Historik Jiří Malínský připomíná ve svém článku výročí XIV. sjezdu Komunistické strany Československa, který se stal uzavřením přechodného období mezi “tvrdou” a “měkkou” normalizací.
Před padesáti lety se konal druhý XIV. sjezd Komunistické strany Československa (25. 5.–29. 5. 1971), který splýval s padesátým výročím dotvoření komunistického hnutí v První republice a současně se stát měl – a stal – uzavřením přechodného období mezi „tvrdou“ a „měkkou“ normalizací, která začala vpádem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR 21. srpna 1968.
Mezi podpisem potupných utajovaných Moskevského protokolu (26. 8. 1968, historickým názvem Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR) proběhla federalizace země (28. 10. 1968), hokejové bouře a Dubčekova vynucená abdikace na funkci prvního tajemníka ÚV KSČ (březen–duben 1969), bouřlivý protest veřejnosti proti ruské okupaci (21. 8. 1969) a mimo pokřivující činnost tzv. prověrkových komisí (1969–1970) i paralelní čištění ÚV KSČ od představitelů prvního XIV. vysočanského sjezdu (léto 1969–jaro 1970), které v prosinci 1970 umožnilo vydání aparátnického blábolu Poučení (Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ), který tyl převážně z pozdně stalinistických lží a polopravd. Mnozí před prověrkovými komisemi odmítli lhát, jiní si zase vyřizovali osobní účty, a tak bylo z tehdejší KSČ vyloučeno 430–450 000 převážně myslících a demokraticky konajících členů této strany (mj. A. Dubček, M. Hájek, J. Křen, M. Hübl, V. Šilhán, O. Šik, B. Šimon, M. Švermová, J. Smrkovský a mnoho dalších).
Tento proces konsolidační zkázy byl navenek ve znamení sílení a rostoucí prosperity společnosti, protože těsně předcházel první ropný šok a těžil i z doznívajícího období budování těžkého průmyslu (1973–1974). I v sovětizované části Evropy dozníval poválečný zlatý věk (1950–1975) evropské společnosti, skok ze společnosti nouze do společnosti prosperity v podstatě už dnešních rozměrů tzv. euroatlantické civilizace. Z reformních východisek šedesátých let vyrostla pátá pětiletka (1971–1976), která, povzbuzována hlavně zpočátku také sovětskými subsidiemi, významně zvýšila životní úroveň a vytvořila konzumní sytý, gulášovosocialistický konsensus, který v mnohém přetrval do konce osmdesátých let, i když byl poznamenáván rostoucími hospodářskými problémy spojenými s druhým ropným šokem na konci sedmdesátých let i zkostnatělostí dirigistického socialismu a s tím bezprostředně se stupňujícími makroekonomickými výkyvy let osmdesátých. (Dobové lidové rčení říkalo, že pracující předstírají práci a vláda předstírá, že jim za ni platí.)
Druhý XIV. sjezd KSČ, který kodifikoval pochybné i pomíjivé výboje normalizace, vnesl do společnosti ducha minimálně dvojí páteře, obhroublosti a stupňující se krize v podstatě stále značně válečně řízené ekonomiky. Stalinistická pravice, jak ji nejvýrazněji ztělesnili pragmatici kolem Gustáva Husáka a Lubomíra Štrougala i s ní bojující extrémnější pravicoví stalinisté kolem Vasila Biľaka, Antonína Kapka, Karla Hofmana a dalších srpnových vlastizrádců, slavila na sjezdu vnějškový úspěch, jemuž sekundovala ruská stranická delegace vedená generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Leonidem Iljičem Brežněvem (1906–1982). (Původní koncepty vnitrokomunistické ultrastalinistické tzv. Čechie směřovaly až k restituci padesátých let, tj. sice do období po 25. únoru 1948, ale před leden 1968 a dokonce i únor 1956.) Vrchol v tomto ohledu představovaly ústní výrony spoluautora zvacího dopisu Vasila Biľaka, kdysi Dubčekova podržtašky. Domnělý úspěch režimu završily podzimní volby (listopad 1971) do zastupitelských sborů všech stupňů, které v okupované zemi dovršily normalizátorský pocit „konečného“ vítězství.
Jen první projevy rodící se protirežimní opozice naznačovaly, že tato harmonizace společnosti je ve skutečnosti domnělá a vnějšková. (Mimo československou historickou paměť zůstala skutečnost, že v tomtéž roce a asi i měsíci předpokládaly dokumenty vysočanského sjezdu také řádný sjezd, nesený ovšem dobově demokratickým patosem Pražského jara.)
Bylo to vítězství, které bylo svou scholastickou (oficiálně „marxleninskou“) protivývojovostí bylo současně velkou historickou porážkou, komunistů i země, která otevírala nejen před naší zemí do budoucna další zásadní civilizační problémy počínaje rodícím se ekologistickým hnutím (r. 1972 zveřejnil Římský klub proslulou průlomovou studii Meze růstu).
Pražské jaro vzdorovalo normalizaci téměř 3 roky.