Jan Schneider komentuje některé reakce na zveřejnění poslední výroční zprávy Bezpečnostní informační služby.

Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (BIS) – report o jejích aktivních zjištěních za rok 2017 – vzbudila dost pozdvižení. Nebudu se zabývat jejím obsahem (ten jsem okomentoval jinde), ale spíše reakcemi, které se na obsah zprávy odvolávaly, přestože už z názvu bylo zřejmé, že zpráva je zpravodajským shrnutím situace 11 až 23 měsíců staré.

Někteří plašani se přitom chovali, jako by šlo o ukrutnou novinku, jiným se k tomu všemu ještě asi zazdálo, že se ziskem poslaneckého mandátu jim přibylo i rozumu, schopností a zkušeností, a tak – ač bez jakýchkoliv profesních předpokladů – si veřejně vyhrnovali rukávy, že to tak nenechají, že vytvoří parlamentní vyšetřovací komisi a na základě těchto (historických!) údajů vyhodnotí vliv cizích autoritativních režimů na Česko a budou hledat způsoby, jak tomuto vlivu lépe čelit!

Lze shrnout, že všeobecně bylo toto expozé BIS vyhodnoceno jako nepodložené důkazy, tedy politické, což BIS ovšem nepřísluší. To bylo následně potvrzeno a dokonce umocněno varováním Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost (NUKIB), že přístroje čínského výrobce Huawei jsou rizikové, což aktualizovalo příslušnou pasáž ze staré výroční zprávy BISky o „čínském nebezpečí“.

Huawei

Ministerský předseda poté jakoby trochu zpanikařil, když nechal z Úřadu vlády vyhodit všechny přístroje Huawei. Možná to ale nebyla panika, nýbrž přesně vykalkulovaná úlitba, kterou udělal radost našim západním spojencům. Potom však jako zkušený obchodník svolal Bezpečnostní radu státu. Výsledkem byla omluva čínské straně, čímž učinil zadost zase našim ekonomickým zájmům.

Zatímco zprávy kontrarozvědky, obzvláště v době schvalování rozpočtu, jsou všeobecně brány trochu jako folklór, NUKIB zřejmě nepochopil, že je správním úřadem a že jeho slova nejsou jen „flatus vocis“, tedy něco jako vánek větérku, řečeno werichovsky, ale že mají materiální dopad. NUKIB se prostě zapojil do obchodní války proti Číně, aniž by na to měl gebír. Jeho ředitel Dušan Navrátil tímto postupem dost průzračně naznačil způsob práce Bezpečnostní informační služby (BIS), kde dlouhou dobu funkcionařil.

Naznačený modus operandi se dozajista netýká všech odborů BIS, ale pouze těch, které pracují ideologicky, jak ozřejmila nedávno vydaná výroční zpráva. V BIS ale pracují i odborníci, především v oblasti ochrany ekonomiky a na problematice terorismu. Obrazu naší zpravodajské komunity ale velmi škodí, že se mnozí další pracovníci BIS a NUKIB dodnes nenaučili reflektovat své výstupy z hlediska trestněprávní praxe.

V tomto případě jsme asi měli štěstí, ale v případě, že by Huawei vyvolala kvůli poškození svých obchodních zájmů arbitráž, asi bychom těžko uplatňovali jako důkaz „pevné přesvědčení“ pracovníků těchto institucí.

A ještě něco. Když varování NUKIB „nemířilo na běžné uživatele“, proč bylo adresováno běžným uživatelům? Nemají být taková upozornění, určená zpravodajsky potenciálně exponovaným uživatelům, doručená disktrétně, aby se tak jejich účinnost zvýšila – oproti tomuto případu, kdy se o něm výrobce údajně rizikového produktu dozvěděl dříve, než většina varovaných?

Profesionální ocenění od neprofesionálů

Ředitel BIS Koudelka docela vypadl z role, když reagoval na prezidentovy hanlivé „čučkaře“, jimiž označil BIS. Samozřejmě, že se prezident nechal unést, ale je chybou neštěstí zmnožovat. Nemá cenu reagovat ani na Zemanovy aktivistické výroky proti islámu (nerozlišeně od islamismu), zvláště poté, co jeho okolí vyštípalo jednoho z mála znalců islámu v politice, Hynka Kmoníčka, který dříve vyžehlil mnoho takových prezidentových aktivistických přešlapů.

Vraťme se k řediteli Koudelkovi, který se zveřejněným sebeoslavným evangeliem o BIS zapsal do historie zpravodajských služeb ve stylu „když se sám nepochválím, nikdo to za mě neudělá“. Zřejmě nebyl spokojen s vyjádřením senátního výboru, který ocenil práci BIS jako „profesionální“. To je, pravda, docela komické, protože nic jiného senátoři vlastně ani říci nemohli. V úvahu by totiž připadalo už jen přirovnání k amatérskému neboli ochotnickému spolku.

Permanentní expertní skupiny

Senátoři i poslanci by si konečně měli uvědomit, že jejich mandát je časově velmi omezený, což v důsledku negativně poznamenává kultivaci jakéhokoliv prostředí. Ta naopak vyžaduje dlouhodobě konzistentní přístup. Nezbývá, než opakovat do zblbnutí (nebo až do zmoudření našich volených zástupců), že by měli po vzoru jiných demokratických států, které jindy citují pohotově, vytvořit pomocnou strukturu, která by pomáhala udržet kontinuitu odborných činností některých sněmovních orgánů.

U Senátu je tento problém mnohem menší, neboť co dva roky se třetina Senátu obmění, zatímco ony dvě třetiny senátorů, jimž končí mandát v jiných termínech, onu žádoucí kontinuitu práce Senátu pomáhá udržovat. Otázkou je, zda by stejně nemohla být obměňována i Sněmovna!? Její složení by aktuálněji odráželo politické preference, a navíc by se volby konaly tak často, že by předvolební kampaně v podstatné míře ztratily smysl. Tím by všichni ušetřili, stát i politické strany. Možná by se zmenšila i kriminalita, související s financováním politických stran, což je žába na prameni, bránící vyšetření (nebo došetření) mnoha trestných činů, a nejen u nás. Pak by se dokonce mohla objevit šance, že by se voliči začali orientovat podle práce poslanců, což by byl opravdu gól!

Nicméně Poslaneckou sněmovnu tu máme v této podobě, a nezbývá, než se porozhlédnout po zahraničních zkušenostech. V mnoha zemích si totiž výbory a komise, zabývající se obranou, bezpečností a zpravodajstvím, zřizují permanentní pracovní skupiny, s výhodou složené z emeritních profesionálů. Ta výhoda spočívá v tom, že ti lidé mají za sebou odbornou praxi, měli čas ji reflektovat, jsou ochotni své zkušenosti použít ve prospěch státu, ale přitom v podstatě nezištně, neboť již nemají žádné profesionální ambice. Jejich zájmem je posloužit státu, ale uchovat přitom své dobré jméno, což znamená, že nemají motivaci krýt nějaké šmé.

Tyto stálé pracovní skupiny znamenají pro nově zvolené poslance obrovskou výhodu, protože je neprodleně po ustavení nových výborů a komisí odborně uvedou do problematiky a poslanci pak mohou s minimální časovou prodlevou pokračovat v tom, co započali jejich předchůdci. Za současné praxe se totiž nezřídka stává, že ona poslanecká grémia začínají přiměřeně fungovat třeba až po roce, ale ani to není pravidlem. Pak ovšem dostává na frak celá koncepce vzájemné kontroly institucí v demokratickém státě.

Mediální komedie

Ona podivná až hysterie, která zatemnila mysli (pokud to není přehnaný výraz) některých politicky činných osob po zveřejnění výroční zprávy BIS za rok 2017, se naplno projevila v některých jejich mediálních vystoupeních. Ilustrativní debata proběhla například poté, co ČTv odvysílala každoroční dlouhou tiskovou konferenci ruského prezidenta Putina. V tomto bodě je nutno se zastat ČTv, s tím, že až bude mít nějaký další světový politik na něco podobného, rádi si ho vyslechneme též!

Neuvěřitelnou normalizační až bolševickou pachuť měly pak zmínky o tom, zda – ve svobodné, demokratické zemi! – má veřejnoprávní médium vůbec něco takového vysílat? Ano, přesně takto byla odmítána jakákoliv publicita kritikům předchozího režimu – protože jsou kritici režimu. Vysílat se mají pouze pořady ideologicky souladné, které v obyvatelstvu nevzbudí nervozitu, neklid či dokonce nějaké otázky! Jeden poslanecký pošuk to dotáhl tak daleko, že paranoicky pletl toto veřejnoprávní vysílání s „působením východních tajných služeb“!

Jiný poslanec blouznil o ukrajinském pro-evropském cílení! To myslel tu oslavu banderovců? Že by snem tohoto poslance byla hnědá Evropa?

A Rusko prý napadlo Gruzii – to ten fejkometný nedovzdělanec nikdy neslyšel o výsledku ročního vyšetřování expertní skupiny Evropské komise, zveřejněné v roce 2009, že onen konflikt vyprovokovala Gruzie?

Jiní zase fantazírovali o tom, že Rusové a Číňané mají údajně zájem o data, včetně těch českých. Na potvrzený sběr informací NSA však nějak pozapomněli, anebo ho přešli coby „přátelské šmírování“?

(Zde se neudržím a zopakuji nejpřípadnější vtip, který na toto téma existuje. Týká se štamgasta, jemuž v hospodě nově příchozí sděluje, že někdo cizí smilní s jeho ženou. Štamgast letí domů, ale vrátí se s úlevou: „To nebyl nikdo cizí.“) Lépe to snad ani vyjádřit nelze.

Strach před konfrontací s Putinovými názory souzní s následující pasáží o „antichartě“, režimní odpovědi na Chartu 77: „Jistým nedostatkem této sborové kampaně byla skutečnost, že se nikde ani v náznaku neobjevila zmínka o skutečném obsahu Charty, což Rudé právo vysvětlilo tím, že uveřejněním textu by samy sdělovací prostředky spáchaly trestný čin pobuřování. Toto komické zdůvodnění odráželo panický strach, jenž v prvních dnech Charty 77 na nejvyšších režimních místech zavládl,“ napsal Jiří Peňás v článku „Držet Lyru a krok“, který vyšel 10. února 1997 v časopise Respekt.

K čertu s falešnou skromností!

Vraťme se však ještě k textu ředitele BIS Koudelky, kterým reagoval na trošku nekorektní poznámku prezidenta Zemana. Již sám fakt, že nějaký takový text vznikl, je dost neuvěřitelný. Již první věta totiž člověku vyrazí dech. BIS prý nikdy nebyla tak silná a úspěšná, jako za Koudelky!

Koudelka dále píše, že BIS zabránila „desítkám“ ruských a čínských špiónů v jejich rejdech. Pointa je v následující větě: šlo jen o odmítnutí diplomatické akreditace některým z diplomatů, kteří o ni žádali, nebo o její zrušení u těch, co tu již byli. Svatá prostoto, jako by se zpravodajský svět skládal jen ze špiónů pod diplomatickým krytím! Vzájemné vypovídání diplomatů je opravdu tak primitivní, že je lze stěží označit za „zpravodajskou“ akci, protože jde o opatření politické.

Proboha, jakou měla BIS zásluhu na vypovězení tří ruských diplomatů v odvetě za „kauzu Skripal“? Kdyby v tom byli jakkoliv činní zpravodajci, hodní toho jména, museli by dávno varovat vládu, že celá kauza Skripal je vystavěna na vodě a že bychom neměli být blbí a neúčastnit se té téměř celoevropské rezignace na rozum! Celá ta chatrná konstrukce o ruském pokusu zabít otce a dceru Skripalovy se mezitím již v prach rozpadla, a kvůli ostudě z blamáže jsou Skripalovi vězněni a nesmí promluvit. Toho jsme se však mohli ušetřit, kdyby zpravodajci riskovali aspoň trochu (přísahají přitom nasadit i vlastní život!) a řekli vládě pravdu do očí.

Místo toto politruci v BIS opakují a opakují (nic jiného jim nezbývá, když důkazy nemají), že cílem Ruska je prý zničit EU a NATO. Jako by Rusku nestačila jedna destabilizovaná země, Ukrajina, kterou Západ vyprovokoval a nakonec ji nechá na pospas, jako vždycky, a budou se o ni muset postarat Rusové, aby odstranili rizika plynoucí ze zhrouceného státu.

Zpravodajská služba opravdu není od toho, aby reprezentanty státu uváděla v omyl. Navýsost odstrašujícím zůstává případ americké zpravodajské komunity, která v roce 2003 poskytovala politikům vylhané zprávy o Iráku doslova podle jejich přání, a ty disentní hlasy byly systematicky potlačovány. (Příznačné však je, že naši „bojovníci proti desinformacím“ o této kauze nějak zapomínají přednášet.)

Ne ruský, ale sovětský vliv

Stálo by za to se zamyslet i nad vlivem posledních dvou ředitelů BIS (Lang, Koudelka) na vývoj celé služby. Oba totiž pochází z útvaru, který – jak již bylo mnohokrát publikováno – byl zaměřen na kontrarozvědnou ochranu proti Východu. To by částečně vysvětlovalo jejich extrémní zaujetí Ruskem (coby převtěleným Sovětským svazem) a rizikové podcenění problematiky zdaleka ne tak vznešeně ideologické, nýbrž naprosto přízemní – totiž ochrany ekonomických zájmů státu.

Po listopadu 1989 nově nastoupivší pracovníky kontrarozvědky zejména zpočátku profesionálně vzdělávali „délesloužící kolegové“, jak jsme jim kdysi říkali, a mnoho z jejich žáků do sebe rychle vstřebalo jejich praktiky a vidění světa. I to mělo zčásti negativní vliv na orientaci naší kontrarozvědky.

Leccos v tomto směru napovídá už fakt, že v období následujícím po předání moci v roce 1989 (výraz důsledně používaný od počátku devadesátých let Petrem Pithartem) byla československá, posléze česká kontrarozvědka každoročně reorganizována (1990 Úřad na ochranu ústavy a demokracie, 1990-1991 Federální informační služba, 1991-1992 Federální bezpečnostní služba, 1993-1994 Bezpečnostní informační služba ČR, od 1994 Bezpečnostní informační služba), a to jako na potvoru vždy, když se začal rozbíhat útvar na ochranu ekonomických zájmů státu. Stačí porovnat, co se v těch letech odehrávalo, a je dost dobrý důvod k hlubokému zamyšlení.

Závěr

Proč vlastně má článek ve svém názvu Sikorského? Věc se má podle generála Andora Šándora (Planeta země) tak, že někdejší (polský) ministr zahraničních věcí Radoslaw Sikorski vyprávěl, jak mu volal Putin se slovy, že když bude chtít, dojdou ruská vojska za dva týdny do Kyjeva. Působilo to děsivě až do chvíle, než Sikorski „trochu zkroušeně“ přiznal, že si to celé vymyslel. Rusobijství za každou cenu a studenoválečnická fangle, dodává Šándor. Proto je Sikorski v titulku článku, pojednávajícího o výroční zprávě BIS.

A premiér Babiš by měl prozkoumat možnou kvalitativní souvislost zpravodajské informace o Huawei a informace o novičoku …. od toho má na vládě Výbor pro zpravodajskou činnost, aby činnost zpravodajské komunity koordinoval a vyhodnocoval. Aby se příslušné nepolitické státní orgány – raději než získáváním politických uznání ze zahraničí zapojením se do obchodní války – zabývaly tím, čím se zabývat mají, totiž kruhovou ochranou proti průmyslové špionáži. To je evergreen a bestseller světového zpravodajství, pokud tedy má co společného se svým anglickým názvem „intelligence“.