Po deseti letech od arabského jara se region Blízkého východu a severní Afriky stal nejkonfliktnější oblastí světa.
Německý politik Franz Maget píše o desátém výročí arabského jara, které začalo sebevraždou mladého Tunisana a zahájilo vlnu protestů v Tunisku, v Egyptě a nakonec v celém arabském světě. Lidé v ulicích protestovali proti diktátorům, autokratům a za sociální spravedlnost, svobodu a důstojnost. V Tunisku byli svrženi oba zdejší vládci, kteří byli u moci celé roky – Zín Abidín bin Alí a Husní Mubárak.
V Evropě se arabské jaro slavilo jako boj mladých za svobodu, demokracii a sebeurčení. Jenže naděje na politický obrat se nakonec nenaplnila. K procesu demokratizace a změny došlo jenom v Tunisku, píše Maget.
Oblast Blízkého východu a severní Afriky je nyní největším regionem konfliktu na světě – všude zde přetrvává nestabilita a nejistota. Pokračuje rapidní demografický růst, nezaměstnanost se zvyšuje hlavně mezi mladými lidmi. Roste zadlužení zdejších států, závislost na mezinárodních donorech. Regionu dominují autoritářské a vojenské režimy, které vedly kontrarevoluci.
Arabské jaro skončilo v Sýrii a Jemenu fiaskem – probíhají zde devastující války. Vojenské intervence velmocí jen přispěly k pokračování těchto konfliktů. Sýrie se stala stejně jako Libye a Jemen prostorem proxy války mezi státy, které mezi sebou bojují o regionální převahu. Jedná se o Turecko, Rusko a také Saúdskou Arábii a Írán.
Koronavirová pandemie a klimatická krize slibují nové problémy v nejistém regionu. Pandemie má dopady na zdravotní systémy, klimatická změna zase na životní prostředí, kde se projevuje především suchem a záplavami. Ekonomické dopady koronavirové pandemie budou horší než ty zdravotní, píše Magot. Region totiž nemá finanční zdroje na záchranné balíčky a na ekonomické stimuly. Růst nezaměstnanosti a chudoby je důsledkem této nové situace. Většina zemí regionu se obrátila na MMF s žádostí o půjčky.
Magot zdůrazňuje úspěchy Tuniska, kde arabské jaro začalo. Je toho názoru, že vývoj zde je důkazem toho, že muslimská země může být fungující demokracií. Pro tento úspěch pak bylo ale důležité i to, že se jedná o malou zemi s malým množstvím nerostného bohatství, která leží tím pádem mimo zájem regionálních velmocí. K dalším faktorům patří sekularismus, který leží v základech moderního Tuniska, což znamená, že země má dnes například shodné zákony ohledně rozvodu nebo těhotenství s Německem. V Tunisku je vítaná participace žen ve veřejném životě, mnoho z nich pracuje na univerzitách, v soudních institucích nebo ve zdravotnictví a politice.
Podobné předpoklady v jiných zemích arabského světa v době arabského jara nebyly. Nestačí tak jenom svobodné volby k tomu, aby se započala transformace. Podle Mageta to ukazuje na to, že bez změny v genderových vztazích (mezi muži a ženami) a bez jasného oddělení státu a náboženství nemůže mít arabský svět jasnější budoucnost.
Arabské jaro lze vidět jako revoluci, které selhala. I tak je to ale historický bod obratu, protože ukázal zdejším lidem, že protesty v ulicích dovedou svrhnout despoty. Dnes, po deseti letech, se ale ukazují negativní důsledky – špatné vládnutí, korupce a klientelismus jsou stále viditelnější. Pro mnoho lidí v arabském světě je legitimita jejich vlád otřesená, míní Magot. A jejich pocit křivdy se jen zhorší s ekonomickými dopady pandemie. I když koronovirová krize vedla k dočasnému omezení protestů.
Demokratická transformace je dlouhý a složitý proces. Musíme si také všimnout toho, píše Magot dále, že liberální demokracie s evropskými rysy nepředstavuje všude žádoucí model a formu vlády. Pokud chce mít EU pro arabské země nějakou roli, musí se snažit napřed formulovat společnou středomořskou politiku namísto toho, aby vypadala jako klub ekonomik, které spolu soutěží.
Arabské jaro jako příležitost EU zaspala, píše v závěru Magot. Až dozraje čas, dojde podle něj k novým otřesům, k novému arabskému jaru 2.0., při kterém se bude stavět na zkušenostech z minulosti.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.