Zdeněk Vopat píše o tom, že jeden z velkých problémů Evropské unie je vlastně banální, i když zásadní. Nemá společný příběh, který by ji jako společenství držel pohromadě.
Když se sejdeme s přáteli či známými u skleničky nebo kávy, nezačneme si vyprávět o tom, že jsme dnes v práci vyřídili 150 e-mailů a 12 telefonátů. Začneme si vyprávět příběhy, které jsou nabity našimi touhami, přáními či jinými emocemi. Aby naše přátelství trvalo dlouhou dobu, je potřeba se v našich vztazích opřít o nějaké společné příběhy nebo hodnoty. Asi se shodneme, že přátelství mezi neonacistou a židovským aktivistou nebude mít dlouhého trvání.
Možná si laskavý čtenář klade otázku, jak tento banální úvod souvisí s Evropskou unií. Moje odpověď zní, že veškerá politická společenství si potřebují vyprávět takový příběh, který bude srozumitelný či akceptovatelný pro celou komunitu. Pokud se tento příběh stane nevěrohodným či irelevantním tato komunita zaniká. Pojďme si nyní ve zkratce říci několik příběhů, některých zemí naší planety.
USA o sobě tvrdí, že jsou zemí neomezených možností, kde se chudý člověk svou pílí a přičinlivostí může za svého života stát závratně bohatým. Je to rovněž země, která je pilířem a strážcem svobody a demokracie. Dokonce její občané jdou do válek umírat proto, aby přinesli méně šťastným národům tuto svobodu a demokracii. Tento příběh se již nezmiňuje o tom, zda tyto národy o takovouto „oběť“ stojí, a zda se svoboda a demokracie dá vybudovat pomocí „chirurgicky přesných“ náletů a bezpilotních dronů, ale to je již jiná kapitola. Důležité je, aby daný příběh byl přijatelný pro většinu dané komunity.
Ruská federace svůj příběh buduje na neustálém ohrožení zvenčí. Svoji identitu čerpá i z nezměrných obětí, které Rudá armáda přinesla za druhé světové války, a je zcela lhostejné, že to nebylo pouze Rusko, ale celý Sovětský svaz, který přinesl tyto oběti. Vždyť přece Ruská federace je vlastně pokračováním Sovětského svazu.
Česká republika si nese svůj příběh prezidentů, kteří byli morálními autoritami a mysliteli. Těmito prezidenty byl samozřejmě zakladatel Československa Tomáš Garrigue Masaryk a v novodobé historii Václav Havel. Také slýcháme příběh o „zlatých českých ručičkách“ a mnozí z nás s hrdostí vzpomenou na otce vlasti Karla IV. a někteří další na husitské války, kdy jsme se postavili celému světu.
Jak je vidět, každá země si vypráví svůj zjednodušený příběh. Nyní si však pojďme říci, jaký zjednodušený příběh mohou vyprávět občané Evropské unie.
Ano, můžeme cestovat po Evropě bez jakýchkoliv omezení, ovšem totéž se dá říci i o mnoha jiných zemích. Za tuto ideu nejsme schopni umírat a ani se k ní nemůžeme hrdě hlásit. Ano, můžeme žít v jakékoliv zemi Evropské unie, ale vzhledem k jazykové bariéře je takový život pro většinu občanů prakticky nedostupný.
Co ještě spojuje evropské občany? Možná je to skutečnost, že národní vlády veškeré své problémy svalují na evropské instituce a přivlastňují si veškeré úspěchy sami. Možná jsou to kvóty na produkci čehokoliv od zemědělské produkce až po kvóty uprchlické. Ovšem kvantita pšenice, kterou může ta která země vypěstovat, není společným příběhem. Je to jakési číslo podobné tomu, kolik jsme za dnešní den vyřídili e-mailů. Takováto abstraktní čísla skutečně společnou evropskou identitu nevytvoří.
V pořadu francouzského rozhlasu La Grande table idées Jean-François Billeter řekl, že EU chybí společná vize. Domnívám se, že to není hlavní problém Evropské unie. Nejsem si jistý, zda například ČR, USA nebo Ruská federace mají svoji vizi budoucnosti. Ovšem všechny tyto státní útvary, jak jsem se pokusil ukázat, spojuje určitý společný příběh. Na tomto místě chci poprosit laskavého čtenáře, aby mi zkusil vysvětlit, jaký že je společný příběh Evropské unie.
Můžete se se mnou podělit o své názory na mé e-mailové adrese vopat(ad)zdenekvopat.com
Knižní tip: Billeter, Jean-François: Demain l’Europe (2019)