Ivo Šebestík píše ve druhém díle své eseje o okolnostech a kontextech vzniku německého protektorátu Čech a Moravy v roce 1939.
První díl eseje Ivo Šebestíka najdete zde.
České země a středověká římská říše
O tom, do jaké míry byly či nebyly mojmírovská Morava a přemyslovské Čechy součástí východofranské či středověké římské říše pod vládou německých dynastií, se mohou vést spory nekonečně dlouhou dobu, neboť neexistuje rovnítko mezi feudálním státem a státem moderním a zůstává sporným, nakolik je možné vztáhnout vazalskou vazbu knížete či krále k císaři na jeho knížectví či království. Stejně tak není možné srovnávat zemský (teritoriální) patriotismus středověku s moderním národním cítěním, které se zrodilo až o několik století později. Je tedy otázkou, zda je vůbec možné chápat například Východofranskou říši jako německou a stejně tak středověkou říši římskou. Jestli v té době existovalo jakési němectví, které bylo chápáno coby národní rys většiny obyvatelstva jejího území. Dokonce ani habsburská monarchie, ve které byli německy mluvící Rakušané v početní menšině, nevykazovala až do vlády Marie Terezie a Josefa II. žádné národnostní tenze v moderním slova smyslu. Těžko je možné o ní mluvit jako německé říši.
Z těchto a mnoha jiných důvodů bylo absurdní mluvit o českých zemích jako o dočasně ztraceném zemí, na které měl Hitler právo. Přesto západní demokracie s jeho pojetím tiše souhlasily a přepadení zbytku Čech a Moravy, ke kterému dal tehdejší prezident Hácha v Berlíně před Hitlerem vynucený souhlas, nepovažovaly za porušení dohod a faktické vyhlášení války. Západní evropské mocnosti takto alibisticky přijaly německou optiku, podle níž se rozbitím Československa, Mnichovskou dohodou a následnou anexí zbytku českých zemí vlastně nestalo nic mimořádného. Německo si tak postupně, a vlastně citlivě, vzalo zpět, co mu historicky patřilo a navždy patřit bude. A Češi by se s tím už měli konečně smířit a přestat si vyskakovat. Jejich státnost patří do kategorie „nesamozřejmých“, což z nich činí potenciální oběť velkého sousedního státu, tedy Německa.
Teprve německé přepadení Polska, které vedlo ve druhé polovině třicátých let neuvěřitelně krátkozrakou politiku a do krvácejícího Československa si dokonce přišlo pro Těšínsko, přimělo západní demokracie pochopit, že válka probíhající už několik let na různých místech světa a také ve střední Evropě, opravdu – světe, div se! – už začala.
Část politických elit v Polsku vůbec nechápala, co se ve třicátých letech vlastně v Evropě odehrává. Někteří vlivní Poláci dokonce přepokládali, že válka Německa se Sovětským svazem Polsku otevře cestu k obnovení bývalé „pospolité říše“ na Východě, tedy na úkor Ruska. Násilný zábor kusu československého území, konkrétně Těšínska, měl tak být prvním krůčkem k pozdější velikosti. Německo-sovětský pakt uzavřený ze strany Moskvy v důsledku překotně se vyvíjející situace, hlavně po odmítnutí spojenectví ze strany západních demokracií, tyto naděje části polských elit smazal.
Německé jednání s českými zeměmi a jejich loutkovou vládou neslo všechny znaky cynismu a pohrdání. Nesamozřejmost československé (české) státnosti vystupovala na povrch v té nejohavnější podobě. Skutečnost, že Československo nebylo přizváno k jednání čtyř mocností v Mnichově v roce 1938, ale zástupci státu byli o výsledku pouze arogantně informováni v předpokoji, kde čekali jako služebníci, představovalo prolog k dlouhé sérii krutých lekcí z bezmoci garantované západními spojenci. „Nechoď, Vašku, s pány na led…!
Českému dělníkovi „dejte nažrat“
Po podpisu Mnichovské dohody začal Hitler pracovat na rozbití Československa. Velice šikovně využil vzrůstu klerofašistického hnutí na Slovensku a podněcované nespokojenosti se svazkem s Čechami a Moravou. Také zde hrála svoji roli historická tradice, podle které Hitler nepotřeboval hospodářsky slabé Slovensko plně integrovat do říše, ale v případě nutnosti byl ochoten přenechat Slovensko Maďarsku, které se podobně jako Německo chystalo revidovat versailleský systém, který také Uhry připravil o většinu území. Na Slovensku si dost dobře neuvědomovali, že slib samostatného slovenského státu bude znamenat jen přechodné řešení, jaké má platit pouze v čase války, do doby, než Německo svoji válku vybojuje a dohodne se s Velkou Británií a USA na poválečném rozdělení planety. (A propos, právě letos tomu bude sto let od Trianonské dohody, ve které Uhry ztratily velkou část svého území, což maďarské nacionalisty příležitostně vede k úvahám o revizi této z Pařížských dohod uzavřených po skončení 1. světové války.)
Českým zemím němečtí nacisté přidělili vcelku prostý osud. Průmysl Čech a Moravy a český zbrojní arzenál představovaly velice výhodnou válečnou kořist získanou bez boje. Obyvatelstvo bylo rozděleno do několika skupin. Nepřátelé říše, tedy vlastenci a významná část inteligence měli být dílem vyvražděni a dílem vysídleni (vyhnáni) ze země, pokud možno až za oceán nebo do dobytých území na Východě. Pracovní síla měla být využita beze zbytku. Za tím účelem říšský protektor Heydrich doporučoval „dát českému dělníkovi nažrat“.
Obyvatelstvo schopné převýchovy, tedy poněmčení, měl být „převychováno“, ostatní lidé se měli postupně z českého prostoru vytratit. Hitler sliboval, že v horizontu několika desetiletí nezbude z českého živlu v českých zemích ani noha.
Německé obsazení zbytku území Čech a Moravy
Obsazení zbytku českých zemí v polovině března 1939 mělo velice rychlý spád. Situace na Slovensku se dramatizovala a spěla velice rychle k rozbití společného státu. V noci z 9. na 10. března odvolal státní prezident Hácha autonomní slovenskou vládu pod vedením Tisa a vyslal na Slovensko vojsko dohlížející na vyhlášení stanného práva. 12. března zahájil Berlín reprízu staré písničky o utlačování německé menšiny v Čechách a poval si do Berlína Tisa a Ďurčanského, aby je seznámil se svými úmysly ohledně českých zemí. Oba slovenští hosté v Berlíně rychle pochopili, že buďto urychlí rozbití Československa nebo Slovensko znovu upadne pod vliv Maďarska. Zároveň požádal o audienci Hitlera také Hácha, který ale dorazil do Berlína několik hodin poté, co už Němci obsadili Moravskou Ostravu. Obávali se, že její průmyslová oblast Vítkovic a dolů může přilákat Poláky. Hácha se v Berlíně vyjádřil v tom smyslu, že projekt Československa mu byl cizí a že si kladl otázku, zda je pro Československo „vůbec štěstí být samostatným státem“.
Hitler mohl být s Háchou spokojen, i když o několik let později, v roce 1942, si na setkání s Háchou vzpomněl a poznamenal, že (ráno do něj (do Háchy) vjel odbojný duch, který se neslučoval s jeho obvyklým chováním“. Měl totiž podepsat dokument, ve kterém osud Československa svěřuje do německých rukou. Hitker jej žádal, aby tak učinil nejenom jménem svým, ale i jménem vlády, která mezitím podala demisi. To Hácha jako právník odmítal. Tehdy na Háchu zaútočil Hermann Göring s výhrůžkou, že jeho luftwaffe zničí Prahu. Na to Hácha nechal dokument podepsat také ministrem zahraničních věcí Chvalkovským. Formulace „jménem vlády“ byla sice vypuštěna, nicméně podpis ministra zahraničí de facto podpis ministerského předsedy zastupoval.
Hácha tento svůj ústupek Hitlerovy, jímž vlastně legalizoval německou anexi státu, vysvětlil jak „sebeobětování“. „Nemohl jsem zachránit stát, zachránil jsem aspoň národ.,“ Byl to hluboký omyl, stejně jako se Chamberlain mýlil, když soudil, že zachránil mír. Ve skutečnosti Háchovo předání osudů českých do rukou německých poskytlo západním demokraciím alibi a výmluvu pro jejich netečnost vůči Československu. Vždyť Češi se sami vydali do rukou Hitlera. Jak by nebylo celých třicátých let a jak by právě západní demokracie nepřipravili Československo o pohraniční pevnosti, které mohly německý vpád alespoň přibrzdit, když ne zcela zadržet.
Zřízení Protektorátu Čechy a Morava
Hitler měl o státním prezidentu Háchovi tak nízké mínění, že se Hácha o zřízení protektorátu dozvěděl z rádia. Protektorát byl vyhlášen 16. března a v ustavující klauzuli stála základní lež o autonomii a české samosprávě protektorátu. Úřad říšského protektora byl v Čechách a na Moravě zřízen jen kvůli dohledu nad zájmy říše. Ve skutečnosti mělo být vše české v protektorátu jen ryze formální a loutkové. Lež se kupila za lží a pokrytectví, klam vyplňovaly celou realitu.
Nejostřeji proti německé okupaci vystoupil Sovětský svaz, který postup německé vlády označil za „svévolný, násilný a agresívní“. Sovětský svaz už před Mnichovem usiloval o vytvoření protihitlerovské koalice a v tom duchu apeloval na západní demokracie. Bezúspěšně. Po uzavření německo-sovětského paktu Ribbentrop-Molotov 23. srpna 1939 se ale sovětský přístup změnil. Když se Moskvě nepodařilo přesvědčit Velkou Británii a Francii ke společnému postupu proti nacistickému Německu, zajistil si Stalin odklad německého útoku opatřeními na východní hranici SSSR a paktem s úhlavním nepřítelem. Nemorální? Jistě. Překvapivé? Vůbec ne.
Vývoj událostí nicméně zneklidnil také evropské demokracie. Chamberlain se ale nicméně stále vymlouval na nedostatek informací. A pokud se k situaci v Československu vyjádřil, pak v tom smyslu, že vyhlášení nezávislosti Slovenska znamenalo „vnitřní rozpad státu, jehož hranice jsme hodlali zaručit.“ Takže Pilát Pontský alias Chamberlain si zase jednou umyl ruce. Spojené státy 20. března s prostotou sobě vlastní akceptovaly skutečnost, že se Čechy a Morava „nalézají pod faktickou správou německých úřadů“. Nicméně, USA odňaly protektorátu doložku nejvyšších výhod a formálně anexi Čech a Moravy neuznaly. Neučinily tak ani Velká Británie a Francie. Bylo to to nejmenší, co mohly tyto státy ve své nečinnosti učinit.
Hitler se ale na Brity, Američany ani na Francouze kvůli tomu nezlobil, neboť české země vyvážely do těchto států zboží v docela velkém objemu a zisky z těchto obchodů, ostatně jako zisky z celého českého průmyslu, od té chvíle plynuly do říše. Alespoň z významné části, byť Hitler pochopitelně české podnikatele neznárodnil. Pouze je citlivě okradl, což ale bankéřům a části podnikatelů nevadilo tolik, jako kdyby do země vstoupil bolševik a začal znárodňovat. Ostatně právě v obavách o své zisky část velkých českých podnikatelů dala prezidentu Benešovi jasně najevo, že v případě přijetí světské vojenské pomoci nemůže počítat s jejich finanční ani jinou podporou. S Hitlerem se dalo domluvit, se Stalinem nikoliv. Tak soudili. Čert vezmi státní samostatnost a národní svobodu, jen když zůstanou peníze doma. Také tato historická, řekněme psychologická konstanta zůstává v dějinách lidí beze změn a dá se na ni spolehnout kdykoliv si někdo přeje hodit přes palubu vlastní zemi a její nezávislost. „Peníze nesmrdí,“ (pecunia non olet) pravil kdysi římský primus inter pares Vespasianus, jenž dříve podnikal v oboru veřejných záchodků a přijímal peníze, jež k němu připutovaly vskutku podivuhodnými cestami.
Německá taktika ve stylu „Vzdejte se. Nýc se fám nééstane!“
Němci mají rádi pořádek a Čechům tradičně nevěří, že by byli schopni a ochotni se podřídit jejich představě. A tak vedle loutkové české protektorátní správy podléhaly Čechy a Morava po jistý čas vojenské správě. Vznikla tak operační území Čechy a Morva.V Čechách řídil vojenskou správu generál Blaskowitz a na Moravě se usídlil v Brně generál List. Ale ani to nemělo stačit, a tak byla zřízena ještě civilní správa, v jejímž čele stál v Čechách Henlein a na Moravě jistý Bürckel. A bylo pro začátek vymalováno.
Německá taktika vůči Čechům předpokládala něco takového, co později opakovaně poslouchali parašutisté, kteří po zásluze popravili Reinharda Heydricha: „Vzdejte se. Nýc se fám nééstane.“ Pokud se Češi zcela odevzdají do rukou německé říše a jejího vůdce, pokud nebudou vykonávat nic proti zájmům říše a vzdají se jednou provždy svých hloupých nároků na samostatnost, pak se jim opravdu nemělo dít nic špatného. Měli pouze přijít o svobodu, o vysoké školy, o politická práva, o významnou část občanských práv a tu a tam i o život. Ale jinak opravdu nic špatného. Jako občané druhé, případně třetí kategorie mohli žít svoje bezprávné životy po válce snad i v materiálním dostatku všude tam, kde bude zapotřebí jejich pracovní síla. Vybraní a zvláště vydaření kolaboranti mohli počítat i s jistou kariérou.
Wehrmacht a gestapo zahajují činnost na území Protektorátu
Nejenom wehrmacht, ale v podstatě ihned po obsazení českých území zahájilo svoji zločinnou činnost i gestapo. Začala první vlna zatýkání. Prvními oběťmi byli němečtí emigranti a čeští komunisté. Během několik týdnů bylo zatčeno na pět tisíc osob. Hitler ale usoudil, že masové represe by mohly u Čechů vzbudit podezření, že to s nimi nemyslí tak dobře, jak sám říká, takže gestapo asi dvě třetiny zatčených propustilo. Toto měla být ale teprve pouhá předehra k událostem, jež následovaly.
Němci si v prvních měsících okupace počínali obezřetně. Znali situaci v českých zemích dokonale a také poměry v první republice. Věděli o sociálních nepokojích, o vysoké nezaměstnanosti, nízkých mzdách a o dalších negativních jevech. Proto počítali s tím, že když si český dělník slušně vydělá a bude mít v práci i nějaké ty sociální výhody, pak se nebude zlobit na Hitlera za to, že mu vzal svobodnou vlast.
Jenomže tyto ohledy na českou pracovní sílu začaly být brzy trnem v oku Němcům, kteří v českých zemích žili a také Němcům, kteří sem přicházeli z „říše“. Ti se cítili být panskou rasou, a tudíž nechtěli trpět sebemenší náznak sociální rovnosti a spravedlnosti. Proto musely vznikat rozdíly v pracovních podmínkách a v odměňování mezi Němci a Čechy. Ostatně, na Němce se nevztahovaly protektorátní zákony. Ty byly jen pro „podřadnou rasu“. A čím více se prodlužovala válka a s ní spojený nedostatek všeho, tím bylo pro okupanty těžší zajišťovat alespoň zdání jakési spravedlnosti a ohledů.
Konec druhé části. První část eseje se dočtete zde.
Vyšlo 16.3.2020.