Neděle patří jazzu. Jan Schneider pokračuje ve svém jazzovém průvodci třemi dalšími skladbami.
Mnozí lidé mají za největšího freejazzového mystika tenorsaxofonistu Johna Coltranea, a já s nimi souhlasím. Dodávám však, že freejazz není myslitelný bez svého apoštola, jímž je altsaxofonista Ornette Coleman. Máte-li chuť na hluboce existenciální zážitek, poslechněte si jeho skladbu „W.R.U.“, ať už to znamená cokoliv. Co mohu doporučit? Mně se osvědčilo soustředit se na basovou linku, jak ji hraje alchymista Scott La Farro, a všechno ostatní se pak kolem toho postupně posrovnávalo. Hned bylo jasné, co a proč hraje na trumpetu Don Cherry, obzvlášť když do těch bubnů tak nádherně tříská můj milovaný Ed Blackwell, jeden z největších synů, co kdy sedl za bubny, to mi věřte.
Velmi pěkná, mnohovrstevnatá a nápaditá je kompozice tenorsaxofonisty Sonny Rollinse „The Freedom Suite“. Svůj prostor zde dostanou i kontrabasista Oscar Pettiford a další skvělý bubeník Max Roach.
Koronavirus a nouzový stav versus ústavní práva (jako by právo na život a na zdraví nebylo též ústavou garantováno) a nenechte si svobodu brát a podobné bláboly ve mně vyvolaly vzpomínku na sovětského barda Alexandra Rozenbauma, který zpíval píseň o tom, že „mně nezavřou, já sám sobě jsem vězením“. A tak to je. Mladým svazákům svoboda přichází a zase mrška odchází, kdežto normální lidé vědí, že svobodní buďto jsou, nebo nejsou. Zuzana Talpová zpívávala písničky Vysockého, Rozenbauma, Okudžavy a dalších v geniálních překladech Milana Dvořáka ještě za minulého režimu (za doprovodu mimo jiné i Vadima Petrova). Jednou jsem na její koncert do Klubu československo-sovětského přátelství vzal Magora Jirouse. Někteří lidé, kteří Martina neznali tak dobře, jako já, říkali „neblbni, on to tam rozmlátí“ – Magor po koncertu odcházel a slzel. A obzvláště tuto píseň si pochvaloval, protože věděl, o čem je.
Dovolím si přiložit volný překlad, k jakému text Arkadije Severného inspiroval Karla Sýse:
Mě do lochu nedostanou
Mě určitě nestrčej do lochu,
eráre kapku si vodpočiň!
Jak můžu vodejít do lochu,
když ve vlastním vězení spím!
Já jsem svůj vlastní arest,
vodtuď má duše neuteče.
Proč by mě teda drželi
vestoje, vsedě, vkleče?
Sám sebe mučím vo chlebu a vodě,
sám sobě neuteču.
Nikde nebudu na svobodě,
ať mrznu nebo se peču.
Mý srdce v noci bije vo mříže,
vo žebra vokousaná ve dne.
Dveře čučej jen krchov
a mukl touhou bledne.
Ať vyhraje horko nebo mráz,
burlaci zase vstanou.
I za ně šeptám vokoralým hlasem:
Mě do lochu nikdy nedostanou!