Sociolog Martin Brabec se věnuje stále aktuální otázce dialektiky vztahů globálního a lokálního v současném světě.
Jedním ze základních rysů globalizace je tzv. “časoprostorová komprese”, kdy se díky technologiím zkracuje a zmenšuje prostor a čas. Tento proces nepostihuje každého stejně. Obchod, finanční trhy a v důsledku toho i pracovní síly se globalizují, zároveň však dochází i k lokalizaci, k připoutání k určitému místu. Proces, který pro jedny znamená svobodu volby a pohybu druhé marginalizuje, jelikož je připoutává k místu, lokalitě. Schopnost mobility se stává jedním ze základních stratifikačních faktorů. V důsledku toho jsou ti, kteří jsou vázáni ke své lokalitě, sociálně deprivováni. Nutným rysem globalizace je tak i lokalizace.
Podle anglického sociologa polského původu Zygmunda Baumana tak globalizace přispívá k nové redistribuci bohatství a chudoby, moci a bezmoci a vytváří novou celosvětovou sociální strukturu. Jedné skupině lidí přináší netušenou možnost svobody pohybu, druhým vnucenou imobilitu. Marginalizace těchto druhých skupin je dána také tím, že se veřejné prostory, tedy místa, kde se rozhoduje o obecních otázkách, vzdalují z dosahu lokálních míst a tyto lokality jsou tak závislé na rozhodnutích, která vychází z míst a osob, na které nemají místní lidé jakýkoliv vliv. Investoři a akcionáři pochází z osob, kteří žijí na jiném místě, než zaměstnanci, kteří se rekrutují z obyvatel dané lokality.
Také přesunům investic nic nebrání, kapitál se může přesouvat na libovolné místo, tam, kde jsou nejnižší výrobní náklady. V lokalitě však zůstanou nezaměstnaní, škody a odpad z původních investic. Akcionáři (a investice) tak mohou utéct od důsledků své činnosti. Nezávislost investorů na lokalitě jejich podnikání dnes dosáhla svého dějinného vrcholu. V minulosti sice vlastníci půdy také nebyli fyzicky přítomni na svých statcích, žili odděleni od těchto míst, ale byli na nich existenčně závislí a museli se proto k místu chovat uvážlivě, protože jinak by docházelo ke škodám, které by se projevily na úrodnosti půdy a to zase na zisku vlastníka. Existovaly zde tak meze, které nešlo překročit. V dnešní době se však tato hranice ztratila. Moderní kapitalisté a pozemkoví makléři mohou přesouvat svůj kapitál na jiná, více produktivnější místa a nemusí se starat o další osud lokality, kterou opustili.
Globalizace a její prostory
Globalizace má i svůj mikrosociologický rozměr. Vzdálenost, která byla chápána jako objektivní, fyzikální danost se stala sociálním výtvorem. Vzdálenost vymezovala protiklady “tady” a “tam”, “daleko” a “blízko”, “uvnitř” a “vně”. Tyto protiklady vymezovaly komunitu a to, co do ní nepatří, co je jí vnější. Komunita byla dána tím, že komunikace (přenos informací na vzdálenost) mezi členy byla okamžitá. Rozvojem technických prostředků se však informace odpoutávají od svých fyzických nositelů, jsou nezávislé na objektech, o kterých informují a rychlost jejich přesunů je neomezená, přístupná na jakémkoliv místě. Tím se však rozpustil základní protiklad, který odlišoval komunikaci uvnitř komunity oproti komunikaci mezikomunitní – první již není ničím specifická, v obou je komunikace okamžitá.
Tato rychlost komunikace a následné zkrácení prostoru mají vliv i na strukturaci prostoru a tím i na strukturaci moci. Elity, které cestují v prostoru v takové míře, jako nikdy před tím, si budují obydlí, která jsou odříznuta od ostatních komunit. Je však důležité si uvědomit, že elity si tuto izolaci vybraly, svobodně zvolily, zatímco ostatní část populace se tím ocitá v situaci, kdy je její lokalizace vynucena a v důsledku toho se v ní cítí sociálně i psychologicky deprivována. Elity tím, že si budují svá opevnění a izolovaný prostor, zároveň vymezují a definují prostor ostatních. Městské gangy a ghetta, svými způsoby života, rituály, stylem oblečení a grafitovými znaky, kterými označují své území, jsou reakcí na předem vymezené hranice – je to válka o prostor.
Stejný proces, který zaznamenáváme u elit (jejich delokalizaci), postihl i veřejné prostory. To byla původně místa, kde lidé vyjednávali záležitosti své obce, kde osobní se stávalo veřejným a veřejné dostávalo ráz osobní angažovanosti. Tyto lokální agory se však odpoutávají od lokálních míst, o problémech, které se dotýkají dané lokality, se rozhoduje mimo tuto lokalitu. Lidé přestávají mít k dispozici místa, kde by se mohli střetávat a debatovat o pravidlech svého soužití. Závěry, které z těchto diskuzí na horizontální úrovni vzcházely, nyní mohou přijít jen shora, z míst, která jsou obyčejným lidem nepřístupná a vycházejí z norem a hodnot, které jsou vzdáleny životu na místní úrovni, zkušenosti lidí, kteří zde žijí a jejichž životy ovlivňují.
Dnešní veřejné prostory jsou také budovány jako obchodní centra, jsou příliš velká, vytvářena tak, aby lidi rozptylovala, bavila, nedávají možnost se zastavit, přemýšlet a navazovat rozhovor s druhým o jiných věcech, než je vystavené zboží. V těchto “veřejných prostorech” není místo a čas pro vytváření horizontálních vztahů a z nich se tvořících obecných pravidel a norem.
Bauman dále poukazuje na rozčlenění městských částí, které vyjadřují strach městského člověka. Ve středověku byly hradby a opevnění budovány proti vnějšímu nepříteli a ukazovaly starost o integraci města jako celku. Dnes jsou však budována opevnění uvnitř města, proti nepříteli uvnitř :”…vše je dnes zaměřeno proti nežádoucím spoluobčanům, nikoliv proti cizím armádám….”
Přesto však nemůžeme říci, že elity ve svých separovaných obydlích jsou veřejnosti nepřístupny. Pomocí médiích jsou elity sledovány zbytkem populace, kterému sdělují a ukazují svůj způsob života. Přestože žijí odděleně od ostatních, jsou neustále přítomni v každodenním životě obyčejných lidí a právě tato fyzická nedostupnost a zároveň všudypřítomnost z nich a jejich způsobu života činí předmět nápodoby a uctívání. Na dnešním vztahu elit a zbytku populace se ukazuje i změna způsobu fungování moci. Mocní již nemusí dohlížet na ovládané, neboť ti sami sledují a napodobují celebrity.
Vyvlastnění státu
Viděli jsme, že některé objekty se pohybují rychleji než jiné – to platí především o kapitálu. Finanční kapitál přestává mít “bydliště” a finanční toky se tak dostávají mimo kontrolu vlády. S tím souvisí jeden z dalších podstatných rysů globalizace, a to je neuspořádanost a neurčitost světové situace. Schází zde nějaké řídící centrum a vypadá to, že nejenže dnes nemá nikdo věci pod kontrolou, ale že dokonce ani nikdo neví, jak by taková kontrola měla vůbec vypadat. V průběhu procesu globalizace tak došlo k vyvlastnění státu. Stát ztratil dřívější funkce a zbyl mu pouze jeden úkol – zajistit vyrovnaný rozpočet pomocí regulace a tlumit tlaky občanů, volajících po silnějších státních zásazích do podnikání a po obraně před těmi nejhrozivějšími důsledky tržní anarchie. Globální ekonomika požaduje deregulaci, liberalizaci, flexibilitu pracovní síly, pohyblivost finančních transakcí a snižování daní. Instituce, které mají tyto požadavky prosadit, však jejich prosazováním neustále slábnou, až nemají ani moc ustoupit od jejich prosazování, i když by si to samy přály či by si to vynucoval tlak okolností. V důsledku toho se stává stále více nemožné převést sociální problémy v účinné kolektivní jednání. Globalizaci je tak spíše vnímána jako to, co se nám děje, nikoliv to, co sami vytváříme.
Globální a lokální ve vztahu
Švédská ekoložka Helena Norberg-Hodge si všímá vztahu lokálního a globálního především ve spojitosti s ekonomickými korporacemi. Často se uvádí, že z nadnárodních korporací mají prospěch zákazníci, protože ty jim umožní větší výběr zboží za nižší cenu. Toho mohou mezinárodní korporace dosáhnout také díky tomu, že pracují ve velkém měřítku, a tedy mnohem efektivněji. Autorčiným cílem je ale ukázat, že nadnárodní korporace vděčí za své postavení vládní podpoře ve formě přímých či nepřímých subvencí. Daně několika generací se podílely na vytváření prostředí, které upřednostňuje velké společnosti před malými. Zdání výhodnosti se udržuje pouze díky tomu, že naše daně hradí mnohé náklady velkých podniků na úkor drobných živnostníků, kteří jsou odkázáni pouze na své vlastní prostředky, a proto se jeví oproti velkým korporacím jako nekonkurenceschopné.
Vládní subvence do dopravy a komunikačních technologií umožňují nadnárodním obchodním společnostem ničit místní drobnou konkurenci. Zákazníkovi se zdá, že zboží pocházející z druhého konce světa je levnější než zboží vytvořené v místě, protože nevidí zmíněné dotace. Podpora mezinárodního obchodu však nespravedlivě zvýhodnila globální obchodníky oproti místním výrobkům. Přesto, že se povrchnímu pozorovateli zdá globální ekonomický systém výhodný a zaručující prosperitu všem, jeho důsledky jsou neradostné: rozpadá se globální ekosystém, rozmáhá se bída, šíří se pocit nejistoty a rapidně vzrůstá nerovnost. Globalizace bere lidem z rukou hospodářskou i politickou moc a důsledkem jsou např. vzrůstající etnické konflikty. Autorka si klade otázku, proč politici, tváří v tvář ztrátě politického vlivu, sociálnímu a ekologickému rozkladu a narůstajícímu počtu a síle sociálních hnutí kritizujících tento vývoj, přitakávají současnému ekonomickému globalismu? Odpověď nachází v tom, že politici chápou technický vývoj jako prospěšný a nevyhnutelný proces, jež se nedá řídit. Technologické změny se pokládají za projev evoluce, tudíž jako nevyhnutelné a logicky je tak musíme přijmout i smířit se s důsledky z nich plynoucí. Norberg-Hodgeová uznává vliv technologie na možnosti hospodářství, ale upozorňuje, že na druhé straně hospodářská politika formuje podobu technologií, např. investicemi do výzkumu a vývoje. Tato oboustranná zpětná vazba skýtá prostor pro uplatnění politických rozhodnutí, a proto nelze hovořit o nevyhnutelnosti.
Jako protiváhu globalizaci vidí zvětšující se zájem o lokální hospodářství, kdy některé obce již podnikají první kroky, aby uchopily do vlastních rukou svůj osud. Podporují-li se např. místní zemědělci, oslabí se tím globální ekonomický systém. Místní potraviny mají menší míru odpadu (nejsou nutné obaly pro převoz na delší vzdálenosti), mají menší náklady na dopravu a peníze za jejich prodej zůstávají v obci, místo aby putovaly do anonymních vzdálených koncernů. V podobném duchu vznikají i kampeličky a obecní banky, kde mají místní živnostníci k dispozici kapitál a lidem je tak umožněno vložit peníze do své vlastní obce. Spolu s tím se prosazují úpravy v místních a krajských vyhláškách, které regulují územní rozvoj a chrání přírodně cenná území či zemědělskou půdu před zástavbou. Tyto místní iniciativy však samy nestačí. Je třeba, aby se změny prosadily i na národní a mezinárodní úrovni. Nemůže se podařit vrátit moc na místní úroveň bez pomoci národních vlád. Je třeba vybudovat suverénní národní státy, které zabrání vzniku monopolů a budou prosazovat mezinárodní ochranu přírody a lidských práv. To, že ekonomická globalizace není nevyhnutelná, ukazuje fakt, že 50 % obyvatel Země žije mimo globální hospodářství. Pokud si uvědomíme, že takto velká část lidí si dosud podržela svůj hospodářský model oddělený od globálního hospodářství, potom se alternativy stávají realističtější. Autorka věří, že změna směru, kterým proudí naše daně, s cílem vrátit hospodářskou a politickou moc obcím, obnoví skutečnou demokracii a v ekonomické decentralizaci vidí také cestu k vytváření struktur nutných k ochraně kulturní a přírodní rozmanitosti.
Kulturní globalizace
Americký sociolog Peter Berger popisuje čtyři svébytné procesy kulturní globalizace, které se vzájemně ovlivňují a zároveň mají vliv i na místní kultury.
- Globalizace hospodářského procesu – v důsledku toho mají elity podobný životní styl a to jim umožňuje lépe se domlouvat mezi sebou, ale na druhé straně to vytváří problémy pro komunikaci se zbytkem populace.
- Globalizace hodnot a ideologií západní inteligence – je to především důraz na lidská práva, ale i např. ideologie hnutích jako je feminismus. Tyto hodnoty a ideologie se dostávají do sporu s místními ideologiemi (např. náboženstvím) a tradicemi.
- Globalizace západní “populární” kultury – spolu s touto kulturou však nezápadní kultury přijímají i hodnoty západu a jeho styl života.
- Globalizace protestantismu a jeho morálky a ethosu.
Autor upozorňuje, že západní kultura není šířena násilím. Lidé se pro ni rozhodují sami. Západní kultura se stala silou, na níž se chce podílet co nejvíce lidí. Za prosazováním této kultury nestojí žádné mocenské prostředky, není závislá na podpoře zvenku, nemůže se říci, že jde o proces sepjatý se západním imperialismem, protože jeho ohnisky nejsou už jen Spojené státy, ale již např. i Tokio a Singapur.
Sociální důsledky globalizace
Ralph Dahrendorf, anglický sociolog německého původu, naopak upozorňuje, že sociální důsledky globalizace ohrožují politickou svobodu. Počítačová revoluce, mezinárodní obchod a finančnictví proměnily svět ekonomiky k nepoznání. Globalizace nás však nenavštívila sama od sebe a není náhoda, že technologické možnosti jsou užívány k deregulaci národních ekonomik. Je proto třeba si klást otázku, kdo má na globalizaci zájem a kdo z ní profituje. Je třeba si povšimnout, že globalizace se netýká celého světa a ani se nevztahuje na všechny produkty a služby – např. na oblast sociálního zabezpečení, vzdělávání, výkonu práva a správy. Dahrendorf vidí klad globalizace v tom, že otvírá spotřební šance, které byly dosud otevřeny jen lidem Severu, i lidem ze Třetího světa. Zároveň jsou zde však negativa, jako nízké mzdy a propouštění zaměstnanců, snižování výdajů na sociální stát, rozevírání příjmových nůžek a vznik vrstvy marginalizovaných, která i ve vyspělých zemích překračuje 10 %.
Globalizace vyvolává jako svůj protipól nárůst nového fundamentalismu náboženského či etnického a globalismus a fundamentalismus mohou zaútočit na národní stát, který Dahrendorf vidí jako garanta právního rámce a demokracie a v jeho posílení (a možném následném vytvoření světové vlády) vidí alternativu a obranu před rozkladnými silami globalizace.