazů, které měly zabránit jakékoli rekonstrukci faktů“.
Podle soudce došlo „k nehodě DC-9 v souvislosti vojenským zásahem, bylo zničeno 81 nevinných životů akcí, kterou lze označit za akt nevyhlášené války, byla to skrytá mezinárodní policejní operace proti našemu státu, kdy byly porušeny hranice a zákony. Nikdo nepodal sebemenší vysvětlení toho, co se stalo“.
15. prosince 2005 soudní dvůr v Římě zprostil obžaloby za velezradu dva zbývající generály Bartolucciho a Ferriho. Dne 27. června 1980 oba generálové vyloučili možné zapojení dalších vojenských nebo civilních letadel.
Nová fakta
2015: Odvolací soud potvrdil: letadlo bylo sestřeleno
Soudci z Palerma uznali nárok pozůstalých na odškodnění. Jednalo se o akt nevyhlášené války, ani po 35 letech ovšem není znám viník.
2016: Francouzi lhali
Francouzské autority lhaly o přítomnosti letadlové lodi ve Středozemním moři a o vojenské aktivitě na letecké základně Solenzara na Korsice. S odstupem 35 let se znovu objevuje teze o tom, že DC-9 byla sestřelena francouzskými stíhačkami, což byla i verze podporovaná v roce 2007 bývalým italským prezidentem Cossigou. 81 obětí mělo být „kolaterální“ škodou vojenské akce. Francouzské stíhačky měly při pronásledování té libyjské omylem zasáhnout DC-9.
2017: Svědectví bývalého námořníka z letadlové lodi Saratoga Briana Sandlina
Po 37 letech se objevilo nové svědectví, které oživuje naději, že se dobereme pravdy o útoku na DC-9. Brian Sandlin sloužil v té době na Saratoze, která měla za úkol hlídkovat ve Středozemním moři. Večer 27. června 1980 mladý Sandlin pomáhal při návratu dvou Phantomů ze speciální mise. Stíhačky už nenesly výzbroj. Letouny měli posloužit k sestřelení libyjských stíhaček podél trasy, kterou letěl DC-9. Sandlin k tomu říká: „Ten večer nám řekli, že sestřelili libyjské MiGy. To byl důvod, proč jsme se plavili: otestovat Libyi.“
Poprvé tak někdo podává svědectví o válečném scénaři na italském nebi v posledních letech studené války. „Byli jsme součástí operace NATO a doprovázela nás britská a francouzská letadlová loď,“ dodává Sandlin. Letadlo DC-9 se stalo obětí vojenské akce namířené proti Libyi – tato verze stále čeká na své potvrzení. Sandlin pokračuje: „Kapitán Flatley nás informoval, že dvě libyjské stíhačky postupovaly agresivně a museli jsme je sestřelit.“
Sandlin vzpomíná: “Pamatuji si, že na můstku bylo absolutní ticho. Nemohli jsme mluvit, dát si šálek kávy nebo si zakouřit. Důstojníci se chovali profesionálně, ale mluvili jen málo.” Bylo cítit, že se stalo něco velkého. Možná to bylo sestřelení civilního letadla?
Během vyšetřování případu Ustica Pentagon tvrdil, že letadlová loď Saratoga byla v Neapoli ukotvena s vypnutými radary, aby nedošlo k rušení italských televizních frekvencí. Brian Sandlin toto tvrzení odmítá s tím, že taková důležitá loď nemůže zůstat bez ochrany a že radary neruší frekvence.
Nejznámější postavy v kauze Ustica
Dr. Daria Bonfietti (v letadle zahynul její bratr) je prezidentkou „Asociace příbuzných obětí v Ustice“, vystoupila v mnoha pořadech týkajících se této tragédie.
Soudce Rosario Priore se podílel na vyšetřování velkých případů terorismu v Itálii, jako byl atentát na Boloňském nádraží 2. srpna 1980, atentát na papeže Jana Pavla II. nebo únos a vražda politika Alda Mora v roce 1978.
Priore je spoluautorem knihy „Mezinárodní komplot“, kde se podrobně věnuje případu Ustica a dává do kontextu postavení Itálie za studené války a soupeření Francie, Británie a Itálie ve Středozemním moři.
Novinář Andrea Purgatori se případem Ustica zabýval velice podrobně a roku 2017 byl odvysílán pořad „Ustica: poslední míle“, kde zpovídá bývalého námořníka Briana Sandlina, který sloužil na letadlové lodi Saratoga.
Ovšem k tématu vyšla v Itálii celá řada knih. Nevyřešená tragédie nenechává Italy spát.
+++
Další informace
24. června 2006 byly do Boloni dopraveny zbytky letadla DC-9 a bylo zde zřízeno muzeum, které je otevřené veřejnosti v upomínku na tuto tragickou událost.
Filmový dokument o události je k dispozici například zde.
Situační mapka ve Středozemním moři ze dne 27.6.1980 (Corriere della Sera)
Přestože oficiální místa tvrdila, že v okamžiku nehody okolo DC-9 nebyla žádná další letadla, nebyla to pravda. Na obrázku v tomto odkaze vidíme trasu letu Itavia a čilý letecký provoz, u Poggio Balone je letadlo NATO s radarem na palubě (AWACS) a dvě italské stíhačky. Dále tam je několik britských a francouzských stíhaček a podpůrné letadlo. Z dvacítky vojenských letadel jich bylo identifikováno 12 (žlutě), dalších 6-7 bylo formálně „neznámých“ (červeně).
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Ilustrační obrázek: Autor – https://www.stragi80.it/foto/#jp-carousel-458 (publikováno se souhlasem)