Vítězslav Betlach se ve svém článku snaží o komplexnější zhodnocení politického a hospodářského i sociálního vývoje ve Venezuele.
Politická a ekonomická situace ve Venezuele je tématem, kterému se v poslední době dostává stále častější pozornosti i v našich sdělovacích prostředcích. Bohužel je ale třeba konstatovat, že objektivita jimi zprostředkovaných informací je přinejmenším pochybná a více než skutečnou situaci ve Venezuele odráží opět pouze ideové a názorové rozdělení naší vlastní české společnosti.
Mainstreamová média se sice snaží ze všech sil vybudit dojemné emoce nad osudem strádajících Venezuelanů, především se však české publikum snaží co nejvíce vyděsit a odradit od touhy po jakékoliv formě alternativy ke stávajícímu politicko-ekonomickému uspořádání.
Navzdory až okatě proklamovanému rádoby humanismu tak jsou negativní zprávy z Venezuely pro naše hlavní sdělovací prostředky ve skutečnosti vítanou municí, kterou s gustem bombardují jakoukoliv názorovou opozici, jdoucí proti „generální linii“ neoliberálního režimu. Informační protiváhu pak tvoří především nejrůznější alternativní webová zpravodajství, která však bohužel často představují jen opačný extrém, nekriticky adorují venezuelský režim a veškeré tamější problémy bagatelizují coby pouhou mainstreamovou propagandu. Současná venezuelská realita však představuje komplikovaný soubor událostí a faktů a jejich vyhodnocení si vyžaduje víc než směs emocí, ideologických postojů a zbožných přání.
Všestranné problémy, které se vzrůstající intenzitou Venezuelu sužují, mají svůj původ ve vnitřních i vnějších příčinách, přičemž v obou případech se ještě dají rozdělit na takové, které vycházejí z objektivních a těžko ovlivnitelných ekonomických jevů a takové, které jsou důsledkem cíleného jednání konkrétních (jak domácích, tak zahraničních) politických aktérů.
Pokud začneme problémy Venezuely rozebírat zevnitř, tak za zcela zásadní bod zlomu je reálně možné označit smrt Huga Cháveze v roce 2013. Z pozice obyvatel „západního světa“ může být poměrně obtížné docenit, jak velký význam pro stát a celou společnost může mít jedna jediná osoba. Avšak pro pochopení Venezuely (i jiných „nezápadních“ částí světa) je právě potřeba občas přestat na svět nahlížet pouze z pozice sebestředného euroatlantismu. Bez akceptování skutečnosti, že na Zemi existují i jiné společnosti s odlišnou historickou zkušeností, jinou mentalitou, jinými hodnotami i odlišnými potřebami, budeme jen donekonečna destabilizovat celé regiony humanitárním vývozem neoliberalismu a následně se divit, že nás (ten tak skvělý Západ) dvě třetiny jaksi nemají rády.
…
Vraťme se však k postavě Huga Cháveze a jeho významu pro Venezuelu. Ten je markantní i dnes, šest let po jeho smrti. Projekt „Bolívarovské revoluce” byl v podstatě jeho osobní vizí, kterou se během celé své vlády pokoušel realizovat. Podpora většinové společnosti jeho osobě i jeho záměrům po celou tuto dobu je neoddiskutovatelná, stejně jako – a to je pro dnešní Venezuelu obzvlášť podstatné – autorita, kterou si dokázal vydobýt v řadách svých politických „compañeros“. Jeho smrt v roce 2013 tak neznamenala počátek současné agónie „socialismu pro 21. století“ jen symbolicky, ale i doopravdy, protože celý tento fenomén byl bytostně spojen s Chávezem, jakožto se svým duchovním otcem, který celý proces usměrňoval a dodával mu potřebnou dynamiku.
Osobní autorita Huga Cháveze působila jako tmel venezuelské společnosti a především držela na uzdě negativní tendence ostatních členů vládní garnitury. S pocitem kontroly nad vlastní spolustranickou základnou měl Chávez volné ruce pro řešení aktuálních problémů atakujících Venezuelu zevnitř i zvenčí. Tyto problémy jsou od roku 1999, kdy ve Venezuele zvítězil chávismus, v podstatě stále stejné, rozdíl je však v tom, že Chávez byl asi jedinou osobností venezuelské politiky, která byla schopná a ochotná těmto výzvám aktivně čelit.
Současnému prezidentu Madurovi nelze upřít, že si bravurně osvojil Chávezovu rétoriku, výslovnost a gestikulaci, avšak jinak se se svým předchůdcem nemůže srovnávat. Chávez byl suverén, kdežto u Madura je stále více zřetelné, že je ve vleku ozbrojených složek a lokálních stranických funkcionářů.
Jak je patrné z událostí poslední doby, Maduro se na loajalitu armády, milic a policie opravdu může spolehnout, avšak za cenu toho, že dal ozbrojeným složkám volnou ruku k tomu, aby se utrhly ze řetězu a ke štědrým naturálním prebendám poskytovaných státem si přilepšovaly nepokrytě kriminální činností. Všudypřítomná enormní korupce a klientelismus se v podstatě staly normou a ekonomiku postiženou těžkou inflací a ekonomickou blokádou (k té se ještě vrátíme) sráží ještě víc ke dnu.
…
Dalším zdrojem problémů, který se může zdát z našeho pohledu možná banální, možná i těžko pochopitelný (nicméně je to něco zcela reálného), je směs tamní specifické mentality (v mnoha ohledech Evropanovi nepochopitelné) a důsledků téměř dvou dekád trvající politiky extrémního přerozdělování. Jakkoliv se to může zdát na první pohled paradoxní, venezuelská společnost, jakožto společnost státu oficiálně inklinujícího k socialismu, je jako celek abnormálně konzumeristická. Stejně jako v sousední pravicové Kolumbii nebo Peru, kde to nepřekvapí, není v důsledku ani „socialistické“ Venezuele nic západního cizí.
Konzumeristické západní pozlátko je místní populací vyžadováno a vstřebáváno v desetkrát takové míře jako na samotném Západě. Zároveň s tím je ale nutné podotknout, že zdejší společnost, a to opět platí o celém regionu, je v porovnání se západními zeměmi jen minimálně kreativní. Samozřejmě se toto tvrzení nedá paušalizovat na každého konkrétního obyvatele, ale celkově je možné říct, že schopnost obyvatel vytvářet něco jako know-how, i v případě nejobyčejnějších úkonů každodenního života nebo podnikání, je ve srovnání s Evropou z nějakého blíže neznámého důvodu dost tristní.
Jako výhledově smrtící ingredience v této kombinaci bohužel nakonec zapůsobila Chávezova sociální politika. Dobře míněné kroky ke snížení extrémní chudoby obyvatel, která za předchozích pravicových režimů narostla až téměř k 50 % (!), se teď provalily jako sociální problém na druhou a jen umocňují celkovou krizi. Bezplatnému přístupu ke zdravotnictví nejen pro privilegované se nedá nic vytknout, stejně jako bezplatnému vzdělání umožňujícímu uplatnit svůj potenciál skutečně každému. Dopady ostatních sociálních programů provedených Chávezem už ale tak jednoznačně pozitivně hodnotit nelze. Minimálně jejich koncepce měla projít důkladnější a odbornější přípravou, než byly uvedeny do praxe.
Ničím nepodmíněné přerozdělování všeho, od potravin až po byty, vyprodukovalo generaci, která se na těchto benefitech stala beznadějně závislou a která je situací současné krize naprosto vykolejená. Příslušníci této generace se sice neustále dožadují benefitů, na které byli zvyklí a bouří se proti režimu, který jim tyto benefity už není schopný zajistit, na druhou stranu ale nemají (a nikdy neměli) zájem se na fungování systému podílet, protože byli naučení ho pouze pasivně užívat.
…
Problémy sociální a ekonomické ještě doplňuje krize politická, která Chávezovu vzorově demokratickou Venezuelu, překračující uplatňováním reálně demokratických principů veškerý západní liberálnědemokratický alibismus, nekompromisně posouvá směrem k diktatuře. Tento proces je možné sledovat od konce roku 2015, kdy doposud vždy suverénně vítězící vládní strana PSUV utrpěla dost fatální porážku ve volbách do Národního shromáždění (venezuelský parlament), které tímto po 15 letech ovládla opozice.
Neshody mezi nově zvoleným Národním shromážděním a Madurem na sebe nedaly dlouho čekat. Vzájemná animozita a programová neochota obou stran ke kompromisu úspěšně paralyzovaly jinými problémy už tak dost narušenou akceschopnost venezuelské politické reprezentace. Po roce permanentních rozepří, které Venezuelu nikam neposunuly, rozhodně ne tedy k ničemu pozitivnímu, prezident Maduro tuto situaci „vyřešil“ tím, že v roce 2017 jednoduše jmenoval Národní shromáždění nové, dle vlastního výběru.
Následně Maduro v roce 2018 obhájil svůj post v prezidentských volbách, ovšem když nic jiného, tak jeho fenomenální vítězství v kontrastu s propadem celé „jeho“ PSUV v roce 2015 chtě nechtě vzbuzuje pochybnosti. A aby toho nebylo málo, Madurova ignorace ústavy pokračovala i po prezidentských volbách. Podle Chávezovy (!) ústavy z roku 1999 totiž Madurovi k 10. únoru 2019 připadala povinnost představit se jako nově zvolený prezident oficiálně Národnímu shromáždění a složit prezidentskou přísahu, což Maduro neudělal. Respektive tento ceremoniál neprovedl před Národním shromážděním vzešlým z parlamentních voleb v roce 2015, ale před svým výběrovým Shromážděním z roku 2017. Tohoto se legitimně zvolené Národní shromáždění složené ze tří čtvrtin z členů opozice samozřejmě okamžitě chytilo a zahájilo akci. Jiný článek venezuelské ústavy totiž říká, že pokud nově zvolený prezident ve stanoveném termínu přísahu nesloží, tak má Národní shromáždění právo (a v zásadě přímo ústavní povinnost) vybrat jiného kandidáta, který bude v čele státu do té doby, než budou zorganizovány nové prezidentské volby.
Po dvaceti letech absolutní dominance chávismu se tak opozici naskytla jedinečná možnost, na kterou jim sám Maduro nahrál – legálně a na vládní úrovni zasáhnout do situace v zemi a vytěžit z ní. Avšak evidentně ani dvacet let v pozici beznadějné marginálnosti nepřimělo opozici k sebereflexi a změně přístupu. Jednou mohla opozice legitimně vzít zodpovědnost za svoji zemi do svých rukou…. a opět se ukázalo, že zmíněná opozice je stále jen to samé sdružení politických aktivistů bez vlastní iniciativy, bez jakékoliv vlastní politické koncepce, plně závislé na zahraničním kapitálu a rozkazech.
Jako dočasnou hlavu státu tak Národní shromáždění do čela Venezuely postavilo (na radu svých sponzorů) prefabrikovaného panáka macronovského střihu Juana Guaidóa – nicneříkající figurku, která doposud i v řadách opozice hrála třetí housle. Ne že by z počátku nesklízel sympatie současnou situací utahané a zoufalé venezuelské veřejnosti, avšak ty rychle opadaly spolu s tím, jak Guaidó prokazoval neschopnost předvést jakoukoliv iniciativu bez popudu svých západních mecenášů.
Svoji meteorickou kariéru nakonec definitivně zabil otevřeným koketováním s možností „přátelské“ vojenské invaze ze strany USA. Toto téma je totiž v celé latinské Americe konstantně velice choulostivé a v samotné Venezuele si tím odradil i spoustu těch, kteří jinak současnému režimu nemůžou přijít na jméno. Nakonec i sám Velký Bratr ze severu (se svým diplomaticky zcela labilním náčelníkem Trumpem v čele) ztratil aktuálně o dění ve Venezuele zájem a odhozený Guaidó jakožto polická figurka postupně vyšuměl.
Celá tato epizoda byla však jen součástí širší venezuelské politické reality, která je aktuálně již zcela postavená na hlavu. Chávista Maduro v pozici prezidenta zcela otevřeně provádí kroky, které jsou v rozporu s Chávezovou ústavou, a tou se pro změnu zase ohání opozice – přičemž, když tato ústava měla být (formou všelidového referenda) svého času prosazena, tak tato opozice dělala všechno možné i nemožné pro to, aby její uvedení v platnost zmařila.
Tolik tedy asi to nejpodstatnější z dění na venezuelské politické scéně.
…
Obraz stávajícího venezuelského průšvihu by však nebyl kompletní, kdybychom nezohlednili také negativní vlivy vnější, které mají na život v této zemi minimálně stejně devastující dopad jako výše popsaná vnitropolitická bažina.
Od změny režimu v roce 1999 je Venezuelská ekonomika nucena potýkat se s ekonomickou blokádou vedenou Spojenými státy, samozřejmě za tradičního nenápaditého přizvukování svých „spojenců“. Tato blokáda je zacílena především na venezuelský ropný průmysl, na kterém je ekonomika země závislá z nějakých 70 %. Po doběhnutí některých smluv ještě z předchávezovského období klesl do dnešního dne export ropy do USA o dvě třetiny a dále klesá. USA také sankcionují vlastní společnosti, které by náhodou chtěly zprostředkovat prodej venezuelské ropy někomu dalšímu.
USA se svými kamarády si zároveň dávají záležet, aby Venezuele nikdo neprodal komponenty a technické součástky, které jsou k těžbě a zpracování ropy nezbytné. Pro venezuelský ropný průmysl se nakonec stalo fatálním americké embargo na dovoz chemických směsí k čištění surové ropy, bez kterého je vytěžená ropa v podstatě k ničemu. Tyto směsi bývaly tradičně dodávány právě z USA a poté, co Venezuele došly zásoby těchto látek, se zdejší těžba ocitla v neřešitelné situaci. Mnohé z klíčových rafinerií byly nuceny ukončit provoz a momentálně není stát schopný dodat potřebné množství benzínu ani pro vlastní spotřebu.
Jako bonus byla v dubnu 2019 ze strany USA sankcemi postižena i Venezuelská centrální banka. Cílem tohoto kroku bylo znemožnit Venezuele přístup k dolaru, jakožto k prostředku mezinárodního obchodu. Pro pochopení dopadu této cílené sankční politiky si můžeme třeba představit, jakým strašákem je pro českou ekonomiku byť jen půlprocentní propad exportu Škodovky alias Volkswagenu. Něco takového je už s předstihem hystericky oznamováno téměř jako národní katastrofa, aby bylo českému gastarbeitrovi jasné, v čem spočívá snížení jeho životní úrovně. Co by pak pro naši zadluženou ekonomickou kolonii (schopnou existovat už jen na dotačních kapačkách) znamenal hypotetický výpadek státních příjmů v objemu 70 %, tak to už je představa z oblasti postapokalyptické sci-fi.
Znemožnění získávat finanční prostředky z prodeje ropy pak s sebou, už jen jako vedlejší produkt, nese veškeré další související patálie, jako je nedostatek léků, hygienických potřeb, elektroniky… v podstatě úplně všeho, co Venezuela potřebuje dovážet. Takovýto stav je samozřejmě živnou půdou pro již zmíněnou ultrakorupci, klientelismus a celkové utahování šroubů. Mizerná ekonomická situace způsobená sankcemi samozřejmě není žádnou omluvou pro takovéto jednání venezuelské vládní nomenklatury, nicméně vyvolání tohoto celkového marastu je přesně to, čeho chtěl Západ svými sankcemi dosáhnout. A to je třeba mít na paměti u každé srdceryvné oficiální zprávy o Venezuele, pokrytecky se snažící hrát na strunu chladnokrevně účelového liberálního pseudohumanismu.
Z druhé strany počítám s tím, že pro nejednoho levicového čtenáře bude takovéto nelichotivé hodnocení venezuelského režimu těžko akceptovatelnou deziluzí. Avšak za sebe považuji schopnost přiznat si syrovou realitu za tisíckrát konstruktivnější, než si něco ideologicky nalhávat a vycházet z pochybné zásady, že nepřítel mého nepřítele musí být za každou cenu můj spojenec. Situace ve Venezuele je jaká je a podstatnou část viny na ní má prezident Maduro, když se svými spolustraníky celou původní myšlenku Bolívarovské revoluce zdeformoval na pouhý nástroj k udržení vlastní moci.
Avšak přiznat si, že Maduro a jeho soudruzi v konfrontaci s dopady ekonomické války vedené USA morálně selhali, vůbec neznamená, že je třeba rezignovat na snahu o vytvoření alternativy k neoliberálnímu volnotržnímu náboženství, které si vlastní patologickou neschopnost řešit narůstající sociální problémy kompenzuje osvojováním totalitních manýrů zcela v duchu těch, které kritizuje.