Ekonom Michael Kroh se v kontextu dnešní pandemie a spotřeby zamyslel nad tím, co svoboda je a co není.
Ve svém životě jsem už zažil řadu protestů, happeningů a demonstrací. Všechny měly jedno společné: odpor proti nějaké pociťované nespravedlnosti – mzdové, majetkové atd. Demonstrace, které se konají v krátkých intervalech na městských náměstích se ovšem této charakteristice poněkud vymykají. Jejich cílem je odstranění překážek konzumu určitých služeb. Namísto boje za právo na spravedlivou mzdu a pracovní podmínky, spravedlivou distribuci veřejných služeb, spravedlivý důchod atd., účastníci požadují možnost chodit do hospody či lyžovat ve skiareálech, a to za každou cenu, covid necovid.
Je nabíledni, že dlouhodobá omezení lidem vadí. Nemohou žít, jak byli zvyklí – i na základě soustavného oblbování reklamními kampaněmi a příklady ze života uměle pěstovaných marketingových celebrit, jejichž často jediným sociálním kapitálem je pěkná tvář a vypracované tělo. Je třeba také poctivě přiznat, že koronavirus není spravedlivý, někoho a něco postihuje více, zatímco jiní mohou být relativně v klidu. Bohužel olej do ohně rozčilení některých jednotlivců a skupin vlévá i legislativní a výkonná moc. Říkám přímo, že vláda i opozice se na vzniklém chaosu a neutěšeném stavu protiepidemického počínání podílejí shodně. Jedni dělají chyby v strategii i operativě, druzí zase nadměrně politikaří a naivně předstírají, že oni by to dělali mnohem líp, ačkoli před časem tlačili na přesně stejný způsob protiepidemického řízení, jaký nyní vyčítají vládě.
PES opravdu „chcípl“
Dnes už víme, že systém PES je zmetek, podle kterého se dá jen těžko regulovat život v epidemii. Je nesrozumitelný, nepřehledný, složitý, se spoustou nelogických omezení a výjimek. Demonstranti mají pravdu právě jedině v tom, že PES „chcípl“. Nechci se nijak dotknout matematiků a epidemiologů, kteří jej vytvářeli, neboť nevím, jak se jejich původní představa liší od konečné podoby, do které zasáhli politici a lobbisté. Jestli bylo od počátku deklarováno, že hlavním cílem je zachování funkčnosti zdravotního systému, pak není jasné, proč se ukazatel zaplněnosti JIP dostal do ukazatelů PES až po řadě týdnů. Skóre, které nám denně hlásí média, skáče zcela nepochopitelně o řadu bodů sem a tam, a o nějakém podkladu pro racionální rozhodování politiků i podnikatelů nemůže být řeč. Restauratérům, hoteliérům, provozovatelům lyžařských vleků či majitelům malých butiků se pak velmi těžko vysvětluje, proč mají být zrovna oni postiženi omezeními, a ne velké podniky, kde se epidemie šíří možná ještě rychleji, a nejen o víkendu. Kdyby jen vyjádřili otevřeně svůj nesouhlas, měl bych pro jejich počínání pochopení. Bohužel však nechali na svoje aktivity nabalit různé šiřitele konspiračních teorií a dezinformací či obskurní postavičky z okraje politické scény. Ti se postarali, že PES chcípl i na straně kritiků vládních opatření.
Volnost není svoboda
„Svoboda“ je patrně nejčastější slovo, které se objevuje na transparentech demonstrantů i ve vystoupeních řečníků. Jenže ve skutečnosti není jejich požadavkem svoboda, ale volnost. A to není totéž. Před listopadem 1989 nikdo nebránil lidem chodit do hospody, jezdit na lyžích či bydlet v hotelu. Ale pravá svoboda to nebyla. Ostatně, copak někdo nyní ruší svobodu podnikání? Ne, jen upravuje z důvodu epidemie podmínky podnikání v některých odvětvích. Na snížení poptávky v oblasti restauračních služeb má vliv nejen vládou nařízený lockdown, ale také významně i home office, který vyprázdnil kanceláře v centrech měst. A o tom, že by přijelo tolik turistů jako v minulých letech, si majitelé hotelů budou muset nechat zdát ještě hodně dlouho po skončení pandemie. Můžeme diskutovat o účinnosti toho či onoho opatření, ale ponechat absolutní volnost by byla cesta posetá mrtvolami. A že je právo na život v hierarchii lidských práv výše než právo na konzum, pochybuje snad jen málokdo.
Ve filozofickém pojetí svobody je již od dob Hegela obsažen prvek poznané nutnosti. V našem každodenním životě existuje spousta různých omezení, která považujeme za samozřejmá, a proto je nepociťujeme jako ztrátu svobody. A některá zase nejsou tak starého data, ale rychle jsme si na ně zvykli, protože jsme poznali jejich prospěšnost. Například už automaticky dáváme jako řidiči přednost chodcům na přechodu „zebra“ nebo se řadíme při zúžení počtu jízdních pruhů podle pravidla „zip“. Některá omezení přijmeme rychleji, u jiných nám to trvá déle, zvláště je-li to spojeno s finanční újmou nebo jinou nepříjemností. Většinou je poznaná nutnost nejprve prosazena „shora“ formou legislativního násilí a teprve postupně se stává široce sdíleným zvykem. Je tomu tak proto, že proces společenského poznání je zajišťován specializovanou vrstvou – teoretickou a politickou elitou.
Naproti tomu volnost je pojem, který se se svobodou v mnohém překrývá, ale není s ní totožný, ba dokonce s ní může být i v rozporu. Představuje možnost lidského individua či skupiny jednat co možná bez vnějšího omezení. Nicméně absolutní volnost neexistuje, vždy proti ní stojí nějaké limity. A nemusí jít jen o vládní nařízení, limituje nás nedostatek všeho možného. Lyžaře množství parkovacích míst či fronty u vleků, strávníky chybějící volná místa v restauracích, rekreanty obsazené hotely apod. I právo na konzum vyjádřené koupěschopnou poptávkou naráží na omezené možnosti nabídky. A poptávku snižuje epidemie i bez vládních nařízení.
Poznaná nutnost musí být akceptována, aby se stala svobodou
Přesto se část podnikatelů, živnostníků a konzumentů drží zuby nehty libertariánského pojetí svobody, kdy se tradiční výklad, podle něhož svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného, mění na individualistické „co si urvu, bude moje, a to ostatní mě nezajímá“. V zájmu objektivity je nutno přiznat že takový postoj formuje nejen tvrdá tržní konkurence, ale i mediálně šířené teorie z devadesátých let, podle nichž je společnost jen shluk jedinců, hřiště, na kterém probíhá soutěž o přežití, ve kterém zvítězí ti šikovnější, dravější, bezohlednější. Nelze se divit, že postoje v duchu sociálního darwinismu uplatňují mnozí i dnes ve vztahu k epidemii.
Je tu ale ještě jeden faktor, který poznání nutnosti komplikuje. Jde o současná média a sociální sítě. K tomu, aby byla nutnost většinově uznána, je nutná dostatečná autorita teoretické i politické složky společenského poznávání. V podmínkách liberální demokracie existuje otevřená pluralita a konkurenční boj v obou zmíněných oblastech. Jelikož se stále jedná o málo prozkoumanou problematiku, různost názorů je přirozená. Nelze se také divit, když se propagace mírnějších omezení setkává s pozitivním ohlasem u těch, které omezení připravují o tržby, mzdy či jiné benefity. Děje se tak v situaci, kdy přirozená autorita vlády je oslabena předchozími chybnými rozhodnutími a část médií ztratila sympatie veřejnosti prezentací neobjektivních, jednostranných, nevyvážených informací. To je přímo živná půda pro nejrůznější konspirace, dezinformace či polopravdy šířené na sociálních sítích, ale pronikající i do seriózních médií díky různým celebritám a politikům.
Nechme stranou vyložené bláboly o „vymyšleném viru“, vakcínách s čipem, chřipečkách, jakož i nekonečné spory o úmrtí na covid či s covidem. Někdo by měl ale konečně jasně říci, kde jsou riziková místa, kterým je třeba se vyhnout a zdůvodnit, proč jsou ty či ony aktivity zakázány. Restaurace a hotely v centrech velkých měst a rekreačních oblastech to zřejmě jsou, neboť se v nich shlukují lidé, které technicky nejde každý den testovat. Stejně tak lze pochopit uzavření většiny obchodů ze stejného důvodu ve velkých nákupních centrech. Nicméně aut na parkovištích nijak neubylo, zavřené obchody se změnily ve výdejny, kde si mobilem na příslušném e-shopu objednáte zboží a vzápětí je obdržíte skrze okénko. Jestli právě to má být ten nejlepší způsob ochrany před pandemií, lze důvodně pochybovat. A to ještě nemluvím o velkých samoobsluhách, které v nákupních centrech volně prodávají, přičemž 15 metrů čtverečních na osobu je jen aritmetický průměr, nic víc.
Stát sice zveřejňuje mapu, podle které lze alespoň orientačně zjistit, kde se nákaza šíří nejvíce. Jenže nejde o absolutní čísla, nýbrž o relativní ukazatele, které matou. Jako nejhorší vycházejí totiž řídce osídlené rekreační oblasti, a dobře naopak velká města. Může se stát, že v hotelu, který pokoutně ubytovává rekreanty na „služebních cestách“, vznikne ohnisko nákazy, protože vyžadovat negativní výsledek testu u ilegálního příchozího se provozovatel zařízení jen těžko odváží. Nicméně, že by se nakazili na lesní lyžařské stopě či na sjezdovce, se nebojí ani většina těch, kdo omezení chápou jako nezbytná.
Další komplikací pro obecnou akceptaci poznané nutnosti je situace ve školách. Upřímně, i já mám problém pochopit, proč první a druhý ročník základních škol má povinně prezenční výuku, zatímco třeťáci a čtvrťáci musí zůstat doma na online výuce. Rozumím tomu, že je třídní kolektivy třeba rozdělit což vyžaduje větší počet učitelů, ale prezenční výuku lze dobře kombinovat s online systémem a vytížení pedagogů tím posunout blíže k normálu. Přitom nemám zprávy o tom, že by právě díky školní výuce se hromadně šířila nákaza. Děti jsou velmi ukázněné, nosí roušky a dodržují hygienická pravidla možná důsledněji než dospělí. A učitele bychom mohli přednostně očkovat vakcínou AstraZeneca. Na druhé straně ani v této kritické době bychom neměli slevovat v požadavcích na studenty, přičemž těm, co je nezvládnou splnit, by mělo být umožněno bez nějaké osobní újmy ročník zopakovat. Hůře, než dnes snad již nebude.
Poslední hřebíček do rakve prosazování poznané nutnosti znamená zmatená očkovací kampaň. Výrobci sice podrazili Evropskou unii a snížili dodávky, ale i tak mohlo být při lepší organizaci naočkováno daleko více osob z rizikových skupin, mezi něž určitě nepatří uklízečky či kuchařky z nemocnic. Jenže spolu s kufříky s ampulemi měly do nemocnic dorazit i seznamy, komu to píchnout. To se nestalo, a tak museli chudáci ředitelé nemocnic během několika hodin naočkovat toho, kdo se jim namane, jinak by museli dodávku drahocenné látky vylít do kanálu. To Izraelci se zachovali daleko chytřeji a organizaci očkování přenechali zdravotním pojišťovnám.
Proč nebyla vakcinační strategie vytvořena včas? Podle dostupných informací to bylo hlavně proto, že zdravotní systém hasil celý podzim požár, vzniklý v důsledku naivního spoléhání na chytré karantény či e-roušky, o kterých jsem v září tvrdil, že jde až na výjimky o vyhozené peníze. Teď moje tehdejší hodnocení potvrdil i Roman Prymula. Svoji úlohu samozřejmě hrála i předvolební situace a ohrožení vůdčí pozice hnutí ANO.
Nejistotu prohlubuje také ukvapené a rozporuplné chování epidemiologických a vakcinačních autorit, jakož i některých vlád. Tak jsem se v rozpětí několika minut dočetl, že na jedné straně výsledky očkování ve Velké Británii potvrzují vysokou účinnost vakcíny firmy AstraZeneca, a naopak, že Francie, Belgie, Německo či Švédsko (které této vakcíny nedostaly ještě ani gram) zmíněnou vakcínu nedoporučují pro seniory. Čemu tedy máme věřit?
Chybí-li dobrovolná akceptace, nastupují prostředky politické moci
Když už se chyb dopustila vláda, opozice i média, pak nezbývá nic jiného než vynutit prosazení poznané nutnosti organizačně, pomocí opatření v rámci nouzového stavu. Do legislativní podpory totiž hodili vidle šikovní advokáti, formalističtí soudci a fanatičtí antibabišovci v senátu. Nicméně i tak mohl stát udělat více. Pokutám ve výši rovnající se tak nanejvýš špatnému parkování se mohou provozovatelé ilegálních gastroprovozoven či hotelů jen smát. Všude v okolí jsou sankce podstatně tvrdší a tím přirozeně i účinnější, s větším preventivním dopadem na chování veřejnosti.
Násilné prosazování správných opatření narazí nutně na zájmy určitých skupin a vzbudí odpor nejen jich, ale i části zmanipulované veřejnosti. Ukazuje se, že v důsledku dlouholeté marketingové masáže prostřednictvím sdělovacích prostředků a dalších reklamních médií se u mnohých našich občanů vytvořila závislost na konzumování určitého zboží a služeb. Proto se tak vztekají, když dočasně nemohou vysedávat v hospodě, účastnit se „kýbl párty“ či rockového festivalu, lyžovat ve skiareálech, provozovat „shopping“ či koupat se v moři. Konzum se v jejich očích stal fakticky nezpochybnitelným lidským právem, kterého se nechtějí vzdát ani ve chvíli, kdy si jím mohou ublížit. Nechápou, že jejich „svoboda“ je odvislá od svobody celé společnosti, a teprve když se nakazí, si uvědomí svoji chybu, protože nemocný člověk není ani volný ani svobodný. Bohužel občas je ale už pozdě bycha honit.
Závislost na konzumu se v naší populaci rozmohla po listopadu 1989 i proto, že většina obyvatel neměla téměř žádné zkušenosti s propracovanými reklamními metodami, které se rozšířily zejména po vzniku prvních soukromých televizí a akcelerovaly po zavedení internetu. Teprve později jsme se s údivem dovídali, že lákavé výrobky a služby vypadají u nás často poněkud jinak, než je líčí zahraniční reklamní šoty. Ovšem v lidech zůstaly vsugerované pocity, že konzumace určitého zboží či služby je projevem svobody, sebevědomí, pocitu uspokojení až blaženosti, rodinné pohody, přátelství či přílivu energie ve chvílích odpočinku. Vyčítat jim to nelze, reklamní metody útočí na podvědomí, je to těžké poznat a vědomě zvládnout.
Náprava popsaného stavu bude složitá a bude trvat dlouho už proto, že mnozí ekonomové, lobbisté a politici nás denně přesvědčují, že některé oblasti společenského života, především hospodářství, nemají etický rozměr a ovládá je pouze finanční matematika. Jde o přetrvávající pozůstatek neoklasického období, kdy se teoretici marginalistické ekonomiky snažili vytvořit prezentovat ekonomii jako v podstatě odlidštěnou přírodní vědu. Když už připustí, že nějaká etika existuje, hned prolijí krokodýlí slzy nad větším počtem nemocných a mrtvých, který je podle nich nezbytnou podmínkou záchrany ekonomiky a budoucí prosperity.
Je třeba otevřeně přiznat, že argumentační pozice vlády je slabá, a když v důsledku politikaření (které překvapuje zvlášť u KSČM) a následného neprodloužení nouzového stavu vypadnou z arzenálu klíčové donucovací prostředky, můžeme se lehce vydat na tenký led chaotického rozvolnění a další vlny epidemie s tragickými následky. Být premiérem, bouchl bych do stolu a spojil hlasování s důvěrou vládě, protože pravděpodobnost, že budu v případě neúspěchu opět pověřen sestavením vlády, se blíží stu procent. Současně bych experimentálně ověřil rizika nákazy ve spolupráci s kraji. Udělal bych to tak, že by se na základě zájmu vylosovaly určité počty zařízení restaurací, hotelů, lyžařských areálů, základních a středních škol, a po nezbytně dlouhou dobu by probíhal plný provoz. Konzumenti, personál, učitelé a žáci by byli zahrnuti do seznamu s kontakty a pravidelně testováni i po skončení experimentu. Respirátory a další hygienická opatření by byly samozřejmostí a z průzkumu by byli vyloučeni senioři. Na základě výsledků by se s určitým procentem pravděpodobnosti zjistilo riziko nákazy v zmíněných zařízeních a vznikl by podklad pro rozhodování vlády a krizového štábu. Buď by se ukázalo, že omezení jsou nutná, nebo že je pes zakopán jinde a PES se mýlí. Nákaza v rodinách je totiž vždy až druhotná, protože ji přinesl někdo zvenčí.
Provedení zmíněného experimentu by vrátilo rozhodování epidemiologů ze světa spekulací do reality. Utnuly by polemiky o tom, zda nějaká aktivita je více či méně riziková (úplně bezrizikové nejsou žádné) a připravilo by prostor pro postupné rozvolňování, které bude dříve nebo později nutné i přesto, že virus nebude ještě zlikvidován, zejména kvůli školní výuce. Rovněž sněmovní debata o nouzovém stavu by získala na racionalitě a přestala by být přetahovanou mezi vládou a opozicí, s komunisty jako jazýčkem na váze. Spolu s pokračující vakcinací klíčových skupin obyvatelstva bychom se tak na základě poznané a akceptované nutnosti mohli postupně dostat na cestu z pandemické krize, tedy ke společenské svobodě a jen v jejím zájmu omezené osobní volnosti.