Přes agresivitu a fasádu rétorických obratů je turecká zahraniční politika defenzivní a pragmatická. Zjistěte proč.
Turecká zahraniční politika není expanzionistická, je defenzivní a pragmatická, napsal pro Al Jazeeru arabský odborník na zahraniční politiku Marwan Kabalan.
Sousedé v poslední době bedlivě sledují stále asertivnější vnější politiku Turecka. V červenci došlo ke střetům mezi Ázerbájdžánem a Arménií v oblasti Náhorního Karabachu a Turecko na ázerbájdžánské území vyslalo svoje vojáky. Ukázalo tak svoje spojenectví s Ázerbájdžánem. V květnu se díky turecké podpoře podařilo tripolské vládě v Libyi zastavit ofenzívu Chalífy Haftara, který měl podporou Ruska a Egypta, proti hlavnímu městu. V únoru zabránila turecká intervence v Sýrii, aby Írán a jeho spojenci získali přistup k městu Idlib na severu země.
Dnešní zahraniční politika Turecka je rozmáchlá od západního Balkánu až po Kavkaz, Perský záliv a Africký roh. Někteří analytici to hodnotí jako „neo-osmanské ambice pro regionální hegemonii“ a poukazují na to, že ideologicky je zahraniční politika Turecka opřena o neo-osmanskou ideologii.
Za gesty a rétorikou je ale zahraniční politika Turecka mnohem defenzívnější a zajímají ji celkem tři cíle: vnitřní stabilita a územní integrita, energetická nezávislost a hrozby, které vznikají díky odchodu USA z regionu Blízkého východu a v souvislosti se zaplněním vakua regionálními rivaly.
Kabalan v článku tyto tři body postupně rozebírá na některých příkladech. V případě domácí stability a integrity hovoří o změně politiky Turecka po vypuknutí arabského jara v roce 2011, dále pak o konfliktu s Kurdskou dělnickou stranou, PKK, a také o nezdařeném vojenském puči z roku 2016. Všechny tyto události vedly k tomu, že je Turecko citlivější vůči vnějším hrozbám pro jeho domácí stabilitu.
Důležitým motorem turecké zahraniční politiky je také energetická bezpečnost, která se protíná se třetím bodem Kabalanova argumentu – s hrozbami ze strany regionálních rivalů Turecka.
Rusko a Írán nyní poskytují Turecku 80 % dodávek energií. Rivalita Ruska a Íránu staví Ankaru do velmi citlivé pozice. Je to také důvod, proč se země snaží o energetickou diverzifikaci a o průzkum zdrojů energie v okolních vodách Turecka. Energetika ovlivňuje také tureckou politiku v Libyi. Podle Kabalana plyne Erdoganův zájem o Libyi ze vzniku Východostředomořského fóra (2019), které posílilo turecký pocit nejistoty. Turecká vláda tak sáhla k přímé podpoře tripolské vlády národního porozumění, se kterou mimo jiné podepsala dohodu o společné exkluzivní ekonomické zóně.
Kabalan také připomíná regionální rivality: například rivalitu mezi Tureckem a Spojenými arabskými emiráty, které Turecko podezřívá z podpory vojenského puče v roce 2016 a z podpory kurdské PKK i kurdských milicí YPG. Vedle toho je zde otázka blokády Kataru, hlavního spojence Turecka v oblasti Perského zálivu a také významného dodavatele plynu do Turecka. Kroky proti Kataru, které podnikly Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Bahrajn a Egypt, vidí Turecko jako pokus o změnu režimu v Dóze. Podporou Kataru Turecko ve skutečnosti braní samo sebe a posiluje svoji pozici proti rivalům, míní Kabalan.
Za agresivní fasádou turecké zahraniční politiky je podle Kabalana skrytý defenzívní pragmatismus mnohem více než snaha o obnovení osmanské slávy. K většině kroků, které projektují moc Turecka, bylo Turecko donuceno vnějšímu okolnostmi, a nikoliv expanzionistickým úsilím. Je to jeden z důsledků stažení USA z oblasti Blízkého východu.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.