Ivo Šebestík se zamyslel nad tím, zda se opravdu dnes všichni máme dobře „jako nikdy“ předtím, jak opakují naši politici.
V souvislosti s připomínáním třiceti let uplynulých od listopadu 1989, a také v souvislosti se vstupem do nového roku 2020, nemálo politiků vyslovilo přesvědčení, že Češi se nikdy neměli tak dobře jako nyní. Jenomže pocit spokojenosti s vlastní životní situací ani zdaleka nezávisí pouze na kritériích, podle kterých současnost posuzují oni zmínění lidé živící se aktivní politikou nebo kteří se pohybují v její blízkosti.
Už někdy od konce sedmdesátých let minulého století v západoevropských zemích sílí důraz na zvyšování spotřeby, na kariérní postup, na trávení volného času komerční zábavou a na bezohlednost. Tento trend neustále posiluje a s přibližně desetiletým zpožděním zachvátil také státy bývalého sovětského bloku, tedy včetně Československa.
Extrémní důraz na tyto „hodnoty“ má za následek, že hodnoty jiné, dalo by se říci vznešenější, začaly ustupovat stranou, až se v poslední době zdá, že neplatí téměř nic. Když Karel Veliký nabídl pohanským Sasům klidný život v poddanství, ovšem s pravou vírou v srdci, dali mnozí pohané přednost tomu nechat si utnout hlavu katem, který stál i se špalkem hned vedle křesťanského kněze. Kříž, nebo špalek. Jak prosté…
Toto je jistě extrémní příklad upřednostnění vyšších hodnot, jako byla víra předků a čest svobodného člověka, před životem v jistém klidu, leč v poddanství, v cizích službách a v cizí víře. Postoj Sasů, kteří raději volili smrt než přizpůsobení se novým poměrům, je dnes už nepochopitelný. Stejně tak se konzumnímu člověku zaměřenému na osobní blahobyt a hédonistický způsob života jeví dokonale nepochopitelné, že Mistr Jan Hus v Kostnici neodvolal a nezachránil si tak život. Ani Giordano Bruno si nezachránil život prostým prohlášením svých spisů za bludné. Oběma těmto osobnostem by se totiž jejich příští život „mimo pravdu“, ve lži, jevil nesnesitelným, třebas by dost možná získali slušné živobytí jako odměnu za zradu svého přesvědčení.
Moderní člověk zcela oddaný materiálním statkům, požitkům a kariéře vyřešil staré Frommovo dilema, zda „být či mít“, jednoznačně ve prospěch druhého. Hodnotu svého života poměřuje tím, co si může koupit v obchodech a nakolik se může realizovat v systému, který mu seberealizaci umožňuje za předpokladu, že je člověk dostatečně přizpůsobivý nastaveným podmínkám. Tedy například, že je více tím, co o sobě předstírá, než kým skutečně je. Případně má nekonečně mnoho příležitostí v komerčním prostředí uspět i díky tomu, že na svém osobním rozvoji nijak nepracoval. Jak říkával Jan Werich: „Masa má, jak známo, vkus!“ A zejména nyní má úspěch především, nebo dokonce jenom to, co chce masa. Opravdu kulturní lidé mají v současné „kultuře“ smůlu. Objevit v ní něco nového, co by konvenovalo jejich vkusu, bývá už skoro nemožné.
Pokud budou lidé pokračovat v trendu započatém někdy před čtyřmi pěti desetiletími, jenž se stále vyostřuje, pak mohou zcela vymizet i ty tradiční hodnoty, které ještě tu a tam slabě prosakují, přežívají. Tedy například vztah k národu, k historii, ke kulturnímu dědictví země i Evropy, později i k rodině, jež vždy bývala „základem státu“. Nakonec, když se to vezme kolem a kolem, může se cítit spokojeně i člověk zbavený velké části politických práv. A proč by se nemohl cítit svobodně a blahobytně člověk, který je zasypán zbožím od hlavy k patě, má možnost studovat na univerzitě, aniž by projevoval sebemenší zájem o daný obor studia, cestující volně po světě, od stáže ke stáži, od „erasma k erasmovi“, a nadto bavený od rána do večera nejnovějšími technologiemi produkujícími dobře zaplacenou komerční zábavu nekladoucí duševní nároky na tvůrce, ani na konzumenta. Takový člověk se bude cítit svobodný, spokojený a blahobytný dokonce, i když jeho vlastní země ztratí skutečnou svobodu a jeho politické reprezentace se promění v (ke všemu) odhodlané a mravně zubožené služebníky cizích mocností. Možná žádnou změnu nezaznamená, ani když původní národní kultura zcela utone v záplavě kultur cizích.
Podle mého názoru, právě v tomto přeskupení hodnot, od cti, hrdosti a vlastenectví k pouhému konzumu a hédonismu vězí největší hrozba pro současnou Evropu, včetně České republiky. Současný člověk, který tradiční hodnoty doposud ještě nezahodil do kontejneru, proto na otázku, zda se dnes má nejlépe, odpoví méně jednoznačně. Pokud jde o nabídku zboží, možnosti kariérního postupu, svobodu k cestování či možnost pravidelně si volit v nabídce mimořádně nekvalitních politických stran tu „pravou“, pak je pro mnoho lidí odpověď jednoznačně kladná. Ovšem pokud jde o politickou kulturu v zemi, o úroveň politiků a jejich stran, o spravedlnost, poctivost v podnikání, důvěryhodnost médií a pravdivost informací, o skutečnou nezávislost státu a vlastní zahraniční politiky, pak odpovědí bude nejspíš hořký pláč!