Jaroslav Bašta píše o tom, proč Donald Trump připomíná stále více Borise Jelcina a k čemu to zatím vede nejen ve vztazích mezi USA a Ruskem.
Poslední týden dal za pravdu několika ruským komentátorům, kteří letos v lednu při pohledu na nového amerického prezidenta jej přirovnali k Borisovi Jelcinovi. Evokovala to blonďatá kštice, způsob pohybu, neskrývaný temperament i téměř shodná negativní reakce oficiálních médií v Sovětském svazu v roce 1991 a ve Spojených státech letos. V podtextu zněla obava, že vnější podobnost státníků může znamenat stejně nepředvídatelnou a chaotickou politiku.
Donald Trump hned v počátku své vlády utrpěl dvě významné vnitropolitické porážky. Neprosadil ani protiimigrační dekret, ani se mu nepovedlo zrušit Obamovu reformu zdravotnictví (Obamacare), byť šlo o nejviditelnější sliby z jeho předvolební kampaně. Nepřesvědčil o tom představitele své vlastní politické strany. Mezi jeho nejbližšími spolupracovníky vypukly hned po inauguraci líté spory umocněné nepřátelskou kampaní médií a jeho tým opustili dvě nejzajímavější a nejinteligentnější osobnosti z bezpečnostního sektoru – M. Flynn a S. Bannon.
Fakticky, nikoliv nominálně je nahradili členové Trumpovy rodiny – dcera Ivanka a zeť Jared (jako u Borise, chtělo by se zvolat). Projevilo se to skoro okamžitě: 3. 4. zazněla slova o tom, že sesazení syrského prezidenta Bašára Asada již není prioritou blízkovýchodní zahraniční politiky Spojených států, 4. 4. došlo k útoku chemickými zbraněmi proti civilistům v Chán Šajchúnu v provincii Idlib a již brzo ráno 7. 4. udeřilo 59 raket na letiště Šajrát náležící syrským vládním ozbrojeným silám. Stalo se to v době návštěvy čínského prezidenta v Trumpově soukromé rezidenci na Floridě. Vzápětí americké bojové uskupení vyplulo k Severní Koreji.
Naděje na vyřešení konfliktu v Sýrii nadlouho uzavřela již první vypuštěná raketa. Napadení suverénní země bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN představuje nejen porušení mezinárodního práva, ale hlavně smutnou zprávu, že za vlády nového amerického prezidenta celý náš svět vstupuje do epochy Nového světového nepořádku, v němž definitivně sílu práva nahradí právo silnějšího. Momentálně Donald Trump dává dohromady válečnou koalici primárně zaměřenou proti Iránu. Zájem o členství má Izrael, Turecko a Saúdská Arábie. Irán má jistou podporu Ruské federace a společně s ní usiluje o spojenectví s Čínou.
Ta se momentálně snaží uchovat Severní Koreu jako své předpolí, protože sjednocená Korea s americkými vojenskými jednotkami na pozemní čínské a ruské hranici na Dálném východě představuje noční můru Pekingu. Uplynulý týden nás tak názorně naučil, že z mlhavé naděje na mír se během noci může stát reálná hrozba velké války. Známe už z roku 1914 ze Sarajeva, jak to dopadne, když velcí hráči mají větší chuť střílet než vyšetřovat.
Jistou naději pro naší budoucnost kupodivu představuje stejný faktor, který ji ohrožuje – nepředvídatelnost prezidenta Donalda Trumpa. Komentář na lentě.ru to vyjádřil lapidárně: „Pacan to řekl, pacan to neudělal“. Slovo pacan lze do češtiny obtížně přeložit. Základem slova je hebrejské poc, což značí mužský pohlavní orgán, nicméně nejde o pejorativní označení. Odpovídá to nejspíše českému slangovému výrazu pro odvážného muže – (správnej) kolík. Tohle může být jeden z důvodů, proč ministři Lavrov a Tillerson spolu jednali pět hodin a pak šli společně do Kremlu za prezidentem Putinem.
Ilustrační obrázek: Autor: Office of the President of the United States – @realDonaldTrump on Twitter, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=57074293