Historik Jiří Malínský se v první části své eseje věnuje zakladatelským létům české sociálnědemokratické strany.

Prehistorie hnutí

Nedávný volební krach české sociální demokracie, který ji vrátil na počátek devadesátých let minulého století a je vyvrcholením víceletého období jejích volebních neúspěchů a katastrof, má řadu příčin. Mezi ty nikoliv nejposlednější patří vnitrostranická – tím spíše veřejná všeobecná neznalost skutečné tváře československého a českého sociálně demokratického hnutí hodnotové i historické. Následující řádky mají být jistou rekapitulací nejen základních fakt a souvislostí, ale i historických vnitrostranických obyčejů a symbolů. Pominut nemůže být ani internacionalistický ráz sociálně demokratického (socialistického) dělnického hnutí, jeho globální rozměr a jeho – nejen – marxistická východiska.

Tradice české knihy knih – velkolepých Dějin národu českého v Čechách a v Moravě otce novodobé české identity historika a prognostika Františka Palackého – se snoubí jak s prvními kroky českého národního hnutí (obrození), tak s prvními statěmi a knihami zvlášť výrazných klasiků planetárního demokratického socialismu Karla Marxe a Friedricha Engelse. Prolínání jejich odkazu i odkazu jejich předchůdců, jakými byli mj. Claude Henry Rouvroy de Saint-Simon či Philippo Michele Buonarrotti či Wilhelm Weitling, i dědiců, z nichž nejvýraznějšími osobnostmi jsou např. August Bebel, Karl Kautsky, Georgij Vasiljevič Plechanov, Eduard Bernstein nebo z novějších Willy Brandt a Antonio Gramsci, s duchovním dědictvím české zakladatelské (obnovitelské) pětky Josefa Dobrovského, Františka Palackého, Karla Havlíčka Borovského, Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše i jeho exilového pokračovatele a dědice Ferdinanda Peroutky, doplněnými o ideové naděje Pražského jara, jsou základními ideovými souřadnicemi, z nichž vyrůstá a na nichž je založena práce a úsilí prvních českých socialistů.

Od spiknutí rovných (1795), které lze považovat za první zřetelný dějinný projev demokratického socialismu, přes spiknutí různých tajných společností, jakými byli např. italští carbonieri, různé aktivity tovaryšských, zejména textilních spolků, se rýsuje poměrně přímá cesta k prvnímu politickému projevu hnutí, jímž byl boj o národní dílny ve Francii v první polovině r. 1848. Tento podceňovaný historický mezník je současně rokem vstupu obou klasiků – Karla Marxe a Friedricha Engelse –, kteří byli současně spoluzakladateli nejstarší moderní sociální demokracie světa – Sociálně demokratické strany Německa, do Svazu komunistů a to – v přímém rozporu s někdejšími předlistopadovými komunizujícími výklady – v obou krystalizačních jádrech, sloučených gothajským sjezdem r. 1875. Za marxisty se totiž považovali jak členové lassallovského Všeobecného německého dělnického spolku, tak otcové zakladatelé eisenašských August Bebel a Wilhelm Liebknecht a později i otec revizionismu Eduard Bernstein a jeho sok Karl Kautsky, německý sociální demokrat výrazně českého původu (narodil se r. 1854 v areálu pražského staroměstského Týna).

Podceňovat však není možné ani velký přínos socialistického dělnického hnutí obou velkých západoevropských demokracií – Francouzského císařství (později třetí Francouzské republiky) a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jejichž souznění stálo u základů prvního období-působení Socialistické internacionály (1864–1865–1876 ).

Subkultura vznikajícího hnutí

Kulturní rozměr prvotního socialismu navazoval na osvícenské dědictví, jehož vrcholem byla Velká francouzská revoluce francouzské První republiky (1792–1804). První socialisté – včetně českých – se hlásili k rudé barvě. Symbolizovala jim jednak krev padlých a raněných z hospodářských bojů, jednak také naději na dosažení socialismu – společnosti bez příkrých rozdílů sociálních, kulturních, etnických, společnost naplnění hesla Volnost – rovnost – bratrství. Symbolicky je znázorňovalo nošení rudých karafiátů a užívání rudých praporů. (Jak vzpomínal František Soukup, sociálně demokratické prvorepublikové ženy neopomněly Charlottin hrob ve výroční den jejího úmrtí vystlat náručí rudých karafiátů.) Oslovení soudruhu a soudružko patřilo k základním náležitostem vnitrostranického života peckovské, steinerovské, němcovské i hamplovské sociální demokracie. Charlotta, účastnice prvního 1. máje 1890, byla pro ČSSDSD soudružkou Karlou, Masaryk byl oslovován soudruhu profesore a sám toto oslovení používal ve veřejném kontaktu se sociálními demokraty. Sociálně demokratická vnitrostranická krajina se vyznačovala těmito rysy své subkultury strany i občanského hnutí do konce Třetí republiky (1948).

Specifickým projevem subkultury socialistického dělnického hnutí byly písně a hudba. Hudební – zejména pěvecké soubory byly výrazem vnitrostranické dobové festivity (svátečnosti, slavnostnosti). V počátcích hnutí v 19. století to byla dnešní francouzská hymna Marseillase, kterou na počátku minulého století postupně vystřídala ohlasová hymnická píseň Internacionála, ve své podstatě ohlas Pařížské komuny (1871). Na přelomu druhé a třetí čtvrtiny 19. století se objevila slavnostní píseň rakouského socialistického proletariátu Píseň práce, která byla záhy přenesena i do českého prostředí; často byla hrána a zpívána spolu s Internacionálou. Stranickou hymnou českého sociálně demokratického hnutí a dělnického hnutí vůbec byla bojovná skladba Rudý prapor, původně polská studentská píseň reagující na francouzskou píseň Le drapeau Rouge; autorkou bojovného českého textu byla sestřenice prvního generálního tajemníka ČSSDSD Josefa Krapky-Náchodského Běla Krapková.  Nejslavnostnější veřejnou příležitostí, při které byla přednesena, bylo schválení první československé ústavy 29. února 1920; následovala po státní hymně, zpívané všemi povstavšími poslanci Národního shromáždění; Rudý prapor zpívali sociální demokraté, národní socialisté a budoucí komunisté; poslanci demokratické pravice a středu zůstali na znamení úcty stát, dokud nedozněla její poslední slova. Píseň práce, Internacionála a Rudý prapor zahajovaly a ukončovaly jednání sociálně demokratických sjezdů němcovské a hamplovské československé sociální demokracie.  

Vztahy českého a německého socialistického dělnického hnutí

Důležitým specifikem českého socialistického dělnického hnutí byly jeho vazby na německé prostředí násobené skutečností, že značná část německých, doposud malovýrobních dělníků uměla česky a naopak čeští tovaryši zejména z vandrů ovládali neméně dobře němčinu. Významným prostředkujícím článkem těchto vazeb byla skutečnost, že území dnešního Česka i Rakouska byla do r. 1866 součástí Německého spolku a že do nich zasahovaly – v různých politických odstínech v celé šíři tehdejšího politického spektra – levicové velkoněmecké sjednocovací snahy. Nebyl jich zcela prost ani historický demokratický socialismus Německého spolku. A tak obchodní a vzdělávací tovaryšské cesty-trasy – někdejší vandry – budované nejpozději od konce třicetileté války, prostředkovaly nejen řemeslné a výrobní dovednosti, ale i myšlenky, kterými soudobou Evropu oplodnila francouzská revoluce a její militantní adoptovaná nevlastní neteř – napoleonské války. Ideový socialistický ruch byl dále posílen dalším hmotným zhroucením evropského lidstva (následkem neúrody často přerůstajícím do hrůzných hladomorů a podvýživy) a jí vyvolanou následnou revoluční vlnou let 1848–1849. Utopická socialistická východiska dřívějšího období poprvé převrstvil jeho marxistický vklad – trvalým kulturním dědictvím Svazu komunistů (předtím Svazu spravedlivých a Svazu rovných), je polokonspirativní organizace německých tovaryšů rané malovýrobní kapitalistické sociálně ekonomické formace; jeho materializací se stal proslulý Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany z r. 1848. Z něj záhy v šedesátých letech vyrašily nové výhonky: r. 1863 Všeobecný dělnický spolek Marxova žáka Ferdinanda Lassalla a o několik let později v saském Eisenachu druhá větev budoucí sjednocené Sociálně demokratické strany Německa vedená dalšími Marxovými žáky Wilhelmem Liebknechtem (otcem spoluzakladatele Komunistické strany Německa Karla Liebknechta) a zejména Augustem Bebelem. (Prvním projevem socialistického dělnického hnutí v Česku se stalo r. 1861 příznačně v Aši založení vůbec prvního dělnického lassallovského německočeského socialistického vzdělávacího spolku. V této souvislosti je nutné podotknout, že i Lassalle se považoval za Marxova žáka a dědice a lassaliánství splývalo tehdejším demokratickým socialistům s marxismem.)

Kontakty mezi českými, německočeskými (sudetskými) i rakouskoněmeckými (austroněmeckými, alpskými) průkopníky socialistického dělnického hnutí byly tedy navázány již tehdy ve stadiu jeho prvních kroků, jejichž dalším plodem se r. 1864 společnou vůlí francouzských a anglických průkopníků demokratického socialismu stalo založení Socialistické internacionály (historickým názvem Mezinárodního dělnického sdružení, jehož vůdčími osobnostmi se stali dva velcí Evropané tradic Evropských společenství Karl Marx a Friedrich Engels). Marxův hlavní dokument na půdě Internacionály – historická Inaugurální  adresa – výsledek těžce dosaženého konsensu stovek hodin bezesných diskusí nejlepších hlav tehdejší socialistické Evropy, se stal prvním syntetickým programovým dokumentem globálních lidí práce (mj. požadavkem zavedení osmihodinové pracovní doby propojeným s požadavkem důsledné emancipace druhého – ženského – pohlaví), listinou, sjednocující mezinárodní proletariát. Odkaz další velké události prvních dob demokratického socialismu, pařížské Komuny z jarních měsíců r. 1871, dotvořil základ, který významně sceluje naše hnutí i dnes. Mimořádně velký význam v Rakousku (později, od r. 1867, v Rakousku-Uhersku) měla i skutečnost, že v soustátí zemí zemského zřízení severočeský, zejména textilní a sklářský proletariát žijící především podél severní a severozápadní hranice Čech, vládl nejen jazykem, ale i více či méně soustavným bezprostředním osobním kontaktem s říšskoněmeckými centry demokratického rodícího se vědeckého socialismu (především marxismu).

Před politickými procesy osmdesátých let předminulého století

V jejich zprvu nečetném hloučku záhy na sebe upozorní první čeští sociální demokraté, kteří se v české větvi sdruží kolem Josefa Boleslava Pecky-Strahovského, Ladislava Zápotockého-Budečského a ve větvi německé (německočeské) naopak kolem nezapomenutelných osobností Josefa Krosche, Ferdinanda Schwarze a Josefa Seffa Schillera. Odkaz zapomenutého ještědského tábora, odkaz tohoto jedinečného prolnutí sociálně empatického prozíravého levého liberalismu a na světlo světa se deroucího demokratického socialismu se snoubí ve světovém i národním měřítku s projevy další ideové tendence – tendence anarchokomunistické. Byla a je dědičkou radikální složky revolučního evropského lidstva počínaje jeho středověkými revoltami a také se prolínala a prolíná socialistickým světovým hnutím od jeho počátků. Ideové boje, provázející první kroky Socialistické internacionály po jejím založení v r. 1864, sváděné mezi Marxem a Bakuninem, pokračovaly i v jejím druhém období a vyústily do jasného odloučení socialistické a anarchistické větve (směru, křídla, ideového směřování) na kongresu Socialistické internacionály r. 1893 a  v mnohém předurčily ideové a programatické střety socialistického a komunistického dělnického hnutí. Demokratický socialismus tu díky Augustu Bebelovi skládal svou ne právě snadnou historickou maturitu.

Anarchokomunistická tendence v moderním socialistickém hnutí byla a je živena protidemokratickou perzekucí (třídním terorem) lidí práce vedenou z řad vládnoucích elit. V dějinách německého, předlitavského (rakouského) a českého socialistického hnutí probíhaly již v jeho zakladatelském období v předminulém století soudní procesy a další formy útlaku, které byly v křiklavém rozporu jak s dobovým právem, tak s jeho tehdejším konkrétně historickým nazíráním a chápáním; současníci – i nesocialističtí z řad liberálů – je nazírali jako protiprávní a mravně nespravedlivé. Modelovou situací tohoto typu byly i první kroky říšského německého, rakousko(austro)německého, německočeského i českého socialistického hnutí počínaje šedesátými lety předminulého století a politickými protisocialistickými procesy taffeovské éry osmdesátých let téhož století konče. Hnutí, jak prokazuje a ukazuje historik Zdeněk Kárník ve svých analýzách, bylo tehdy na pokraji zániku; první vlna perzekuce demokratického socialismu byla vlnou téměř záhubnou. Nedemokratické prostředí a civilizační otřesy se v dějinách České strany sociálně demokratické i naší země objevily i později; vždy však poskytly zpětnovazebně prostor nejen pro vývin, ale často až překvapivě strmý vzestup levicového komunizujícího radikalismu.

Zhruba tak se v prvním období své historické existence vyvíjelo v počátečním (zakladatelském) období ve svém nejsilnějším sociálně demokratickém proudu socialistické dělnické hnutí české i českoněmecké pod vlivem své regionální metropole Vídně a na konci sedmdesátých let XIX. století i Liberce. (Na delší dobu v letech 1884/85–1905/07 sídlilo ústředí ČSSDSD /Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické/ ve Vídni.) V dalším pokračování navážu na tento rozklad líčením politických procesů osmdesátých let předminulého století a prvními kroky legalizace kolem poloviny devadesátých let.