Adam Votruba míní, že současné snahy na liberální ovládnutí společnosti nepovedou k revoluci sociálního typu, ale k posílení moci korporací a k radikalizaci konzervativců.
Současné demonstrace proti rasismu, které probíhají téměř po celém západním světě, mají fakticky ráz náboženského hnutí. Projevují obrazoborectvím (bořením soch), snahou zrušit základní instituce státu (policii) a až fanatickým přesvědčením o tom, že jsou na straně dobra a dějinné spravedlnosti.
Marian Kechlibar ve svém nedávném článku upozorňuje na to, že k této radikalizaci došlo díky internetu. S tímto názorem souhlasím. Upozornil bych zde na zajímavou historickou paralelu s vynálezem knihtisku, který podle některých historiků rovněž přispěl k náboženské radikalizaci. Knihtisk tím, že umožnil rychlejší sdílení myšlenek napříč Evropou, vedl totiž k účinnější snaze církevních učenců o změnu lidové kultury v duchu náboženských hodnot. Zajímavě tento příběh popisuje britský historik Peter Burke v knize Lidová kultura v raně novověké Evropě. Dřívější snahy o výchovné působení na lid neměly podle Burka naději na úspěch, neboť reformátoři byli izolovaní a nemohli spolu dost dobře komunikovat. Tištěné knihy vše změnily, došlo ke komunikačnímu propojení učenců.
Je to námět k zamyšlení. Skoro bychom mohli zobecnit, že rozvoj informačních technologií vede k ideologicko-náboženským konfliktům, neboť usnadňuje kooperaci lidí téhož názoru napříč různými zeměmi a oslabuje ochotu fanatiků vyjednávat a mluvit se sousedy, kteří vidí věci jinak. Názorová identita získává vrch nad identitou lokální, národní, zemskou. Je možné, že to, co vidíme, je předzvěstí vážnějších konfliktů ideologicko-náboženského rázu.
Podíváme-li se na současnou situaci, neměli bychom podléhat dojmu, že jde snad o zárodek revoluce demokratického typu. Rozdíl je patrný v tom, že demokratické revoluce, jakými byla např. ve své první fázi revoluce francouzská 1789, revoluce 1848, nebo československá sametová revoluce 1989, se projevují zrušením cenzury. Dnešní tzv. liberální hnutí naopak cenzuru zavádí a posiluje. I v tom lze spatřovat podobnost s náboženskou reformací, např. s kalvinismem a lutherstvím, nebo s protireformačními jezuity.
Měli bychom si všimnout i toho, že v dnešním konfliktu není pro levici místo. Už v migrační krizi 2015 tvrdili někteří lidé na Západě, že klasická levice je mrtva a že se tu odehrává konflikt mezi liberalismem a konzervatismem. Podle liberálů to má být konflikt mezi liberální demokracií a pravicovým populismem.
Tento konflikt se jen málo podobá tomu, co známe z moderních evropských dějin. Žádné politické hnutí nemělo tu ctižádost, aby vyhlásilo válku tradiční kultuře a považovalo za svého úhlavního nepřítele takové věci jako heterosexualitu a tradiční model rodiny. Komunistické revoluce sice přinesly řadu nápadů, jak stvořit nového člověka, ale přece jen se jejich ambice zaměřovaly na hospodářskou oblast. Komunistické režimy v Evropě se ukázaly nakonec v některých ohledech dosti konzervativní. Jestliže se stavěly proti kultuře, pak vystupovaly proti kultuře „buržoazní“, ne lidové. U liberalismu je tomu naopak, ten chce naopak měnit kulturu nejširších společenských vrstev. To spolu s důrazem na maximální ovládnutí lidské sexuality nejvíce připomíná někdejší puritánství protestanských církví.
Je otázka, jak dlouho za současného stavu vydrží demokracie. Podstata demokracie je totiž v tom, že poražený respektuje výsledky voleb. Dokud se stávají normou tvrzení, že zvolený prezident není mým prezidentem, pak se zdánlivě nic zásadního neděje. Pokud však američtí demokratičtí starostové odmítají vystoupit proti pouličnímu násilí ve snaze poškodit Trumpa, pak jsme krůček od toho, aby začalo být násilí chápáno jako legitimní prostředek politického boje. Ve chvíli, kdy se tak stane, zvítězí obyčejně strana, která jako první dokáže tomuto násilí dát kvalitní organizační strukturu. Mimochodem nezanedbatelné množství Američanů se podle novějších průzkumů domnívá, že v jejich zemi vypukne do pěti let občanská válka.
Možné scénáře budoucího vývoje
Pokud bychom se dostali do fáze, kdy se násilí stává legitimním prostředkem politického boje, pak už by záchrana demokracie byla nejspíš nemožná. V otevřeném konfliktu by liberálové měli na své straně větší odhodlání a přesvědčení o jediné neomylné pravdě. Slabinou je jejich nejednotnost. Před převzetím moci liberály by musel proběhnout ještě boj uvnitř tohoto hnutí, z něhož by jedna skupina vyšla jako vítěz. Liberálové mají také na své straně většinu médií, velkou část korporací a internetové giganty. (Podpora médií vůči liberálnímu radikalismu se projevuje i dosti kuriózním způsobem: BBC např. informovala o tom, že při “převážně mírumilovných” protirastistických demonstracích bylo zraněno 27 policistů. Trochu to připomíná vtipy na rádio Jerevan, které někteří možná dosud pamatují.)
To, co se zde nabízí jako scénář, však není revoluce sociálního typu. Při vítězství liberálů by posílila moc korporací, které dnes liberály podporují, a zesílilo by i jejich propojení se státem. Ačkoliv by se mnoho mluvilo o rovnosti a patrně by se stavěla na odiv péče o etnické menšiny, ke zmírnění celkových sociálních rozdílů by nejspíš nedošlo.
Liberalismus nemá v současné době dosti silného protivníka. Jedinou reálnou alternativou by mohla být cesta načrtnutá Trumpem, ale také Berlusconim a Babišem. Ta spočívá v přímém ovládnutí státu silným podnikatelským subjektem za podpory voličstva z nižších příjmových skupin. Jedním z tajemství úspěchu Babiše je, že je jedinou mediálně uznanou stranou, která nepůsobí liberálně a kterou si troufne volit středový konzervativněji naladěný pracující člověk, pokud nechce volit mediálně onálepkované “fašisty”.
Obě reálné alternativy ovšem znamenají větší propojení státu s korporátním světem. Moc korporací roste dlouhodobě a nějaká forma převzetí státu korporacemi, nebo korporací státem, se zdá nyní takřka nevyhnutelná. Demokraticky zvolený politik v žádné západní zemi nemá šanci korporátní moc omezit.
Paradoxně klasičtí konzervativci a klasičtí socialisté by mohli mít společný zájem jak na porážce korporátní moci, tak na porážce liberální ideologie. Tyto skupiny však z ideologických důvodů spolupracovat nebudou. Konzervativci se hlásí k ideji neregulovaného kapitalismu, byť zároveň kritizují moc korporací a představují si pod kapitalismem spíše společnost vstřícnou k drobnému a střednímu podnikání. Rozpor obsažený v tomto postoji nevidí: Moc korporací je přirozeným důsledkem neregulovaného kapitalismu. Socialisté vidí ideál v poválečném sociálním státu, slovo kapitalismus má pro ně negativní konotaci, přičemž neregulovaný kapitalismus je antitezí jejich programu.
Je pravděpodobné, že další vývoj povede k radikalizaci konzervativců. Liberální snaha po ovládnutí společnosti vyvolává nutně protireakci, přičemž liberálnímu nástupu nelze již dost dobře čelit klasickými demokratickými prostředky. (Jak chcete např. diskutovat s cenzurou?) Katolická církev reagovala na reformaci protireformací, v reakci na komunismus se objevilo jako jeho antiteze fašistické hnutí. Lze tedy očekávat, že se vyprofiluje i militantnější typ konzervatismu jako reakce na dnešní liberalismus.
Charakter nastupující liberální moci
Navzdory sílící podpoře protestních stran se daří protiliberální postoje společensky marginalizovat. Příkladů by bylo více. Patří k nim svržení Mattea Salviniho. Zajímavé je, že v Německu existují politici, kteří otevřeně schvalují to, aby se Němci ve své vlasti stali menšinou. Nejblíže k tomuto názoru mají neomarxističtí, resp. radikálně liberální, zelení. Největší migrační vlnu však Německu zajistila předsedkyně konzervativní CDU. Koho má tedy konzervativní volič volit, když konzervativní strana reaguje podobně jako radikální liberálové? Následně pak vláda Angely Merkelové “dohodla” Evropě internetovou cenzuru, když např. nařídila Facebooku mazat závadné příspěvky do 24 hodin od nahlášení. Odůvodnila to bojem proti nenávisti na internetu, ve skutečnosti tím zásadně omezila kritiku vlastní proimigrační politiky.
Je až překvapivé, nakolik se dnes stává aktuální Orwellův román 1984. Před 25 lety by si to u nás sotva někdo dokázal představit. Pozoruhodná je zejména podobnost mezi ideou politické korektnosti a Orwellovým newspeakem. Patří sem měnění významu slov, rušení slov nevhodných, aby se stal zločin závadného myšlení do budoucna nemožný, tvrzení, že změnou jazyka lze měnit realitu. Některé dialogy Orwellových postav připomínají dnešek až mrazivým způsobem.
Druhou (již zmíněnou) paralelou je boj někdejších církevních reformátorů proti lidové kultuře. Církevní reformátoři bojovali proti lidovému tanci, masopustním zábavám, lidovému léčitelství, milostné lidové písně atd. Vše se dělo za účelem spásy duší. Dnešní reformátoři bojují proti tradičnímu pojetí mužské a ženské role, proti tradiční definici pojmu rodina (která vychází z biologické reality, ale změnou jazyka je pochopitelně možné tuto realitu změnit), podobně jako v 16. století se stává cílem útoku samotný folklor: lidové slavnosti, zábava, pohádky apod. To vše musí být zcenzurováno, aby byly ze světa odstraněny závadné myšlenky.
Cílem dnešních liberálů je přímé ovládnutí lidských myslí, aby mohly být vedeny bezprostředně k dobru za účelem všeobecné spásy lidstva. Vypadá to, že se máme, nač těšit. Česká republika by si možná mohla položit otázku, jak se zachovat, dojde-li k rozvratu ve Spojených státech, nebo některé západoevropské zemi. Zdá se totiž, že společenské konflikty v západních zemích za posledních pět let spíše sílí, než by se zmírňovaly.