Josef Buřič míní, že na konci českého kovidového tunelu je už vidět světlo. Proč?
Poslední data o vývoji pandemie naznačují obrat v jejím dosavadním nepříznivém vývoji. Nasvědčují tomu, že procházíme vrchol této epidemie. Proto v dalších týdnech by měla tato epidemie již odeznívat, i když tento proces bude trvat.
Podívejme se na základní čísla.
V současné době evidujeme 1 350 tis. osob, které nákazou prošly. Tvrdí se, že naprostá většina z nich je vůči nákaze imunní minimálně dalších šest a více měsíců. Přitom jsou ojedinělé případy, kdy se někdo nakazí podruhé. Uvádí se také – podle expertních odhadů – že těch, kteří nákazou prošli a v této statistice nejsou, protože to byli lidé s minimem příznaků, může být zhruba stejně – předpokládejme, že to může být polovina tohoto počtu – tj. celkově může jít vč. neevidovaných nakažených až o 2 miliony osob, kteří mají určitou imunitu vůči této nákaze.
Očkováno je v tuto dobu více než 900 tis. osob a při současném tempu očkování – kolem 30 tis. denně je reálné do poloviny března přesáhnout 1 mil. osob. Část z toho jsou již druhé vakcíny (zhruba třetina), ale i tak půjde o více než půl milionu osob, který je chráněn před nákazou.
V souhrnu tedy můžeme hovořit o tom, že v polovině března je před nákazou chráněno nejrůznější formou 2,5 milionu osob s předpokladem, že do konce března toto číslo přesáhne 3 mil. osob. Tedy bude to více než třetina veškeré populace.
To je výsledkem, který je i mezinárodním srovnání velmi dobrý. Chápu, že se takový závěr nemusí líbit, ale domnívám se, že je nutno ho brát velmi vážně.
A pokud nikoli, pak zkusme si udělat jiný, alternativní propočet.
Pokud jde o nejbližší výhled. Podle vládních expertů, by do konce dubna měly být dodány do ČR až tři miliony dávek vakcíny. To je dalších minimálně 1,5 milionu osob chráněných před nákazou. Na konce dubna pak bychom dosáhli stavu, kdy bude oproti nákaze chráněno jak přirozenou imunitou po prodělané nákaze, tak očkováním až 5 milionů osob, tedy polovina populace.
Za této situace by tak mělo dojít k podstatnému útlumu šíření covidu. Přirozeně za předpokladu, že nedojde k vývoji nové mutace, která by byla odolná vůči dosavadní získané imunitě. Tak by měla být dosažena úroveň promořenosti, o které hovořili epidemiologové na počátku této epidemie, jako hraniční pro zamezení komunitního šíření covidu mezi obyvatelstvem.
Uvedená data také dokazují, že naše pozice – jakkoli je zlehčována jejími kritiky – mezi ostatními evropskými zeměmi vůbec není špatná. Možná, že je lepší, než to na první pohled vypadá a než jsme ochotni si připustit.
Mimořádné výkony českého zdravotnictví
A nyní k tomu, co lze (možná naivně) považovat za klíčové charakteristiky. Domnívám se, že tím klíčovým ukazatelem pro hodnocení zvládání této epidemie je v prvé řadě dosažená smrtnost čili kolik lidí umírá s touto nákazou.
Zde je naše pozice nesrovnatelně lepší než některých okolních zemí. U nás umírá z počtu nakažených přibližně 1,8 % osob nakažených covidem. V Německu od počátku epidemie zemřelo více než 72 tis. osob při celkové nákaze 2,5 mil. osob tj. 2,88 %. V Polsku je to 45 600 zemřelých na 1,8 mil. nakažených tj. 2,5 %. V Rakousku je 479 tis. nakažených a 8700 úmrtí tj. smrtnost 1,83 %.
Také v sousedním Slovensku jsou čísla o smrtnosti vyšší: 2,45 %, tj. nakažených 326 tis. a 8000 úmrtí. Obdobně je tomu v Maďarsku, kde na 480 tis. nakažených připadá 16 300 úmrtí a tedy smrtnost 3,4 %. Maďarská relativní čísla jsou tak dokonce vyšší než italská, kde se počet úmrtí již dostal přes hranici 100 tis. při nakaženosti 3,101 mil. osob tj. smrtnost 3,2 %.
Právě relativně nízká smrtnost na covid je ukazatelem, který se obecně považuje za málo zajímavý. Přitom je to podle mého soudu ukazatel klíčový, který dokazuje vysokou efektivnost našeho zdravotnictví, jeho odolnost v této nesmírně složité situaci.
Bohužel efektivnost našeho zdravotnictví část veřejnosti považuje za cosi samozřejmého a nechce vidět, jaké úsilí stojí za záchranou takového množství lidí. Vždyť kdybychom dosahovali stejné smrtnosti jako Německo nebo Slovensko, pak dnes evidujeme více než 37 tis. resp. více než 33 tis. úmrtí s covidem, tedy o deset tisíc více než dosud. Naše zdravotnictví (i když si to moc lidí nechce přiznat) je na světové úrovni. To tato krize bezesporu dokazuje.
Náš hlavní problém: nekázeň a nedodržování pravidel
Naším hlavním problémem v této pandemii je však něco jiného – vysoký stupeň nakaženosti obyvatelstva, který pak vysoce zatěžuje kapacity zdravotnictví. Jestliže v případě efektivnosti zdravotní péče je nutno vysoce ocenit práci všech zdravotníků, pak v případě vysokého stupně nakaženosti jde především o vysoký stupeň nekázně, benevolence a neochoty respektovat doporučení, která mají bránit rozvoji epidemie.
Obávám se, že nikde v Evropě nenajdeme takový stupeň občanské nekázně, odmítání respektovat hygienická opatření, jako je tomu u nás. Hodnotíme-li s určitým odstupem času, co je hlavní příčinou současné situace s rozvinutím nákazy mezi obyvatelstvem, pak je to zcela nesporně nerespektování hygienických doporučení.
Jak jinak vysvětlit, že právě v České republice se nakazí za stejnou dobu jako v sousedních zemích daleko větší část obyvatelstva. Je to proto, že je u nás nakažlivější vir, nebo méně odolná populace? Nebo čím jiným se tento rozdíl dá vysvětlit?
Jsem přesvědčen, že je to nerespektování hygienických pravidel. Naprostá arogance, přezíravost k obecně platným příkazům či zákazům. Nic jiného.
Proč tomu tak je? Vidím to především jako širší problém, který bych nazval jako neschopnost státu vymáhat plnění těchto doporučení. V obecnější rovině je to pak známý problém nízké vymahatelnosti práva, ne-li v některých případech doslova rezignace státní administrativy na dodržování právních předpisů, což denně vidíme zejména v hospodářském životě.
Jen v ČR zřejmě může nastat situace, kdy ačkoli jsou zavřené restaurace příkazem hygieniků, najdete restaurace, kde se každý den otevírá a nic se neděje. Žádná sankce, odebrání živnostenského opatření za to, že tento provoz vystavuje občany nebezpečí nákazy resp., dokonce umožňuje její rozšíření mezi populaci. Prostě nic se nestane.
A je to také v obecném povědomí, že úplně největším, médii opěvovaným, hrdinou je ten, kdo tato hygienická pravidla nerespektuje a zcela očividně je ignoruje.
Buďme proto rádi a děkujme si, že i přes tyto výchozí podmínky jsme na tom tak dobře, že můžeme očekávat zlepšení naší situace.
Co dál?
Jsme zhruba v polovině epidemie. Podle mého soudu bychom měli uvažovat o budoucích krocích.
Myslím, že po velikonocích už mohou být otevřeny všechny základní a střední školy v plné šíři. Nechápu, proč bychom s tím měli dále otálet. Samozřejmě, že za těch podmínek jako v okolních státech – tedy větrání v době výuky, oddělení tříd při pohybu po školní budově atd.
Teď malinko odbočím. Vyprávěl mi před časem můj kolega, jak to bylo po válce, když byly na šest let zavřeny naše vysoké školy. Nebyly tehdy žádné prázdniny. Učilo se po celý rok, aby se dohnal ztracený čas. Myslím, že to všichni chápali. Tehdy!
Proč bychom nemohli stejnou metodu dnes uplatnit i pro základní a střední školy, když byly nejméně půl roku v podstatě zavřeny? Proč by neměly být školní prázdniny jen v srpnu? Copak se děti dostatečně nezrekreovaly v minulých měsících? A někteří učitelé taktéž. Neměli snad opravdu dlouhé prázdniny? Co vlastně dělaly vychovatelky na školách, kde se mají starat ve školních družinách o děti z prvního stupně při normálním provozu?
Dnes jde o to, aby děti dohonily zameškaný čas a tedy věnujme jeden měsíc prázdnin jejich vzdělávání. Nechápu, proč nejsme schopni takový záměr alespoň veřejnosti ohlásit.
Myslím, že v průběhu dubna se dají postupně otevřít i další obchody a služby, nikoli však restaurace, divadla či kina a také masové akce. Tam musíme být stále velmi opatrní.
A propos – restaurace a hotely. Tady si musíme přiznat jedno. Tyto kapacity jsou závislé na turistickém ruchu v rozsahu nejméně 15 mil. osob za rok. Praha, Český Krumlov a další prostě musí pochopit, že k takovému rozvoji turistiky v nejbližších 2–3 letech nedojde. Kdo by sem taky jezdil – do země, kde je největší relativní nakaženost obyvatelstva? I když v té době už bude většina očkována. Musíme už najít odvahu, abychom si řekli, že státní podpory pro tento segment končí a budou trvat maximálně do května. Prostě tučné roky jsou pryč… A daňoví poplatníci to už dál nebudou chtít financovat.
Myslím, že dnes je už vidět světlo na konci tunelu, který jsme v minulých měsících museli projít. Ne, nejsou to světla protijedoucího vlaku. Je to světlo naděje, že tato pochmurná doba se pomalu stává minulostí. A jak rychle se tak stane, to závisí na nás.