Veronika Sušová-Salminen shrnuje poslední průběh a okolnosti rusko-ukrajinského napětí v Azovském moři.
Zhruba od léta letošního roku je možné sledovat rostoucí napětí mezi Ukrajinou a Ruskem v prostoru Azovského moře. Celý problém je pokračováním už skoro pětiletého konfliktu mezi oběma sousedními zeměmi, které pojí dlouhá společná (ale dnes rozdělující) historie. Azovské moře se stalo jen dalším pokračováním konfliktu (Západ-Rusko) o Ukrajinu a s tím spojeného širšího konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem, který má nacionalistickou, jazykovou, náboženskou, kulturní (v podobě kulturních válek), ekonomickou (sankce), územní a také vojenskou podobu.
Na konci října odhlasoval Evropský parlament rezoluci, která Rusku slibuje nové sankce v případě, že bude eskalovat situaci v Azovském moři. V posledních měsících se na Ukrajině živě diskutovalo o tom, že by země měla vypovědět stále platnou dohodu z roku 2003, která upravuje status Azovského moře. Kromě toho už padlo rozhodnutí, že Ukrajina na svém pobřeží Azovského moře do konce tohoto roku otevře novou námořní vojenskou základnu, do oblasti už nasadila menší vojenské lodě. Na druhou stranu Rusko v rámci svého strategického tlaku na Ukrajinu částečně blokuje či výrazně komplikuje námořní dopravu v oblasti. Zároveň zde zvýšilo svoji námořní vojenskou přítomnost, krom jiného i v souvislosti s ochranou v květnu otevřeného mostu přes Kerčský průliv, který je jediným přístupem z Černého do Azovského moře. Kerčský most změnil geopolitiku celé této oblasti, spojil ruskou pevninu s Krymem a proměnil význam Azovského moře jako vnitřního moře Ukrajiny a Ruska. Znamená ale i technická omezení, protože nyní pod ním nemohou proplouvat nákladní lodě vyšší než 33 metrů, což v důsledku vede k omezením pro ukrajinskou stranu.
Azovské moře představuje vodní plochu o rozsahu 39 tisíc km čtverečních, s průměrnou hloubkou asi 7,5 m a s pobřežím o celkové délce 1472 km. Po ruské anexi poloostrova Krym v roce 2014 připadá většina jeho pobřeží na západě, východě a severovýchodě právě Rusku. Vedle toho je část pobřeží od ruské hranice až po Mariupol (pod kontrolou Ukrajiny) v rukou Doněcké lidové republiky. Vedle Mariupole patří k nejvýznamnějším ukrajinským přístavům na březích Azovského moře Berdjansk a Heničesk, na Krymu Kerč a na východní ruské straně pak Taganrog, Azov, Rostov na Donu, Jejsk a Primorskij-Achtarsk. K hlavním ekonomickým aktivitám celého azovsko-mořského regionu patří nepochybně námořní doprava, rybolov (zpracování ryb), turismus a lázeňství.
Jak známo, celá tato oblast byla od 15. až do 18. století pod kontrolou osmanské říše. V Azově, městě v severovýchodním cípu Azovského moře, stála od roku 1475 mohutná osmanská pevnost Azak. A právě v této oblasti se odehrávala série azovských pochodů cara Petra I. Velikého na konci 17. století. Cílem bylo získání přístupu k Černému moři a samozřejmě i vytlačení letitého rivala z celé této oblasti. To se fakticky podařilo až Kateřině II. Veliké získáním tatarského Krymu, který patřil k vazalům osmanské říše. Získání Krymu umožnilo založení ruské černomořské flotily (1783) jako mocenské a bezpečnostní opory v jihovýchodní oblasti, a to ve vztahu hned k několika úkolům – přístupu ke světovému obchodu (námořní doprava) a rusko-ukrajinské kolonizaci Nového Ruska a také pro další vztahy s rivalitní osmanskou říší a samozřejmě i se západními velmocemi.
Dnes patří Azovské, Černé i Středozemní moře do „správy“ Černomořské flotily Ruska s hlavním vojenským přístavem a základnou v Sevastopolu, který připadl spolu s celým Krymem v roce 2014 Rusku. Jak známo, vojenský přístav a základnu si zde Rusko od Ukrajiny do té doby pronajímalo, tj. až do roku 2014 zde vedle ukrajinského námořnictva bylo legálně umístěno i námořnictvo ruské. Připojením (anexí) Krymu Ukrajina ztratila námořně-vojenský přístup na Krym a také do oblasti Azovského moře. To neznamená, že se zde vůbec nepohybují ukrajinské vojenské lodě. V únoru 2018 do Azovského moře přes Kerčský průliv připluly dvě vojenské lodě, které kotví v Mariupoli. Před nedávnem sem Ukrajina po souši přivezla první z řady menších vojenských lodí s dvěma děly kalibru 30 mm. Do budoucna se plánuje vybavení nové námořní vojenské základny v Berdjansku divizí menších vojenských lodí s děly, kulomety, minomety a řízenými protitankovými raketami. Dodejme, že hlavní námořní základna Ukrajiny je nyní umístěna v Oděse.
Smysl nové základny, kromě toho, že nepochybně představuje nové riziko v celé oblasti (Ukrajinci například slibovali umístění min v Azovském moři), je vojensky skromný, protože berdjanská základna bude trpět hlavním strategickým handicapem – mořská cesta do Azovského moře je v rukou Ruska a Rusko sem má navíc přístup přes volžsko-donský průplav z Kaspického moře, kde má svoji flotilu. Základna tak může daleko spíše sloužit k obraně pobřežních oblastí před ruskou invazí, se kterou na Ukrajině vážně a opakovaně počítají (obvykle jako opakování minulosti, tj. v případě velkých sportovních události v Rusku). Z hlediska politického je součástí předvolebního boje na Ukrajině, který už probíhá.
Mezi Ruskem a Ukrajinou je na moři velká asymetrie. Ruská černomořská flotila má 25 tisíc námořníků a celkem asi 2 800 nejrůznějších plavidel (která v posledních letech modernizuje). Na ukrajinské straně je 66 plavidel (různých typů) a 11 tisíc námořníků. Musí se zároveň spoléhat na západní podporu a nové vybavení v podobě secondhand lodí například z Dánska. Ruská černomořská flotila žádné svoje lodě v oblasti Azovského moře na trvalo neumístila, ale v září se zde pohybovalo čtyřicet lodí (podle západních čísel). Rusko totiž může svoje vojenská plavidla posílat mezi Černým mořem a Azovským mořem volně, protože oblast kontroluje. Navíc, jak už bylo řečeno, může využít přístupu z volžsko-donského průplavu s ústím u Rostova na Donu.
O co tedy jde? Vedle konfliktu, který celý problém rámuje, jsou tu dvě další okolnosti. Azovské moře je podle společné dohody mezi Ukrajinou a Ruskem, podepsané v roce 2003 a ratifikované oběma zeměmi v roce 2004, vnitřním mořem obou zemí. Neplatí zde tedy běžná pravidla mezinárodní námořní dopravy ani jiné úzy OSN pro mezinárodní vody. Není zde určena jasná hranice (12 mil od pobřeží) a rozsah mezinárodních vod. Dohoda vidí Azovské moře jako sdílené a případné spory chce řešit dohodou mezi oběma stranami. Obě země zde mohou mít svoje lodě, včetně těch vojenských, ale vojenské lodě třetích zemí sem smí jenom s povolením Ukrajiny/Ruska. Jenže problém je, že v současné době se Ukrajina a Rusko neshodnou vůbec na ničem. O tom svědčí jistě i stavba Kerčského mostu, který si Rusko postavilo proti vůli Ukrajiny (a proti vůli Kyjeva také připojilo Krym, i když zde došlo k lidovému hlasování s jasným výsledkem). Fakticky tato dohoda neplatí v důsledku celého ukrajinsko-ruského konfliktu, který radikálně rozerval síť historických vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem.
Na Ukrajině se nyní diskutovala otázka odstoupení Ukrajiny od této dohody z roku 2003 jako způsobu, jak problém začít řešit. Nicméně přes radikální slova se nakonec ministerstvo zahraničí Ukrajiny nechalo slyšet, že odstoupení z dohody není na pořadu dne. Znamenalo by zatažení země do dalšího územního sporu, bez jasných výhod pro Kyjev. Fakticky by to ale ponechalo strategicky významné části moře Rusku s ohledem na zeměpis (což bude hlavní důvod, proč k vypovězení smlouvy na rozdíl od Dohody o přátelství nedošlo).
Druhým rozměrem problému tu je samozřejmě tvrdá velmocenská politika, do jejíhož centra Ukrajinu postavil Euromajdan. Rusko se snaží využít svoje geopolitické možnosti v Azovském moři (námořní přesila, logistická kontrola) i postavení velmoci (z definice země, která si může dovolit hrát mimo pravidla) k tomu, aby prostřednictvím azovské (částečné) blokády (dle ukrajinské strany se dotkla mezi květnem a polovinou června 148 dopravních lodí) ekonomicky poškodila a celkově oslabila Ukrajinu (tj. současný prozápadní kyjevský režim, který zemi směřuje do NATO). Jedná se tak o jinou formu hospodářských sankcí vůči Ukrajině. Důvodem je to, že oblast Azovského moře má pro Ukrajinu ekonomický význam, který byl dokonce větší než v případě poloostrova Krym. Směřuje odsud 80 % vývozů po moři. Vedle toho se může také jednat o ruský protitlak na jinou blokádu, tu ukrajinskou vůči Krymu. Tato blokáda se týká dodávek vody na poloostrov, které mají poměrně těžké ekologické a další dopady.
Všechno nasvědčuje tomu, že ukrajinsko-ruské vztahy k lepším časům nesměřují a že Azovské moře se stalo z logiky věci dalším prostorem pokračujícího konfliktu a bodem napětí. Tato pro obě země podle mého názoru tragická kapitola se nicméně brzy aspoň částečně uzavře, protože Ukrajinu v roce 2019 čekají prezidentské a následně i parlamentní volby. A ty určité změny nepochybně přinesou. Jestli k lepšímu, to je zatím velká otázka.