Veronika Sušová-Salminen sleduje tři nové návrhy zákonů, které se právě projednávají v Rusku, odpovídají červencové změně ruské ústavy a týkají se přechodu moci.
V Rusku bez většího zájmu médií probíhá dokončování nové architektury zákonného uspořádání, které odpovídá červencové novelizaci ústavy Ruské federace z roku 1993. V posledních týdnech byly podány tři důležité legislativní návrhy, které se týkají dvou institucí – Státní rady a budoucího postavení bývalého prezidenta coby doživotního senátora. Všechny návrhy zatím potvrzují, že otázka Putinova následnictví zůstává cíleně otevřená, což současnému prezidentovi umožňuje zůstat i nadále relevantním hráčem.
V případě návrhu federálního zákona o zřízení Státní rady se potvrdilo, že tento nový ústavní orgán nebude novým mocenským centrem. Návrh Vladimira Putina činí ze Státní rady prezidentskou instituci a potvrzuje její úlohu coby dalšího převodníku mezi centrem (Kremlem) a regiony (federálními subjekty). V rámci ústavní formalizace dostává Rada konkrétnější úkoly hlavně strategického (a tedy i dost obecného) charakteru, ovšem druhým centrem moci, které by v Rusku mohlo vytvořit systém dvojvládí, se nestane, což je v souladu s Putinovými slovy z března 2020.
Doživotní senátorství
Ve Státní Dumě se nyní projednává i další Putinův návrh, který vyplývá z nově upravené ústavy. Jedná se o otázku doživotního senátorství pro bývalé prezidenty Ruské federace. V tomto případě bude mít Rusko podobný systém jako například Itálie. Bývalé hlavy státu mají mít nárok na doživotní členství v ruské Radě federace, tedy druhé komoře ruského parlamentu.
Doživotní senátorství se má podle návrhu stát otázkou osobního rozhodnutí bývalého prezidenta – může členství v Radě odmítnout (půjde tedy o jeho rozhodnutí). V Radě federace se má změnit počet senátorů, které jmenuje prezident – ze 17 se zvýší na 30, sedm z nich může být jmenováno doživotně (běžné senátorské období je šestileté, senátorů je celkem 170).
Se senátorským úřadem se v Rusku pojí také imunita či nedotknutelnost. Podle ústavy je senátor po dobu vykonávání svého úřadu nedotknutelný, nemůže být zadržen, zatčen, nemůže být prohledáván – výjimkou jsou zadržení na místě činu a případy, které ošetřuje federální zákon na ochranu života lidí. V případě doživotního senátora samozřejmě platí imunita doživotní.
Jinými slovy, přechod bývalého prezidenta do úřadu doživotního senátora má být garancí nejen senátorské imunity, vyplývající z ústavy a funkce, ale také určitého vlivu v rámci pravomocí Rady federace. K nim například patří problematika změny hranic mezi regiony, potvrzení vyhlášení válečného či výjimečného stavu, vyslání vojska mimo hranice Ruska nebo vyhlášení prezidentských voleb. K pravomocem ruského senátu (jak je neformálně Rada nazývána) patří i případný impeachment prezidenta. Rada má také určitý vliv na jmenování soudců Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, prokurátorů, šéfa i auditorů Účetní komory či silových členů ruské federální vlády (ministrů obrany, vnitra, výjimečných událostí, zahraničí, spravedlnosti, společenské bezpečnosti).
Doživotní nedotknutelnost
Dne 5. listopadu se ovšem objevila informace o dalším návrhu zákona, tentokrát z pera senátora Andreje Klišase a poslance Dumy Pavla Krašeninnikova, který navrhuje úpravy ruského zákona z roku 2001 „O garancích pro prezidenta Ruské federace, který přestal plnit své pravomoci, a pro členy jeho rodiny.“ Jinak řečeno, předkladatelé navrhují novelizovat zákon, který byl napsán původně pro Borise Jelcina a upravuje postavení ruského exprezidenta. Zásadní paragraf tohoto zákona zní:
„(Bývalý prezident) nemůže být trestně nebo administrativně odpovědný za jednání, kterého se dopustil během svého funkčního období prezidenta Ruské federace, ani nemůže být zadržen, zatčen, prohledán, vyslýchán nebo podroben osobní prohlídce, pokud jsou takové činy spáchány v průběhu řízení týkajícího se výkonu jeho pravomocí prezidenta Ruské federace.“
Zákon z roku 2001 byl v podstatě formalizací neformálních dohod mezi Borisem Jelcinem a Vladimirem Putinem, které dostaly už v prosinci 1999 (v momentě abdikace Borise Jelcina) formu prezidentského dekretu (ukazu). Obojí samozřejmě odpovídalo potřebám předání moci, se kterými Putin jako Jelcinův následník jednak souhlasil, jednak je také dodržel. Jelcin ani členové jeho rodiny (konkrétně dcera a zeť) nebyli nikdy povoláni k odpovědnosti v otázkách například ruské divoké privatizace. Boris Jelcin také nebyl nijak vyšetřován nebo obviněn v souvislosti s průběhem čečenské války.
Nový návrh Klišase a Krašeninnikova jde nad rámec současně platného federálního zákona, protože počítá s tím, že exprezidentská nedotknutelnost se rozšíří i na dobu po skončení působení v úřadě. Bývalý prezident nemá ani po ukončení své funkce čelit trestní nebo administrativní odpovědnosti za činy, kterých by se mohl dopustit mimo úřad.
I v ruském zákonodárství je imunita omezená, respektive existují podmínky, za kterých je možné imunitu (popsanou shora) odejmout. V případě bývalého prezidenta totiž platí, že imunitu lze, na návrh předsedy Vyšetřovacího výboru Rady federace a bez předcházejícího souhlasu Dumy, prezidentovi odejmout v případě vyšetřování těžkého zločinu, kterého se dopustil v době, kdy byl v úřadě. Nový návrh v podstatě postaví dosavadní proceduru odejmutí imunity bývalému prezidentovi na roveň procesu impeachmentu.
Návrh nyní počítá s tím, že celá procedura bude muset projít Státní Dumou, Ústavním soudem, Nejvyššími soudem a Radou federace s podporou 2/3 zástupců obou komor. Složitost procedury má samozřejmě zajistit, aby byl podobný krok v podmínkách dnešního politického systému těžko proveditelný. Navíc má mít bývalý prezident imunitu i nad rámec doby, kdy byl ve funkci.
Tento návrh okamžitě vyvolal vlnu kritiky – ruský exprezident se po odchodu z funkce nemá stát „normálním“ občanem, na kterého se vztahuje princip rovnosti před zákonem, nebude muset platit pokuty a podobně. Z hlediska rovnosti před zákonem je to nepochybně pravda, jenže Klišasově a Krašeninnikově novele jde fakticky o něco úplně jiného.
Imunita bývalého prezidenta i mimo úřad znemožní (či přesněji velmi zkomplikuje) faktické trestní stíhání bývalé hlavy státu za jakýchkoliv podmínek, tedy v případě nejen oprávněného, ale hlavně neoprávněného stíhání. O neplacení pokut tu však opravdu nejde. Bude-li tento návrh přijat, může exprezident získat imunitu dokonce dvojí – jednu, která vyplyne z pozice doživotního senátora (pokud ji přijme), a druhou na základě zákonných garancí pro bývalého prezidenta.
***
V Rusku tak vzniká propracovanější zákonný (formální) mechanismus, který bývalé hlavě státu poskytne jednak politický (avšak z definice čestný) úřad senátora, jednak doživotní imunitu, která se týká jakéhokoliv trestního stíhání. Samozřejmě však pouze v podmínkách kontinuity současného politického režimu, protože revoluční spravedlnost patří do jiné kategorie, proti které se nelze nijak zákonně pojistit. Naznačuje to poměrně jasně, že předání moci bude zcela jistě odlišné od jelcinského scénáře. Ten putinský je komplikovanější a dlouhodobější, ale fakticky už začal. Tento mechanismus vzniká i navzdory tomu, že současný prezident Vladimir Putin může v souladu s novým zněním ruské postavy kandidovat na prezidenta ještě dvakrát.
Bude? Hlavní intrika a také autorita Putinova maximálně autonomního postavení v tvrdě konkurenčním politickém ekosystému Ruska, spočívá v tom, že může, ale utváří se podmínky, aby nutně nemusel. Klišasův a Krašeninnikovův návrh (který ovšem musí být ještě přijat) to potvrzuje.