Rozhovor: O politické situaci v Libanonu skoro rok od začátku protestů hovoříme s předsedou opoziční Komunistické strany Libanonu.
Libanonská komunistická strana patří k opozičním frakcím, které se postavily v minulém roce na stranu protestujících. Libanonské protesty už rok požadují změnu politického systému země a jeho proměnu v pluralitní, občanskou a nekonfesiální demokracii. Předseda komunistické strany Hanná Gharíba v prvním díle rozhovoru pro náš partnerský web Rebuildsyria.cz vysvětluje, jak vidí situaci v zemi. Jsme rádi, že našim čtenářům můžeme nabídnout další z řady rozhovorů, ve kterém Libanonci nesprostředkovaně osvětlují dění ve své zemi.
Rebuild Syria: Blíží se první výročí lidových protestů proti libanonskému establishmentu, které započaly 17. října loňského roku a záhy se rozšířily do většiny regionů a měst. Libanonská komunistická strana byla mezi prvními stranami a hnutími, které se přidaly k demonstrantům. V čem spatřujete hlavní faktory vedoucí k tomu, že hlavní požadavky protestujících – zmiňme například navrácení rozkradených financí či zrušení stávajícího politického systému – nebyly splněny?
Hanná Gharíb: Zaprvé je nutné říci, že povstání přineslo jisté výsledky a samo o sobě znamenalo kvalitativní zlom ve vědomí libanonského lidu, který se do věci vložil se vší vervou, odhodil obrazy svých vůdců a místo nich přišel s reálnými tématy a požadavky. Lidé volali po pracovních příležitostech, platech, bydlení, po důstojnosti. Podařilo se svrhnout Harírího vládu, což byl primární požadavek povstání, a v souvislosti s tím zamezit implementaci vládního návrhu reforem Cedre, který ve skutečnosti nebyl vůbec reformní, ale spíše představoval určitý program pro půjčování, větší utahování opasků a větší zadlužování. Protesty tedy měly svoje výsledky, ale z více důvodů nedokázaly nabídnout alternativu. Po třicet let politický systém podkopával odborové hnutí, ať už šlo o Všeobecný odborový svaz, Odborovou koordinační radu, Svobodné profese a naprostou většinu dalších odborových organizací. Snažili se je ovládat pomocí konfesionálních regulací. Ale nemůžou ovládat práva a oprávněné požadavky lidí, není to v jejich moci. Protesty tak vypukly a komunistická strana se jich aktivně účastnila. Jenže poté, co byly třicet let omezovány lidové projevy a odbory, nebylo zkrátka možné přijít a přes noc se zorganizovat. Ano, i přesto se sešla řada lidí a skupin a v samém srdci protestů se utvořilo cosi na způsob organizace. To ale nestačilo, protože nefungovaly lidové nástroje v podobě odborů. Jako jiné strany a síly jsme se snažili dát povstání v maximální možné míře nějaký řád a skutečně se zrodily profesní skupiny, skupiny univerzitních studentů a profesorů, svazy alternativních novinářů. Zůstalo však u povstání, které se nepřetavilo v revoluci, protože mu chybělo to, co každá revoluce potřebuje: program a vedení. Sociální a třídní charakter tohoto povstání byl spontánní a určitě není špatné, když se lidé nehledě na svoji náboženskou a konfesionální příslušnost sejdou, sednou si, povečeří spolu a dají najevo, že jsou schopni se shodnout na společné věci a budovat stát. Bez vedení a programu ale nebylo povstání schopno nabídnout alternativu, pouze svrhnout to stávající. Kromě toho tu byly také síly, které v rámci povstání sledovaly svoji agendu, mluvím zvláště o těch spjatých s Hnutím 14. března. Těm šlo o to, aby povstání zůstalo v jistých nepřekročitelných hranicích, a tím je zachování konfesionální politického systému.
R.S.: Máte na mysli strany, které se v průběhu času různě připojovaly a odpojovaly od protestů jako Libanonské síly a další?
H.G.: Libanonské síly se nejprve stáhly z vlády s úmyslem, že se svezou na vlně povstání a budou jej řídit. Ve skutečnosti jsou ale součástí establishmentu a jejich agendou je přetahovaná o to, kdo bude mít jaký podíl na moci. Z druhé strany se část establishmentu – většinou navázaná na Alianci 8. března – snažila povstání potlačit. Miliony lidí, kteří byli v ulicích.
R.S.: Myslíte, že 17. října na výročí počátku povstání, jehož apel se dle mnohých vytrácí, dojde k pokusům o jeho oživení ze strany opozičních stran a politických sil?
H.G.:Zvláště v posledních deseti letech jsme byli svědky kumulující se vlny protestů proti konfesionalismu a celému stávajícímu systému. Již během rozpuku Arabského jara s jeho heslem „lid žádá pád režimu“ se objevily požadavky na zrušení konfesionálního uspořádání. Tehdy demonstrovalo asi 30 tisíc lidí. Poté vybuchla sociální situace a propukly protesty kvůli platům, které zastřešila Odborová koordinační rada a k nimž se přidalo na sto tisíc lidí. Protesty v podstatě trvaly tři roky a přirozeně přešly od otázky platů k problematice korupce, kdy se v plné nahotě odhalila prohnilost systému včetně přístavu, letiště, Zajtúna Bay a všech institucí. Třetí vlnu protestů jsme zaznamenali během tzv. odpadkové krize a „Súklín“, to bylo v ulicích již dvě stě tisíc lidí. Časové úseky mezi protesty se stále zkracovaly, demonstrovalo stále více lidí a volali stále hlasitěji. A pak přišlo konečně toto povstání, kterého se zúčastnil více než milion lidí a které přineslo své výsledky. Není proč se ale k němu vracet. Země má nyní možnost přikročit ke skutečně revoluční změně směrem k budování národního, občanského, sekulárního, nekonfesionálního státu. To znamená od základu podlomit strukturu současného konfesionálního systému a postavit se na správnou kolej. Zavádění nových vzorců si žádá čas a je na nás, abychom tento čas využili k transformaci povstání v národní, demokratickou a pokojnou revoluci. Nejde o to po sobě střílet, ale postavit zemi na dobrou dráhu tak, aby zůstala zachována. Oni chtějí zachování tohoto systému, a tak hledají alternativu, v níž se třeba vymění tváře, ale systém a jeho konfesionální struktura a závislost na zahraničí zůstanou. Snaží se o to ve spolupráci s Francouzi a Američany.
R.S.: Může být podle vás návštěva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona považována za pokus zachránit systém a jeho politickou elitu poté, co se zdálo, že kolabuje? Různí analytici soudí, že jeho příjezd establishmentu pomohl…
H.G.: Díky Macronově návštěvě a jeho setkání se všemi složkami systému se tento systém znovu postavil na nohy. Macron řekl, že z povstání nevykrystalizovalo nové vedení a použil to jako argument, proč pracovat s tím stávajícím na jeho obnově. Pozval si je na francouzskou ambasádu a tam s nimi probíral nový rámec pro druhé století francouzské dominance. I nadále má jít o vztah ovládajícího s ovládaným, to jsme viděli ze způsobu, jakým s nimi jednal, jak před ním poníženě skláněli hlavy, čímž ponižovali libanonský lid. Tohle nejsou Libanonci, kteří bezpodmínečně osvobozovali svoji zemi a dali zrod odporu. Nakázal jim, aby zformovali vládu během dvou týdnů a během dvou měsíců přijali reformní plán, jinak se prý z věci stáhne. To jsou výhrůžky, má zde své zájmy, Francie má zde své zájmy. Tento vzorec vztahů byl prosazen ve státě, který vznikl na území Velkého Libanonu. Macron jej chce i pro druhé století a chce zachovat tento politický systém a spolupracovat s ním, přestože je zcela zkorumpovaný. Ale on z této korupce těží, z toho, že o penězích, které rozkradli ví. Ví kdo, a ví kolik. Takhle vypadá snaha o obnovu země na francouzské ambasádě. Smutné je, že někteří z nich obviňují protestující, že spolupracují se zahraničními ambasádami, zatímco sami na jedné z nich sedí a připravují pro Libanon jeho druhé století.
R.S.: Opozice se shoduje na potřebě zrušit současný politický systém, ale liší se v důrazu na to, co jej má nahradit. Většina opozičníků, ale i někteří lidé loajální vládě jako například někdejší ministr Šarbel Nahhás kladou důraz na to, že nový systém musí být budován především na občanském základě. Druhá část opozice zase vidí klíč v razantnějším potlačení konfesionalismu a nastolení sekulárního systému. Jaký je váš pohled na tuto záležitost a v jaký systém dle vás nejvíce prospěje obnově Libanonu?
H.G.: Veškeré uspořádání v této zemi v posledních sto letech bylo založeno na tom, že jsme byli závislí na zahraničí a systém se podřizoval zahraničním zájmům. Nejprve nás přímo okupovali vojensky a od roku 1943 dodnes mají v tomto systému své agenty, kteří mocnostem zajišťují jejich zájmy v souladu se vztahy v rámci globálního kapitalismu. Systém na úkor Libanonců zůstává, jen vliv jednotlivých poručníků se mění. Bude nutné vyřešit dva hlavní problémy: otázku závislosti na zahraničí a vnitřní mezináboženské a mezikonfesionální vztahy. Vůdci jednotlivých konfesí vždy systému využívali pod záminkou, že se domáhají práv a náležitého podílu pro svoji konfesi. To vedlo k boji a násilí mezi jednotlivými konfesemi, ale i uvnitř jich samých. To je ten hlavní problém a proto řešení, které navrhujeme, je v první řadě ustavení sekulárního, občanského, nekonfesionálního státu. Státu, ve kterém bude sociální spravedlnost, nezávislá justice a který se nebude izolovat od dění v rámci našeho regionu.
R.S.: Co otázka tzv. neutrality, o níž se hovoří?
H.G.: Ne, nemůžeme se izolovat od toho, co se odehrává v regionu. Když prosazujeme občanský, sekulární, demokratický stát, nenabízíme ho pouze nám Libanoncům, ale všem zemím v regionu. Tento projekt je odpovědí na to, co prosazují Američané, jmenovitě „nový Blízký východ“ a „dohodu století“, a co je založeno na náboženské, konfesionální a etnické fragmentaci a vytváří konflikty.
R.S.: Není to podobný přístup, jaký uplatnili Američané po rozpadu Sovětského svazu na Balkáně v případě Jugoslávie?
H.G.: Ano, to je pravda. Oživili staré konflikty, aby oslabili schopnost těchto zemí řešit si své problémy a mohli drancovat jejich zdroje a řešit problém krize vrcholného kapitalismu. Prosazují projekt fragmentace regionu po náboženských, konfesionálních a etnických liniích, a naší odpovědí na národní i obecně arabské úrovni musí být ustavení národních, občanských, sekulárních, demokratických, arabských, otevřených států. Co se nás týče, děláme svoji práci na domácí úrovni v rámci konfrontování amerického projektu. Tento projekt jde mimochodem zcela proti logice těch, kteří považují povstání za americký komplot za účelem poškození hnutí odporu.
R.S.: Myslíte, že je libanonská společnost připravena učinit takovýto kvalitativní skok na politické úrovni?
H.G.: Znovu a znovu říkáme, a říkali jsme během povstání, že budeme potřebovat přechodnou fázi, abychom se dostali od náboženského a konfesionálního státu ke státu občanskému a sekulárnímu. Ano, musí to jít postupně, ale potřebujeme začít. Svědčí pro to současné dění a všechny signály. Před několika dny se ptali místopředsedy parlamentu Ílího al-Farzalího čím to, že dříve mluvil o občanském státě a teď volá po právech pravoslavných. Víte, co odpověděl? Řekl, že dokud se občanský stát nestane skutečností, bude se řídit dle konfesionálního systému. Rozdíl mezi námi a těmi, kdo mluví zevnitř systému, je v tom, že oni používají ta samá hesla, aby lidi zmátli a zachovali si svoji moc. My chceme začít hned teď, oni nikoliv. Přitom je to proti ústavě a Dohodě z Táʼifu. Konfesionalismus má být zrušen. Je zde článek 22 ústavy o volebním zákoně prostém konfesionálních regulací a také o zřízení senátu. Proč nezačneme otázkou reprezentace mimo rámec konfesionálních restrikcí v poslanecké sněmovně, když je to jasně v souladu s ústavou? Další věcí, kterou musíme mít v rámci přechodu k občanskému státu na paměti, je národní zákon o stranách, který eliminuje náboženské a konfesionální prvky, byť to může být postupně během tří nebo i desíti let. Strany nám v podstatě splynuly s konfesemi, máme tu dvojici šíitských stran, dvojici křesťanských stran a tak dále. Strany se staly konfesemi, ale pokud prosadíme národní zákon o stranách, minimálně tak, že budou muset mít zastoupení ze všech regionů a všech konfesí, bude to krok kupředu. Třetím krokem může být sjednocení roztříštěných pravidel o osobních statusech v jeden jediný občanský zákon. Absurditu si lze ukázat na otázce rezidentury. Můžete například bydlet třicet nebo čtyřicet let v Bejrútu, platit v něm daně a poplatky, ale stejně nemáte právo volit do zastupitelstva. Musíte volit v místě vašeho rodiště. Když jsou parlamentní volby, musíte jet tam, kde jste se narodili. Je tu přitom zákonná možnost, jak lidem usnadnit život.
Konec prvního dílu.
Tento rozhovor přinášíme díky naší spolupráci s webem Rebuildsyria.cz.