Ekonom Jaroslav Šulc komentuje další pokus o českou penzijní reformu. Bude znova marný?
Koncem druhého prosincového týdne představila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová společně s předsedkyní (zatím poslední) vládní důchodové komise Danuší Nerudovou konečnou verzi představ o další podobě nekonečného seriálu českých penzijních reforem, přinášejících tentokrát vizi „gender spravedlivých důchodů“.
Řekněme rovnou, že uvažovaný náběh reformy v letech 2022 až 2026 je uskutečnitelný mj. za kruciálního předpokladu, že se s touto verzí ztotožní jak současná vláda, tak následně briskně projde celým dalším legislativním procesem a konečně že příslušný zákon vezme za svůj i nová vláda, která vzejde z parlamentních voleb na podzim 2021. Zřejmě až příliš mnoho podmínek splnitelnosti, a to ještě nebyly jmenovány zdaleka všechny.
Pojďme si je proto alespoň ve stručnosti doplnit a komentovat, přičemž se nevyhneme skepsi. Na tu však máme po čtvrtstoletí od přijetí přelomového zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění již nepochybně nárok. Není divu, že ve skeptickém duchu vyznívá také drtivá většina okamžitých ohlasů spousty dobře informovaných lidí – počínaje třeba Davidem Markem a Miroslavem Zámečníkem konče (a to se nevyjádřili zdaleka všichni experti). Ti méně zasvěcení se právem mohou se ptát – oč vlastně jde?
Penzijní reforma má celospolečenský dopad
Podle mínění autora této stati od samého počátku práce komise zůstala poněkud nedoceněna především samotná komplexita penzijní reformy. Je otázka, zda většina členů komise naplno docenila fakt, že jakákoliv skutečně podstatnější změna v nastavení dnešního prvního, státního důchodového pilíře má extrémně široký, vpravdě celospolečenský dopad.
To znamená, že i za předpokladu, že by se již nesahalo na dříve vyměřené starobní důchody (vyplácené cca 2,5 milionu dnešních seniorů pobírajících svou penzi již podle ve své době platné úpravy výpočtu její velikosti, a to včetně dříve použitých valorizačních schémat), by se musely hledat zdroje k jejímu profinancování. Ne, mluvíme o lidech před dovršením penzijního věku, resp. před okamžikem výplaty jejich prvního starobního důchodu. I tak by to ovšem znamenalo zásah do odvodové povinnosti jak všech stávajících cca 4,3 milionu zaměstnanců, resp. je zaměstnávajících firem (včetně státu jakožto významného zaměstnavatele), tak rovněž u asi 0,9 milionu podnikatelů (OSVČ) – tedy budoucích důchodců.
Aniž bychom aspirovali na rozdmychávání starých vášní s interpretací slova parazitismus a jeho pejorativního a zcela účelového populistického zneužívání, jen suše konstatujme, že bez zcela razantního zmírnění dnešního krajně nerovnoměrného a tudíž nespravedlivého rozložení odvodové zátěže (při srovnatelných příjmech) mezi zaměstnance a živnostníky se bude schůdné řešení hledat jen krajně obtížně. Není tak zřejmě velká naděje ani na kloudné nastavení dostatečně robustní příjmové strany důchodového účtu, ale ani – a to je nepochopitelně hodně bagatelizovaný defekt současné podoby důchodového systému – na zastavení průběžného generování další a další generace extrémně chudých důchodců. Ti tentokrát pocházejí z řad bývalých živnostníků odcházejících (v rostoucím počtu) do starobního důchodu v těchto a dalších letech.
Podle dnešních regulí tak jen nesmyslně „velkoryse“ nízko nastavená odvodová kvóta při platbách na sociální pojištění pro živnostníky má (a bude mít) za následek, že v průměru asi každý čtvrtý až třetí z nich (a mluvíme o čtvrt milionu osob) bude ve střednědobém časovém horizontu spolehlivě sesunut po dosažení seniorském věku pod hranici příjmové chudoby. Ale protože jde o velevýznamnou voličskou entitu, zcela pragmaticky se k ní lísají, možná s výjimkou KSČM, všechny ostatní politické strany s krátkodobou vizí zisku části jejich hlasů ve volbách, ovšem současně s naprostou neochotou s touto tikající sociální bombou cokoliv reálně dělat ve strachu, aby o tyto jejich voličské hlasy strany nepřišly.
I kdyby se rezignovalo na dlouhodobou autonomní vyrovnanost bilance důchodového účtu – zjednodušeně na krytí zákonných výdajů na důchody (plus náklady na celou administraci jejich obsluhy, tj. proceduru výměry výše důchodů a jejich pravidelného vyplácení zohledňující i valorizaci) dostatečně vysokými důchodovými příjmy, a sice třeba tak, že by se narůstající schodek příjmů a výdajů důchodového účtu kryl z jiných zdrojů státního rozpočtu, resp. přechodně z mimořádných fondů EU, přesto by si to vyžadovalo zcela zásadní revizi současného daňového mixu. Nejspíše včetně hledání dosud málo využívaných cest k posílení příjmové strany. Protože jde většinou jen o různé alternativy zdanění kapitálu, tak s ohledem na předpokládaný povolební profil Sněmovny Parlamentu ČR (v Senátu už byla levice vyčištěna říjnovými senátními volbami docela důkladně), není důvod si dělat velké iluze o průchodnosti takto cílených případných budoucích legislativních iniciativ v první polovině 20. let.
Několik nerozluštěných rébusů
A nakonec další komplikace – nikoliv však co do významu: autorovi není známo řešení rébusu rozpouštění olbřímích úhrad z nečekaně vysokého (cca až biliónového) schodku v součtu dvou koronavirových státních rozpočtů (za letošní a příští rok, tedy 2020 + 2021). Tedy schodku generovaného mj. i v důsledku rezignace na obvyklé platby na sociální pojištění od subjektů, jimž byly prominuty, směřujících jinak do zdrojů důchodového účtu, který i tak spadl do hlubokého deficitu.
Zákony dialektiky však moudře praví, že „všechno zlé je nakonec k něčemu dobré“. V tomto případě, když se výstup zmíněné poslední důchodové komise nejspíše setká s „nevlídným přijetím“, bude tudíž ihned po ruce ideální obětní beránek – pandemie covid-19 a její dopady (i do veřejných financí). Anonymní viník je přece vždy skvělý a nepostižitelný terč kritiky.
Abychom ale komisi nefér nekřivdili: v době jejího ustavení zřejmě o pandemičnosti covid-19 nikdo z jejich členů neměl ani potuchy, a také její mandát byl na hony vzdálený rozměrům komplexity důchodové systému právě zmíněné. Bylo by navíc hodně nespravedlivé neocenit snahu komise nastolit některé dosud opomíjené stránky jeho podoby – především otázku spravedlnosti.
Že se problematiky nerovné odvodové zátěže „zaměstnanci versus živnostníci“ její doporučení dotkla jen okrajově, je s ohledem na politickou citlivost tohoto po léta doutnajícího konfliktu pochopitelné a možná i omluvitelné. Za docela kuriózní je však možné považovat řešení „gender zadání“, které si komise nejspíše v dobré víře dala do štítu hned od počátku, když se pojmenovala nikoliv podle svého předsedy, či spíše nyní předsedkyně (čili žádná první či druhá Bezděkova komise, ani Potůčkova), ale komise pro „spravedlivé důchody“.
Lidé jen trochu obeznámeni s objektivními důvody dlouhotrvajícího cca 20 % rozdílu mezi průměrnými odměnami za práci zaměstnaných žen a mužů a navíc disponujícími i znalostí algoritmu „jánošíkovsky fandícího“ výpočtu důchodu pro osoby s nižšími příjmy (oproti výpočtu penze těm lépe vydělávajícím – odborně jde tzv. náhradový poměr důchod/mzda), kdy platí zásada, že „čím nižší příjem, tím naopak relativně vyšší penze“, si nutně museli klást otázku, co si pod „spravedlností“ komise vlastně představuje? Ještě vyšší míru přerozdělení a solidaritu bohatých s chudými, resp. v průměru více vydělávajícími muži s méně vydělávajícími ženami? Za situace, kdy průměrný důchod mužů (vyšší opět zhruba o pětinu oproti ženám) v zásadě jen kopíruje mzdové relace z doby zaměstnání v produktivním věku?
Anebo se pod „spravedlností“ mínilo nastavit algoritmus výpočtu důchodu různě u mužů a u žen i s ohledem na dlouhodobě v zásadě neměnná demografická data říkající, že průměrná doba dožití u žen je o cca sedm let delší než u mužů? Což v pohledu na čerpání peněz z důchodového účtu ovšem znamená, že ženy – právě kvůli mnohem delšímu životu v penzi – z něho odčerpávají shodou okolností naopak právě o pětinu vyšší celkovou sumu než muži … a požadavek „spravedlnosti“ by tak byl asi postaven na hlavu, ženám by se penze – už tak nijak závratné, musel výrazně snižovat. Opravdu hlavolam, jak to komise s tou „spravedlností“ vlastně myslela.
Důchody a úzké partajní zájmy
Obecně je tristní, že do docela fundovaných studií expertů tvořících personální základ všech dosavadních „důchodových komisí“ pak z pozice své ústavní síly mluví kohorty obtížně vzájemně komunikujících politiků, dívajících se na výstupu prismatem úzkých partajních zájmů. Takto především před patnácti lety vyzněly do ztracena výstupy komise navrhující hned několik alternativ pokračování penzijní reformy – od „rovného důchodu“ spočítaného z iniciativy ODS až po moderní kombinovaný „švédský model“ NDC zpracovaný na české podmínky podle zadání ČSSD – jen proto, že si straničtí marketéři všude spočítali, že by jim ani jedna z nabízených alternativ zřejmě očekávané politické body při volbách nepřinesla – a práce komise šla do šuplíku.
Po deseti letech se takto podobně zahodil i jeden z nejcennější výstupů předposlední komise (Potůčkovy) co se týče algoritmu pragmatického prodlužování věku nároku na starobní důchod na základě velmi demokratické zásady, aby prakticky všechny poválečné generace – při postupném prodlužování doby dožití – mohly v důchodovém věku „na útraty státu“ prožít s přiměřeným důchodem zhruba relativně stejnou část života. Holt, někomu se momentálně zalíbilo heslo zastropovat důchodový věk na 65 letech, ať to stojí, co to stojí, udržitelnost neudržitelnost. Po nás potopa, hlavně že se diferencujeme od nápadu jistého významného politického subjektu prodlužovat věk odchodu do důchodu teoreticky do nekonečna!
Byť na práci poslední komise snad objektivně oceňuji snahu se věnovat podpoře porodnosti (vyhověla tak dlouhodobému tlaku lidovců více podporovat tradiční vícedětnou rodinu) a navrhla do systému zakomponovat opatření typické pro instrumentárium prorodinné politiky, nemohu se zbavit dojmu, že by to byl v důchodovém systému cizorodý prvek, spadající systémově úplně jinam. To si mnohem více cením pokusu o rehabilitaci před skoro třemi dekádami odpískané preference lidí dlouhodobě zaměstnaných v pracovně či hygienicky náročných profesí zkrácením důchodového věku (a vrátit se vlastně k dřívější bonifikaci některých pracovních kategorií).
A jakkoliv rozumím důvodům ke štěpení současného státního důchodu z „prvního“ pilíře na nový „nultý“ pilíř (s rovnou desetitisícovou měsíční čistou dávkou pro všechny, kdo splní požadovaná kritéria) a o výši nultého pilíře osekat nově definovaný „první“ dvousložkový pilíř (v první složce je tradiční kombinace předchozích výdělků a délky doby placení odvodů, kdežto ve druhé složce je zápočet z předchozích nevýdělečných aktivit v důsledku výkonu základní vojenské služby, invalidity apod., a – nově navrženo přidat – paušál 500 Kč za každé vychované dítě pro „hlavního“ pečujícího), považuji to za sice rozumné, ale zcela okrajové.
Navíc hrozí, že některé nápady do návrhu vložené by nejspíše mohl vést jen ke zvýšení nákladů na administrativní obsluhu systému (nehledě třeba na ignorování faktu, že dnes v průměru dvě ženy z pěti ve fertilním věku nehodlají mít děti, což svědčí o pokračující krizi současné rodiny vč. institutu střídavé péče a jeho promítnutí do důchodových nároků ani nemluvě). I proto vnímám tyto a mnohé další návrhy komise docela rozporně – ale bohužel především jako pokus o extrémně drahý experiment.
***
Připadá mi to, jakoby si komise (při vší úctě k jejím členům, z nichž řadu považuji za své známé či přátele) nechtěla uvědomit ten zcela klíčový problém stojící před jakoukoliv podobou důchodové reformy a komisí připravující adekvátní řešení: Již započatá demografická krize nějakou dobu byla a tím spíše nyní je přece zřejmým imperativem pro průběžné změny důchodového systému, a to v horizontu zhruba pěti dekád tohoto století (zhruba mezi lety 2010 až 2060).
Obsahem dobře promyšlených a skvěle argumentačně vysvětlených změn důchodového systému zneklidněné veřejnosti musí být jediný cíl – trpělivé nalézání silného společenského konsensu na, pokud možno co nejspravedlivější (mezigenerační i gender), rozložení všech přímých i vyvolaných nákladů (chcete-li) stárnoucí české populace, v níž se rodí fatálně málo dětí. Navíc v situaci, kdy na obzoru není vidět prostor pro změnu – nepočítáme-li masovou migraci vysoce natalitních etnik. Je snad jasné, že obsahem takto pojaté penzijní reformy musí být řešení, kdy se uskromnit budou muset na nějakou dobu úplně všichni, neboť doby hojnosti nadlouho minuly.
Teď jde jen o to, který politik toto vše bude ochoten veřejně a pravdivě říci tomuto národu. A v lepším případě (i s vědomím značného osobního rizika) následně odvážně nabídnout – byť nepochybně bolestivé – ale obecně přijatelné řešení. Ani fakt čtvrt století marného přešlapování na místě jít právě touto cestou nemající smysluplnější alternativu však ještě nemusí být důvodem k hlubším depresím, teď stačí jedna „covidová“ černá labuť.